Český Zápas, 1974 (LVII/1-52)

1974-01-06 / No. 1

TÝDENÍK CÍRKVE ČESKOSLOVENSKÉ HUSITSKÉ Ročník 57 • 6. ledna 1974 • Cena 60 haléřů ! M ezi přáními, která jsem o vá­nočních svátcích vyslechl, se častěji než jindy ozývalo vedle přání zdraví, dobré pohody, šťast­ného a požehnaného roku i přání, aby „v novém roce byl mír na zemi“. Dobré znamení. Lidé věří, že je možné zabránit válce, a že je možná vytvořit vztahy mírové­ho soužití mezi národy a státy světa, donedávna tak beznadějně rozděleného. Ba co víc, lidé jsou ochotni dávat své síly, schopnosti a práci pro zachování míru. Po­znali, že světový mír je samým zá­kladem pro radostnou budoucnost JAK TY MNĚ, TAK JÁ TOBĚ Dr. MIROSLAV NOVÁK lidstva. To je velká věc a nepřišla sama scheu. Bylo třeba čtvrtsto­letí mírového hnutí. Od dubna 1949, kdy se v Paříži a v Praze konal první kongres obránců mí­ru. O něm se na Západě dozvě­dělo jen málo lidí. Tam ještě bylo možné přikázat novinám i rozhla­su, aby nepřinesly ani malou zprávičku. Dvacet pět let neustá­lého probouzení svědomí lidí k odpovědnosti, trpělivého vysvět­lování, že války néjsou přírodní­mi katastrofami, že jsou vyvolá­vány tlakem mocných, především zbrojařských průmyslových sku­pin, které na výrobě zhraní a vál­kách vydělávají své krvavé zisky. Dvacet pět let boje za zákaz zbra­ní hromadného ničení, zvláště ja­derných, i pokusů s nimi. Kdo šel touto cestou, pochopí mou radost i zadostiučinění z ve­likého kongresu mírových sil v Moskvě. Porozumí i upřímnému objetí se „starým bojovníkem“, indickým delegátem Romešem Čandrou, jenž byl zvolen za před­sedu Moskevského kongresu. Prá­vem prohlásil: „Nejsme jen kon­gresem obránců míru, jsme také už kongresem tvůrců mír u.“ To je začátek nové etapy, v níž růst všesvětového hnutí spolu s vážností a silou socialistických zemí, v jejichž dlouhodobých plá­nech nemá válka místa, jsou pev­nou zárukou udržení míru. I minulý rok nesl další ovoce dlouhodobého úsilí. Lepší vztahy a nové smlouvy mezi státy s růz­ným společenským zřízením. Dů­ležitým článkem je naše smlouva s NSR, která konečně odklidila mnichovský diktát a umožní na­vázání diplomatických vztahů. S větší nadějí se dívám do no­vého roku 1974. Myslím na cír­kev. Modlím se za naše obecenství víry, lásky a naděje. Modlím se za nás všechny, aby nám vydrže­la proměna, která se s námi stala při setkání s Knížetem míru a po­koje, Ježíšem Kristem. Láska ote­vřela naše oči a očima lásky jsme obievili člověka vedle nás jako svého bližního. Očima lásky jsme objevili člověka, trpícího daleko od nás hladem, bídou, válkou a útlakem jako svého bližního. Jsme připraveni, abychom pochopili, co po nás žádá Pán Ježíš. Nadepsal jsem novoroční úvod­ník Jak ty mně, tak já tobě. Do­mýšlíte správně, že je určen do našich řad. Myslím na to, jak se rozcházejí naše slova vyznání a naše skutky; jak vypadá příklad života členů církve. I v minulém roce jsem prožil bolestné chvíle. Se smutkem v srdci jsem přichá­zel mezi ty, kteří se znenšviděti, někdy pro nepatrnou příčinu. Se smutkem jsem stál nad dětmi, ie­­jichž rodiče se rozváděli a děti ztrácelv tatínka i maminku. Zlé bylo, když nepěkná pomluva se nostavila mezi lidi. kteří se před­tím měli rádi. Nejednou jsem mu­sil vyslechnout: „Jak on mně, tak já jemu.“ Ta zvrácená podoba „zlatého pravidla“, ospravedlňují­cí odplatu! Jako pokus dát lidské společ­nosti mravní normu objevuje se tzv. zlaté pravidlo (regula aurea) víc než půl tisíciletí před přícho­dem Ježíše Krista. V podstatě slo­vy: „Co nechceš, aby se dělo to­bě, nedělej druhému.