Český Zápas, 1968 (LI/1-52)
1968-01-04 / No. 1
fii H! ■ a um mm m* jggjŽjm i mm 'ľa ROČNÍK 51 9 ČÍSLO 1 9 4. LEDNA 1968 ® CENA 60 HAL. Pane, co chceš, abych činil? Dr. MIROSLAV NOVÁK, patriarcha CÍRKEVNÍ OBECENSTVÍ žije rytmem wcholnýcli zastavení církevního roku. Začínali jsme nedávno adventní přípravou, prošli jsme právě radostnými dny vánočních svátků, v nichž jsme prožívali příchod Boží lásky za člověkem do našeho hříšného světa v Ježíši. Kri'tu. Hledíme vstříc svátkům spasitelné oběti Kristovy a svátkům svátého Ducha, jež jsou narozeninami církve. Církevní rok je požehnáním, protože se stále vrací možnost setkání s Pánem, možnost pokání, odpuštění a počátku nového života v Kristu. Církev však má své poslání ve světě, je tu pro člověka. Ve světě pak všechno veřejné i hospodářské dění má svůj zaběhaný pořádek podle kalendáře roku občanského, od ledna do prosince. My i civilní rok stavíme pod moc Božího slova, podle slov: V rukou tvých jsou časové moji [Žalm 31, 16). NA ZAČÁTEK NOVÉHO ROKU jsem položil slova, jimiž se obracím k Bohu před každým důležitým životním rozhodováním: Pane, co chceš, abych činil? Znáte je z kralického překladu Skutků apoštolských (9, 6). Jsou ze zprávy ó obrácení Šavla. Šavél pronásleduje křesťany a jde do Damašku, aby pronásledování dovršil. Do cesty mu vstoupí Kristus a Šavel, zapřísáhlý a přesvědčený protivník Kristův, v něm poznává Pána, plně se mu podřizuje a na celý život se dává do jeho služeb: Pane, co chceš, abych činil? MYSLÍM, že takto máme před Pánem stát i my s upřímnou odevzdaností; místo novoročního spekulování o tom, „co nás čeká a co nás nemine“ nebo shánění horoskopů na celý rok, jak se stalo někde módou. V těchto dnech se ve světě vyměnily stamilióny vzájemných přání. Šťastný a veselý nový rok! Kdybychom to všichni mysleli doopravdy, snad by vztahy mezi lidmi vypadaly lépe. Zvláště poslední léta nebyla pro většinu lidstva nijak „šťastná a veselá“, pomyslíme-li na j£ho hladovějící dvě třetiny. Pro nový rok byla dána nová možnost dostat se o kus dál. Valné shromáždění Organizace spojených národů vyhlásilo rok 1968 za rok lidských práv, kdy mají zmizet poslední zbytky ponížení člověka kdekoli na světě, zejména zbytky otroctví a rasové nerovnoprávnosti. MEXICKÝ parlamentům PARLAMENT navrhl celého světa, aby rok 3.968 byl vyhlášen jako rok míru. Zatím však nový rok přejímá hrozné dědictví roku starého. Stín těžkých zločinů proti lidskosti stupňovaných až do vyhlazování (genocidu) dopadá stále na Vietnam, kde nejmocnější stát světa, Spojené státy, zesilují nejnovější válečnou technikou své akce proti malému, chudému lidu, který chce žít ve svobodě, kterou už jednou získal. Na Středním východě, kolem Svaté země, trvá ne-bezpečný stav, ani mír ani válka, ale tento ozbrojený stav může každou chvíli vzplanout a rozšířit se. Zmiňuji se jen o dvou ohniscích nebezpečí, ale i to stačí, aby mocně dolehla na svědomí věnech a nedovolila jim líledat jen vlastní klid a pohodlí. Před 15 lety napsal francouzský farář Henri Roser do časopisu Réforme: „Je třeba vzít vyrovnaný klid tak zvaným poctivým lidem. Nesmějí se oddávat klidu, pokud církev nerozvážně připouští, že je možné hlad at Boží království a jeho spravedlnost pomocí atomové pumy nebo bakteriologických zbraní.