Český Zápas, 1972 (LV/1-52)
1972-05-14 / No. 19
Novozákonní pojetí oběti ve vztahu k poslání církve k člověku a k jeho těžkostem, bez podílu na nesení jeho kříže, není ami pro Jakuba a Jana cesta vzhůru. Kdo z učedníků chtěl by se stát velikým, tak dovozuje dále Ježíš, ať je Jejich služebníkem a kdo by se chtěl stát prvním, ať je otrokem všech: „Vž'dyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, nýbrž aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé“. Jakub a Jan, kteří zde pro sebe žádají první místa, jsou vlastně zárodkem falešně toužící církve, která nechápe dosah Ježíšova života, jeho oběti pro svoje postoje ve světě: „Vpravdě, vpravdě vám pravím, nepadne-li pšeničné zrno do země a neodumře, zůstane samo. Odumře li však, vydá mnoho plodů“ [Jan 12, 24). Bez připravenosti sloužit, přijmout podobu Božího- služebníka a obětovat se pro druhé, vede cesta církve k duchovní smrti, z níž není vzkříšení. Jako existuje egocentrismus v životě jedince, tak může být církev chorá ego-centrismem, v němž sama pro sebe hledá výhody. A stejně jako egocentrismus v životě jedince, ták T eklesibcentrismus znamená duchovní smrt. Aby církev duchovně žila, musí v ní umřít touha být mocí, být politickou silou, být mocenským činitelem ve státě, být vlastníkem statků a latifundií, triumfovat a vládnout. To všecko patří k neblahé éře, které říkáme „konstantin ismus“ a které vehnala církev do nemístné soutěže trůnu a oltáře. Ani dnes nejsou- někdy církve Filosofií mou bude hledět na nebesa a na všecka díla rukou Božích. Lékařstvím mým bude velmi skrovná dieta, opětovanými posty ozdobená, právnictvím mým bude, že to, co budu chtít, aby jiní činili mně, i já jim budu činit. Kdyby se někdo na teologii ptal, uchopím bibli, bir de-li se někdo ptát na formuli modlitební, ukáži na modlitbu Páně; zeptá-li se mne kdo po pravidlech života, vykáži se Desaterem. KOMENSKÝ v knize Jednoho jest potřebí OBEŤ V BIBLI Naše nejstarší evangelium — evangelium podle Marka [10, 35- -45) vypravuje o tom, jak jednou za Ježíšem přišli dva z jeho učedníků, Jakub a Jan, synové Zebedeovi a přednesli zvláštní prosbu: Až Kristus přijde ve své slávě, aby se jim dostalo místa po jeho pravici a po jeho levici, aby také oni měli podíl na jeho vyvýšení a jeho moci. Ježíš je ve své odpovědi upozorňuj© na to, že cesta k slávě u Boha není přímá cesta vzhůru, že podmínkou vyvýšení je ponížení se, pití kalicha, který pije Ježíš a pokřtění krtem, jímž on je křtěn. Není možné dosáhnout kladného hodnocení života od) Boha bez cesty oběti, bez přijetí podoby Božího služebníka, bez pokorné služby. Bez sklonění se zcela prosty takové touhy a chtějí získat opět ztracenou politickou moc a velké vlastnictví. Skutečná moc církve spočívá však v tom, že nejde za mocí, skutečný triumf v tom, že se jakéhokoliv triumfu zříká, pravá sláva v tom, že nejde za slávou a skutečné vlastnictví v tom, že nejde za majetkem. Církev má kráčet v tomto světě ve šlépějích Syna člověka, který neměl, kam by hlavu složil a jehož slovo bylo mocné právě proto, že se neopíralo o žádnou viditelnou moc. Slovo církve má být slovo prorocké, slovo bez zevnější opory, na pohled bezmocné, ale ve skutečnosti plné moci a síly. Novozákonní pojetí oběti církvi připomíná, že musí umřít v té podobě, v níž se po řadu staletí zabydlela: umřít domýšlivosti, umřít chtivosti. Bůh vede církev k cestě služby za člověkem, aby jí dal život v překvapující po-: době. Bereme církev vážně, když její blaho nevidíme jako poslední cíl své práce. Nepracujeme a nesloužíme evangeliu proto, abychom udrželi církev, ale