Český Zápas, 1953 (XXXVI/39-52)

1953-09-24 / No. 39

TÝDENÍK CÍRKVE ČESKOSLOVENSKÉ Research * püt-'V 24. ZÁŘÍ tdSS ROČNÍK XXXVI. • CENA Před patnácti lety Oldřich Kučera V září 1938 prožil náš národ udá­losti, na které nezapomeneme. Bylo s námi jednáno tak, že pro to není obdoby v dějinách jiných národů. Byli jsme prodáni dof fašistického otroctví, jako byl v biblickém pří­běhu prodán Josef, syn Jakubův, do Egypta. Tenkráte v nevýslovné bo­lesti a v hlubokém ponížení jsme si říkali: Roztrhali tělo republiky, duši však zabít nemohou. Jádro ži­vota republiky bylo v.lidu. A lidu nemůže být ublíženo, jestliže on si neublíží sám. Patnáct roků uplynu­lo od těchto smutných událostí. Vnitřní život národa po všech zra- . dšch od tehdejších spojenců i zrád­ců uvnitř národa zůstal neporušen. Nedávné výročí Fučíkovy smrti nám bylo důkazem, jak měl náš národ lidi statečné a nesmlouvavé a jak mnoho bylo i v nejtěžších chvílích, u nás víry v život, život se však ne­zastavuje a ptá se nás dnes znova: Co bylo dál? Jak dál se vyvíjely události? A kde stojíme dnes? Po odtržení pohraničních částí republi­ky měli k nám nacisté otevřenou cestu. V březnu 1989 zákeřně vpad­li do země a náš národ nastoupil strašnou šestiletou cestu za uháje­ní holého života. Ale ať padali naši nejstatečnější, ať jsme byli biti až k smrti, nikdy jsme se nepoddali. V největším útlaku fašismu jsme měň jedinou a pevnou naději. By­la to víra v zem socialismu, v So­větský svaz. Věděli jsme, že v této zemi, kde zítra znamená již včera, jsou uschovány síly, které dovedou porazit starý svět á nastolit svět nový. Nacismus padl. Všechno, co je nemorální a co škodí člověku, vždycky padne. Ale padl opravdu? Zdá se neuvěřitelné, že se můžeme tdK.to piai a že poiro létech, naplně­ných tolika událostmi, zase tu před námi stojí tato skutečnost jako otázka. Přesvědčili jsme se, že ru­ce, které v roce 1938 trhaly tělo naší republiky, jako se na Golgatě dělily o plášť Ježíšův stráže pod křižem, dosud žijí. Na čas se uscho­valy,- ále teď opět vyšly na světlo dne. Tenkrát se to dělo ve znamení Hitlera a dnes je vzkříšení němec­kého nacismu spojeno se jménem Adenauerovým. Mnichované po své strašné porážce znova vystupují na scénu dějin a hledí, kde by mohli znova rozpoutat boj. Kainové se znamením prolité krve zase větU krev. Znepokojuje je výsledek bu­dovatelské práce, která byla od ukončení války vykonána. Děsí se představy vítězství socialismu ve světě. Dráždí je každý zpěv míru a snad i hry našich dětí je děsí, ne­boť jim ukazují, kam jdou poctivé síly dnešního světa. Nelíbí se jim úsměvy lidí, kteří mají práci, ne­boť by chtěli vidět zničené dílo po­krokového světa. Oč vlastně šlo v Mnichově před 15 lety? Také jen o to a pod záminkou, že to chce ně­mecký lid, vyvolali druhou světo­vou válku, aby sami zůstali u moci a nedovolili národům cestu k socia­lismu. Německý lid nikdy nechtěl válku a byl jen pouhým nástrojem 'v rukou kapitalistických mocností světa. Nechce ji ani dnes, třeba je tolik snah obléci jej zase ve váleč­ného útočníka. Volby v západním Německu ukázaly, že německý na­cismus není dosud mrtev a že to, co skončilo v Koreji, má se v novém, a snad ještě strašnějším měřítku objevit dnes v Německu. Patnáct roků uplynulo od chvíle, kdy před našimi zraky byl zahájen jeden z počátků druhé světové války. Ne­ní to doba tak dlóuhá, abychom za­pomenuli, jaké to u nás bylo, aby­chom nevzpomenuli na pláč dětí a žen a neviděli dosud před sebou sevřené pěsti mužů. Ani po Bílé ho­ře nebylo našemu národu tak, jak nám bylo po mnichovském diktátu. Kde se otvírá našemu náro­du cesta k tvořivému životu a kde můžeme čekat zajištění lepší bu­doucnosti? Po tolik století nám přicházely od západu