Český Zápas, 1974 (LVII/1-52)
1974-01-06 / No. 1
TÝDENÍK CÍRKVE ČESKOSLOVENSKÉ HUSITSKÉ Ročník 57 • 6. ledna 1974 • Cena 60 haléřů ! M ezi přáními, která jsem o vánočních svátcích vyslechl, se častěji než jindy ozývalo vedle přání zdraví, dobré pohody, šťastného a požehnaného roku i přání, aby „v novém roce byl mír na zemi“. Dobré znamení. Lidé věří, že je možné zabránit válce, a že je možná vytvořit vztahy mírového soužití mezi národy a státy světa, donedávna tak beznadějně rozděleného. Ba co víc, lidé jsou ochotni dávat své síly, schopnosti a práci pro zachování míru. Poznali, že světový mír je samým základem pro radostnou budoucnost JAK TY MNĚ, TAK JÁ TOBĚ Dr. MIROSLAV NOVÁK lidstva. To je velká věc a nepřišla sama scheu. Bylo třeba čtvrtstoletí mírového hnutí. Od dubna 1949, kdy se v Paříži a v Praze konal první kongres obránců míru. O něm se na Západě dozvědělo jen málo lidí. Tam ještě bylo možné přikázat novinám i rozhlasu, aby nepřinesly ani malou zprávičku. Dvacet pět let neustálého probouzení svědomí lidí k odpovědnosti, trpělivého vysvětlování, že války néjsou přírodními katastrofami, že jsou vyvolávány tlakem mocných, především zbrojařských průmyslových skupin, které na výrobě zhraní a válkách vydělávají své krvavé zisky. Dvacet pět let boje za zákaz zbraní hromadného ničení, zvláště jaderných, i pokusů s nimi. Kdo šel touto cestou, pochopí mou radost i zadostiučinění z velikého kongresu mírových sil v Moskvě. Porozumí i upřímnému objetí se „starým bojovníkem“, indickým delegátem Romešem Čandrou, jenž byl zvolen za předsedu Moskevského kongresu. Právem prohlásil: „Nejsme jen kongresem obránců míru, jsme také už kongresem tvůrců mír u.“ To je začátek nové etapy, v níž růst všesvětového hnutí spolu s vážností a silou socialistických zemí, v jejichž dlouhodobých plánech nemá válka místa, jsou pevnou zárukou udržení míru. I minulý rok nesl další ovoce dlouhodobého úsilí. Lepší vztahy a nové smlouvy mezi státy s různým společenským zřízením. Důležitým článkem je naše smlouva s NSR, která konečně odklidila mnichovský diktát a umožní navázání diplomatických vztahů. S větší nadějí se dívám do nového roku 1974. Myslím na církev. Modlím se za naše obecenství víry, lásky a naděje. Modlím se za nás všechny, aby nám vydržela proměna, která se s námi stala při setkání s Knížetem míru a pokoje, Ježíšem Kristem. Láska otevřela naše oči a očima lásky jsme obievili člověka vedle nás jako svého bližního. Očima lásky jsme objevili člověka, trpícího daleko od nás hladem, bídou, válkou a útlakem jako svého bližního. Jsme připraveni, abychom pochopili, co po nás žádá Pán Ježíš. Nadepsal jsem novoroční úvodník Jak ty mně, tak já tobě. Domýšlíte správně, že je určen do našich řad. Myslím na to, jak se rozcházejí naše slova vyznání a naše skutky; jak vypadá příklad života členů církve. I v minulém roce jsem prožil bolestné chvíle. Se smutkem v srdci jsem přicházel mezi ty, kteří se znenšviděti, někdy pro nepatrnou příčinu. Se smutkem jsem stál nad dětmi, iejichž rodiče se rozváděli a děti ztrácelv tatínka i maminku. Zlé bylo, když nepěkná pomluva se nostavila mezi lidi. kteří se předtím měli rádi. Nejednou jsem musil vyslechnout: „Jak on mně, tak já jemu.“ Ta zvrácená podoba „zlatého pravidla“, ospravedlňující odplatu! Jako pokus dát lidské společnosti mravní normu objevuje se tzv. zlaté pravidlo (regula aurea) víc než půl tisíciletí před příchodem Ježíše Krista. V podstatě slovy: „Co nechceš, aby se dělo tobě, nedělej druhému.