“ Dnes je jinak. Církve, pod tlakem svých věřících, stojí na straně míru, jak Slyšíme z projevů Světové rady církví či papeže Pavla VI. V současné době probíhá ve Spoj’ených státech podpisová akce proti zločinné válce ve Vietnamu, akce amerických občanů', bez ohledu na náboženství nebo rasu, adresovaná Organizaci spojených národů a pozdějším generacím USA na důkaz, že svědomí všech nemlčelo. PRO NÄS DOMA připadají na nový rok 1968 významné události. Do tří měsíců se sejde v Praze třetí Všekřesťanské mírové shromáždění, na němž Křesťanská mírová konference zhodnotí svou práci deseti let (od 1958) a řekne své slovo k současným otázkám. Hluboká theologická příprava je skončena a nyní se v modlitbách připravujeme, až z celého světa přijedou delegáti, abychom se společně zamyslili nad veršem Hledej pokoje a stíhej jej (Žalm 34, 15), který je tématem shromáždění a nad heslem: Zachraňme člověka — mír je možný! Věřím, že každý z účastníků přijede s dobrou vůlí podřídit se vůli Pána: Pane, co chceš, abych činil? V OBČANSKÉM ŽIVOTĚ budeme slavit padesát let od našeho národního osvobození v roce 1918. Tehdy naše národy vítaly konec třistaleté poroby pod Rakousko-Uherskem a pod Habsburky a viděly v samostatné vlasti splnění proroctví Jana Amose Komenského, že vláda věcí se vrátí do rukou lidu. VI MY V ČESKOSLOVENSKÉ CÍRKsi připomínáme zakladatele dr. Karla Farského s jeho duchovními spolubojovníky a zvláště s mnoha laickými spolupracovníky. Oni všichni prožívali celonárodní zápas proti rakouskému pokořování a nespravedlnosti a byli účastni na jeho vítězném zakončení. Znovu budeme číst Farského „Z pode jha“ a „Přelom“, abychom dobře pochopili, jak se připravovalo náboženské obrození a jak bylo úzce spojeno se zápasem o sociální spravedlnost v novém státě, Československé republice. I ve dnech vzpomínání budeme vidět své přítomné poslání církve ve službě člověku. PANE, CO CHCEŠ, ABYCHOM ČINILI? 7 k~dyž není Nový .rok vysloveně církevní záležitost, je přec jenom určitou hranicí času, které jsme všichni poplatní. Každý se s ní nějak vyrovnáváme: ti vážní vážně, lehkomyslní, lehkomyslně, odpovědní odpovědně, hazardéri s časem podle svého naturelu. Všichni jsme za ten minýlý rok zestárli a všem nám příštích dvanáct měsíců nic tak jistě neslibuje, jako že k našemu věku opět jeden rok přibude. Snad mnozí vykročili 1. ledna k dalším či novým úspěchům; téměř všichni k novým dílům své práce; mnozí také ovšem k dalším dnům svého utrpení; ale rozhodně všichni jsme vykročili směrem ke smrti a to už je jistě také Věc církve a myšlenka křesťanova. Protože nastávající rok nebude toliko rokem nových narození, ale i odchodů ze světa, je Nový rok výhledem jedním z nejvážnějších. Není sice silvestrovský večer dnem Dušiček, ale přece jen jsme si v něm sečetli jména těch. kdo byli odvoláni z našeho rodinného kruhu, ze sboru, z církve, z našeho sousedství, z uměleckého a veřejného života. Zavzpomínali jsme u stolů obětních i rodinných na řadu loučení překvapivých i bolestně očekávaných, áčko liv jsme nezapomněli ani na ty dny radostné, které nám byly v minulém roce darovány. Bylo by nevděčné na ně nevzpomenout. Vždyť