Tvorba, říjen-prosinec 1969 (XXXIV/5-18)
1969-11-19 / nr. 12
Očista a diferenciace v národních výborech Doplňme národní výbory tak, aby v nich našli uplatnění lidé svěžího myšlení a potřebné pracovní energie, lidé, kteří se pro své vlastnosti těší důvěře svých spoluobčanů. V žádném případě však neslevujme z nároků na morální vlastnosti, Ideovou pevnost, na oddanost věci socialismu. Ano, tak jako všude budeme i v národních výborech postupovat citlivě a přísně diferencovaně; nemůžeme všechny, kdo zakolísali, házet do jednoho pytle s exponenty pravice, s maloměšťáckými extrémisty. Posuzujme lidi spravedlivě, berme v úvahu jejich komplexní hodnocení, neházejme je přes palubu za Chvilkové poblouznění, nepřipusťme skandalizaci. Metoda generální revanše či dokonce vyrovnávání osobních účtů nám musí být cizí. Nedvojsmyslně však říkáme: otcové strategie a taktiky pravicového oportunismu, jeho nejvýraznější uskutečňovatelé v praxi, lidé prosycení jedem antisovětlsmu nemají v socialistických zastupitelských sborech co pohledávat — tito lidé musejí z národních výborů všech stupňů odejít. Vedle kádrové očisty je další podmínkou aktivizace národních výborů Jejich «tálé, živé a neformální spojení s lidem, s jejich voliči. / Vím, že ne každou žádost stížnost je možno kladně vyřídit, a ne každého občana lze uspokojit — ale slušnost, ohleduplnost a trpělivost ve styku s lidmi musí být pro pracovníky státní moci a správy základním zákonem. Pro tupé byrokraty a pro hrubiány nesmí být v aparátech národních výborů místo. Z projevu soudruha AI. Indry na celostátní poradě komunistů-funkcionářů národních výborů. Konec jednoho mýtu Vídeňská Volksstimme zveřejnila z materiál k vyloučení Ernsta Fischera Komunistické strany Rakouska. Smutný soubor dokumentů jako součet Činů intelektuála, který dlouhá léta patřil k uznávaným mluvčím evropské komunistické inteligence. Přesvědčivé důkazy o jeho teoretických a politických omylech, které nejsou příliš vzdáleny těch, jež založily i mnohé naše vnitřní neúspěchy. V tomto směru jsou dokumenty víc než poučné čtení i pro nás. Dokumenty ukazují, jak uvážlivě řeší rakouská strana své vnitřní pro* blémy. Jak trpělivě hledala cestu ke smíru při zachování principů platných v komunistickém hnutí od jeho počátku. Zdaleka při tom nešlo jen o Fischerovo stanovisko k československému srpnu v roce 1968, ale o respektování už vzpomenutých zásad. Ovšem Fischerův přezíravý vztah k vedení rakouské komunistické strany, který se datuje od jejího 20. sjezdu, neukázněné vystupování v rakouském rozhlasu a televizi v rozporu s linií strany a spory o charakter hnutí a strany vyvolané uvnitř n přenesené dokonce i mimo Rakousko (teze o přeměně strany v jednotu všech levicových sil), nakonec rozhodly. Pro větší autenticitu tvrzení cituji z usnesení ústředního výboru Komunistické strany Rakouska k vyloučení Ernsta Fischera: »Ústřední výbor rozhodně odmítá Ideologické a politické názory Ernsta Fischera a považuje je za útok proti zásadám a organizačním základům strany. Komunistická strana Rakouska rozhodně odmítá pomluvy nepřátel, rozšiřované v souvislosti s usnesením rozhodčí komise Komunistické strany Rakouska ve věci Ernsta Fischera, pomluvy, ve kterých se říká, že komunistická strana není rakouskou ani demokratickou stranou ... Usnesení ústředního výboru z května t. r., v němž ÜV doporučil rozhodčí komisi, aby přezkoumala a zrušila své usnesení o vyloučení Ernsta Fischera, vycházelo vedle jiných důvodů také z toho, že by se strana měla ještě jednou pokusit odvrátit Ernsta Fischera od jeho neustálého veřejného vystupování proti straně a její politice. Že by se měla pokusit přesvědčit ho, aby se přimkl ke straně tak, jak mu to přikazuje jeho povinnost člena, neboť se jím stal dobrovolně a přijal tím zásady a stanovy strany. Rozhodčí komise dospěla k názoru, že Ernst Fischer svým trvalým veřejným vystupováním proti naší straně a její politice ničím nepřispěl k pozitivnímu řešení... Ústřední výbor konstatuje, že každý soudruh má právo považovat toto vyloučení za nesprávné. Má také právo hájit svůj názor ve straně, stejně jako jiní členové mají právo zastávat opačné stanovisko. Ústřední výbor odmítá však každou iniciativu, která politickým odpůrcům umožňuje využívat prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků názorových rozdílů proti naší straně, nikoli proto, aby nám pomohli, ale aby nás oslabili.