Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1975 (LX/1-44)
1975-01-01 / No. 1
1 Síla a moudrost 1. Korintským 1,22—24. Bereš do ruky tento časopis a čekáš možná, že ti zde někdo ukáže eestu z labyrintu problémů, které tě trápí. „Židé žádají znamení, Řekové hledají moudrost.“ Každý z nás čeká rozřešení svých problémů podle svého receptu. Během dlouhé historie lidstva byl přijatelný i Ježíš jako ten, který může přinést řešení. Ale musel se podrobit úpravám. A tak si z něho lidé udělali jednou duchovního knížete a jindy křižáckého vůdce. Jednou byl chlapcem, který se proslavil, jindy neosobním duchovním symbolem. Jednou byl prosťáčkem, který opovrhuje každým vzděláním, jindy filosofem, kterému nikdo není s to porozumět. „Učinili s ním, co chtěli“ (Mt 17,12), tak o něm platí jeho vlastní slova. Je-li Ježíš mesiášem, od Boha poslaným, musí nám pomoci podle našich představ. Ale Ježíš přichází jinak a z docela jiné strany. Přichází v podobě „Krista ukřižovaného“ a vůbec nedbá, že tím urazí „zbožné“ a vzbudí pohrdání u moudrých. Patříš-li mezi lidi „zbožné“, nikdy se s ukřižovaným Kristem jen tak nesmíříš. Bezbožníci a hříšníci přece musí být potrestáni a zbožní lidé odměněni. Jak může tedy říci Kristus spoluukřižovanému bezbožníkovi: „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji?“ Jak může umírat za hříšníky? Je možné, aby Bůh strpěl, že nevinný trpí a hříšník uniká bez trestu? Vyplatí se pak zbožnost? Nebylo by lépe být bezbožný (Z 73)? A přece „kážeme Krista ukřižovaného“, protože víme, že kříž nebyl omyl, ale důsledek Boží lásky к nám. Ať jeho kříž uráží třeba celý zbožný svět, nás neuráží. Pro nás je silou, která může přemoci největšího nepřítele, protože dokázala přemoci i mne a získala si mé srdce к následování. Ale dá ti Kristus i dostatek moudrosti к všednímu životu? Život je bludiště, v kterém se vyznají jen ti nejmoudřejší. Je Kristus dost moudrv, aby ti pomohl? Vždyť je fo Kristus „ukřižovaný“! Sám -tedy životem neprošel příliš moudře, když skončil na kříži jako poslední zločinec. Jakou moudrost od něho načerpáš? Moudrost smrti? Moudrosl je přece moudrostí života (Př 13,14). Moudrost je к tomu, aby člověk žil co nejdéle a co nejvíce bez bolesti a utrpení. Držet se tohoto Záchrance, který sám sebe nezachránil, je ledy vyložená pošetilost. Následovat ho, znamená naopak rozmnožovat ještě své problémy a bolesti druhých lidí. A přece budeme i nadále „kázat Krista ukřižovaného“. Teprve ve světle jeho kříže vidíme život, jaký opravdu je. A z jeho kříže čerpáme moudrost к životu, jaký má být. . V. A. Zák KOSTNICKÉ JISKRY EVANGELICKY TÝDENÍK .1. LEDNA 1975 - ROČNÍK LX - CENA 70 HALÉŘO Budete-li číst novozákonní dopis, který nese jméno 2. epištola Petrova, bude vám možná připadat poněkud cizí, vzdálená. Jednak celý způsob argumentace a styl postrádá onu mocnou životnost a zvláštní napětí většiny novozákonních dopisů a kromě toho je to list, který ve své 2. a 3. kapitole spíše vyhrožuje a varuje před falešnými svědky, než aby nabízel pomocnou a zvoucí ruku. Však také právě u tohoto novozákonního spisu měla církev poměrně nejdéle rozpaky, má-li jej počítat mezi ty texty, v nichž jedinečně silně a jasně mluvil Duch Boží. Ale když jej naši otcové víry nakonec do kánonu biblických spisů zařadili, snažme se naslouchat jeho poselství, jeho starostem o správnou cestu křesťanské církve. Ukáže se nám, že vybraný oddíl (který přichází v biblickém cyklu o křesťanské víre na řadu právě v tomto čísle), je vlastně text docela novoroční. „Božská moc Kristova darovala nám všecko, čeho je potřebí к životu a ke zbožnosti.