Český Zápas, 1972 (LV/1-52)

1972-05-14 / No. 19

Novozákonní pojetí oběti ve vztahu k poslání církve k člověku a k jeho těžkostem, bez podílu na nesení jeho kříže, není ami pro Jakuba a Jana cesta vzhů­ru. Kdo z učedníků chtěl by se stát velikým, tak dovozuje dále Ježíš, ať je Jejich služebníkem a kdo by se chtěl stát prvním, ať je otrokem všech: „Vž'dyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal slou­žit, nýbrž aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé“. Jakub a Jan, kteří zde pro sebe žádají první místa, jsou vlastně zárodkem falešně toužící církve, která nechápe dosah Ježíšova ži­vota, jeho oběti pro svoje postoje ve světě: „Vpravdě, vpravdě vám pravím, nepadne-li pšeničné zrno do země a neodumře, zůstane sa­mo. Odumře li však, vydá mnoho plodů“ [Jan 12, 24). Bez připra­venosti sloužit, přijmout podobu Božího- služebníka a obětovat se pro druhé, vede cesta církve k du­chovní smrti, z níž není vzkříše­ní. Jako existuje egocentrismus v životě jedince, tak může být cír­kev chorá ego-centrismem, v němž sama pro sebe hledá výhody. A stejně jako egocentrismus v živo­tě jedince, ták T eklesibcentris­­mus znamená duchovní smrt. Aby církev duchovně žila, musí v ní umřít touha být mocí, být politickou silou, být mocenským činitelem ve státě, být vlastníkem statků a latifundií, triumfovat a vládnout. To všecko patří k ne­blahé éře, které říkáme „konstan­­tin ismus“ a které vehnala církev do nemístné soutěže trůnu a oltá­ře. Ani dnes nejsou- někdy církve Filosofií mou bude hledět na nebesa a na všecka díla rukou Božích. Lékařstvím mým bude velmi skrovná dieta, opětova­nými posty ozdobená, právnictvím mým bude, že to, co budu chtít, aby jiní činili mně, i já jim budu činit. Kdyby se někdo na teologii ptal, uchopím bibli, bir de-li se někdo ptát na formuli modlitební, ukáži na mod­litbu Páně; zeptá-li se mne kdo po pravidlech života, vykáži se Desaterem. KOMENSKÝ v knize Jednoho jest potřebí OBEŤ V BIBLI Naše nejstarší evangelium — evangelium podle Marka [10, 35- -45) vypravuje o tom, jak jednou za Ježíšem přišli dva z jeho učedníků, Jakub a Jan, synové Ze­­bedeovi a přednesli zvláštní pros­bu: Až Kristus přijde ve své slá­vě, aby se jim dostalo místa po jeho pravici a po jeho levici, aby také oni měli podíl na jeho vyvý­šení a jeho moci. Ježíš je ve své odpovědi upozor­ňuj© na to, že cesta k slávě u Bo­ha není přímá cesta vzhůru, že podmínkou vyvýšení je ponížení se, pití kalicha, který pije Ježíš a pokřtění krtem, jímž on je křtěn. Není možné dosáhnout kladného hodnocení života od) Bo­ha bez cesty oběti, bez přijetí po­doby Božího služebníka, bez po­korné služby. Bez sklonění se zcela prosty takové touhy a chtě­jí získat opět ztracenou politic­kou moc a velké vlastnictví. Sku­tečná moc církve spočívá však v tom, že nejde za mocí, skutečný triumf v tom, že se jakéhokoliv triumfu zříká, pravá sláva v tom, že nejde za slávou a skutečné vlastnictví v tom, že nejde za ma­jetkem. Církev má kráčet v tomto světě ve šlépějích Syna člověka, který neměl, kam by hlavu složil a jehož slovo bylo mocné právě proto, že se neopíralo o žádnou viditelnou moc. Slovo církve má být slovo prorocké, slovo bez ze­vnější opory, na pohled bezmoc­né, ale ve skutečnosti plné moci a síly. Novozákonní pojetí oběti církvi připomíná, že musí umřít v té podobě, v níž se po řadu sta­letí zabydlela: umřít domýšlivosti, umřít chtivosti. Bůh vede církev k cestě služby za člověkem, aby jí dal život v překvapující po-: době. Bereme církev vážně, když její blaho nevidíme jako poslední cíl své práce. Nepracujeme a neslou­žíme evangeliu proto, abychom udrželi církev, ale