« Ernst Fischer definitivně prohrál ve vlastní straně. Jediné, čím se může pochlubit, je hora pomluv, která se přes něj snesla na rakouskou stranu doma i v zahraničí. A to není právě radostné svědectví. (0SEF H0TMAR aby Ho popíralo a jen zbývajícícH 20 % se vyslovilo zásadně odmítavě! Přesto svolává ministr na příští měsíc symposium odborníků z oblasti teorie řízení, na němž se k otázce bndou vyjadřovat i takové osobnosti, jako je Jindřich Filipec či Radovan Richta. Tedy lidé, kteří kromě odbornosti se navíc těší důvěře inteligence; dokonce i části opozice, která setrvává na stanoviscích tvůrčích svazů. Jak již známo, opět začíná pracovat kolegium ministra, složené z reprezentantů kultury a umění, počítá se s ustavením a obnovením dalších pomocných orgánů. V souvislosti s tím je zajímavé především prohlášení, v němž ministr Brůžek zdůraznil, že stranické orgány neodhodí vzápětí ty pracovníky speciálních odvětví, kteří se hodlají jako dobrovolníci angažovat v nově zřizovaných pomocných orgánech ministra na vytváření promyšlené, důkladné a zvláště účelné koncepce řízeni, jako se tomu stalo už dvakrát v nedávné minulosti; za Novotného i za Dubčeka. Nedá se tedy vůbec říci, že by měl ministr kultury v současné době lehké spaní. Avšak mám-li být upřímný, přes vážnost situace, kdy je třeba nejen posilovat, ale přímo obhajovat vůdčí úlohn státu proti zájmům některých mocenských skupin, které zdaleka nekapitnlovaly, musím přiznat, že víc než probíhající taktickostrategický zápas a manévrování imponuje především to, že nž dnes se myslí na zítřek. Až konečně utichnou vášně a — jak už se začalo říkat dříve —> citová vzplanutí, bude totiž nutné opět přiložit ruku k dílu. I v kultuře! Protože kultura není zdaleka jen umění a tvorba, je to jen detail, který se ozval z úst ministra Brůžka během diskuse v souvislosti s otázkou, jak bude ministerstvo spolupracovat se svým zaměstnaneckým svazem. Týkal se členů baletních souborů divadel, kdysi postižených posunutím věkové hranice pro odchod do důchodu, a vlastně bez další perspektivy! Ono totiž opravdu není lhostejné, co s člověkem náhle vyřazeným z pracovního procesu v plné životní síle. A podobných příkladů by se dalo shromáždit více i z ostatních oborů. Ať už je to otázka sdružování finančních prostředků na kulturu, v čemž pěkných výsledků, a bez státních dotací, jen vlastní iniciativou, dosáhla některá města v severních Cechách, nebo problémy řízení muzeí a galérii, předešlým oddělením často postavených do úlohy rivalů; což je mimochodem další naše kuriozita. Tyto a jiné otázky, velmi problematické a zásadní nejen pro uchování kulturních hodnot, ale i jejich šíření a reprodukci, nejednou převáží nad dílčími úvahami třeba o tom, kdo v budoucnu pojede reprezentovat naši tvorbu do zahraničí. Zvlášť když si stále uvědomujeme, že především v západních zemích se právě prostřednictvím * tvůrčích hodnot i nadále můžeme, bohužel, prezentovat lépe než průmyslem. Navíc však svědčí, že ze svého předešlého působení je ministr kultury perfektně informován a situaci na svěřeném úseku; a to i tam, kam jsme z Prahy často už ani nedohlédli. jistě mu pomohlo, jak s humorem podotkl mezi řečí, že nezačal vládu reorganizováním úřadu a vymýšlením nových schémat, nýbrž konzultacemi. S těmi, kdo kulturu před národem a pro národ nakonec provozují a vykonávají. VLADIMÍR REMEŠ ml antikomunistickýml vlčáky, aby dokázali, že to myslí s ochranou zájmů své třídy opravdu vážně, jako kdyby je někdo podezíral z opaku ... Toto běsněni je však občas pro nás velmi instruktivní a poučné. Jeden