zvěsti smrti. Celé naše dějiny, v kterých jsme se tolikrát zdvihli za právo a svo­bodu člověka, nám ukazují jen boj s nepřáteli svobodného člověčen­ství a skutečně lidské důstojnosti. Za holý život jsme museli bojovat, aby nás nepohltil Západ a nadlid­­(Pokralování na str. 3.) S radostí bereme do rukou vonící chléb z nové ú.njdy, požehnaný plod těžké práce na polích, Boží dar, zá­klad našeho života. Stejně tak s ra­dostí vítáme každé vítězství po­žehnaného mírového úsilí, neboť mír je také základem našeho života a naší práce. Vítězstvím bylo příměří v Koreji. Nestalo se dosud mírem, ale .věříme, že i další úsilí bude ko­runováno úspěchem. Pro nás přiblí­žily se k našim západním hranicím temné a nebezpečné .mraky . neboř tam znovu se vrátili staří majitelé velkých zbrojních koncernů a znovu kalí soužití mezi národy. Právě v těchto dnech vzpomínáme a srovnáváme. Jako tragický film probíhá naší myslí celý nástup Hit­lerova nacismu, jemuž jedna země za druhou padala jako lehká kořist do rukou od Mnichova .až po jeho krva­vý konec. Byla to nejbolestnější zku­šenost, kterou lidstvo draze platilo, nejbolestnější zkušenost i pro každé­ho věřícího člověka, jenž si během doby uvědomoval stále víc a více svou spoluodpovědnost za nepřipra­venost a neuvědomělost lidu. Dnes nástupci Hitlerovi znovu haraší zbra­němi. Ale doba se změnila. Lidé si uvědomili a -uvědomují, že je v je­jich silách odvrátit hrozbu nové vál­ky. Obráno' míru v Československu tvoří jen malou část onoho mocného proudu, který spojil stamiliony lidí dobřé vůle. A přece kdyby tu před Mnichovem byla bývala organiso­­vaná síla nás všech, z nichž si přece nikdo nepřál války, věřím, že jinak Není smyslem této úvahy rozebí­rat Vládní prohlášení a zdůrazňo­vat jeho politický význam pro* naši společnou cestu ke spokojenějšímu životu. Všichni je slyšeli v rozhlase nebo četli v novinách. Spíše jde o jednu připomínku. Jsou takoví li­dé, kteří si se zájmem vyslechli ne­bo přečetli toto prohlášení a odpo­věděli na ně s pochybnostmi: »Uvi­díme, co se změní.« A nyní se jaksi zvědavě ohlížejí kolem sebe v oče­kávání, co se bude dít, zlepšovat nebo měnit. Tak bychom ovšem nesprávně odpovídali na podněty naší vlády. Znamenalo by to, že jsme v nich přeslechli to nejdůležitější a nej­významnější, výzvu k odpovědnosti, adresovanou nám všem, každé­mu jednotlivému občanu našeho státu. Rádi slyšíme, že naše vláda jménem nás všech odmítá de­­kretování a strohá administrativní opatření. A současně svým nespráv­ným postojem a nepochopením by­chom mohli z vládních směrnic udě­lat administrativní opatřeni, dekret. Z každého slova předsedy vlády bylo přece jasno, o koho jde pře­devším. Že jde o člověka, o nás vše­­chnv, abychom šli rychleji kupře­du, abychom žili ve svém státním společenství lépe a spokojeněji, Miroslav Novák by byly šly dějiny našeho národa. Přání nestačí a k činům je potřebí jedpoty a svornosti. Hnutí obránců míru v celém světě vznikla z vůle lidu a skoro sou­časně na východě i ryj západě, jak­mile nastalo nebezpečí nové války nebo konkrétně použití atomových pum. Od roku 1949 z malých pra­ménků vzrostlo hnutí obránců míru v široký proud, do něhož se hlásí dnes i ti kdož stáli dosud mimo. Svě­­sr.Jr .{sréiv .zas^-jutí, v Budapešti ukázala svou obrovskou přitažlivost. Á gkoumáme-li prame­ny této velké mezinárodní autority Světové rady míru, jež přece nemá žádného mocenského postavení, opře­ného o ozbrojené síly, vidíme na první pohled, že je to především jed­nota myšlenky a. cíle, cíle prostého, totiž Schování míru. Proto návrhy Světoví rady míru jsou srozumitelné každému normálnímu člověku, neboť tryskají z tužeb a nadějí lidu celého světa. Je z nich vždy patrná oprav­dovost lásky k člověku, k jeho životu a k jeho práci. Bez rozmyšlení musí přece každý normální člověk za*své přijmout slova: „Je možno skončit vraždění, je možno skoncovat se stu­denou válkou.