abychom byli dobrým Božím nástrojem ve svě­tě. Jen církev, která je ochotna přijmout pro Boží věc podobu slu­žebníka (Fil. 2, 7), může žít a bu­de žít. Církvi nikdy neposloužila politická moc, kterou uchvátila, nikdy jí nepomohlo významné společenské postavení, nikdy Jí nebylo k prospěchu, když1 stála vedl© majetných jako majetná a vedle hladových jako sytá. Církvi však vždycky sloužilo k životu, když přijala Ježíšovu výzvu-, aby pila kalich, který on pil a byla pokřtěna křtem, kterým on byl křtěn. Když porozuměla, že cesta k velikosti Je cesta oběti, služby a solidarity s těmi, které Ježíš na-: zval blahoslavenými (Mat. 5, 1— 12). Oběť a šlužba, to není v prv.ě řadě těžký úděl,* ale něco, co mu­síme přinášet pro svou spjatost s Kristem a čím jedině můžeme posloužit věci Boží ve světě. Dr. JINDŘICH MANEK Každý je strůjcem svého osudu, {praví staré přísloví, a je možno za tím vidět hlubokou pravdu. Nejvyšší dar Boží člověku — svoboda rozho­dování mu dává k tomu možnost, otevírá cestu. Ale, namítneme, člo­věk má plnit Boží vůli poslušně a pokorně. Jistě, ale právě tak ji plnit nemusí. Pán Bůh člověka láskyplně vede, ale nenutí, nechává na jeho vůli, zda přijme či odmítne Boží lás­ku a řízeni. I když má člověk různé Odpovědnost člověka vlastnosti, povahu a život, kterým se vyhnout nemůže, které jsou mu zkouškou, přece jsou velká osudová rozhodnutí, která jsou výsledkem svobodného rozhodnutí člověka, pře­ce je v každém dnu skryta část ži­vota, s níž může v drobných chvílích naložit, jak sám chce. Vedle povin­ností, daných mu společností v prá ci, vedle osobních, soukromých zá vazků má člověk denně dosti času který je v jeho rukou. Vedle způso bů, které mu určuje společenský řád okolí a vychování, má ve své moci své vnitřní vztahy: mohou být dobré láskyplné či špatné a nenávistné. Máme k vlastnímu uvážení svůj vol­ný čas, můžeme jej věnovat činnosti užitečné, dobré, nebo jej promarnit ve škodlivém, nesprávném počínání a zájmech. Z velkých změn a udá­lostí, i z drobných denních chvil se skládá náš život a jeho podoba je skutečně taková, jakou mu sami dá­me, jak ji utvoříme. Záleží na nás, jak se chováme ke světu, jak jedná­me a pracujeme, co zanecháváme svým životem jednou na zemi, zále­ží na nás, jací jsme ve svém nitru, ve svém srdci, ve svém duchu. Je v naší moci, jaký máme vztah k li­dem i k Pánu Bohu, k jeho slovu, lásce. Je naší věcí, zda žijeme jen zevními, povrchními zájmy, či jej naplníme i vážným snažením o své duchovní zušlechtění, a zdokonalení. Zamysleme se nad tím, jak kráčí­me rokem, který nám vždy stejně a štědře přináší své dary pozemské i duchovní; jak r ni rozhodujeme, i za děti, zda Boží dary a požehnání přijmeme či odmítneme; zda je nám neděle — den Páně dnem tělesného oddechu a volna, či také dnem po­svěcení života, jsou-lí nám křesťan­ské svátky jen příležitostí k vnějším oslavám a odpočinku, nebo k oboha­cení našeho vnitřního života, našeho ducha. Tak stojíme opět v novém jaru, tak jsme znovu směli prožít velikonoce, i s nimi naložit, jak jsme si přáli. Mohli jsme slyšet zvěst o zmrtvých­vstání Páně, ale také nemuseli. Snad nikdy jindy však není tak významné naše rozhodnuti, které může vést k pravému, plnému životu nebo ke smr­ti duše. ..Ka<i uvěří a pokřtí se, spá­sen bude, kdo pak neuvěří, budeť zatracen“ (Marek 16,16). Kristus vstal z mrtvých pro všecky, všem dává svou milost, otevírá cestu ke spáse, ale přijetí nechává lidské svobodě: jak naložíme s darem, kte­rý je podmínkou našeho života v du­chu a v pravdě? Budeme jako fari­zeové, kteří odmítají, nechtějí pocho­pit, nebo budeme jako oni dva učed­níci, jdoucí do