z velkých zahraničních bijců za takzvaný »socialismus s lidskou tváři« v naší zemi, jistý pan Pierre Javreliěre, který napsal pro svůj list v minulých týdnech jeden z nejfantastičtějších tlachů na pokračován! pod názvem »Elektronická inkvizice v Československu«, vidí (právem) pro své ideové spřízněnce situaci u nás velmi černě. Budou prý muset počkat nejméně tři, pět nebo dvacet let, než se na něco pořádného zrnohon. Ale potom... no, to uvidíte. To si pak konečně humanismus přijde na své. »Až povstaneme«, řekl rozradovanámu panu favreliěrovi prý jeden jeho pražský politický přítel, »ti z nás, co přežiji, zlikvidují bez váhání zrádce a katy a obrátí se zády k totalitnímu socialismu ... Nebudeme opakovat chyby příliš měkkého Dubčeka a pojistíme se proti jakékoliv možnosti, že by se jednoho dne znovu objevili Biľakové, Indrové, Kolderové nebo Štrougalové . ..« Humanistický demokrat Javreliěre je bez sebe nadšením nad těmito výlevy antikomunistického politického podsvětí, které se u nás vyžívá už jen anonymními dopisy, vyhrožujícími komunistům fyzickým terorem, šibenicemi, oslepením a všemi »vymoženostmi« fašistické gestapácké přesvědčovací činnosti. Pokud jde o upřímnost těchto výlevů, nemáme důvod o nich pochybovat. Tito lidé by opravdu byli schopni se »pojistit« proti tomu, aby v naší zemi nepřežil jejich vítězství jediný komunista, jen kdyby ovšem měli nejmenší naději, že se v ní jednoho dne opravdu zmocní vlády. Nepochybujíce o upřímnosti tužeb koutrarevolučního podzemí, musíme udělat opravdu vše, abychom proti němu jednou provždy zajistili tuto zemi, její mír, její štěstí. H. Vachtangovci v Praze Sehráli zde čtyři hry, ale vzhledem k nedomyälené distribuci lístků jsme mohit vidět jen dvě (Ostrovského I chytrák se spálí a Gorkého Děti slunce). Herecká úroveň, jak je to u předních ruských souborů obvyklé, byla velmi vysoká a obsáhla finesy nadsázeného herectví frašky (v Ostrovském) i dušezpytné hlubiny realistického herectví (v Gorkém). Cílem této poznámky není rozbor obou představeni. K nim se ještě vrátíme. Spiše bych se chtěl zastavit u obecenstva, přesněji řečeno u té složky, která v něm chyběla. Pohostinská vystoupení všecfi zahraničních souborů navštěvují vždy ve velkém počtu také divadelníci: herci, režiséři, kritici, teoretici a jejic.1 společenské doprovody. Ti všichni, až na zcela nepatrné výjimky, na obou představeních, která jsme viděli, chyběli. Proč? Odjtověd by byla asi jednoduchá, avšak trapná. Cožpak kulturní hodnota, kterou ignoruji, přestane existovat, přestane fungovat? Může se kulturní pracovník a umělec chovat jako pštros s malou hlavičkou? Jak se ukázalo, může. Že se tím však nevyřeší ani jediný politický a kulturní problém, je vic než jasné. Kéž by nás pánbůli při zdravém rozumu zachovati ráčit. ojctjojiaa TAK I NAŠE KULTURA PŘIŠLA LONI K LIDSKÉ TVÁŘI1 KRESLIL LUBOMÍR MATOUŠEK 2 tvorba Kultura není jen tvorba »Stát je od toho, aby řídil kulturní politiku. My jsme to říkali, jsme tady od toho a netajíme se tím!« prohlásil ministr kultury dr. Brůžek na tiskové konferenci, svolané koncem minulého týdne k aktuálním otázkám státní kulturní politiky. Je téměř kuriózní, že musí být takto zdůrazňována přirozená řídící úloha státu, neboť naše současná' situace, kdy je otázka bezmála podrobována národv nímu plebiscitu, snad nemá obdoby civilizovaných zemích Východu i Západu. Nicméně pro podporu tohoto stanoviska, které se leckomu zdá krajním, ne-li přímo krokem zpátky, však hovoří i výsledky právě dokončeného průzkumu reprezentačního vzorku dvou tisíc tvůrčích i kulturních pracovníků, prováděného výzkumným ústavem při ministerstvu. Z odpovědi vysvítá, že 60 % dotazovaných se vyslovilo pro řízení kulturní oblasti státem; 20 % se k tomuto stanovisku spíš přiklání než Odpověď na interpelaci v Tvorbě č. 9 Ředitel Mladé fronty informoval redakci, že se zabýval otázkou zveřejnění veršů J. Pištory v Mateřídoušce a poté rozhodl odvolat z funkce vedoucího redaktora Zdeňka Adlu pro