Nové Knihy, 1987 (XXVII/1-52)
1987-01-07 / No. 1-2
František Halas Zdaleka vítr vál hladina vod se chvěla dálky a šíře sliboval krev chtivě chtěla stoupatl horce vzhůru v smrštích být uchvácena tryskat! do azuru marností rozlícena dštítl a dštíti na zem spáliti tváře zahleděné ustydnout rázem pro vše nedosněné Zdaleka vítr vane a vábí k rozběhnutí dálky a krásy předjímané zůstat a želet nutí Báseň VÄBENI f" f f z výboru Klenotem erbovním. CENA 30 HAL. IB 4řw V knižnicí Kamarád » , B A vydalo nakladatelství Práce ROČNÍK 198/ ^«1 991 / /" 7. LEDNA ilSi «i Na prahu roku 1987 Držfme v ruce první číslo dalšího ročníku Nových knih. Provází nás zamyšlení nad tím, co se nám v právě zakončeném roce — roce XVII. sjezdu KSČ a XXVII. sjezdu KSSS — podařilo, z čeho poprávu může mít radost každý, kdo má rád české a slovenské knihy. Nebudu hovořit o jednotlivých publikacích. Za jiné vzpomenu vysoké uznání čs. literatuře a knižní kultuře pro děti a mládež: na 20. kongresu Mezinárodního sdružení pro dětskou knihu (IBBY) v Tokiu byl zvolen prezidentem táto organizace dr. Dušan Roli, když zároveň čestný diplom ceny H. Ch. Andersena na témž kongresu byl udělen ilustrátorovi a grafikovi Adolfu Bornovi a čestné diplomy IBBY Valje Stýblové, Danielu Hevierovi, Květě Pacovské a Liboru Štukavcovi. Navíc bych se ještě zmínil o udělení ceny Zlatá oliva v sicilském Palermu básníku Vladimíru janovicovi. V roce 1986 vydala čs. nakladatelství na sedm tisíc titulů, jejichž náklad převyšuje sto miliónů výtisků. Každé nakladatelství připravilo pro čtenáře řadu zajímavých publikací, většinou i v odpovídajícím množství výtisků. Na prahu nového roku si ovšem zároveň znovu uvědomujeme s kolika problémy se pořád potýkáme, jak ani v knižní kultuře není místo f řn, nro něiaké sebeuspokojení. Vydáváni Tüiih, realizace edičních plánů nakladatelstvími, a v návaznosti nalcTTaTcé práce distribučních složek, se jen s velkými obtížemi vyrovnávají s důsledky neutěšené siíutfce našich poIygrafickýcITpodniki'i, i když ani u nich dobrá vůle nechybí. Platí zde všechno, co bylo v poslední době kriticky vysloveno o stavu dodavatelsko-odběratelských vztahů v našem národním hospodářství Sílící tlnk na dosahování stále vyšší eko^nn '6 efektivnosti, jakkoli v zásadě potřebný a správný, omezuje prostor pro uplatňování ideově kulturních hledisek práce s knihou. K tomu přistupují mibjektivni nedostatky při slaďování ediční, nákladové a distribuční činnosti. Navíc nás nemohou nechávat lhostejnými problémy spjaté s rozvojem a zaměřením četby, lák se to opecně projevuje ve všech vyspělých zemích. V poslední době jsme mimořádnou pozornost a energii věnovali opatřením k zlepšení situace. Mima jiné počítáme s tím, že v ČSR začne pracovat Národní ediční rada pro knižní publikace, jejíž činnost na Slo vensku se plně osvědčuje. Víme, že také v Nových knihách intenzívně pracujete na zkvalitňování úrovně tohoto nezastupitelného informátora o dění v české a slovenské knižní kultuře. Na závěr bych chtěl vyjádřit přesvědčení, že se nám v průběhu roku spelečnvm úsiMm všech zainteresovaných podniků a pracovníků podaří sp’nit úkoly, které od nás naše socialistická společnost očekává. Čtenářům pak přen hodně pěknvoh a užitečných chvil nad stránkami knih, které pro ně naše nakladatelství a knihkupectví připravila. Ing. OTAKAR LANC, ředitel odboru knižní kultury MK CSR Stachova Marion Od prvého súborného vydania Básní Jána Šlachu uplynulo viac ako jedno desaťročie (1974]. Pravdepodobne sa možno domnievať, že čitateľský hlad po lyrickom type Stachovej poézie, najmä s prihliadnutím na potreby novej čitateľskej generácie, si úplne prirodzene vyžiadal vydanie ďalšie. A tak básnický súbor Jána Stachu — tentoraz s názvom Marion — vyšiel síce akoby jubilejne, v roku autorových päťdesiatin (nar. 1936), ale súčasne aj ako istý kultúrny akt: živo a opäť pripomenúť žiarivú Jedinečnosť Stachovho básnického činu, ktorý zdaleka nemá len svoju uzavretú historickú platnosť. Editor nového súboru Stefan Strážay f aj autor doslovu v knihe) vychádza práve tomuto vyššiemu zámeru naširoko v ústrety. Napríklad tým. že ďalej kompletizuje doterajšie básnické dielo Jána Stachu. Okrem štyroch prvých zbierok (Svadobná cesta, Dvojramenné čisté télo. Zážehy, Apokryfy j zaraďuje sem aj básnikovu knihu nateraz piatu (Z prežitého dňa, 1975), ktorá autorský vývinový oblúk neuzatvára, skôr však sceľuje a