abychom byli dobrým Božím nástrojem ve světě. Jen církev, která je ochotna přijmout pro Boží věc podobu služebníka (Fil. 2, 7), může žít a bude žít. Církvi nikdy neposloužila politická moc, kterou uchvátila, nikdy jí nepomohlo významné společenské postavení, nikdy Jí nebylo k prospěchu, když1 stála vedl© majetných jako majetná a vedle hladových jako sytá. Církvi však vždycky sloužilo k životu, když přijala Ježíšovu výzvu-, aby pila kalich, který on pil a byla pokřtěna křtem, kterým on byl křtěn. Když porozuměla, že cesta k velikosti Je cesta oběti, služby a solidarity s těmi, které Ježíš na-: zval blahoslavenými (Mat. 5, 1— 12). Oběť a šlužba, to není v prv.ě řadě těžký úděl,* ale něco, co musíme přinášet pro svou spjatost s Kristem a čím jedině můžeme posloužit věci Boží ve světě. Dr. JINDŘICH MANEK Každý je strůjcem svého osudu, {praví staré přísloví, a je možno za tím vidět hlubokou pravdu. Nejvyšší dar Boží člověku — svoboda rozhodování mu dává k tomu možnost, otevírá cestu. Ale, namítneme, člověk má plnit Boží vůli poslušně a pokorně. Jistě, ale právě tak ji plnit nemusí. Pán Bůh člověka láskyplně vede, ale nenutí, nechává na jeho vůli, zda přijme či odmítne Boží lásku a řízeni. I když má člověk různé Odpovědnost člověka vlastnosti, povahu a život, kterým se vyhnout nemůže, které jsou mu zkouškou, přece jsou velká osudová rozhodnutí, která jsou výsledkem svobodného rozhodnutí člověka, přece je v každém dnu skryta část života, s níž může v drobných chvílích naložit, jak sám chce. Vedle povinností, daných mu společností v prá ci, vedle osobních, soukromých zá vazků má člověk denně dosti času který je v jeho rukou. Vedle způso bů, které mu určuje společenský řád okolí a vychování, má ve své moci své vnitřní vztahy: mohou být dobré láskyplné či špatné a nenávistné. Máme k vlastnímu uvážení svůj volný čas, můžeme jej věnovat činnosti užitečné, dobré, nebo jej promarnit ve škodlivém, nesprávném počínání a zájmech. Z velkých změn a událostí, i z drobných denních chvil se skládá náš život a jeho podoba je skutečně taková, jakou mu sami dáme, jak ji utvoříme. Záleží na nás, jak se chováme ke světu, jak jednáme a pracujeme, co zanecháváme svým životem jednou na zemi, záleží na nás, jací jsme ve svém nitru, ve svém srdci, ve svém duchu. Je v naší moci, jaký máme vztah k lidem i k Pánu Bohu, k jeho slovu, lásce. Je naší věcí, zda žijeme jen zevními, povrchními zájmy, či jej naplníme i vážným snažením o své duchovní zušlechtění, a zdokonalení. Zamysleme se nad tím, jak kráčíme rokem, který nám vždy stejně a štědře přináší své dary pozemské i duchovní; jak r ni rozhodujeme, i za děti, zda Boží dary a požehnání přijmeme či odmítneme; zda je nám neděle — den Páně dnem tělesného oddechu a volna, či také dnem posvěcení života, jsou-lí nám křesťanské svátky jen příležitostí k vnějším oslavám a odpočinku, nebo k obohacení našeho vnitřního života, našeho ducha. Tak stojíme opět v novém jaru, tak jsme znovu směli prožít velikonoce, i s nimi naložit, jak jsme si přáli. Mohli jsme slyšet zvěst o zmrtvýchvstání Páně, ale také nemuseli. Snad nikdy jindy však není tak významné naše rozhodnuti, které může vést k pravému, plnému životu nebo ke smrti duše. ..Ka<i uvěří a pokřtí se, spásen bude, kdo pak neuvěří, budeť zatracen“ (Marek 16,16). Kristus vstal z mrtvých pro všecky, všem dává svou milost, otevírá cestu ke spáse, ale přijetí nechává lidské svobodě: jak naložíme s darem, který je podmínkou našeho života v duchu a v pravdě? Budeme jako farizeové, kteří odmítají, nechtějí pochopit, nebo budeme jako oni dva učedníci, jdoucí