“ Quod tibi fieri non vis, alteri non feceris. Většina z vás, čtenářů Českého zápasu, si vybaví v mysli, jak zní „zlaté pravidlo“ v ústech Ježíšo­vých: „Všecko, co byste chtěli, aby vám lidé či­nili, tak i vy čiňte jim, ne­boť to je obsah zákona i proroků“ (Mat 7, 12). Nikoli neosobní pra­vidlo, ale osobní vztah lásky k Bohu a bližnímu je základem. „Miluj svého Pána Boha celým srdcem, celou duší a celou mys­lí. To je největší a první příkaz; druhý je s ním stejný: Miluj své­ho bližního jako sebe. Na těchto dvou příkazech visí celý zákon i proroci“ (Mat. 22, 36—40). Ježíš rozbíjel svým učením úzkoprsé zákonictví židovské „církve“, jež spoutávala život stovkami předpisů pro každoden­ní život a převracel společenské rozdíly, na nichž si tak zakládali fcrii.ň3Vé a zákonici. Ani učed níci nechápali svého Mistra, když říká: „... kdo by se mezi vámi chtěl stát velikým, bud1 vaším slu­žebníkem“ (Marek 10, 42—44). A nad to: „Milujte své nepřátele ...“ (Mat. 5, 44). Ježíš přináší novou mravnost, založenou na bezmezné lásce. Právě v tom dává člověku, dává nám pravou svobodu. Církevní otec Augustin to vystihl krátkou větou: „A m a e t f a c, quod vis.“ „Miluj a dělej, co chceš.“ Láska nikdy neublíží, neudělá nic zlého. Vracím se zpátky do našich řad. Kdo bude první v odpuštění? Kdo podá první ruku ke smí­ření? „Všecko, co byste chtěli, aby vám Hdé činili, tak i vy čiňte jim ...“ Vezměme tato slova Pá­na Ježíše vážně. Vstupme s nimi do nového roku! Ze jsou těžko proveditelná v každodenním živo­tě? Ano, isou. Ale my nesmíme če­kat na druhého. Začněme u sehe a u našeho vztahu k bližnímu y rodině, v církvi, ve společnosti. Začněme! M íSSJNC #49 cf kvalifikaci. K tomu stupuje rodina se svými problé­my, naši přátelé, kteři také ne­chtějí přijít tak docela zkrátka* naše záliby a koníčky a nutný od­dech. To všechno také patří k ži­votu, máme-li v něm okusit i ra­dosti a pohody. Vskutku, každý; máme sami se sebou co dělat. A přece nelze tím konstatová­ním považovat hovor za ukonče­ný. V uvedené odpovědi je cosi zneklidňujícího, něco, s čím se ne­lze spokojit, i když uvedené dů­vody znějí docela hodnověrně. Ja­koby tu nastalo cosi podobného zkratu v elektrickém vedení. Sta­čí si uvědomit, jaké to je, když já i vy potřebujeme pomoc, do­cela praktickou službu třeba v ro­dině, v níž někdo stůně, hledáme­­li člověka, který by nám poradil a pomohl ve chvíli, kdy stojíme před důležitým rozhodnutím, v okolnostech, kdy je nám potřebí útěchy a posily, protože se nám život zkomplikoval. Najednou je nám jasné, že jsme bytostně od­kázáni jeden na druhého. Tu ne­stačí dát jako odpověď, že každý má dost co dělat sám se sebou samým. Byla by to rána, z níž by­chom se jen těžko vzpamatová­vali. Najednou je v takovém okamži­ku před nás postavena docela praktická věc, naléhavá potřeba spolulidství. Platí, že nejsme Ro­binsony na opuštěném ostrově. Ani bychom to nechtěli a neděla­lo by nám dobře, kdybychom se vžívali do takového postavení. Rozhodující otázkou pro každého z nás zůstává, kolikrát a do jaké míry se dokážeme ujímat druhých' lidí, s nimiž žijeme v rodině i v širších společenských souvislos­tech. Jednotlivý lidský život mů­že zůstat dobrým a plodným jen' pod podmínkou, že se stává uvě­domělým spolužitím a spolulid­­stvím. Dnes se často v teologické mlu­vě užívá termínu proexistence. Znamená to jen znovuobjevení ně­čeho, co