- Zrodila se veliká na­děje. Mír je ná dosah ruky. Na nás záleží, abychom ho dobyli.“ Slova provolání Světové rady míru, jimiž se v červnu obrátila ke všem lidem dobré vůle. Není na světě otázky, která by nemohla být řešena vyjed- - naváním a dohodou. Válka je přeži- . tek starých nekulturních dob a pro abychom měli dostatek všech i nej­drobnějších věcí k plnému životu, abychom mohli neomezeně používat všech svých občanských práv. Ta­kovou výzvu nestačí jen se zájmem vyslechnout. Ona je strážným ohněm na návrší, připomínajícím- správný směr naší cesty. Všechno záleží na tom, abychom my tím směrem po­stupovali, abychom nezůstávali po­zadu nebo stranou, abychom se mu nevzdalovali. Nelze se jen dívat, zda a co se bude kolem nás měnit. My sami se musíme měnit, stačit všem těm velikým změnám a rych­lému růstu kolem nás. V tom bude ta změna, kterou kolem sebe hle­dáme. Že budeme myslit při práci nejen na sebe, ale také na ty, kte­rým svou prací sloužíme, že bude­me dělat věci tak, aby lidé, kteří jich budou používat, byli s nimi spokojeni a měli z nich radost. Tře­bas právě ty, bratře! Chodíš na bo­hoslužby. slyšíš slovo Ježíšovo o lás­ce k či ivěku. A možná, že právě ty jsi udělal nebo vmontoval vadnou součástku do stroje, která jinak dob­rý stroj a dobrou oráči ostatních znehodnotila. Jak k tomu došlo? Myslil jsi patrně v té chvíli jen na sebe, na svůj zájem, na to, abys měl potřebný počet kusů za sebou. Zapomněl jsi ve své práci na člo­věka. Nemyslil jsi, když jsi vkládal křesťany jako řešení mezinárodních sporů největším hříchem. Nemnoho dnů nás dělí od neobyčej­né události v našem životě národ­ním. 11. .října 1953 sejde se v Praze manifestační sjezd československých obránců míru pro mírové řešení ně­mecké otázky. 5000 delegátů růz­ného náboženského vyznání, politic­kého přesvědčení, z různých vrstev a různého povolání sjede se do Prahy na dosud největším mírovém sjezdu. A jench ,h!.a.s .pvrvdv.^hla? touhy,po míru, hlas odhodlání zabránit tem­ným silám, jež chtějí narušit cestu míru. zazní nejen do vlastních řad našich občanů, nýbrž i za hranice ke všem přátelům míru. Naši bratři a sestry duchovní a kazatelé budou, jistě v hojném počtu účastni na sjez­du, protože se podílejí velmi horlivě na práci pro mír. Jsme jim vděčni za všechno, co dělají. Jistě se zaradova­li, když četli, že československý vý­bor obránců míru udělil za rok 1953 dvě mírové ceny duchovním: bratru děkanu Komenského evangelické fa­kulty dr. J. L. Hromádkovi a dr. h. c. Alexandru Horákovi, knězi církve římskokatolické. Je správné, že vě­řící křesťané a jejich duchovní jdou dobrým příkladem v práci pro lepší, spravedlivější a plnější život, jak k tomu všechny zavazuje jejich víra v Boha a Ježíše Krista. Pomáhají budovat společnost, založenou na vzájemné důvěře, vzájemné lásce a přátelství. Proto, zdravíme upřímně svolání manifestačního sjezdu a sli­bujeme mu svou podporu. vadnou součást třeba do šicího stro­je, na ženu, která na tvůj výrobek šetřila, která se na něj těšila, ne­myslil jsi na zklamáni její a zkla­mání dítěte, kterému ona chtěla udělat radost novými šatečky, jež sama ušije. Nebo jsi v úřadě odbyl člověka, protože ti »přidělával prá­ci«. Zase jen proto, že jsi myslil především na sebe a zapomněl jsi, že v tom člověku nalomíš duVěru nejen k sobě, ale k ostatním a za­necháš v něm pocit trpkosti. A pře­ce právě sem, k naší neodpověd­­nosti, k našemu povrchnímu plnění povinností, k našemu porušování pracovní kázně se obracejí mnohé věty vládního prohlášení. Všichni, kteří