Český Zápas, 1962 (XLV/1-52)
1962-01-04 / No. 1
JÁ JSEM YIMÝ KMEN PRAVÝ I. 15, 1-7. Pojďte ke mně všichni, kteřf pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám! (Mt. 11,28). Tak zavolal Ježíš, tesař nazaretsky, když zahájil po zemi Galilejské svou veřejnou činnost. I přišli k němu rybáři, rolníci, pastýři, řemeslnici, lidé dobři i zli, zdrávi i nemocní. On je učil a vychovával, léčil a zachraňoval. Aby si jeho slova pamatovali a dobře mu rozuměli, používal obrazů z jejich osobního života, z jejich pracoviště. Takovým obrazem > pracovního prostředí je i naše dnešni podobenství o vinném kmeni a ratolestech. V plné svrchovanosti, jako Pán a Spasitel, tu ježíš prohlašuje, že jedině on je skutečným, pravým vinným kmenem. jedině on je pramenem a zdrojem plného náboženského a mravního života, života z víry. Pravost jeho poslání je dána Božím vyvolením a Boží péčí. Bůh jako vinař připravil půdu, stanovil vhodný čas a zasadil Ježíše do dějin lidstva, ježíš pak vyrostl ve -vinný kmen, stal se Kristem a svým životem, smrti a vzkříšením manifestačné prokázal, že náplní života je Bůh a smyslem života je žiti v jednotě s Bohem, míti Boha stále přítomného, cítit a chtít jeho vůli jako vnitřní závazek, jako zákon před očima a ve vědomí, jako pohnutku a měřítko. Tak tu stojí ježíš před námi jako vinný kmen, jako pevný bod, ze kterého všechno vychází. Z něho se rodí víra v Boha, víra v život, ve vývoj a pokrok, vira v budoucnost, u něho zakoušíme životni bezpečnost a jistotu, touhu .jo čisté radosti a kráse. U něho se člověk uči, že chce-li někdo býti velikým a prvním, musí se státi služebníkem všech. je-li vinařem Bůh, vinným kmenem Ježíš, jsou křeslané ratolesti, spujené s Ježíšem na život i na smrt. jejich úkolem je přinášet dobré ovoce. A co je dobrým ovocem křestanú? Apoštol praví, že je to láska, radost, pokoj, shovívavost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost a zdrženlivost, je to všechno to, co uvádí Ježíšovo kázáni na hoře jako projevy života těch lidí, kteří uvěřili a stali se členy Božího království na zemi a jeho nové spravedlnosti. Aby křesťané mohli přinášet více ovoce, a aby to ovoce jejich života bylo zdravé, tvořivé a lidem prospěšné, o to se stará Hospoo dář kosmu, Bůh. On sám, jako vinař vinnou révu, pečuje o Kristovy učedníky, čistí je v pokání od hříchů, zbavuje strachu, posiluje a povzbuzuje, přináší do srdce pokoj i onu zvláštní radost, kterou dává oddané a důvěrné spočinutí v náruči Boži. je tu však ,.oiožena jedna podmínka. Pevné duchovni spojení s Ježíšem Kristem. Ratolest žije, roste, přináší ovoce jenom tehdy, když dostává životni mízu z kmene stromu. To předpokládá neporušené spojení s kmenem. Totéž platí pro křesťana. Aby mohl prodělávat neustálý proces duchovního a mravního růstu a nésti dobré ovoce z víry, musí být spojen s Kristem, musí být živen jeho duchem. Bez tohoto sjednocení nastává duchovní smrt, zobrazená uschnutím ratolesti, vhozením do ohně a shořením. Evangelista tím chce říci, že rozhodnutí o věčném životě nebo o věčné smrti se děje neodvolatelně zde na zemi bud sjednocením s Kristem, nebo odloučením od něho. Poslední verš našeho textu praví, že nám Bůh splní všechno, cožkoli bychom chtěli ve jménu ježiše Krista. Zač tedy budeme v novém roce prosit? Za čím budeme stát a zač bojovat? Za nového člověka, oproštěného od sobectví, člověka