“ (v. 3). Může být vysloven pro příští dny solidnější předpoklad, než právě ujištění, že nemusíme stavět na tom, co sami dokážeme, vymyslíme, zajistíme či si zasloužíme? Známe samí sebe. Můžeme vzpomínat každý osobně, můžeme přemýšlet jako sbory a církve, můžeme mít na zřeteli pracovní prostředí, v němž žijeme. Kolik věcí jsme zkazili, na kolik záležitostí jsme nestačili, kolikrát jsme byli bezradní, bez elánu, ba bez naděje, kolikrát se zdálo, že všecko nemá smysl a výhledy. — A nyní smíme slyšet, že božská moc nám chce darovat všecko, čeho je třeba к životu a ke zbožnosti. Že naše životy nejsou dány jen linií příčin a následků, zpronevěry a trestu, že smíme vyhlížet s novým rokem znovu nezasloužený, neodpracovaný, nečekaný dar nového začátku, nového zítřka, nového impulsu, nového odpuštění. Z kazatelny či ze stránek evangelického týdeníku má toto slovo asi nutně příchuť náboženské fráze. Ale snad nám budou darovány okamžiky a chvíle, kdy se tato skutečnost objeví v našich všedních dnech jako moc a pravda — v porozumivém pohledu člověka, v radosti z nějakého biblického slova, ve ztišení při modlitbě, ve společenství věřících přátel, při společné písni, v radosti z pomoci těm, kteří nás potřebují. Slovem 2. Petrovy vyjádřeno: smíme vyhlížet chvíle, kdy nám bude dáno stát se účastníky božské přirozenosti (v. 4), mít podíl na božské naději a vzácné víře (v. 1). Avšak zvláštní starostí a specifickým svérázem této epištoly je důraz na to, že к víře také nutně patří lidská odpověď a lidská snaha. „Věnujte se tomu s velkou horlivostí, dospějte svou vírou к mocným činům, mocnými činy к poznání, poznáním ke zdrženlivosti, zdrženlivostí к trpělivosti, trpělivostí ke zbožnosti, zbožností к bratrství a bratrstvím к lásce. Jsou-li tyto vlastnosti ve vás a množí se, nenechají vás nečinnými a neplodnými; naopak budete poznávat našeho Pána Ježíše Krista.“ (v. 5—8). К víře patří jistě také poznání. Ale to ,je zarámováno ve výčtu projevů křesťanské existence z jedné strany mocnými činy a z druhé strany zdrženlivostí. Víra bez skutků by byla mrtvá. A tak i tento důraz slyšme na počátku nového roku: že Boží dar je pobídkou к upřímné snaze o dobrý život. Biblicky správné sice není to známé úsloví: „Přičiň se — a Bůh ti požehná!“ Jistě však můžeme říci: Přičiň se a přidej к víře horlivost — protože ti Pán Bůh žehná, tj. protože ti daruje vše, co potřebuješ к životu a ke zbožnosti, protože ti dává energii pro každý den. Patrně sice mnoho nepomůže, když se к tomu budeme napomínat vzájemně, nabádat к tomu jedni druhé. Třeba však v příštích dnech (právě v těch okamžicích šťastného rozeznání, že nás v životě nesou nezasloužené dary) zažijeme sami vnitřní odhodlání a touhu, abychom na ty dary odpověděli. Přece nezůstaneme jako kámen nebo kus dřeva, když prožijeme Boží pomoc a přízeň! Teologie radosti Před více než půl stoletím napsal biskup Paul Wilhelm von Keppler v rozšířené knížce „Více radosti“, že by někdo měl sepsat teologii radosti. Materiálu by jistě nechybělo. Základní a nejzajímavější kapitolou by byla kapitola biblická. Jaký význam přikládá Písmo svaté radosti, je patrno již zcela vnějšně z konkordance. Mnohá označení pro radost náležejí к oněm biblickým hlavním slovům, která přicházejí stokrát a stokrát. To přece musí něco znamenat v knize, která nemá pouhých a neužitečných