“ Quod tibi fieri non vis, alteri non feceris. Většina z vás, čtenářů Českého zápasu, si vybaví v mysli, jak zní „zlaté pravidlo“ v ústech Ježíšových: „Všecko, co byste chtěli, aby vám lidé činili, tak i vy čiňte jim, neboť to je obsah zákona i proroků“ (Mat 7, 12). Nikoli neosobní pravidlo, ale osobní vztah lásky k Bohu a bližnímu je základem. „Miluj svého Pána Boha celým srdcem, celou duší a celou myslí. To je největší a první příkaz; druhý je s ním stejný: Miluj svého bližního jako sebe. Na těchto dvou příkazech visí celý zákon i proroci“ (Mat. 22, 36—40). Ježíš rozbíjel svým učením úzkoprsé zákonictví židovské „církve“, jež spoutávala život stovkami předpisů pro každodenní život a převracel společenské rozdíly, na nichž si tak zakládali fcrii.ň3Vé a zákonici. Ani učed níci nechápali svého Mistra, když říká: „... kdo by se mezi vámi chtěl stát velikým, bud1 vaším služebníkem“ (Marek 10, 42—44). A nad to: „Milujte své nepřátele ...“ (Mat. 5, 44). Ježíš přináší novou mravnost, založenou na bezmezné lásce. Právě v tom dává člověku, dává nám pravou svobodu. Církevní otec Augustin to vystihl krátkou větou: „A m a e t f a c, quod vis.“ „Miluj a dělej, co chceš.“ Láska nikdy neublíží, neudělá nic zlého. Vracím se zpátky do našich řad. Kdo bude první v odpuštění? Kdo podá první ruku ke smíření? „Všecko, co byste chtěli, aby vám Hdé činili, tak i vy čiňte jim ...“ Vezměme tato slova Pána Ježíše vážně. Vstupme s nimi do nového roku! Ze jsou těžko proveditelná v každodenním životě? Ano, isou. Ale my nesmíme čekat na druhého. Začněme u sehe a u našeho vztahu k bližnímu y rodině, v církvi, ve společnosti. Začněme! M íSSJNC #49 cf kvalifikaci. K tomu stupuje rodina se svými problémy, naši přátelé, kteři také nechtějí přijít tak docela zkrátka* naše záliby a koníčky a nutný oddech. To všechno také patří k životu, máme-li v něm okusit i radosti a pohody. Vskutku, každý; máme sami se sebou co dělat. A přece nelze tím konstatováním považovat hovor za ukončený. V uvedené odpovědi je cosi zneklidňujícího, něco, s čím se nelze spokojit, i když uvedené důvody znějí docela hodnověrně. Jakoby tu nastalo cosi podobného zkratu v elektrickém vedení. Stačí si uvědomit, jaké to je, když já i vy potřebujeme pomoc, docela praktickou službu třeba v rodině, v níž někdo stůně, hledámeli člověka, který by nám poradil a pomohl ve chvíli, kdy stojíme před důležitým rozhodnutím, v okolnostech, kdy je nám potřebí útěchy a posily, protože se nám život zkomplikoval. Najednou je nám jasné, že jsme bytostně odkázáni jeden na druhého. Tu nestačí dát jako odpověď, že každý má dost co dělat sám se sebou samým. Byla by to rána, z níž bychom se jen těžko vzpamatovávali. Najednou je v takovém okamžiku před nás postavena docela praktická věc, naléhavá potřeba spolulidství. Platí, že nejsme Robinsony na opuštěném ostrově. Ani bychom to nechtěli a nedělalo by nám dobře, kdybychom se vžívali do takového postavení. Rozhodující otázkou pro každého z nás zůstává, kolikrát a do jaké míry se dokážeme ujímat druhých' lidí, s nimiž žijeme v rodině i v širších společenských souvislostech. Jednotlivý lidský život může zůstat dobrým a plodným jen' pod podmínkou, že se stává uvědomělým spolužitím a spolulidstvím. Dnes se často v teologické mluvě užívá termínu proexistence. Znamená to jen znovuobjevení něčeho, co