čistého, mravného, srdečného, milujícího tvořivou práci, toužícího po vzděláni, se smyslem pro čistou radost a čistou krásu. Za všechny porobené, trpíci, nešťastné, osamělé, nemocné a stářím obtížené. Za svou cirkev, aby klíčů, které ji svěřil Tvůj Syn, užívala k tomu, aby svěřenému lid x pomáhala najít cestu do Tvého království. Za dobrou vůli a porozuměni, za uskutečněni trvalého míru a přátelství mezi všemi lidmi a národy celého světa. BOHUMIL STANOSEK Český zápas TÝDENÍK CÍRKVE ČESKOSLOVENSKÉ ROČNÍK 4 5. — ČÍSLO 1. — C ENA 50 hal. — 4. LEDNA 190 2. Obracím se k vám všem na počátku nového roku i na počátku naší spolupráce v církvi československé. Vzal jsem na sebe velikou odpovědnost. Důvěřuji však v Boží pomoc i ve vaše přísliby upřímné spolupráce. A nový rok 1962 bude pro mne zatěžkávací zkouškou. Naše církev se nestala zabydlenou institucí. Žije svou mladostí, žije svou prvotní touhou proměňovat víru v lásku dělající. Naším společným úkolem všech příslušníků bude i v tomto roce, abychom byli příkladem živého obecenství, které dává stále sílu do každodenních povinností a starostí, které dává radost z práce na nové podobě lidské společnosti a které očišťuje vzájemné vztahy mezi lidmi od sobecké ziskuchtivosti a záští. Abychom byli příkladem obecenství pokoje! I přes Nový rok trvá vánoční doba a na cestu nám-zní slova zvěsti: „Já jsem světlo světa. Kdo mne následuje, nebude choditi v temnosti, ale bude míti světlo života.“ (Jan 8, 12.J Nedovolme, aby byla zahrabána pod nánosem vnějších' přídavků, jež proměnily vánoce v záležitost shánění a nákupů, a tak je učinily součástí obchodního zisku. Největším darem zůstává zvěst Ježíšova evangelia lásky. Nesme ve svých myslích i ve svých životech bohatství lásky i do nového roku, abychom očima lásky viděli svého bratra člověka, i to, jak potřebuje naší služby. Před lety napsal básník F. X. Salda: „Jak od země ke hvězdám, tak daleko je od člověka k člověku.“ Minulý rok vešel do dějin jako rok, v němž se člověk dostal blízko ke hvězdám. Udělejme v novém roce krok k tomu, aby se přiblížil člověk k člověku. Bojujme proti všem temným silám, které staví přehrady mezi národy, pěstují nenávist a připravují svět na třetí světovou katastrofu. Bojujme proti těm, kdo chtějí i křesťanství zneužít pro své cíle ve studené válce, jež rozděluje svět. Naše církev se bude i nadále podílet na veliké práci Křesťanské mírové konference. Ale bude účastna i díla světového mírového hnutí. Všichni chceme mír. A jestliže to říkáme, přebíráme odpovědnost za to, co pro, mír děláme. Slov už bylo dosti. Právě ve světě socialismu přestal být obraz mírové epochy pouhou utopií. Stal se předobrazem budoucnosti lidstva, k němuž je dlouhodobý plán cestou. V roce 1962 to bude dvacet let od tragédie Lidic. Znovu si připomeneme nelidskost hitlerovského nacismu. Jako memento a varování, abychom nedopustili nikdy více návrat takového ponížení člověka. V novém roce musíme ještě více a účinněji získávat veřejné mínění světa na stranu zápasu o odzbrojení, o mírové soužití, o mírové projednání sporných otázek mezi státy, na stranu zápasu o svět bez válek a bez nenávisti, na stranu života proti smrti. Věřím, že mír zvítězí. Bůh žehnej naší církvi a jejímu dílu! Bůh žehnej naší československé vlasti! i M Mmt patriarcha Poslední list v kalendáři Doznívá kolem nás jímavé kouzlo vánoc. Zalesknou se ještě ozdoby