slov. Takto se stává celé Písmo svaté svým způsobem jakýsi „paradisus voluptatis“ {= ráj potěšení, Gen 3, 23n), kde člověk znovu nalézá jinak ztracenou a jinde marně hledanou radost. Čteme-li a domýšlíme-li tato slova, nemůžeme než zcela souhlasit. A cítíme povinnost přispět třeba jen docela malým kaménkem к velké stavbě budovy teologie radosti. Zpracovat teologii radosti by znamenalo napsat celé knihy, jejichž rozsah by byl dán množstvím dokladů z církevních dějin, které by zde byly sneseny. Téma „teologie radostí“ je nutno upřesnit nejprve terminologicky. Hra se slovy nebývá tím nejpodstatnějším, protože vždy daleko důležitějším je to, co sl za slovy představujeme, ale přece jen i tu pořádek a přesnost dobře slouží к plnějšímu chápání. Teologií radosti budeme patrně rozumět předně teologické osvětlení pojmu radost a bohoslovné vymezení jeho obsahu a náplně. Teologie radosti takto bude sledovat ze svědectví Písem, co je pravá radost a kde je její zdroj i základ. A zároveň vysleduje místo radosti v životě biblických svědků i svědků cesty církve napříč staletími. Tím se dostaneme к závěru, který je vlastně východiskem. Že totiž teologie radosti je možná jen proto, že biblická a křesťanská teologie je ve své podstatě radostná. Nikoli snad teologií laciné radosti, nýbrž bohoslovím vzácné a drahé radosti. Je to radostné křesťanství brané vážně. Řečeno naplno: právě proto radostné, že bylo vzato vážně. Vždyť radost je obsahem nejzákladnějšího biblického pojmu, kde zaznívá i vnějšně formálně. Evangelium je doslova: radostné poselství. Sledujme nyní alespoň v kostce biblickou teologii radosti a křesťanskou radostnou teologií. Lze právem povědět, že již spisy Starého zákona a životem lidu staré smlouvy se bohatě vine jako stříbrná nit motiv radosti. A. Wünsche v knize „Radost ve spisech Starého zákona“ v roce 1896 napsal: „Hebrejský jazykový poklad, který je chudý ve srovnání s klasickými a moderními jazyky, má přesto ne méně než dvanáct sloves, která znamenají radostnost a veselí.“ O bohatství starozákonního výrazivá pro radost, veselí a potěšení poučí českého čtenáře dobře Biblický slovník Adolfa Novotného v heslech: radost — plesání — veselí — rozveseliti se. Věřící Izraelec dobře věděl o tom, že nejčistší a nejhlubší pra- I Pokračovaní na str. 2.J Dar a horlivost (2. Petr. 1,3—8) Velikou pomocí a zdrojem vnitřní síly v začínajícím roce se nám stane, nebudeme-li chápat a prožívat apoštolskou výzvu ke křesťanskému životu jako tíživou povinnost, ale právě takto: jako projev touhy odpovědět na Boží dary jako projev spontánní radosti, která ze srdce nabízí smíření a trpělivě překonává nesnáze a komplikace. A ještě závěrečnou poznámku: Nemyslím, že těch sedm projevů křesťanské existence, které autor zmiňuje ve v. 5, je nutno chápat jako gradaci, jako vyšší a vyšší stupně. Může to být výčet věcí stejné závažnosti. A přece patrně není náhodou, že bratrství a lásce patří místo poslední, neboť v nich se shrnuje vše. — К mnoha ódám na lásku připojme tedy i na začátku tohoto roku vyznání a přání — aby právě láska pronikala všechny naše vztahy. Aby ani poznání (různé názory v církvi) ani mocné skutky víry (různé svědecké postoje a zásluhy) mezi nás nepostavily takové hradby, na něž by nestačila odpouštějící a rozumějící láska. Karel Trusina Ambrožova ranní píseň Jochen Klepper Už svítá jasný bílý den. Já к Bohu, v duchu pokorném, se modlím: Cokoli se staň, bud Ty má stráž, buď Ty můj Pán. Ať na rtech nemám