pritom aj signalizuje bohatšie ľudské a lyrické dimenzie svojho autora. Súbornú knihu ešte dopĺňajú dve časti — Prvé básne, kde sa demonštruje tvorba spred debutu, a Iné básne, kde zasa našli miesto časopisecky publikované básne z času medzi Apokryfmi a zbierkou Z prežitého dňa. Teda komplet, aký zo Stachu čitateľ ešte nedostal. A nielen on, aj poézia sama. aj súčasný literárny proces. Ak Štefan Strážay nepochybne oprávnene konštatuje, že celý básnik Stacho „predstavuje hodnotu, ktorá má nezastupitelný význam nielen v rámci súčasnej slovenskej poézie, ale našej kultúry ako celku“, nemôže to neznačiť, že so súborom prichádza k nám aj možnosť stachovského výberu: poézie lyricky identickej a tvorivej. ÍPS) é Stále současní «Mloci» „Nesmíte si myslet, že vývoj, který dal vzniknout našemu životu, byl jedinou vývojovou mož-ností na této planetě,“ napsal Karel Čapek a přiznal, že tato věta dala vznjknout jeho románu Válka s Mloky. Vedla ho k zamyšlení nad tím, zda by se za určitých okolností a podmínek nemohla rozvinout i jiná vyspělá civilizace než lidská. Jací by asi byli její příslušníci? Vedli by stejně nesmyslné války jako lidé? „A jak bychom se dívali na imperialismus ještěrů, na nacionalismus termitů, na hospodářskou exphnzi racků nebo sledů? Co bychom tomu říkali, kdyby jiný živočišný rod nežli člověk hlásal, že vzhledem ke svému vzdělání a počtu má jen on právo na to, aby obsadil celý svět a panoval všemu životu?“ Karel Čapek se bránil tomu, aby Válka s Mloky byla považována za utopický román. Tvrdil, že mu nešlo o nic jiného než o skutečnost a o reakci na ni slovem a myšlenkou. Od prvního vydání Války s Mloky už uplynulo půl století. Z ro-mánu se za tu dobu nestal historický dokument, a už vůbec ne utopie. Na konci stojí stále stejně naléhavá otázka. „A potom?“ „Mloci“ jsou současní i dnes. Nebudí hrůzu, spíš varují před lhostejností. Čapkův román-, který shodou okolností vychází právě v době autorových nedožitých 97. narozenin (9. ledna 1890), se dočkal již jedenadvacátého vydání. Nakladatelství Československý spisovatel předkládá čtenářům krásnou publikací, tentokrát s ilustracemi Adolfa Borna a typografií Oldřicha Hlavsy. vs SLOVO AUTORA Cesta za Ovidiem Často se v duchu ptám, co čtenáře tolik přitahovalo a přitahuje k mému goethovskéruu románu Dostavník do Výmaru. A tak bezciéKy kazdoů švou knihu srovnávám a poměřuji právě s Dostavníkem ... Můj nový román se jmenuje Já básník Naso. Odehrává se v antickém Římě před dvěma tisíci let, v Římě, který se zvolna vzpamatovává z velkého povstání otroků, vedeného Spartakem, i z nekonečných občanských válek, které doprovázely konec republiky. Je to Řím na počátku vlády prvních císařů Augusta a jeho nástupce Tiberia, světovládný Řím na přelomu éry před naším letopočtem a letopočtu našeho. V tomto Římě, plném protikladů, sociální bídy chudých a bohatství mocných, psal pod modrým italským nebem své půvabné verše básník hravých lásek a král básníků vypravěčů Publius Ovidius Naso. Snad všechny postavy řecké a římské mytologie žijí dodnes v té podobě, kterou jim on vtiskl, a velká sochařská a malířská díla všech dob a národů jim zajišťují trvání navěky. Pak náhle nastal v šťastném životě básníka zlom. Rozhodnutí císaře Augusta poslat Ovidia do vyhnanství do Tomldy na břehu Černého moře — Pontu Euxlnu, zasáhlo básníka jako blesk. Důvody vyhnanství prý byly dvojí: báseň a omyl. První příčina, básnická sbírka Umění milovat — o té mluví Ovidius otevřeně. O druhé příčině, 0 omylu, hovoří spíš jen v nápovědích a dohadech. Ale možná, že to bylo všechno jinak. I proto jsem napsal svůj biografický román Já básník Naso. Oč mi především šlo? Vyprávím o Ovidiově životě od šťastného dětství a od prvních velk kých básnických úspěchů — až osudovému zlomu, vyprávím 1 o jeho životě ve vyhnanství v Tomidé a pokouším se odpovědět na tři základní otázky: Proč Ovidius musel odejít do vyhnanství do Tomldy? Proč se z něho nesměl vrátit ani po Augustově smrti? A proč se — snad — posléze ani vrátit nechtěl? Miroslav Šlach *. - Povídky Jaroslava Havlíčka, ktoré vydal královéhradecký Kruh pod názvem Povídky pana Balabána, ilustroval Vladimír Tesař Příjemky na Chotěbořsku, kde dostává nejenom v zimě vše, co patří k Vrchovině, klidnější, podhorský ráz, a kde se dají najit klenoty staré lidové architektury. Fotografie vybrána z knihy Josefa Proška Českomoravská vrchovina (Pressfoto). K