stromečků. Tiše tě pohladí vzpomínka na uplynulé dny. Chvíle ztišení, tak vzácná, kdy ses potěšil se svými nejmilejšími. Dětmi či vnoučaty. Kdy ses navrátil do ráje svého dětství a mládí. Do let, kdy srdce bylo čisté a křídla tvých snů a nadějí se dotýkala azuru nebes. Ale již nás všechny opět přitahuje k sobě denní shon a práce, náš všední život. Zase skončil jeden rok naší životní pouti. V ruku proklouzlo poslední zrno z těch 365 vezdeišího růžence. V mnoha náboženských obcích se shromáždili bratří a sestry v silvestrovský podvečer kolem stolu Páně, aby Pánu Bohu poděkovali za vše, čím nás ve své Otcovské lá§ce v uplynulém roce obdařil. V našem rodinném životě, ale i v obecenství církve. Letos jsme poděkovali Hospodinu za V. církevní sněm, který dal církvi nové Zřízení, Hospodářský a Organisační řád, který přinesl kýžené oddlužení a v Bratrské svépomoci dává nadějný výhled do příštích let. Věroučnou rezolucí se církev 2novu přiznala k svému základu, Ježíši Kristu. Přihlásila se znovu k celé církvi Kristově. Vyjádřila svým mírovým poselstvím, že jí nemůže být lhostejná budoucnost lidského rodu. Provedla důstojné střídání svých patriarších lodivodů. Skloňme na počátku roku své hlavy a srdce před Hospodinem a zamysleme se v tiché modlítjě. „Naučiž nás počítati dnů našich, abychom urodili moudrost v srdce“ (Ž 90, 12), prosí Žalmista Páně. Počítali jsme i my ve všech dnech s Pánem Bohem? Byl v nás dostatek poslušnosti Hospodinovy vůle? Podřizovali jsme se jí? Byl Bůh naším Otcem, kterého milujeme a ctíme? I my, křesťané, děláme svou výroční bilanci. Jak jsme hospodařili s hřivnami, které nám svěřil nebeský Hospodář. Jak jsme si vážili všech prošlých dní a v> nich počítali s Boží vůlí, láskou a milosrdenstvím. Snad se nám zdál náš celoroční úděl příliš tvrdý. Snad byla cesta, jíž si nás provodil Bůh, vroubena samými kříži. Nezapomeňme však, až si budeme stýskat, že na každém, tom kříží spočívá Kristus. Skončil se jeden další rok. Byl rokem dobrých i špatných událostí. Vyrovnali jsme ' šechny účty k Bohu a bližním? Nedlužíme nic své církvi? Docházeli jsme do sboru a pomáhali tam, kde církev nejvíce potřebuje tvé lásky a věrnosti? Opět je rok za námi. Slibme si na počátku nového roku více milovat a poslouchat Pána Boha. Věrněji následovat Jeho Syna. Více lásky dát své matce-církvi. Milovat celým srdcem svůj národ a krásnou vlast. Pánu Bohu vzdejme dík za všechno, co nás potkalo, příjemné i trpké. Kéž lépe počítáme dny svého života, když zavěšujeme nový kalendář nepopsaného roku U P. 19621 l. F. BENES HISTORICKÍ HUSŮV SBOR V UHERSKÉM BRODE Dobrý začátek - dobrý konec i Říkává se někdy: konec dobrý — všechno dobré. I zkušenost to potvrzuje. Z pracovišť bychom mohli uvést celou řadu podobných příkladů, svědčících o tom, že špatný nástup nemusí být vždy spolehlivým prorokem špatného konce, že se tedy úspěch může dostavit i tam, kde zpočátku byly omyly, chyby a nedostatky. To všechno je pravda — a přece by bylo nesprávné, kdybychom jednoznačně a bez výhrad přijali toto rčeni o dobrém konci a přisoudili mu zásadní význam. Opatrnost nám však radí něco zcela jiného. Varuje před lehkomyslností, jež marnotratnicky počítá s dobrým koncem jako neočekávaným a někdy i nezaslouženým darem a výhrou. Razí jiné, správnější heslo: dobrý začátek — dobrý konec! Tím není ovšem řečeno, že by po dobrém začátku nemohlo dojít k ztroskotání. To