Emauz, i jako Tomáš, toužící setkat se s Pánem? Jsme jaka učedníci, kteří ve dnech zjevování i pak po celý život přicházejí k Ježí­ši Kristu ve svých modlitbách, sla­vení Poslední Večeře Páně, kteří o Něm svědčili, jemu i v jeho jménu lidem sloužili? Společnou vlastností všech byla láskyplná touha být blíz­ko Kristu, jeho poslouchat a jeho slovo skutky plnit, usilovat o po­chopení a prožití události jeho ví­tězství, byla to stálá otázka, hledání Boží pravdy, jak to nejprve dosvěd­čují učednici, jdoucí v otázkách do Emauz. Jejich duše jsou otevřené pro odpověď Pána, chtějí a mohou ji přijmout. Jejich srdce se rozhoří a vyzní v prosbu: „Zůstaň s námi, ne-ad. se připozdívá“, jejich duše po splnění prosby poznávají Spasitele a dávají mil v budoucnosti své sily. Jejich život plní slova Písma: Ten, kdo prosí, dostává, kdo hledá, najde! A tak je tomu i dnes: Pán Ježíš Kristus je stále s námi, a přece bez pozvání jej nemůžeme přijmout, bez hledání jej nemůžeme najit, bez otá­zek se nám nedostane odpovědí, bez křesťanského slavení svátků nepři­jmeme jejich požehnání. Tak moc­ná, tak rozhodující je naše svoboda rozhodování, “zda povedeme svůj ži­vot k věčnosti či k záhubě. A proto ztišujme své všední zájmy, starosti i radosti, nenechejme minout dny zjevování Páně i modlitební přípravy učedníků, vedoucí k mocným svát­kům seslání Ducha svátého! Dejme srdcím rozhořet se otázkou po prav­dě Boží, chtějme prožít vítěznou pří­tomnost Spasitele, abychom se vždy více blížili ieho vůli a životu, z vlast­ní vůle usilujme o to podstatné — o růst své duše v modlitbách a slově Božím, ve Večeři Páně. Boží láska nás očekává a pro naši záchranu nás přijme. BOŽENA ZÁVADOVÁ K vizitačnímu rádu fDokončeni ze str. íf vyznívat naprázdno, když nebude 'ko­nána ve světle Slova Božího. Kázeft v církvi závisí na budování živé obce Ježíše Krista, na budování obecenství víry, lásky a naděje. Je­dině církev, která se staví pod Slo­vo Boží a dovede naslouchat, co k ní mluví Bůh, může procházet neustá-lou reformací a přetvářet život věří­cího lidu. Na hodnotě kázání našich duchovních dnes nesmírně záleží. Při­blížit evangelium dnešnímu člověku, odchovanému vědou a technikou, ne­ní úkol lehký. I starší a zkušení ka­zatelé se musí svědomitě připravovat, aby všem, 'kdož se shromáždili pod kazatelnou, mohli podat posilující chléb duchovního života. Proto dozor nad zvěstováním Slova Božího musí být u našich bratří biskupů a jejich zástupců v okrscích na místě nej­přednějším. Dr. RUDOLF HORSKÝ Skoro s posvátnou úctou zastavují se návštěv­níci Týnského chrámu v Praze u posledního pi­líře před hlavním oltářem v levé lodi chrámové u náhrobku dánského hvězdáře Tychona Brahe. Z mramoru dávné renesanční náhrobní desky va­ne něco poetického a tajemného. Kus předbělo­horské Prahy, doba ještě svobodného myšlení a hledání, mnohého bloudění i nalézání prvních vědeckých jistot, doba blouznivých spekulací i střízlivé matematiky, šarlatánů, umělců i vědců, doba plná tušení velikých objevů, ale také plná kritických napětí. Kvetoucí svět před katastrofou. Osud zanesl Brahea až sem, zde mezi námi spo­činul a stál se kusem tradice, bez níž by Praha ve svém nehmotném historickém ovzduší byla ci­telně chudší. Tycho Bráhe se narodil 14. 12. 1456 v Knuds­­trupu naproti Kodani na švédské straně Oresun­­du, který tehdy patřil Dánsku, a to v rodině veli­ce urozené. Ve třinácti létech studuje v Kodaní a v šestnácti v Lipsku — ale na právnické fakul­tě. 21. 8. 1560 pozoruje zatmění Slunce. Udivuje jej fakt, že toto zatmění bylo tehdejšími hvězdáři vypočteno a přesně předpověděno. Od té chvíle jeho renesanční duch se obrací k teorii plane­tárních pohybů a postupně propadá astronomii úplně. 