do Emauz, i jako Tomáš, toužící setkat se s Pánem? Jsme jaka učedníci, kteří ve dnech zjevování i pak po celý život přicházejí k Ježíši Kristu ve svých modlitbách, slavení Poslední Večeře Páně, kteří o Něm svědčili, jemu i v jeho jménu lidem sloužili? Společnou vlastností všech byla láskyplná touha být blízko Kristu, jeho poslouchat a jeho slovo skutky plnit, usilovat o pochopení a prožití události jeho vítězství, byla to stálá otázka, hledání Boží pravdy, jak to nejprve dosvědčují učednici, jdoucí v otázkách do Emauz. Jejich duše jsou otevřené pro odpověď Pána, chtějí a mohou ji přijmout. Jejich srdce se rozhoří a vyzní v prosbu: „Zůstaň s námi, ne-ad. se připozdívá“, jejich duše po splnění prosby poznávají Spasitele a dávají mil v budoucnosti své sily. Jejich život plní slova Písma: Ten, kdo prosí, dostává, kdo hledá, najde! A tak je tomu i dnes: Pán Ježíš Kristus je stále s námi, a přece bez pozvání jej nemůžeme přijmout, bez hledání jej nemůžeme najit, bez otázek se nám nedostane odpovědí, bez křesťanského slavení svátků nepřijmeme jejich požehnání. Tak mocná, tak rozhodující je naše svoboda rozhodování, “zda povedeme svůj život k věčnosti či k záhubě. A proto ztišujme své všední zájmy, starosti i radosti, nenechejme minout dny zjevování Páně i modlitební přípravy učedníků, vedoucí k mocným svátkům seslání Ducha svátého! Dejme srdcím rozhořet se otázkou po pravdě Boží, chtějme prožít vítěznou přítomnost Spasitele, abychom se vždy více blížili ieho vůli a životu, z vlastní vůle usilujme o to podstatné — o růst své duše v modlitbách a slově Božím, ve Večeři Páně. Boží láska nás očekává a pro naši záchranu nás přijme. BOŽENA ZÁVADOVÁ K vizitačnímu rádu fDokončeni ze str. íf vyznívat naprázdno, když nebude 'konána ve světle Slova Božího. Kázeft v církvi závisí na budování živé obce Ježíše Krista, na budování obecenství víry, lásky a naděje. Jedině církev, která se staví pod Slovo Boží a dovede naslouchat, co k ní mluví Bůh, může procházet neustá-lou reformací a přetvářet život věřícího lidu. Na hodnotě kázání našich duchovních dnes nesmírně záleží. Přiblížit evangelium dnešnímu člověku, odchovanému vědou a technikou, není úkol lehký. I starší a zkušení kazatelé se musí svědomitě připravovat, aby všem, 'kdož se shromáždili pod kazatelnou, mohli podat posilující chléb duchovního života. Proto dozor nad zvěstováním Slova Božího musí být u našich bratří biskupů a jejich zástupců v okrscích na místě nejpřednějším. Dr. RUDOLF HORSKÝ Skoro s posvátnou úctou zastavují se návštěvníci Týnského chrámu v Praze u posledního pilíře před hlavním oltářem v levé lodi chrámové u náhrobku dánského hvězdáře Tychona Brahe. Z mramoru dávné renesanční náhrobní desky vane něco poetického a tajemného. Kus předbělohorské Prahy, doba ještě svobodného myšlení a hledání, mnohého bloudění i nalézání prvních vědeckých jistot, doba blouznivých spekulací i střízlivé matematiky, šarlatánů, umělců i vědců, doba plná tušení velikých objevů, ale také plná kritických napětí. Kvetoucí svět před katastrofou. Osud zanesl Brahea až sem, zde mezi námi spočinul a stál se kusem tradice, bez níž by Praha ve svém nehmotném historickém ovzduší byla citelně chudší. Tycho Bráhe se narodil 14. 12. 1456 v Knudstrupu naproti Kodani na švédské straně Oresundu, který tehdy patřil Dánsku, a to v rodině velice urozené. Ve třinácti létech studuje v Kodaní a v šestnácti v Lipsku — ale na právnické fakultě. 21. 8. 1560 pozoruje zatmění Slunce. Udivuje jej fakt, že toto zatmění bylo tehdejšími hvězdáři vypočteno a přesně předpověděno. Od té chvíle jeho renesanční duch se obrací k teorii planetárních pohybů a postupně propadá astronomii úplně. 