už dávno praktikovali lidé, kteří vzali vážně milost víry, a porozuměli evangeliu v jeho důsledcích. Tím víc to platí v současném světě, jehož vzdálenosti zmenšila technika natolik, že se všechno, ať se děje kdekoliv, týká zároveň všech. Snad se můžeme na tomto poznání shodnout všichni, ale původní otázkou přece asi zůstane: Kde jen vezmu na všechno, co by bylo potřebí vidět a dělat, čas a sílu? Nikdo z nás jistě nečeká na hotové návody a recepty, ale jedno je jisté. Tajemství této schopnosti souvisí se stupnicí hodnot v našem životě, s tím, co pro nás vskutku platí jako poslední pravda, a co nás činí schopnými, abychom překračovali hranice, dané naším pohodlím, neschopností a často také sobectvím. Nedávno jsme slavili vánoce. Znovu jsme se tu potkávali s oním velkým poselstvím Písma o předivné lásce Boží, která se od Betléma ke Golgatě a dál až k otevřenému hrobu Kristovu přišla ujmout člověka, takže už nepatříme sami sobě, ale svému Pánu a tím také bližnímu — bratru, ať žije kdekoliv. Toto poznání, přisvojené vírou, stává se pak darem, který v nás tvoří pravou stupnici hodnot a uvádí do pohybu všechny skryté síly pro nový a sdílný život. Mělo by nás veskrze pronikat a určovat i to obyčejné a každodenní, co tvoří náš lidský úděl. Když je Bůh vánoc a velikonoc na stálé cestě k nám, jak bychom mohli my odmítat práci pro druhé, třebaže někdy zkříží naše vypracované rozpočty a zkracuje náš plánovaný čas? Nakonec se ještě vraťme k tomu prohlášení, že každý má dost co dělat se sebou samým. Je to pravda v tom smyslu, že bychom proto měli druhé milovat v míře Boží a nikoli své vlastní. Znamená to dávat dál dobrotu a lásku do těch úkolů a prací, k nimž jsme voláni, aby celý rok, který je před námi, byl vskutku rokem požehnaným a šťastným. Možná, že přitom mnohý z nás také tentokrát lépe odhalí, kolik musí ještě dohánět, aby druzí na jeho životě snadněji poznali, že je křesťanem. MIROSLAV DURCHÄNEK Boží stvoření: příroda a člověk • Snímek VI. Hanzlíček Otázka křesťanské věrohodnosti V prvních týdnech nového roku si lidé zpravidla dělají nové plány a programy. Jistě, že tak činíme i my, jako údové své církve. Přemýšlíme o výraznosti osobního i pospolitého svědectví víry v podmínkách svého života a toužíme zjednávat příznivější prostředí svým předsevzetím a závazkům, které z víry rostou. Otázkou však zůstává, kdo nám konkrétně pomůže, s kým lze mezi námi dooopravdy počítat. Jistě se nám v minulém roce kolikráte stalo, že jsme se na někoho obrátili s prosbou o pomoc a spolupráci a dostali jsme vyhýbavou odpověď: Nezlob se, nemám čas, jistě pochopíš, že je život velmi náročný a každý má sám se sebou co dělat — ani já nejsem výjimkou. Co na to říci? Myslím, že bychom měli toho druhého vzít zcela vážně a nepodezírat ho hned z laciné výmluvy. Dneska má opravdu každý svědomitý člověk sám se sebou co dělat, uvážíme-li, kolik věcí je třeba zvládnout v zaměstnání, v práci, která je stále náročnější a vyžaduje rostou- Komenský - náš současník /Novoroční Čteni Zní jistě divně tento nadpis. Vždyť Komenský žil před staletími. A přece tvrdím, že je naším současníkem, a to především ve svém mírovém úsilí, jeho irenická díla jsou překvapivě svěží a současná. Téměř ve všech těchto spisech a zvláště v díle Angelus pacis Komenský zcela správně a moderně odhaluje hluboké příčiny všech válečných hrůz. Vidí, že to je především kapitál, že to jsou hospodářské