1563 pozoruje konjunkci Jupitera a Satur­na a současně zjišťuje odchylky od tehdy nejlep­ších tabulek Mikuláše Kopěrhíka. Vznikaly prav­děpodobně tím, Ze Kopernik považoval dráhy pla­net za kružnice. Ve skutečnosti jsou to elipsy, ale. to tehdy nikdo nevěděl. 1565, když dědictvím získal značné jmění, věnoval se. astronomií úplně. Studoval ve Wíttenbergu, Rostoku a Augšburku. U svého rodiště vybudoval první hvězdárnu. Kon­cem roku 1566 v hloupém souboji s bývalým pří­telem přišel o špičku nosu, kterou nahrazoval ple­chovou přilepovanou protézou. Roku 1572 první veliký úspěch, objevil v souhvězdí Kassiopeie no­vou hvězdu Išlo o tzv. supernovu), kterou po dva roky mohl sledovat, nežli seslábla a zmizela lid­ským zrakům. 1574 již přednáší o astronomii a cestuje po Německu, Švýcarsku a Itálii. Delší čas se zdržuje zejména v Basileji. To je již slav- Tycho B rahe ným hvězdářem a udržuje osobní a písemné sty­ky s předními vědci světa. Roku 1576 dánský, král Frederik II. mu vyměřil roční plat a propůj­čil v léno malý ostrov Hveen (Dánové to čtou „Hvín“/ asi 25 km severně od Kodaně, tehdy dán­ský, nyní švédský. Představte si malý rozkošný, asi 5 km dlouhý a 3 km široký ostrůvek, který Brahe proměnil v astronomický ráj. Zde postavil tehdy nejdokonalejší hvězdárnu světa Uranien­borg (přel. hrad astronomické musy Uránie) a obytný zámeček Stjerneborg jhrad hvězd). Hvěz­dárna měla v přízemí dílny a laboratoře, v prvém patře knihovny a studovny a nahoře pod několi­ka otáčivými nebo odsuvnými kopulemi hvěz­dářské přístroje. Nebyly' to dalekohledy, ty přišly o několik desítek let později, ale sextanty, kva­dranty, zední kvadranty, armilární sféry a také hodiny, arci ještě bez kyvadel, jen s lihýřovou re­gulací. Přesto Brahe v měření poloh hvězd dosa­hoval přesnosti tehdy neslýchané, až jedné třice­tiny měsíčního průměru. Právě tato přesnost mě­ření, vědecká metodika a důkladnost matematic­kého zpracování jej proslavila po celém světě. V údobí mezi Koperníkem a Keplerem nebylo ni­koho většího, linka vědeckého vývoje šla přede­vším jeho osobou. Zil zde štastně obklopen svými žáky, z nichž vychovával budoucí vědce. Na ostro­vě měl í hospodářství, papírnu, tiskárnu, knihár­­nu, prostě vše, co bylo potřebí. Osobně to byla nejšiastnější doba jeho života. Oženil se s krásnou a veselou dívkou Kristinou, nešlechtického půvo­du, dávaje přednost Venuší před urozeností. Jeho manželství bylo velíce šťastné. V rodině se po dodnes trvajícím dánském zvyku nejen dobře jed­lo a pilo, ale také provozovala hudba a zpěv. Hosté i žáci byli rádi vítáni i hoštěni. Hveen na­prosto nebyl místem poustevníků a s věčnou zele­ní svých luk (stromů bylo a je málo], s průzrač­nou vodou Oresundu, s plážemi zvoucími ke kou­peli je spíše malým rájem. Loď za lodí plachti­la kolem ostrova, je zde hlavní spoj mezi Bal­tem a Atlantikem, švédský i dánský břeh byly dosažitelné za hodinku. Patnáct kilometrů sever­něji strměly věže Helsingöru, kde několik stole­tí dříve mělo dojít k tragédii, kterou Braheův současník Shakespeare zbásnil ve svém Hamle­tu. Na jihu špičky kodaňských věží vystupovaly nad zaoblinu mořské hladiny a vlastní loď čeka­la v přístavu. Vypráví se zde, že když Brahe od­­plu žáci nechali práce a začala bujná veselice a škařice. Když se však loď opět objevila na ob tru, honem se vše uklízelo, a když pán domu v; toupil, byli všichni v pilné vědecké práci. Ne­bi v tom jediném byl Brahe přísný a neob­­l imný. (Pokračování příště.) VÁCLAV ŠUSTR Studujeme Husa a husitství Husův advokát Byl jím husitský právník