hrubé porušení povinností a nedomyšlení politického významu celé záležitosti. Redakce zároveň obdržela dopis Zdeňka Adly, který zveřejňujeme bez komentáře, neboť mluví sám za sebe. Zdenek Adla v něm totiž přesvědčuje sám sebe a zřejmě mu to stačí jako vysvětlení. Dotýká se mne, že mi autor interpelace bez objektivního posouzení skutečného smyslu kritizovaných veršů připisuje úmysl, který jsem neměl. Vím, že je velmi těžké vyvracet zaujaté stanovisko, nicméně nemohu jinak než prohlásit, že v uvedených verších redakce nespatřovala žádný politický smysl a také nic, co by mohlo být považováno za »pokus křivit dětskou mysl«. Nebyli jsme dosud zvyklí v rukopisech pro dětský časopis hledat jinotaje, skryté smysly (tím se neomlouvám) a nebylo to ani třeba. jestliže ve verších Jiřího Pištory našli někteří dospělí čtenáři (nikoli děti, kterým je Mateřídouška určena) další výklad — jaký interpelace naznačuje — pak to považuji za zneužití původního smyslu veršů. Pro redakci Mateřídoušky z toho plyne ponaučení, že musí být bdělejší. »Humanistická« kontrarevoluce? ZDENĚK ADLA »Nejobjektivnější« ze všech buržoazních listů, vznešený, pro nejvyšší zájmy člověčenstva vždy planoucí pařížský Le Monde, ztrácí v poslední době vůčihledě nejen objektivitu a vznešenost, ale i zdravý rozum, ba i prostý vkus. Zdá se, že ve vztahu k Československu se nyní mnozí liberálové jali soutěžit s nejzuřivějšíTVORBA — týdeník pro politiku, vědu a kulturu. Šéfredaktor dr. Jiří Hájek. Zástupce šéfredaktora dr. Josef Hotmar. Grafická úprava Miloš Vrbata. Adresa redakce: Praha 1, Na poříčí 30, telefon 24 75 51—3; Bratislava, Smeralova 10, telefon 318 57, 330 00; Ostrava, Puchmajerova 1. Nevyžádané rukopisy a fotografie se nevracejí. Vydává Rudé právo, vydavatelství OV KSč. Tiskne Rudé právo, tiskařské závody, Praha. Rozšiřuje Poštovní novinová služba. Cena 2 Kčs. — 19. listopadu 1969. TVORBA PŘED 40 LETY »Velkostatkář obilnářského kraje má dnes velmi odlišné zájmy od řepaře. On je vlastním nositelem agrární politiky, on diktoval obilní cla. Statkáři bramborářských krajů, jejichž „zemědělské“ lihovary vedou ostrý konkurenční zápas proti lihovarům „průmyslovým“, táhnou s ním za jeden provaz. Libochovický velkostatek Vraného, strakonické panství Beranovo a Halíkovy lihovary Českomoravské vysočiny jsou ukázkou těch základních „prvků“, které určují politiku protihradního křídla agrární strany. Ale cukerní kříse je jednou z nejhlubších krisí československého průmyslu — proto jsou řepaři interesováni na politice finančního kapitálu, snažící se zlepšit možnosti průmyslového exportu: proto je Udržal tak věrným panošem Hradu. A proto to budou jeho bedra, na nichž konečně spočine tíže nové sociálfašistické vlády — neboť příští vláda fnebude-li to jen vláda zcela přechodná) bude sociálfašistickou vládou, třebas nebude Hampl jejím šéfem. O tom totiž nerozhoduje počet jednotlivými stranami získaných mandátů, nýbrž něco nesmírně důležitějšího: poměr sil na frontě třídního boje. A ten dnes v Československu bezpodmínečně vyžaduje jak sociální demagogie, tak „pevné ruky“ a zorgiebelovských metod sociálfašistů. Export, Export, export — to je dnes životní nutností finančního kapitálu. A naráží-li jeho snaha zajistit průmyslový vývoz a tím aktivisovat pasivní obchodní bilanci nejen na odpor a protiútok proletariátu, nýbrž i na politiku agrární strany, pak se musí snažit odstranit obě tyto překážky zároveň. Na jedné straně boj proti radikalisujícím se proletářským masám, na druhé straně oslabení politických posic agrárního kapitálu — to jsou tedy obě úlohy, které mají pro finanční kapitál plnit v nové vládě sociálfašistické strany. A je to druhá z nich, která tvoření vlády tak protahuje: agrárnici se bráni. Ne snad proti účasti sociálfašistů ve vládě, pro tu jsou také, ale proti jejich „příliš“ silné účasti, takové, jaké si přejí Hrad a Živnobanka. ZÄVIŠ KALANDRA: Smrt kmotřička stojí v hlavách aneb Jak Udržal sestavuje vládu. Tvorba 20. listopadu 1929.