slovo zlé a srdce záštím prolezlé, ať nezotročí pohled můj. Když marnost láká, při mně stůj. Ať přímost mého jednání přec tvrdosti se ubrání. Co tělo chce, to zlom a ztiš. Hlad, žízeň nebuď na obtíž. Až potom slunce zapadne a tma se vkrade v soumrak dne, všech břemen svých a strachu prost zazpívám chválu za milost. Buď chvála Otci našemu a Synu jeho milému i Duchu, v němí ie útěcha budoucí, dnešní, odvěká. Přeložila Marie Molnárová Do jubilejního roku Na rozhraní roku, který je za námi, a nového roku, do něhož vštepujeme duchovně zbohaceni radostným poselstvím svátků lásky, které nám znovu připomnělo, že darem narození Ježíše Krista se nebe přiblížilo až к nám — přicházíme к vám, bratři a sestry, s upřímným přáním rozhojněné Boží milosti v novém posílení a utvrzení vědomí, že ten, který nám byl dán, je ustavičně s námi po všechny naše dny až do skonání světa. I když se nám toto zaslíbení může zdát tak známé a tolikrát opakované, přece bychom to rádi řekli s novým důrazem, protože si uvědomujeme, že jsme je mnohdy nepřijímali vírou do všech důsledků. Tím jsme však ochuzovali nejen sebe, ale i celé naše společenství. Vědomí stálé Boží přítomnosti a poslušnosti Boží vůle musí vyznívat příkazem lásky — oddané lásky к Bohu a účinná lásky к bližním dalekým i blízkým. No nového noku vyjděme tedy s utvrzeným vědomím ochranné Boží přítomnosti a s darem nové lásky k Bohu а к ochotné službě člověku. Máme za sebou celý rok velké Boží milosti. Přes nedostatky, které jsme mnohdy sami zavinili, a přes všelijaké člověčí klopýtání, nesmíme nevidět štědrou Boží ruku v poskytování ochrany a mnohých darů. Štědrou Boží přízeň jsme si zvláště ověřovali v celé řadě praktických témat ze současnosti i v jubilejních vzpomínkách na Jana Míliče z Kroměříže, Jana Žižku z Kalichu a Bratra Řehoře v minulosti. Je-li pak Ježíš Kristus včera i dnes tentýž až na věky, nemůže nic bránit jasnému výhledu do příštích dnů. Vstupujeme do roku 1975, který je vpravdě jubilejní pro několik významných výročí. — S opravdovou vděčností budeme vzpomínat třicátého výročí osvobození naší vlasti a obnovení samostatného československého státu v květnu 1945. — Kostnická jednota dovrší v tomto roce sedmdesát let svého trvání. Proto i při této příležitosti chceme vzpomínat na těch sedm desítek Jet věrné a obětavé práce, která chce být povzbuzením a z níž se chceme učit i v dalších obdobích. — Obšírně a široce se budeme zabývat u příležitosti čtyřstého výročí okolnostmi vzniku a odkazem vzácného aktu České konfese z r. 1575, kdy dosavadní protestantské církve se sjednotily na společném vyznání při zachování vlastního svérázu jednotlivých větví. Nechceme však jen vzpomínat, ale chceme se i učit na příkladu našich dávných předků z oblaku svědků, chválících a slavících svého Pána a Spasitele. — Konečně naše Kostnické jiskry vstupují do jubilejního — šedesátého ročníku. I to je velký důvod к opravdové vděčnosti. Máme mnoho důkazů, že Kostnické jiskry v široké obci čtenářů konaly a konají práci dobrou a po duchovní stránce užitečnou. Vstupujeme do roku opět bohatého na významné události, při nichž se zvlášť osvědčila vzácná Boží milost. Podstatné z těchto dějinných ložisek těžme s užitkem pro naši současnost i budoucnost. Vykročme tedy v plné důvěře v stálou Boží přítomnost a s důslednou poslušností příkazu: Hledejte především království Božího — u vědomí, že všechno ostatní potřebné nám bude podle Boží vůle přidáno. OSTŘEDNl VÝBOR KOSTNICKÉ JEDNOTY