1563 pozoruje konjunkci Jupitera a Saturna a současně zjišťuje odchylky od tehdy nejlepších tabulek Mikuláše Kopěrhíka. Vznikaly pravděpodobně tím, Ze Kopernik považoval dráhy planet za kružnice. Ve skutečnosti jsou to elipsy, ale. to tehdy nikdo nevěděl. 1565, když dědictvím získal značné jmění, věnoval se. astronomií úplně. Studoval ve Wíttenbergu, Rostoku a Augšburku. U svého rodiště vybudoval první hvězdárnu. Koncem roku 1566 v hloupém souboji s bývalým přítelem přišel o špičku nosu, kterou nahrazoval plechovou přilepovanou protézou. Roku 1572 první veliký úspěch, objevil v souhvězdí Kassiopeie novou hvězdu Išlo o tzv. supernovu), kterou po dva roky mohl sledovat, nežli seslábla a zmizela lidským zrakům. 1574 již přednáší o astronomii a cestuje po Německu, Švýcarsku a Itálii. Delší čas se zdržuje zejména v Basileji. To je již slav- Tycho B rahe ným hvězdářem a udržuje osobní a písemné styky s předními vědci světa. Roku 1576 dánský, král Frederik II. mu vyměřil roční plat a propůjčil v léno malý ostrov Hveen (Dánové to čtou „Hvín“/ asi 25 km severně od Kodaně, tehdy dánský, nyní švédský. Představte si malý rozkošný, asi 5 km dlouhý a 3 km široký ostrůvek, který Brahe proměnil v astronomický ráj. Zde postavil tehdy nejdokonalejší hvězdárnu světa Uranienborg (přel. hrad astronomické musy Uránie) a obytný zámeček Stjerneborg jhrad hvězd). Hvězdárna měla v přízemí dílny a laboratoře, v prvém patře knihovny a studovny a nahoře pod několika otáčivými nebo odsuvnými kopulemi hvězdářské přístroje. Nebyly' to dalekohledy, ty přišly o několik desítek let později, ale sextanty, kvadranty, zední kvadranty, armilární sféry a také hodiny, arci ještě bez kyvadel, jen s lihýřovou regulací. Přesto Brahe v měření poloh hvězd dosahoval přesnosti tehdy neslýchané, až jedné třicetiny měsíčního průměru. Právě tato přesnost měření, vědecká metodika a důkladnost matematického zpracování jej proslavila po celém světě. V údobí mezi Koperníkem a Keplerem nebylo nikoho většího, linka vědeckého vývoje šla především jeho osobou. Zil zde štastně obklopen svými žáky, z nichž vychovával budoucí vědce. Na ostrově měl í hospodářství, papírnu, tiskárnu, knihárnu, prostě vše, co bylo potřebí. Osobně to byla nejšiastnější doba jeho života. Oženil se s krásnou a veselou dívkou Kristinou, nešlechtického původu, dávaje přednost Venuší před urozeností. Jeho manželství bylo velíce šťastné. V rodině se po dodnes trvajícím dánském zvyku nejen dobře jedlo a pilo, ale také provozovala hudba a zpěv. Hosté i žáci byli rádi vítáni i hoštěni. Hveen naprosto nebyl místem poustevníků a s věčnou zelení svých luk (stromů bylo a je málo], s průzračnou vodou Oresundu, s plážemi zvoucími ke koupeli je spíše malým rájem. Loď za lodí plachtila kolem ostrova, je zde hlavní spoj mezi Baltem a Atlantikem, švédský i dánský břeh byly dosažitelné za hodinku. Patnáct kilometrů severněji strměly věže Helsingöru, kde několik století dříve mělo dojít k tragédii, kterou Braheův současník Shakespeare zbásnil ve svém Hamletu. Na jihu špičky kodaňských věží vystupovaly nad zaoblinu mořské hladiny a vlastní loď čekala v přístavu. Vypráví se zde, že když Brahe odplu žáci nechali práce a začala bujná veselice a škařice. Když se však loď opět objevila na ob tru, honem se vše uklízelo, a když pán domu v; toupil, byli všichni v pilné vědecké práci. Nebi v tom jediném byl Brahe přísný a neobl imný. (Pokračování příště.) VÁCLAV ŠUSTR Studujeme Husa a husitství Husův advokát Byl jím husitský právník