už dávno praktikovali li­dé, kteří vzali vážně milost víry, a porozuměli evangeliu v jeho dů­sledcích. Tím víc to platí v sou­časném světě, jehož vzdálenosti zmenšila technika natolik, že se všechno, ať se děje kdekoliv, tý­ká zároveň všech. Snad se může­me na tomto poznání shodnout všichni, ale původní otázkou pře­ce asi zůstane: Kde jen vezmu na všechno, co by bylo potřebí vidět a dělat, čas a sílu? Nikdo z nás jistě nečeká na hotové ná­vody a recepty, ale jedno je jisté. Tajemství této schopnosti souvisí se stupnicí hodnot v našem živo­tě, s tím, co pro nás vskutku pla­tí jako poslední pravda, a co nás činí schopnými, abychom překra­čovali hranice, dané naším po­hodlím, neschopností a často také sobectvím. Nedávno jsme slavili vánoce. Znovu jsme se tu potkávali s oním velkým poselstvím Písma o pře­divné lásce Boží, která se od Bet­léma ke Golgatě a dál až k ote­vřenému hrobu Kristovu přišla ujmout člověka, takže už nepatří­me sami sobě, ale svému Pánu a tím také bližnímu — bratru, ať žije kdekoliv. Toto poznání, při­svojené vírou, stává se pak da­rem, který v nás tvoří pravou stupnici hodnot a uvádí do po­hybu všechny skryté síly pro no­vý a sdílný život. Mělo by nás veskrze pronikat a určovat i to obyčejné a každodenní, co tvoří náš lidský úděl. Když je Bůh vá­noc a velikonoc na stálé cestě k nám, jak bychom mohli my odmí­tat práci pro druhé, třebaže ně­kdy zkříží naše vypracované roz­počty a zkracuje náš plánovaný čas? Nakonec se ještě vraťme k to­mu prohlášení, že každý má dost co dělat se sebou samým. Je to pravda v tom smyslu, že bychom proto měli druhé milovat v mí­ře Boží a nikoli své vlastní. Zna­mená to dávat dál dobrotu a lás­ku do těch úkolů a prací, k nimž jsme voláni, aby celý rok, který je před námi, byl vskutku rokem po­žehnaným a šťastným. Možná, že přitom mnohý z nás také tento­krát lépe odhalí, kolik musí ješ­tě dohánět, aby druzí na jeho ži­votě snadněji poznali, že je křes­ťanem. MIROSLAV DURCHÄNEK Boží stvoření: příroda a člověk • Snímek VI. Hanzlíček Otázka křesťanské věrohodnosti V prvních týdnech nového roku si lidé zpravidla dělají nové plá­ny a programy. Jistě, že tak či­níme i my, jako údové své církve. Přemýšlíme o výraznosti osobní­ho i pospolitého svědectví víry v podmínkách svého života a tou­žíme zjednávat příznivější pro­středí svým předsevzetím a zá­vazkům, které z víry rostou. Otáz­kou však zůstává, kdo nám kon­krétně pomůže, s kým lze mezi námi dooopravdy počítat. Jistě se nám v minulém roce kolikráte stalo, že jsme se na někoho obrá­tili s prosbou o pomoc a spolu­práci a dostali jsme vyhýbavou odpověď: Nezlob se, nemám čas, jistě pochopíš, že je život velmi náročný a každý má sám se se­bou co dělat — ani já nejsem vý­jimkou. Co na to říci? Myslím, že by­chom měli toho druhého vzít zce­la vážně a nepodezírat ho hned z laciné výmluvy. Dneska má opravdu každý svědomitý člověk sám se sebou co dělat, uvážíme-li, kolik věcí je třeba zvládnout v zaměstnání, v práci, která je stá­le náročnější a vyžaduje rostou- Komenský - náš současník /Novoroční Čteni Zní jistě divně tento nadpis. Vždyť Komenský žil před staletími. A přece tvrdím, že je naším současníkem, a to především ve svém mírovém úsilí, jeho irenická díla jsou překvapivě svěží a současná. Téměř ve všech těchto spisech a zvláš­tě v díle Angelus pacis Komenský zcela správně a moderně odhaluje hluboké příčiny všech váleč­ných hrůz. Vidí, že to je především kapitál, že to jsou