M. Jan z Jesenice. Původ i první období jeho života zahaleny tajemstvím dávají jen tušit, že možným jeho rodištěm je obec Jesenice jižně od Prahy při silnici do Benešova. V roce 1397 do­sáhl týž na pražské filosofické fa­kultě hodnosti bakalářské, o deset let později roku 1407 byl promován bakalářem na právnické fakultě a roku 1408 dostalo se mu na filoso­fické fakultě pražské university titu­lu mistrovského. Objevuje se v další své působnosti jako veřejný notář. Od velkého střetnutí na universitě o Dekret kutnohorský roku 1409 stá­vá se právním a diplomatickým po­radcem strany Husovy 1 M. Jana Hu­sa samého. A když roku 1410 je Hus pohnán před soud papežský, byl M. Jan z Jesenice poslán do Ríma jej zastupovat u papežské kurie římské. Zdá se, že v té době byl práivě M. Jan z Jesenice na universitě v Bolog­ni, kde se připravoval k doktorátu práv. M. Jan Hus získal v osobě Jeseni­­cově advokáta nad jiné obětavého, který neváhal pro něho nasadit svou vlastní svobodu i život. Z počátku se zdálo, že M. Jan z Jesenice hude mít v Římě úspěch, avšak po přícho­du českých žalobců na Husa do Ríma, mezi nimiž první místo zaujal Michal de Causls, pře Husova se zkompli­kovala. M. Jesenic sám obžalován z kacířství, byl v lpřeznu 1412 uvězněn a jen ztěží podařilo se mu z římské­ho žaláře uprchnout do- Bologni. Ale až tam byl učiněn pokus Husova ad­vokáta znovu uvěznit. A ačkoliv se nezdařil, M. Jan z Jesenice v této tak vzrušující chvíli nejen že dosahuje na bolognské universitě příznivého vyjádření ve věci Husově, ale i sám je promován na doktora práv. Po návratu do Prahy připadla Jesenicovi vynikající úloha v jednáních o Husa. Jeho návrhy na dosažení pokoje me­zi Husem a arcibiskupem Zbyňkem však opět nevyšly a skončily útěkem arcibiskupovým z Prahy do Budína k císaři Zikmundovi a předčasnou jeho smrtí. Když po novém ztížení klatby na Husa roku 1413 se ho M. Jesenic stá­le zastával, byl klatbou postižen i on. Radil pak Husovi, když ho císař Zikmund zval do Kostnice na koncil, kde se měly jeho věci vyřešit, aby se vydal na cestu, nabídne-li mu cí­sař vhodné záruky bezpečnosti. Měl v tom smyslu s M. Janem z Husince rozhovory, aspoň Hus sám uváděl ho jako svědka své rozmluvy s Mikulá­šem Djvůčkem z Jemniště, který Husa upozorňoval na nespolehlivost Zik­mundovu. M. Jan z Jesenice opatřo­val potom pro Husa nutnou právnic­kou výzbroj do Kostnice jako např. vysvědčení pražského Inkvizítora, že před ním Hus nikdy nebyl obžalován z kacířství. Loučil se s Husem v Pra­ze a po zprávě o jeho zajetí od kon­cilu chystal se sám za nim do Kost­­niče jej obhajovat. Ve svých listech uvězněný Hus častěji M. Jesenice vzpomíná a ten se snaží i po jeho smrti očistit aspoň jeho památku od příhany kacířské. Avšak tím zhorše­na klatba též proti němu, až roku 1415 sám musel Prahu opustit, aby nebyla k vůli němu postižena inter­diktem. M. Jan z Jesenice nebyl nejradikál­nějším stoupencem Husova odkazu, neboť stál při straně pražských mis­tru universitních. V nastalém nauko­vém tříbení u nás po smrti Husově napsal 1 několik traktátů proti'vzni­kající straně táborské a jejímu chi­liasmu, avšak nebyl náchylný ani k laciným kompromisům ve věci víry a kalicha. Projevilo se to v tom, že při jednání strany pražské, kterou zastupoval, skončil M. Jan z Jesenice tragicky asi již roku 1420 snad v krumlovském žaláři pana Oldřicha z Rožmberka jako jeden z prvních husitských mučedníků. Památce ad­vokáta Husova je věnována kniha dr. Jiřího Kejře, nazvaná Husitský právník M. Jan z Jesenice (ČSAV, Praha 1965), v níž je i soupis Jese­­ťíicový dochované literární činnosti. Dr! MILOSLAV KAŇÁK C Z 2

Next