Český Zápas, 1963 (XLVI/1-52)

1963-01-03 / No. 1

/ Český zápas TÝDENÍK CÍRKVE ČESKOSLOVENSKÉ B 0 C N 1 K 4 8. — ClStO b •*, g E II 4 5 0 I • b — 1 (EDNA 196 3. Aj, nové činím všecko Dr. MIROSLAV NOVÁK, PATRIARCHA S těmito slovy knihy Zjevení (21, 5) se dívám dopředu,ve dnech, když starý rok zmizel za obzorem a nový, 1963, je před námi. Těmito slovy zdravím vás, čtenáře. I Český zápas vstupuje do nového rdč-. niku. Všimli jste si, že na jeho stránkách se v minulém roce ob-, jevilo na dvacet jmen nových spo-: lupracovníků. Raduji se z toho a přeji našemu časopisu, aby byl v novém roce ještě lepším zrcadlem pulsujícího života církve i ješ-s stě lepším pomocníkem a rádcem pro život věřících. „Aj, nové činím všecko.“ S dů-: věrou a s mnohou nadějí očekávám od Pána. On si i nás nehodné může obnovit, abychom, obráceni a očištěni, mohli lépe sloužit. Jako křesťané neseme jméno Kristovo a v jeho jménu jsme odpovědni za podobu soužití člověka s člověikem, především v obecenství církve, ale i v ostatním světě. Vím, církve se často vyvyšovaly svým vznešeným posláním, ale fc plnění vlastního úkolu byly liknavé. Nezabránily v minulosti, aby docházelo k válkám a vraždění. Proč mluvím o na-' ději? Po všech zemích světa jde v současnosti obrodná vlna touhy po pokoji a sblížení. Snad i bylo nutno, aby lidstvo nahlédlo zUftzffa do propasti smrti a zmaru v posledních týdnech měsíce října minulého roku. Lidé zatrnuli. Ve chvíli největšího nebezpečí v ce-. lých dosavadních dějinách lidstva pochopili i ti, co jinak stojí stranou a odmítají starat se o dění ve světě, že je třeba spojit se na záchranu míru. Proto byl s úlevou přivítán „křesťanský“ čin předsedy sovětské vlády Chruščova, kte-: rý zachránil mír i život. Z těžkých dní zrodila se nová naděje i nová odvaha k vzájemné důvěře mezi oběma částmi rozděleného světa. Dej Bůh, aby se už nepodařilo temným silám zvrátit cestu života. Láska v obecenství církve je ve-: likou milostí. Smíme-li v pravdě vyslovit: „Živť jsem já, avšak již ne já, živ je ve mně Kristus“ (Gal. 2, 20), pak i my jsme učiněni no-; vými a Hospodin nás může učinit hodnými toho, abychom rostli v pokolení, které povýší lásku nad nenávist a nepřátelství. To se tý-: ká každého z nás. Nad celý nový rok, nad každý jeho den nadepi-: suji heslo: „Tua res agitur“ (O tvou věc jde). Nic se ve světě neděje, co by se nás netýkalo. Jen když uděláme, co je v našich si-: lách, pro lásku a pokoj na zemi, potom se budeme moci s čistým svědomím podívat do očí druhému. Nejde o slova. Uvědomil jsem si to o vánocích nad dopisem od zná-, mého z USA. Setkali jsme se v červenci v Mostově na Kongresu za odzbrojení a mír a on mi píše o své mírové práci. Mezí jiným píše, že podal na příslušná vládní místa návrh, aby bylo ze všech slovníků vypuštěno slovo „nepřítel“, aby zůstalo jen „přítel“ a „přátelství“. Věří, že by to pomohlo k dorozumění... Co by bylo platné škrtnout slovo „nepřítel“, dokud nedozrál čas a nezmizela nenávist a zloba. Naopak, myslím, žě ještě zůstává důležitou službou lidstvu, ukázat na zlo v jeho různých podobách a viditelně je postavit na pranýř. Vzpomínám na vlastní prožitek nepřátelství vůči mé osobě u důsseldorfského soudu před třemi Jety, kdy jsem vypovídal jako svědek v procesu proti