Výtvarné Umění, 1968 (XVIII/1-10)
1968-08-01 / No. 8
1 Jindřich Chalupecký Poustevník Duchamp Článek byl napsán roku 19 67 po Duchampově souborné výstavě v Rouenu a v Paříži. Vychází ted ui^jako nekrolog — Marcel Duchamp 1. října 1968 zamřel. Z obálky Cabannovy knížky rozhovorů s Marcelem Duchampem se šklebí tvář starého klauna: fotografie osmdesátiletého umělce. Jeho životní dráha se obvykle popisuje jako kariéra uměleckého provokatéra, šaška, nihilisty. 1912 pobouří tolik své přátele kubisty obrazem Akt sestupující se schodů, kterým obeslal Salón Nezávislých, že ho požádají, aby jej odstranil. 1913 připevňuje vidlici bicyklu s kolem na kuchyňskou stoličku: je to první ready-made. Už tehdy pomalu přestává malovat, až posléze nebude dělat téměř nic než —občas —takové objekty. 1916 následuje první „opravené ready-made“: podepisuje reklamní tabulku továrny na laky s vyobrazením holčičky natírající postel, když předtím nápis Sapolin Enamel opravil na Apoliněre Enameled. 1917 posílá na výstavu newyorských Nezávislých ready-made, jež nazývá Studánka: je to obráceně postavená fajánsová pisoárová mušle, kterou podepisuje jménem komické figurky z populárního kresleného seriálu, R. Mutt. Nezávislí to pokládají za špatný vtip a exponát nevystaví; Duchamp se s nimi rozejde. Potom se věnuje soustavnému vynalézání slovních hříček, mnohdy pornografických. 1919 přikresluje na barevnou reprodukci Mony Lisy knírek s bradkou a píše pod ni písmena L. H. O. O. Q. — záhadný nápis, který Francouz přečte jako „eile a chaud au cul“ a Angličan jako „look“. Téhož roku se soustřeďuje к pracnému zhotovení falešného šeku, jímž platí svému zubnímu lékaři. 1920 začíná používat ženského pseudonymu Rrose Sélavy, obsahujícího pornografickou narážku, příštího roku se dává fotografovat v ženském převlečení jako dobová vamp a podobiznu vlepuje do etikety na lahvičce voňavky s nápisem Belle Haieine—Eau de Violette. Zároveň prohlašuje, že zanechá umění a věnuje se šachům. 1923 vskutku opouští nedokončené dílo, na kterém pracoval od roku 1915 a které zřejmě mělo být vyvrcholením jeho uměleckého úsilí: rozměrnou malbu na skle, již nazývá Nevěsta svlékaná svými mládenci, dokonce. Od té doby už nemaluje. 1924 se pokouší vynalézt metodu, jak bezpečně vyhrávat v ruletě, a vystupuje nahý v dadaistickém baletu Přestávka. 1925 se účastní mezinárodního šachového turnaje v Nizze; výtvarné práce zanechává docela. 1930 se stává členem francouzského oficiálního šachového družstva a s ním také přijíždí 1931 na šachovou olympiádu do Prahy. 1935 na pravidelné soutěži vynálezců v Paříži — Concours Lépine — si najímá Stánek a předvádí jako „technik-amatér“ kotouče, které se dají nasadit na gramofon a při otáčení vytvářejí iluzi pohybujícího se trojrozměrného útvaru — mezi jinými je to také japonská rybka, čínský lampión, montgolfiéra. Jinak se jeho výtvarná práce omezuje téměř už jen na instalaci několika výstav surrealistické skupiny a pár návrhů obálek; nejznámější jsou desky katalogu surrealistické výstavy v Paříži 1947 s plastickým a kolorovaným ženským prsem z pěnové gumy a s nápisem Prosím, dotýkati se. V posledních letech udělal pár drobných plastických předmětů. Z roku 1954 je Samičí fíkový list — otisk ženského pohlaví; z roku 1959 tužkový autoportrét s kusem odlitku tváře: With My Tongue in My Check, S jazykem v tváři; z téhož roku Mrtvé mučení — odlitek nohy s mouchami přilepenými na chodidle. Nápady, fragmenty, ateliérové kuriozity. „Když jste byl mlád, nebyla ve vás touha získat umělecké vzdělání?“ ptá se Cabanne ve vzpomenuté knížce. „Možná,“ odpovídá Duchamp, „ale byla to chuť velice mírná. Chtěl jsem pracovat, ale hluboko ve mně byla nesmírná lenost. Raději žiju, dýchám, než pracuju. Nepředpokládám, že práce, kterou jsem udělal, by mohla mít v budoucnosti ze společenského hlediska nějaký význam. Chcete-li, mým uměním bylo žít; každá vteřina, každý vdech je dílo, které nezůstává nikde zaznamenáno, které není vizuální ani mozkové. Je to jakási neustálá euforie.“ 2 Po několika výstavách ve Spojených státech a v evropských městech dožil se Marcel Duchamp ve svých osmdesáti letech, roku 1967, souborné výstavy i ve své vlasti; ne náhodou ji otevřel nejdříve v Rouenu, v městě svého mládí, kde jeho otec byl notářem a kde sám chodil do střední školy, a teprve potom v pařížském Muzeu moderního umění. Červnová Paříž se svým verzírovaným mezinárodním obecenstvem vskutku nebyla příznivým prostředím pro Duchampovo umění. Ale jako zakletý chodil samotářský návštěvník prázdnými téměř sály muzea v pokojném Rouenu, kde bylo vystaveno to málo, co se dalo z nepočetného Duchampova díla po světě sehnat a přivézt do Francie. Byla to překvapující výstava: překvapující tím, jak je dílo tohoto největšího provokatéra mezi moderními umělci neokázalé a tiché. Jeho ready-mades, o kterých se píše jako o bezohledných „políčcích veřejnému vkusu“, se tu stávají důvěrnými záležitostmi, které se týkají v té chvíli jenom vás dvou, Marcela Duchampa a vás, kteří jste sem zdaleka přišli. Roztáčíte kolo bicyklu, dlouho se díváte na zarámované a zasklené kapesní šachy, na382