ony to jsou, které přeci dávají tón našemu novoročnímu přání šťastného a veselého prožití oné krátké dálky, která je opět před námi. Neodvažujeme se odhadovat, cože nás potká truchlivého; o to jsme však odvážnější naplánovat si své úspěchy i své radostí; v tom jsme tak odvážní, že dokonale zapomínáme na ono jakubovské: „bude-li Pán chtít". Do začátku roku k nám přicházívá li kdysi dnes už velmi řídcí koledníci představující tři krále od východu. První týden V jejich dlouhé kolědě jsme slýchali I větu: „Šťastný nový rok vinšujeme“. Bylo to velmi sympatické novoroční popřání a popřání velmi oprávněné. Neboť ti „tři králové“ nás ujišťovali: „do Betléma mysl naše“. Je škoda těch koledníků: je škoda, že všichni ti, kdo nám přejí nový rok šťastný a veselý, nejdou do Betléma, a pronášejí nám svá novoroční blahopřání spíše se sklenicí alkoholického koncentrátu než s nějakými těmi chudě sestylizovanými dary, které bibličtí orientálci složili kdysi u jeslí. Každý z nás si nějakou tu cestu pro letošek plánuje: dodaleka i doblízka. Všichni někam pojedeme, poplujeme, polejíme. Ale co takhle do Betléma?, Tj. za Ježíšem! Aby totiž i ty možné události nejtruchlivější pozbyly své tragičnosti. Nebylí to nikdo menší, kdo řekl: „A na té pravdě vesele chci umřít i“. Legenda, ne li historie tříkrálová dala vánočním dnům svátečním jejich závěr ve svátku zjevení Páně. Oznámil-li se Mesiáš svému lidu prostřednictvím pastýřů z betlémských ■salaší, zjevil se prostřednictvím vzpomínaných tří východních mágů celému světu. Se svou pomocí i se svým nárokem. 1 se , svým zaslíbením. Proto jen víc takových koledníků, kteří ať jdouce do Betléma, nebo vracejíce se z Betléma „jinou cestou do krajiny své", zastaví se u nás. Z mnohých setkání roku kéž je nejvíc s těmi, kdo se jdou poklonit či kdo se už poklonili Mesiáši. Aby ten náš nový rok byl opravdu šťastný a opravdu veselý, ,.Radujte se v Pánu, pravím, radujte se“ po celý rok, který před námi Pán Bůh opět otevřel! FRANTIŠEK MOC Luděk Kocián DOZNĚLA POSLEDNÍ PŘÁNÍ všeho dobrého do nastoupivšího roku 19HK. Byla vyslechnuta všechna pronesená kázání, připomínající předči času. který nás všechny opět posunul blíže k poslední ze všech posledních věcí člověka — a přece k první ze všech, k setkání s Pánem života a smrti. Soudcem. Byly dopity všechny přípitky. Padla poslední políbeni a skončily stisky rukou. Jsme tedy sami v zdánlivě nekonečné prostoře nového roku? Ale kde — věřící člověk ví, že nad rafijemi orloje tohoto právě rozprostřeného času se postavil Ten, který přemohl i smrt ničitelku. Vzkříšený Pán. Kdepak sami: opřeni o jeho Slovo věčného života, o moc Boži milosti projdeme i tuto cestu. Nic nedělá, že neumíme odpovědět na obligátní otázku, co nám nový rok přinese. Víme bezpečně cosi důležitějšího: že se nemáme čeho bát. pfijdeme-li se svým Pánem. Ve světle a požehnání jeho milosti. V přítomnosti Ducha Božího. Střípky z vánočního stromku ANEŽKA EBERTOVÄ Šla jsem tím ztichlým večerem se zvláštní mi svátečními pocity. Ve velkoměstě se sice nikdy nedá mluvit o „tichém svatvečeru“, ale přece jen ruch na chvíli ustane v onen Štědrý večer. Doprava se téměř zastaví. Poslední auta dojíždějí k cíli. Snad jen nejnutnější