pracují poctivě na svých mís­tech, ať jsou kdekoliv, a myslí při tom také na prospěch a radost člo­věka, , ti všichni půjdou nfeúchylně po správné cestě a ještě přidají do kroku. Jim jsou slova předsedy vlá­dy zadostučiněním a potvrzením správnosti jejich cesty, díkem za poctivou práci a lásku k člověku. Avšak ten, kdo se jenom dívá, co se bude po vládním prohlášení měnit, stojí před velkým úkolem. Přidat k práci své srdce, sám sebe přede­vším neustále a pozorně sledovat, aby všechno, co vzejde z jeho prá­ce, svědčilo o tom, že má rád i dru­hé lidi tak upřímně jako sám sebe. POKOJ A MÍR VŠEMU LIDU K VLÁDNÍMU PROHLÁŠENÍ Ant. Hradec Holubice se stala symbolem světa mízu a pokroku. V bibli máme zprávu c.prostnosti holubice, což znamená. Ä je znakem upřímnosti a bezelst­nosti. Ne všichni lidé na světě mají zalíbení v holubici a ne všichni chodí v jejím znaku. Spíš se jim líbí dravec... My však sledujeme let holubice a pod jejím symbolem stojíme dnes na'předělu dvou světů ... (7 Pomodleme se... K jubileu biskupa-patriarchy dr. Františka Kováře Když naše nitro se přeplní vděč ností a my poznáváme, jaký mou­drý pořádek jsi uvedl do společ­ných věcí naší církve, roste naše láska a všechno, co je v nás, letí Ti, Bože, na křídlech víry vstříc. Velký jsi, Bože, mocný a hodný vší chvály a slávy... V tuto chvíli Tě slavíme za svého bratra, který první v řadě přichází k nám jako Tebou nám nabídnutá pomoc a bez-, péčí. Naše všechny pozdravy, po­sílané jemu, nejsou ve skutečnosti ničím jiným, než oslavou Tebe sa­mého, který všechno tvoříš, všude jednáš a všechno od počátku až do • konce laskavě střežíš a opatruješ. Prosíme Tě za jeho život a zvláště za jeho práci, aby nebyla zmařena, ale aby i pro budoucí byla požeh­náním, jako byla požehnáním pro nás. Nejvíce pak Tě prosíme, abys nám dal sílu, abychom všechno, co jsme přijali, dovedli proměňovat k oslavě Tvého jména na světě. Práce našeho bratra k ničemu ji­nému nesměřovala, nic jiného na světě nehledala a nehledá a žádný jiný smysl neměly hodiny jeho velké práce, než aby Tvá vůle byla všem známa a velebnost Tvého jména vyvýšena. Uváděl ve zná­most Tvůj zákon a přinášel mezi nás poselství víry. Stanul u Tvých živých zdrojů milosti !a slyšel z Písma Tvůj hlas. Prožil nad Tvým poselstvím celý svůj život, beu jehd narobeniu ■ slavíme v čas, kdy jsme naplněni vděčností za úrodu země a kdy vidíme, že máš svou péči o nás a že naše tělesné nasycení je zabězpečrno. Ty však, laskavý náš Otče, dbáš dílem bra­trů, jako je František Kovář, aby i náš duchovní hlad 1 naše duchovní žízeň byla uspokojena a proto jsi po­slal pečlivého zahradníka, aby nám z Tvých zahrad nosil dobré a zralé ovoce. Otevřel jsi mu zdroje svých milostí, aby poznával Tebe samé­ho a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. Uzpůsobil jsi jej, aby ve dnech, kdy Tvé shince pálilo a úkoly se zdály nad síly člověka, on nezmalátněl, ale ještě více vě­řil, že Ty pracuješ, na díle lidské spásy a že člověk má také praco­vat. Byl jsi s ním, když přišly deště a chladna a kdy i vlastní lidé ve víře jej umlčovali a zrazovali. Bože, lidská práce je před Tebou vždycky malá, ale my ňdíme, že v práci takových bratří, jako je patri­archa Kovář, se něco mezi námi měnilo, co je hluboko skryto v na­šem nitru. Učinili jsme ve svém duchovním vývoji krok, vyrostli jsme k plnějšímu účastenství s Te-. bou a to je, Bože, oslava bratra, nad kterou není větší. Náš posí­lený vnitřní život Tebe velebí v den, kdy životní jubileum jed-, noho z prvních bratří k nám pro­mluvilo, a my si uvědomili, že jsi s námi a že v sladkém dechu na­šeho domova můžeme vnímat i Tvůj hlas a hlás našeho Spasíte-, le, Pána Ježíše Krista. B. V. Lobniský

Next