by se stalo, kdybychom ve svém počínání a snaženi setrvali jen při dobrém začátku, kdybychom — jak se říká — usnuli na vavřínech. O něco jiného tu jde. je to pobídka k tomu, abychom ke každému díiu přistupovali s největší přiqraveností zhostit se ho co nejlépe, ve svém ušlechtilém snaženi ani na-chvfli neustat, ale jit stále kupředu, dokud nedorazíme k cíli. Na začátku roku je nesporně důvod k takové úvaze. Vždyť je to chvíle nad jiné vhodná k zpytavému zamyšleni, které se dovede stejně mužně ohlédnout zpět na to, co bylo, nebo mělo být vykonáno — i vpřed, na úkoly, jež si žádají pilných a dovedných rukou, přemýšlivého mozku i hořícího srdce. Pohled zpět bývá někdy radostný, jindy zas trochu rozpačitý nebo dokonce bolestný. To podle toho, jak jsme se pričiňovali, jak moudře, statečně a věrně jsme bojovali za splněni plánů, které jsme si dali. V žádném případě však nesmíme připustit, aby toto ohlédnuti za vlnou, která se převalila do moře věčnosti, mělo příchuť naříkavě a bezvýhledné lítosti při pohledu na chyby, jichž jsme se dopustili. jestliže je bilance uplynulého roku vcelku příznivá, pak je to jen důvod k tomu, abychom povzbuzeni úspěchem vykročili ještě rázněji a cílevědoměji do nového roku, do nových slunečných dnů. A potkal li nás osobně neúspěch, proč neuvítat, nepozdravil a netěšit se z krásné příležitosti k napravení a odčiněni spáchaných chyb, proč se neradovat z možnosti začít znovu a lépe? v Nový rok ostatně nikdy nepřichází se zachmuřenou tváří. Jeho kroky jsou odměřovány hlubokými údery památných orlojů, vstříc mu letí hlas zvonů, pozdravuji ho sirény remorkérů, radostná hudba, tanec a přípitky lidi, plných důvěry ve všechno, co s sebou přináší. Lidé si přejí zdraví, úspěch v práci a ze všeho nejvíce trvalý mir mezi národy jako základní předpoklad života tvořivého, bohatého a šťastného. Ruku v ruce s přáními jdou závazky a sliby, jež dáváme někomu druhému nebo sami sobě, abychom lépe zráli a přinesli více užitku své vlasti a společnosti, jejímiž jsme členy a k níž máme velké a čestné povinnosti. Naše dny jsou začátkem nového řádu lidských vztahů, vybudovaných na myšlence lidské solidarity, je největší ctí být spolupracovníky na tomto ušlechtilém a velkém díle.’Vykročme tedy s elánem a s odhodláním do nového roku, který čeká na naše přičinění. Ve starém světě byla vysoká mravní vyspělost výlučnou záležitostí asketů. Jinak se ve společnosti vytvořila tradice shovívavého poměru k mravní dokonalostí. Byly vlastně dvě normy společenské morálky. Jedna parádní pro askety z povolání a druhá pro obyčejný život a „rozumné lidi“. Podle první normy se měla dát chudákovi poslední košile, rozdat veškerý majetek. Podle druhé normy se nežádalo kromě povrchniho zdáni a formálního, k ničemu nezavazujícího postoje celkem nic. Tak tomu však nemůže a nesmi u křesťana být. Křesťan dnešní doby nemůže se spokojit s tím, že mravní požadavky zná, ale musí usilovat o jejich splnění, snažit se, aby mravní normy Kristova učení vyzařovaly z jeho chováni a jednání. To znamená především mít úctu k zájmům a životu bližního, být solidární v práci i boji o každý zítřejší den, osvojit si vysokou mravni vyspělost. jen za toho předpokladu, že budeme usilovat o tuto mravni vyspělost, budou se i na nás vztahovat slova evangelia: budeme růst, sílit, oplývat moudrostí a milost Boži bude v nás (Luk. 2, 52). ANTONIN HANZAL