sanitka se mihne prázdnícími se ulicemi. Ti, kteří v tu chvíli doma připravují štědrovečerní stůl, ne mají ponětí o tom, jak vypadá štědrovečerní ulice v čase slavnostní večeře. Opozdilci nebe ti, kteří do poslední chvíle sloužili někde na jiném konci města, spěchají, někteří do konce ještě se stromkem v podpaží a plnou taškou, ala to jsou opravdu ti poslední. Nespěchala jsem. Nebylo třeba. Doma jsem zanechala prázdný pokoj a k cíli, k přátelům a jejich teplému krbu, bylo ještě dost času a dost daleko. Do ulice září rozsvícená okna. Někde sl už pospíšili a mají rozžaté stromečky. Většina oken je otevřená. Zní z nich melodie koled, šum hlasů, sykot smažících se ryb, které se bleskurychle přestěhovaly z velkých zimomřivých čvachtajících kádí na ulici do teplých domovů a na rozpálené pánve. Tisíce vůní se mísí pod okny. Co všechno se děje za jejich průsvitnou a pfece pro cizího pocestného neprůhlednou blanou! Září do tmy radostně a trochu jinak než v obyčejný podvečer. Zalévá mě pocit hřejivého tepla a radosti z té pohody, která proniká do nitra všemi póry a všemi smysly. Z myšlenek a snění mě najednou vyruší hru bý, hněvivý hlas. Přichází tam od té dvojice na protějším chodníku. Jen o pár kroků za mnou se ubírají večerem domů k štědrovečernímu stolu dvě postavy. Žena a muž. „Tak kde máš ty peníze a kolik máš?“ doráží prudce hlas muže. „Jaképak peníze bys na mně chtěl? Vždyť sis poručil, abych koupila rybu a chtěl, abych koupila kachnu nebo krůtu a pečivo a teď chceš ještě peníze a jít někam chlastat? Jak si to představuješ? Všechno jsem opatřila, jaks chtěl a nic mi nezbylo a ty teď chceš někam jít a potřebuješ peníze. A taky jsem mamince koupila bačkory a já teď nemám sama nic, ty vole!“ vykřikl proti hrubé otázce muže ženský hlas. „Nenadávej, ty troubo, proč jsi kupovala bačkory? Máma nic nepotřebuje,“ brání se mužský hlas. „Nepotřebuje, to se ví, ale přece jí něco musím dát na vánoce, ne, ty vole, copak jsem jako ty? Ty jen všechno prochlastáš a jen se ptáš po penězích. A jen si poroučíš, co mám koupit. Jakpak já to můžu sama utáhnout?“ Dvojice mě došla na protějším chodníku. Hlasy zněly stále prudčeji, stále více křiku, stále šťavnatější nadávky. Zůstala jsem stát. Smysl slov jsem už nevnímala. Do radosti a pohody, která se zdála pronikat z rozsvícených oken a do štědrovečerní vůně se přimíchala notná kapka jedu. Jas zešedl, okna, po nichž se linula pára, se zdála v tu chvíli jako uplakaná. Má dvojice zašla do vrat. Za chvíli se rozsvítí další okno do tmy a bude se zdát chodcům stejně přívětivé jako jiná okna. Co je však za tím sklem? Co je za zdí, která skryla tento rozháraný pár? Radost a pohoda sotva. Kapr tam na talíři nechutná. Krůta a cukroví nezavoní. A budou hřát jejich maminku ty nenáviděné bačkory? A za chvíli se rozezní v mnoha chrámech slavné zpěvy a varhany a mohutné slavnostní Hosana: „sláva Bohu na výsostech a lidem dobrá vůle na zemi!“ Okna svítí. Za nimi je radost i smutek, láska i nenávist, bolest i zmatek teplo i nevlídno. Znovu vykročím. Je mi smutno. Jak mnoho v této chvíli lidé mají na stolech, ve spížích, pod stromkem. Jak, málp mezi tím vším bohatstvím může být lásky, radosti, pohody a po(Pokračování na str. 2)