hospodářské rozpory mezi bohatými národy a vznikajícími koloniemi, že to je zisku­chtivost a chamtivost po majetku, co vede k vál­kám. Říká tedy totéž, co říkáme i my dnes. Ve spise Angelus pacis (Posel míru) se obrací na Anglii a Holandsko, které vedly válku a vy­zývá je k míru. Píše: „jestliže se jedna strana bude k jednání obracet zády a bude chtít nadále ovládat moře, ať se bojí Božího blesku, o němž svědčí Izaiáš L, 8: »Běda vám, kteří připojujete dům k domu a spojujete pole s polem, až na jiné nezbude místa, jako byste vy jediní měli bydlet uprostřed země.« Totéž platí o ostrovech a zá­mořských zemích. A dále píše: „Kdybyste ne­začali tuto válku, vaše soukromé i státní poklad­nice by nebyly tak vyčerpány, nebylo by zahy­nulo tolik tisíc statečných mužů, nebylo by tolik lodí s takovým množstvím zboží potopeno do hlu­bin, nebylo by tolik křesťanské krve smíšeno s mořskými vlnami, nebylo by spáleno tolik krajů a měst... jestliže na obou stranách se obohatilo loupeží několik jednotlivců, oč více lidí bylo olou­peno o všecko své jmění a obráno do naha? ... jestliže se ta či ona strana chvástala, že zahubila několik nepřátel (jací to byli nepřátelé? Bratří a sousedé) spočítejme si, kolik jich ztratila. Vy­platí se lovit ryby na zlatou udici? Vyplatí se čerpat cizí krev vlastní krví? Vyplatí se navrtat r loď, na které se s tebou plaví tvůj nepřítel, aby­­zahynuli oba?“ Jak aktuálně znějí tato slova a tyto výtky i dnes. Ve Všenápravě Komenský jasně prohlašu­je: „Žádné spásy ve válce není; proto aby nebylo příležitosti vrátit se k nepřátelství a válkám, mají být odstraněny zbraně, jak ukládá Bůh v Iz 2, 4. Rovněž tak krvavé rady, z nichž neplyne nic, než hrozba ohněm, ocelí a kácením států. Je však otázka, co s puškami a s děly? Od­povídám: Pušek se dá užiti proti šelmám, kdežto z děl by se měly slévat zvony k sezvánění lidu nebo hudební nástroje, aby tak všecko sloužilo k velebení Boha.“ Nenavrhují mírumilovné síly světa něco podob­ného dnes? O d z b r o j e ní, toť jistě prvořadý úkol dneška. Hromadění zbraní nikdy nepřineslo nic dobrého. Po odzbrojení musíme volat zvláště my — křesťané — vyznavači evangelia Kristova. Jak by se asi zaradoval Komenský, kdyby byl dnes mezi námi a viděl nedávný mírový kongres v Moskvě, jehož se v hojném počtu zúčastnili i představitelé a zástupci křesťanských církví. Mož­ná, že právě jim by napsal totéž, co v Poslu míru delegátům konference v Bredě: „jste zde ve jmé­nu obhájců evangelia, jednejte tedy v duchu evangelia, abyste radostným poselstvím potěšili křesťanský svět, neboť naše evangelium je evan­geliem míru. Spojte své mysli k společným svá­tým záměrům. Nikdo neměj žádné jiné zájmy než společné dobro a snahu, aby přátelství, vlast, smlouvy, vzájemný styk a náboženství, ne­byly jen slova, ale skutečnost nikoli mrtvá a neplodná, ale živá, která plody přináší. Bůh má v opovržení ty, kteří nenávidí mír a dal oznámit svými svátými proroctvími, že všechny národy, které chtějí válku, mají být rozehnány (Ž 88, 31).“ Tato slova Starého zákona by si mě­li dobře přečíst izraelští agresoři, kteří dosud ne­plní rezoluce Rady bezpečnosti OSN o Středním východě. Delegátům konference v Bredě Komenský do­poručoval k prostudování svého díla Všeobecná porada o nápravě věcí lidských — díla, o kte­rém ve zkratce píše, že „obsahuje rozumové zkou­mání, jakým způsobem by se mohly všeobecné zhoubné zmatky konečně pochopit, zošklivit a vy­­( Dokončení na str. 3/

Next