rozpory mezi bohatými národy a vznikajícími koloniemi, že to je ziskuchtivost a chamtivost po majetku, co vede k válkám. Říká tedy totéž, co říkáme i my dnes. Ve spise Angelus pacis (Posel míru) se obrací na Anglii a Holandsko, které vedly válku a vyzývá je k míru. Píše: „jestliže se jedna strana bude k jednání obracet zády a bude chtít nadále ovládat moře, ať se bojí Božího blesku, o němž svědčí Izaiáš L, 8: »Běda vám, kteří připojujete dům k domu a spojujete pole s polem, až na jiné nezbude místa, jako byste vy jediní měli bydlet uprostřed země.« Totéž platí o ostrovech a zámořských zemích. A dále píše: „Kdybyste nezačali tuto válku, vaše soukromé i státní pokladnice by nebyly tak vyčerpány, nebylo by zahynulo tolik tisíc statečných mužů, nebylo by tolik lodí s takovým množstvím zboží potopeno do hlubin, nebylo by tolik křesťanské krve smíšeno s mořskými vlnami, nebylo by spáleno tolik krajů a měst... jestliže na obou stranách se obohatilo loupeží několik jednotlivců, oč více lidí bylo oloupeno o všecko své jmění a obráno do naha? ... jestliže se ta či ona strana chvástala, že zahubila několik nepřátel (jací to byli nepřátelé? Bratří a sousedé) spočítejme si, kolik jich ztratila. Vyplatí se lovit ryby na zlatou udici? Vyplatí se čerpat cizí krev vlastní krví? Vyplatí se navrtat r loď, na které se s tebou plaví tvůj nepřítel, abyzahynuli oba?“ Jak aktuálně znějí tato slova a tyto výtky i dnes. Ve Všenápravě Komenský jasně prohlašuje: „Žádné spásy ve válce není; proto aby nebylo příležitosti vrátit se k nepřátelství a válkám, mají být odstraněny zbraně, jak ukládá Bůh v Iz 2, 4. Rovněž tak krvavé rady, z nichž neplyne nic, než hrozba ohněm, ocelí a kácením států. Je však otázka, co s puškami a s děly? Odpovídám: Pušek se dá užiti proti šelmám, kdežto z děl by se měly slévat zvony k sezvánění lidu nebo hudební nástroje, aby tak všecko sloužilo k velebení Boha.“ Nenavrhují mírumilovné síly světa něco podobného dnes? O d z b r o j e ní, toť jistě prvořadý úkol dneška. Hromadění zbraní nikdy nepřineslo nic dobrého. Po odzbrojení musíme volat zvláště my — křesťané — vyznavači evangelia Kristova. Jak by se asi zaradoval Komenský, kdyby byl dnes mezi námi a viděl nedávný mírový kongres v Moskvě, jehož se v hojném počtu zúčastnili i představitelé a zástupci křesťanských církví. Možná, že právě jim by napsal totéž, co v Poslu míru delegátům konference v Bredě: „jste zde ve jménu obhájců evangelia, jednejte tedy v duchu evangelia, abyste radostným poselstvím potěšili křesťanský svět, neboť naše evangelium je evangeliem míru. Spojte své mysli k společným svátým záměrům. Nikdo neměj žádné jiné zájmy než společné dobro a snahu, aby přátelství, vlast, smlouvy, vzájemný styk a náboženství, nebyly jen slova, ale skutečnost nikoli mrtvá a neplodná, ale živá, která plody přináší. Bůh má v opovržení ty, kteří nenávidí mír a dal oznámit svými svátými proroctvími, že všechny národy, které chtějí válku, mají být rozehnány (Ž 88, 31).“ Tato slova Starého zákona by si měli dobře přečíst izraelští agresoři, kteří dosud neplní rezoluce Rady bezpečnosti OSN o Středním východě. Delegátům konference v Bredě Komenský doporučoval k prostudování svého díla Všeobecná porada o nápravě věcí lidských — díla, o kterém ve zkratce píše, že „obsahuje rozumové zkoumání, jakým způsobem by se mohly všeobecné zhoubné zmatky konečně pochopit, zošklivit a vy( Dokončení na str. 3/