Učitelské Noviny, leden-červen 1973 (XXIII/1-26)
1973-03-22 / No. 12
22. března 1973 - ročník XXIII (76) - číslo 12 * cena 80 hal. V průběhu roku si připomínáme několik významných dnů, které charakterizují novou, socialistickou společnost. Mezi nimi zaujímá přední místo Den učitelů. Je to pochopitelné — učitelské povoláni patři mezi ta, která vyžadují vysokou odbornou kvalifikaci, ale i vysoké politické uvědomění a morální vlastnosti, cit a lásku k*e všem lidem, především k dětem a k mladé generaci. Den učitelů připomíná, co se podařilo splnit z předsevzetí uplynulého roku v této náročné práci, je oceněním všeho, co jsme ve prospěch společnosti dali, je i podnětem k dalšímu vzestupu výchovně vzdělávací práce. Ve všech školách naší republiky zavládne 28. března, ve výroční den narození největšího českého pedagoga Jana Amose Komenského, slavnostní nálada, desítky tisíců učitelek a učitelů budou obklopeny pozorností dětí, květiny zavoní snad v každé třídě. A tak i my se připojujeme k malým i velkým gratulantům; i my vám všem — učitelům a výchovným pracovníkům — posíláme pozdrav a přání všeho nejlepšího, zdraví; spokojenosti, štěstí i úspěchů k vašemu svátku! Učitelské noviny' * 0e> © •0 vc€> 0 ©1 © © © e © © © e © © © ©©©©I© ©© Z MYŠLENEK J. A. KOMENSKÉHO „ ... žádným způsobem nelze připustit, aby se mládež zaměstnávala ve školách takovými věcmi, s nimiž si později nemůže nic počít; nýbrž má se zaměstnávat takovými, jimiž by byla uváděna přímo do životní praxe.“ „ ... učit jiné není nic jiného než dávat slovem a skutkem příklad těm, kteří se mají učit.“ „Podstatné složky školy jsou učitelé, žáci a dobré knihy...“ „ ... každá škola má býti jako řetězec, ve kterém se článek pojí k článku, a tak zjednává celku souvislost.“ „Ale hlavním kořením příjemnosti bude učební metoda cele praktická, cele vábná a taková, aby se skrze ni stala škola opravdu hrou, to jest příjemnou předehrou celého života.“ (Vševýchova, kap. V.) „ ... všechno má být podáváno od základu, krátce a jadrně, aby se rozum odmykal jakoby klíčem a věci se otvíraly před ním samy, všemu, co je navzájem spojeno, má býti vyučováno spojeně a všemu po stupních nezvratných, aby všecko dnešní dodávalo pevnosti včerejšímu a chystalo cestu zítřejšímu, konečně všude mají být odstraněny věci zbytečné.“ „ ... budiž učitelům zlatým pravidlem, aby všechno bylo předváděno všem smyslům, kolika možno.“ „Ať se tedy střehou učitelé něco žákům zatajovat, ať již úmyslně, jak činívají nepřející a nevěrní, ať z nedbalosti, jak je zvykem ledabylců. Zde je třeba svědomitosti a píle.“ (Velká didaktika, kap. XIX. a XX.) : I O osobnosti učitele poněkud jinak Skutečně nemám v úmyslu vypisovat to, co bylo už mnohokrát napsáno a z čeho máme všichni nějakou zkoušku. Je to spíš úvaha o učiteli a jeho vztahu k žákům, inspirovaná pozorovaným nezájmem části žáků o školní práci. Je tomu už tak, že se setkáme s případy, kdy stojí učitel a žáci na opačných bře-; zieh; učitel má žáky něčemu naučit, ale ti dělají všechno, aby se mu to nepodařilo, od prosté nepozornosti až po záměrné narušování hodiny. Učitel se pak uchyluje k okřikování, psaní poznámek, vzkazů rodičům apod. Tyto zásahy však většinou mnoho neřeší, naopak roste vzájemné podráždění a vyučování je neustále narušováno. Odcházíme z hodiny unaveni a znechucení (žáci také) a výsledný efekt není úměrný vydané energii. A pak si položíme otázku, jak je to možné, vždyť přece touha po poznání je přirozenou vlastností každého dítěte, proč ji ztrácí během docházky do školy. Pokusme se však odstranit ten protivný stav neklidu a vzájemného