M. Jan z Jesenice. Původ i první období jeho života zahaleny tajemstvím dávají jen tušit, že možným jeho rodištěm je obec Jesenice jižně od Prahy při silnici do Benešova. V roce 1397 dosáhl týž na pražské filosofické fakultě hodnosti bakalářské, o deset let později roku 1407 byl promován bakalářem na právnické fakultě a roku 1408 dostalo se mu na filosofické fakultě pražské university titulu mistrovského. Objevuje se v další své působnosti jako veřejný notář. Od velkého střetnutí na universitě o Dekret kutnohorský roku 1409 stává se právním a diplomatickým poradcem strany Husovy 1 M. Jana Husa samého. A když roku 1410 je Hus pohnán před soud papežský, byl M. Jan z Jesenice poslán do Ríma jej zastupovat u papežské kurie římské. Zdá se, že v té době byl práivě M. Jan z Jesenice na universitě v Bologni, kde se připravoval k doktorátu práv. M. Jan Hus získal v osobě Jesenicově advokáta nad jiné obětavého, který neváhal pro něho nasadit svou vlastní svobodu i život. Z počátku se zdálo, že M. Jan z Jesenice hude mít v Římě úspěch, avšak po příchodu českých žalobců na Husa do Ríma, mezi nimiž první místo zaujal Michal de Causls, pře Husova se zkomplikovala. M. Jesenic sám obžalován z kacířství, byl v lpřeznu 1412 uvězněn a jen ztěží podařilo se mu z římského žaláře uprchnout do- Bologni. Ale až tam byl učiněn pokus Husova advokáta znovu uvěznit. A ačkoliv se nezdařil, M. Jan z Jesenice v této tak vzrušující chvíli nejen že dosahuje na bolognské universitě příznivého vyjádření ve věci Husově, ale i sám je promován na doktora práv. Po návratu do Prahy připadla Jesenicovi vynikající úloha v jednáních o Husa. Jeho návrhy na dosažení pokoje mezi Husem a arcibiskupem Zbyňkem však opět nevyšly a skončily útěkem arcibiskupovým z Prahy do Budína k císaři Zikmundovi a předčasnou jeho smrtí. Když po novém ztížení klatby na Husa roku 1413 se ho M. Jesenic stále zastával, byl klatbou postižen i on. Radil pak Husovi, když ho císař Zikmund zval do Kostnice na koncil, kde se měly jeho věci vyřešit, aby se vydal na cestu, nabídne-li mu císař vhodné záruky bezpečnosti. Měl v tom smyslu s M. Janem z Husince rozhovory, aspoň Hus sám uváděl ho jako svědka své rozmluvy s Mikulášem Djvůčkem z Jemniště, který Husa upozorňoval na nespolehlivost Zikmundovu. M. Jan z Jesenice opatřoval potom pro Husa nutnou právnickou výzbroj do Kostnice jako např. vysvědčení pražského Inkvizítora, že před ním Hus nikdy nebyl obžalován z kacířství. Loučil se s Husem v Praze a po zprávě o jeho zajetí od koncilu chystal se sám za nim do Kostniče jej obhajovat. Ve svých listech uvězněný Hus častěji M. Jesenice vzpomíná a ten se snaží i po jeho smrti očistit aspoň jeho památku od příhany kacířské. Avšak tím zhoršena klatba též proti němu, až roku 1415 sám musel Prahu opustit, aby nebyla k vůli němu postižena interdiktem. M. Jan z Jesenice nebyl nejradikálnějším stoupencem Husova odkazu, neboť stál při straně pražských mistru universitních. V nastalém naukovém tříbení u nás po smrti Husově napsal 1 několik traktátů proti'vznikající straně táborské a jejímu chiliasmu, avšak nebyl náchylný ani k laciným kompromisům ve věci víry a kalicha. Projevilo se to v tom, že při jednání strany pražské, kterou zastupoval, skončil M. Jan z Jesenice tragicky asi již roku 1420 snad v krumlovském žaláři pana Oldřicha z Rožmberka jako jeden z prvních husitských mučedníků. Památce advokáta Husova je věnována kniha dr. Jiřího Kejře, nazvaná Husitský právník M. Jan z Jesenice (ČSAV, Praha 1965), v níž je i soupis Jeseťíicový dochované literární činnosti. Dr! MILOSLAV KAŇÁK C Z 2