západoněmecITýni mírovým pra^ covníkům. Když 'jsem o tom mluvil na jedné z mírových besed v Čes-; koslovensku, byl náhodou přítomen starý sovětský občan a ten připomněl ruské přísloví: „Zlo po-, širájet sa, kogda cestnyje ljudi molčat“. Zlo se šíří, když čestní lidé mlčí. Je nový rok a já neřekl zatím nic o štěstí, ačkoli se novoroční přání Mnoho štěstí! opakovalo více než miliónkrát po světě. Štěstí je vedlejší produkt čistého života! Samo neexistuje. Patriarcha Far-, ský přál své církvi, aby dobře ro-: zwměla Písmu a aby se podle něho řídila. Kéž i nadále otvíráme Pís-j mo a vykládáme je tak srozumů-: tělně, aby každý věřící je slyšel jako slovo určené jemu a pro ten-; to přítomný čas, aby se svou vírou nemohl utéci ani do daleké minu-, losti, ani do daleké budoucnosti. „Dnes, uslyšíte-li jeho hlas, nezatvrzujte svých srdcí...“ (Žid. 3, 7). Aby se naplňovalo Slovo v nové kvalitě současnosti. Naše součas-i nost je veliká. Nejen neslýchanými objevy, nejen tím, že člověk pře-: kročil hranice své malé mateřské planety a vydal se do vesmíru, nýbrž tím, že člověk začíná překo-; návat sobectví, začíná vidět v dru-' hém bratra a soudruha a vyrůstá z nelidské podoby vztahů,, kdy se člověk k druhému choval jako tvor doby jeskynní. Člověk objevuje krásu života v tvořivé práci pro společné dobro. Hledím do nového roku s důvěrou. Věřím, že Bůh chce, abychom život měli. ne, abychom jej ničili, chce lásku a ňe nenávist, chce pokoj na zemi a ne válku. Proto v Ježíši Kristu ukázal člověku cestu. Jděme touto cestou lásky a služme na místě, které je nám určeno. Končím slovy jugoslávského spir: sovatele Ivo Andriče: „Všechno může být, jedno však ne: nemůže se stát, aby zmizeli velcí soucítící lidé, kteří na Boží příkaz budují trvalé stavby, aby země byla krásnější a člověk na ní lépe a lehčeji žil. Kdyby zmizeli, znamenalo by to, že Boží láska vyhasla a zmize-j la. A to nemůže být.“ BOJ SLOV A SKUTKŮ Sledujeme-li život ve velkoměstě, vidíme všude plno lidí, ve spěchn někdy nemyslících na to, koho vidí. Každý běží zá svým cílem, každý mé své starosti. Lidé se tam obyčejně neznají a v ruchu množství vyhlížejí možná jako sobci, lišící se od lidí venkova, žijících úžeji s těmi kolem. Obraz, který je příznačný pro postavení některých lidí na tomto «větě. jak často se aás netýká to, co druhého bolí, jak často se oddělujeme svou pasivitou od světa vůbec a přece bychom si měli uvědomit i z hlediska své křesťanské víry: kdyby Bůh chtěl, abychom žili jen sami pro sebe, mohl by každý z nás být postaven na osamělý ostrov, kde bychom se nemuseli o nikoho starat. Kdyby Bůh chtěl, abychom necítili bolesti druhých, byl by nám dal kamenné srdce a ne srdce cítící. Když si toto zjistíme, musíme doznat, že křesťan nemůže víc bloudit, než když myslí jen na sebe a přestane se starat v lásce o své bližní. Pán ježíš by nikdy neřekl: mám dost svých starostí, co je mi po jiných. Evangelia nám dosvědčují, že byl všude tam, kde bylo jeho pomoci třeba, že vyslyšel každý prosebný hlas, že přinesl pomoc i tam, kde ho nečekali, nevnucoval se, ale kde bylo potřebí, pomáhal. V evangeliu Lukášově v 17. kapitole čteme, jak neuslyšel prosbu malomocných a jen ho rozlítostnilo, že z deseti uzdravených jen jeden poděkoval za své uzdravení a ten ještě