Český Zápas, 1984 (LXIV/1-52)
1984-01-08 / No. 1
Vpredu jde Ježíš Kristus A my to moc dobře víme. Známe slova Pána Ježíše o následování. V mysli máme zakotveno slovo spása: „Já jsam cesta, pravda i život“ (Jan 14,6). V hlubokosti našich srdcí svítí slovo Pána Ježíše jako maják, bezpečne ukazující cestu, kterou v moři zmatků a pokušení hlučného světa tak často ztrácíme. Vstoupili jsme do nového občanského roku a nadepisujeme letopočet 1984. Trvá ještě vánoční doba. V Církvi československé husitské myslíme na duchovní rozvlažení, které vedlo ke vzniku hnutí a založení církve. O vánocích 1984 tomu bude 65 let. S vděčností vzpomínáme na zakládající generaci, která zaslechla a přijala povolání k přípravě nového obecenství bratří a sester. Českými bohoslužbami otevřela lidem cestu k Bohu a člověku bližnímu. Šířila se osobním svědectvím těch, kteří byli získáni. Vzpomínáme, ale dnes stojíme před. Pánem církve pokorní a zaražení. Máme vydat počet ze svého působení. Co jsme přijali a co dáváme další generaci. „Běda těm, kdo své záměry skrývají hluboko před Hospodinem, v temnotách konají své činy a říkají: ,Kdopak nás vidí a kdo o nás ví?’ „Bůh vidí do nitra člověka, vidí i to, co lidskému zraku zůstává skryto. Doznejme, jak málo jsme žili svůj život v plnosti světla Ježíše Krista! Jsme církví obecného kněžství, všichni, nejen duchovní jsme odpovědni za podobu církve. My,duchovní, jsme dovedli mocně kázat při bohoslužbách, ale mimo sbor jsme svými životy popírali pravdivost našeho kázání o následování Ježíše Krista. Ti, kteří nám naslouchali, nepoznali, že Boží království, které přišlo s Ježíšem Kristem do světa, je skutečností i dmeš. Protože on sám je živý. Nejen ve chvíli, kdy v liturgii zpíváme: Kristus prostřed nás’. Mluví k nám, když otvíráme Písmo svaté. Je pravda, že se nový ekumenický překlad Písma dostal do tisíců rodin a někde se v něm pravidelně čte. Ovšem bude třeba, aby se bratři a sestry naučili brát Bibli do rukou jako knihu zvláštní. Z rozhovorů vím, že ji čtou jako .biblickou dějepravu’, jakoby šlo o mrtvou minulost, že kdysi dávno mluvil Bůh ke svému lidu někde daleko od nás. V biblických hodinách začínáme modlitbou o dar Ducha svátého, o dar slyšení a porozumění, aby dějinné kulisy ustoupily do pozadí a my s bázní pocítili, že slovo, jež k nám zaznívá z Písma, platí nám *i»«iWě. Pak jo mm® jasmé, že to mluví živý Bůh ke mně a to pro přítomnou dobu- Promlouvá můj Pán a mění můj život ve svědectví. Myslím, že o to jde v podstatě v celém světovém křesťanství. Jde o sounáležitost všeho lidstva. „Což nemáme mv všichni jednoho Otce? Což nás nestvořil jediný Bůh?“ (Malachiáš 2,10). Se všemi rozdíly, rasovými, národnostními, politickými či ekonomickými, tvoříme jedno veliké bratrstvo. A nikdo nemá právo vynášet se nad jiné, jako svého času bílá rasa. Je hříšné uměle vytvářet nenávist a nepřátelství pro zištné cíle těch, co chtějí vládnout celému světu silou zbrani a peněz. Světová rada církví, jak čteme z článků o VI. valném shromáždění ve Vancouveru, se snaží navodit nový životní styl křesťanů, aby žili prostě a zdravě, schopni dělit se s hladovějícími a ochotni k pomoci zachránit lidstvo před hrozícím nebezpečím smrti spoluprací s mírovými silami světa. Buďme i my v novém roce 1984 v pohotovosti se srdcem plným lásky, která proměňuje i náš pohled na lidi, s nimiž se setkáváme v obcích, na pracovištích i ve společnosti. Do nového roku vstupujeme připraveni adventní a vánoční zkuše ností. Požehnané buďte vánoce, jež daly možnost setkání s Ježíšem Kristem. Požehnané buďte vánoce, jež daly možnost prožít i chvíle samoty plné osobního očekávání a tiché zpovědi tomu, který o nás ví všechno. Prožít radost naděje z nového začátku. „Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!“ (2. Korintským 5t17j Dr. Miroslav Novák 3. Mojžíšova 26,3—12 Stojíme na prahu nového roku a v hloubi srdce toužíme, aby těch tři sta šedesát šest dní, které jsou před námi, bylo připočítáno k létům našeho života. Už tradičně přejeme i svým nejbližším, přátelům a známým od Pána Boha i od lidí jenom všechno dobré a hlavně zdraví. I když naše upřímná přání jsou stejně srdečně opětována, přece jen se neubráníme vyslovit v duchu za sebe i za ty, s nimiž nás spojují ta nejněžnější pouta, otázku: „Splní se? Jaký bude ten rok, do něhož s tolika nadějemi vstupujeme?