napětí, v němž výchovný a vzdělávací cíl hodiny je jen abstraktním pojmem. Utvořme (konečně) ovzduší vzájemné spolupráce, v němž učitel uspokojuje počáteční živelnou touhu dětí po poznání a převádí ji na uvědomělé, aktivní osvojování vědomostí, kde učitel i žáci mají radost z dosahovaných výsledků. Zda se to podaří, záleží rozhodujícím způsobem na učiteli, a to nejen na přípravě motivace, výkladu a aktualizaci učiva, ale i na tom, zda je pro žáky přitažlivou osobností. Jako člověk. Je smutnou skutečností, že s téměř každým, kdo chce být učitelem, se stane v určitém okamžiku velká změna. Ze studentů, sympatických, veselých lidí, dělajících si starosti, žijících pro mnoho krásného a zajímavého v životě mladého člověka (čemuž nezřídka padne za oběť i nějaká ta přednáška či cvičení) a vidících tolik nedostatků na svých učitelích, se na-) jednou stávají učitelé. Učitelé s přísnou tváří, uzavření do ulity nedotknutelnosti, nepoznatelnosti, jejichž základní duševní a málem i anatomickou vlastností je to, že jsou učiteli. Žijí mezi dětmi, ale ne s nimi. Kdy vznikl ze studenta učitelství tento učitel? Nebyl jím do posledního slova závěrečné zkoušky. Proč si lidé v tomto povolání tak tvrdošíjně nasazují tu profesionální masku, působící už po staletí nepříjemně, až odpudivě? Není snad i v tom jedna z příčin nezájmu dětí o školní práci? Jsem toho názoru, že je, a rozhodně nikoli zanedbatelná. Děti přicházejí do škol a nacházejí tam učitele, méně už člověka, který by jim byl blízký. Je to pro ně trpkým zklamáním, které se po počáteční dychtivosti mění bez nejmenšího vědomého přičinění dětí v lhostejnost a později v odpor vůči učiteli a k práci ve škole. Připomeňme si na tomto místě vlastní léta ve školních lavicích a podívejme se na sebe očima dětí. Uvědomme si, co žáky na učiteli nejvíc zajímá, na co jsou zvědaví. Čemu je bude učit? Ne. Ale to, jaký je. Je-li přísný, spravedlivý, zda dovede zajímavě vysvětlovat, ale i to, zda je veselý, hezký (hezká, pochopitelně vše platí pro oba rody) a jsou nadšeni, když se dovědí, že hraje fotbal, krásně zpívá či rybaří. Zjišťují si o nás ty ryze lidské vlastnosti, jací jsme a co dovedem. To, že je budeme učit fyzice a v ní o jednoduchých strojích, není pro ně podstatné a tím je nijak nenadchneme. Nadchnout je můžeme sami sebou, kouzlem své osobnosti. Tím, že se s nimi sžijeme, zůstaneme lid3 mi i při výkladu a zkoušení, věnujeme jim chvilku po vyučování, vyjdeme si s nimi jako třídní učitelé na výlet, povykládáme si o jejich starostech a přáních, dokonce jim na sebe prozradíme, že hrajeme fotbal, zpíváme či rybaříme, ale i to, že se také stále učíme a sledujeme novinky ve svých předmětech — tím vším jim budeme blízkými. A pak se také budou zajímat 0 jednoduché stroje, psát dvacetistránkové i delší protokoly z laboratorních prací, při jejichž zpracování se předstihují v šíři 1 kvalitě. To vše proto, že jsme v nich vyvolali zájem o práci — o práci s námi. Toho pak můžeme využít k pěstování uvědomělého a odpovědného vztahu k práci vůbec. A takto pak jednou potkáme své žáky, třeba na nádraží s lyžemi přes rameno nebo s batohem plným horolezeckého „nářadí“ nebo s rybářským prutem u zčeřené řeky., Budou vzpomínat na „lavtfry“ v Jeseníkách, na Súlovské skály, Vy-očinu. Pěstovali jsme v nich lásku k rodné zemi tím, že jsme jim ukázali, že ji také milujeme a důvěrně známe. Myslím, že právě odtud vede cesta k plnění všech náročných výchovných úkolů, které my, učitelé, máme. IVAN ŠKÄRA, odborný asistent pedagogické fakulty UJEP, Brno Moje třída — linoryt učitelky Blanky Sáňkové z Veselí na Moravě