nebyl Izraelita, ale Samaritán. Na naši častou sobeckou otázku, co za to budu mit, když budu pomáhat druhým, odpovídá Pán ježíš v horském kázáni: Všecko, co byste chtěli, aby vám lidé činili, 1 vy čiňte jim. Stavím vám před oči španělskou kolonii, které- se oficiálně říká Španělská Guinea, k níž patří ostrov Fernando Poo, Annobon, Cotísco, Elobey a území zvané Rio Muni, oblast Guinejského zálivu na západním pobřeží Afriky. V roce 1471 se tu vylodili Portugalci, kteří oslněni krásou ostrova, nazývají jej Formosa, to znamená Překrásná. Žije tam v té době mírumilovný černošský kmen Bantů, netušící, jaký ho čeká osud. Po Portugalcích sem přicházejí Španělé, pak Angličané a pak opět španělé. A výsledek? Dnes je většina obyvatel katolickou kolonií, ve které zbylo z původních obyvatel, obrácených španělskými a anglickými misionáři na viru sliby a bičem, jen 2Ü.0Q0 lidi. Celá kolonie čítá dnes přes 240.000 obyvatel černošských a přes 4.000 Evropanů. Za dvě století byl ostrov Formosa, dnes nazývaný Fernando Poo po jednom z nrořeplavců, přeměněn v kakaovou a kávovou plantáž, kde dodnes křesťanští španělé, snažící se světu namluvit, že tato země podle madridského „rozhodnuti“ z roka 1959 není kolonií, ale provincií, trpí trhy na otroky a pro domorodé obyvatele stále udržují systém nucených prací. Země, již křesťanské Španělsko nechce dít svobodu nejen pro hospodářský význam, ale i z důvodů rázu válečného. Zemš, které bylo za druhé světové války používáno tak, že zde máji tajné přístavy nacistické ponorky vyjíždějící odtud potápět vojenské a dopravši lodi u pobřeží západní Afriky. Skutečnosti, jichž máme kolem sebe dost, musí nás vést k zamyšlení nejen nad naši pasivitou k dění kolem nás, ale i aktivitou našeho postoje k člověku, který kolem nás žije a chce šít, třebas někdo i daleko od nás, alespoň jako člověk a v míru a pokoji. Pán Ježiš nás uči ne oddělit se od života, ale láskyplné pomoci ze smrti a bolesti k životu těm, kteří nejen o to žádaji, ale kteří pomoc potřebují. Bez ohledu na to, zda se nám dostane vděku, a zda pomáháme tomu, kdo je v cirkvi či ne. Nedávné události kotem Kuby jsou názorným příkladem o zachováni pokojného života na naší planetě. i Cesto někteří z nás nechtěli rozumět slovům: za mír nutno bojovat. Slovo boj považovali za slovo, za nímž v pozadí viděli řinčení zbraní. Boj slev a boj dobrých skutků bez zbraní je však také bojem a z hlediska naší křesťanské víry jediným bojem, který může přinést lidstvu nejen mir a pokoj, ale i společensky spravedlivé soužití lidí tohoto světa. MILOŠ NAŠINEC Hospodine, skálo má V první dny nového rotou čteme v Písmě vroucněji, pozorněji a s větším zamyšlením; souvisí to s vědomím časového rozmezí; prožili jsme z milosti Boží jeden rok, který byl a minul a ze stejné milosti je před námi rozprostřen rok další, rok nový. Chceme novoročním čtením z bible nějak zvlášť děkovat, nově a silněji prosit a ještě slavněji chvalořečit. Za vše, co jsme vzali, i za to, co je pro nás přichystáno. A tak připadneš, vybíraje, na žalmistovo slovo, že Hospodin je tvá skála i vykupitel tvůj. A doplňuješ si je Ježíšovým slovem z Lukášova evangelia, v němž člověk, který postaví svůj život na skále Ježíšových slov, je označen za muže nad jiné moudrého. Písmák ví, jaké samé dobré skutečnosti vyjadřuje v bibli, překládáme-li s Kralickými, slovo skála. Skála — to je nesmírný, neochvějný klid. Nezrušitelné bezpečí. Ko-: nečné bezpečí. Skála? To je jistota uprostřed příboje mořských vln i v písečné bouři pouště. To je začasté záchrana v nejvlastnějším a posledním slova smyslu. Takový pak je Hospodin svému lidu. V každé době a v každé historické situaci. Tak se jevil žalmistovi v hodině, v níž dokončoval svůj zpěv. Ale takovým se Hospodin prokázal už před dny Davidovými, dávno před ním. A ovšem 1 po něm. A kolikrát. „Slovo Hospodinovo i smlouvy s Ním uzavírané zůstávaly neproměnnými 1 tehdy, když všecko stvořené, i ten lid vyvolený, podléhalo proměně. Jaké bezpečí v.spolehlivosti a stálosti Bo-: ží! Ježíš Kristus, sám dědic a Syn nejmilejší, je pak zkušebním kamenem této víry v Boží pomoc člověku. Na Ježíši Kristu spatřuješ všecko, co bylo v starozákonních prohlášeních pověděno o jeho Otci. Nemůže být ani jinak. C tom nebudiž řeč. Ale jde o to, vitiímg-i li v Ježíši Kristu, a to především' do nastupujícího roku, i po všecky další, kolik jich ještě bude, svého Vykupitele a Pána. Jde o to, cítíme právě na rozhraní času zvlášť přesněji a přísněji, aby nám Ježí-: sovo slovo bylo skálou, na které budeme spočívat, se základy v ní zapuštěnými. Rozhoduje se jedno: abychom byli lidem Ježíše Krista.; Abychom skrze Ježíše Krista pa-3 matovali na Hospodina. Rozporné-: nout se na to není nikdy pozdě. Ä musí- li už člověk mít za každou cenu nějaké zvlášť vhodné datum, na které lepší čekáme v novoroče ním týdnu? Kdy už chci velká roz-: hodmutí spojovat s lidským počítám nín: času, kdy se mám jindy upa-: matovat na Ježíše Krista než právě v těchto hodinách? Právě dnes vidím a cítím zvlášť dobře, co jsem zůstal dlužen Bohu i lidem. Ve vší mé novoroční kalkulaci je patrné, jak jsem .přestal počítat s Bohem jako slkálou bezpečí a jistot. Je jasné, odtud že přišly mé zkoušky a trápení, můj hřích a má slabost. A naopak, jako na dosvědčení pravdivosti — má radost i klid i jistoty jsou výsledkem mé jed-: noty s Ježíšem Kristem a vyplývají z mého podepření o skálu Hóspo-: ;dina. Jen tenkrát, když jsem ne-: zůstal ve službě a svědectví nic dlužen Bohu a bratřím, žil jsem v známosti BoHa. A jestliže tak ne-: bylo, obraťme a vstupme na jedí-: nou správnou cestu k skále nepro-: měnné věrrtosti — na Ježíšovu ces^ tu služby a oběti. Je čas nových začátků. Je čas návratu. Otec čeká na nás ve vratech věčného domo-: va. A když první kroky byly sebe-: těžší, pokračuj, dokud nebudeš do-4 ma. Dokud nebudeš založen na skále. První dny nového roku jsou ho=: dinami vzpomínek 1 vyhlížení do neznámého budoucna. Vzpomínky nás táhnou zpět a otázky po no-i vém čase nás naopak pohánějí rychleji vpřed. Ale to, co bylo, tvoří s tím, co přichází, u lidu Bo-i žího nedílnou jednotu ve znamení příkazu Páně: Právě učedníci moji budete. V nejužší jednotě s Otcem budeme v novém roce bratřími a sestrami všeho lidu. Budeme se umět radovat z výsledků Boží lás-: ky i -svého díla. I v tomto nastu-: pujícím čase, vyjádřeném poněkud změněným letopočtem. Ať už v tom jen pokračujeme nebo jsme tepr. ve dnes sáhli po vděčné možnost! nového začátku. STANISLAV LAHODNÍ 2 19, 15; l 6 48 V HUSOVÉ SBORU V PRAZE-VINOHRADECH