“ Od novoročního dne žijeme očekáváním. Těšíme se na to, co radostného nám budoucí dny a měsíce přinesou, čím budeme obohaceni a nepřipouštíme si myšlenku, že mohou přijít i chvíle, v nichž slzy samy od sebe vstupují do očí, když zazní hrana. Je to jistě touha každého z nás, ale hned na počátku nových dní nového času bychom si měli uvědomit, že budeme-li na splnění svých tužeb jen trpně čekat, těžko se stanou radostnou skutečností. Teprve, když sami přiložíme ruku ke společnému dílu a navzájem si otevřeme srdce, budeme mít naději na jejich splnění. Apoštol Pavel v listě Římanům 14,7—8 píše: „Nikdo z nás nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá. Zijeme-li žijeme pánu, umíráme-li, umíráme Pánu. Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu.“ Na to bychom měli při svých novoročních výhledech a tužbách myslit především, protože žít ve víře v Pána Ježíše Krista znamenu žít v lásce a pokoji se všemi, kteří byli Pánem Bohem postaveni do naší blízkosti. Vidět i jejich život otevřenýma očima, chápat jej láskyplným srdcem, které dovede třeba jen krejcárkem dobrého slova potěšit a je-li potřebí podat i samotou unavenému a zemdlenému poutníkovi života pomocnou ruku. Když se loď dostane do mlhy či prudké bouře, spoléhá se jen na střelku kompasu, která ji přivede do bezpečí přístavu, I letadlo v tisícimetrových výšinách je vedeno ke svému cíli spolehlivým radarem. Na co se ale má spolehnout člověk, když se ocitne v mlze čí vichřici života? Na hmotné statky, vzdělanost nebo na přátele? Kolikrát jsme se přesvědčili, jak právě v tom nejkritičtějším okamžiku všechny tyto lidské opory selhaly. Co komu pomohou peníze ve vyprahlé poušti srdce? Kolikrát už zneužitá věda přinesla miliónům bezbranných a nevinných bolest, smutek a utrpení? A i ten nejlepší přítel už nejednou v nouzi zklamal. Pro věřícího křesťana je nej věrnějším průvodcem Pán Ježíš Kristus. Střelka jeho evangelia lásky a pokoje ho vede už od kolébky celým životem jako nejspo lehlivější lodivod. V něm nalézá oporu ve všech chvílích života. V radosti lidského štěstí stejně jako v těch chvílích, které mu přes oči vytvářejí slzavý závoj. Nikomu, kdo k němu přichází s vírou v jeho zaslíbení, sice neslibuje, že od něho tajemnou mocí zaplaší starosti a trampoty, a přehoslavený člověk, který obstojí ve zkoušce; když se osvědčí, dostane vavřín života, jejž Pán zaslíbil těm, kdo ho milují.“ A Pán Ježíš nám dává sílu nést tíhu životního kříže a otevírá nám oči k porozumění vůle Boží, aby i o nás a pro nás platilo zaslíbení Hospodinovo: „Jestliže budete dbát na mé přikázání a plnit je, dám vám ve vhodném čase vydatné deště, ze zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary - zlato, ka Mistr vyšehradského oltáře — Klanění tří králů Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na didlo a myrhu. (L 2,11) budete mým lidem ce nás posiluje ujištěním: „Já jsem s vámi všacky dny.“ (Matouš 28,20) Lékař a misionář dr. Albert Schweitzer jednou řekl: „Kdo se odhodlá konat dobro ve jménu Pána Ježíše Krista, kdo chce žít s každým v lásce, kdo chce žít pravdivě a spravedlivě, ten nesmí čekat, že mu lidé pro to budou odklízet s cesty balvany, ale musí být připraven na to, že mu jich na cestu nakladou ještě víc.“ Ani křesťan nebude ušetřen nemocí, krizí, pokušení či zklamání. Snad proto, aby i o něm jednou platila slova Jakubova 1,12: „Blamě vydá svůj výnos a stromoví na poli ponese ovoce. Najíte se svého pokrmu dosyta a budete sídlit ve své zemi bezpečně. Zemi daruji pokoj a nikdo vás nebude děsit, když budete spát. Budu procházet mezi vámi a budu vám Bohem a vy budete mým lidem.“ (zkr. 3M 26) A tak vlastně v nás samých je odpověď na novoroční otázku: „Jaký bude ten rok, na jehož prahu stojíme?“ Uslyšíme z úst Syna Božího: „Pojďte, požehnaní mého Otce“ (Mt 25,34) anebo „Jděte ode mne“' (Mt 25,41)? Alexej Novosad Má smlouva je '/.ivol a pokoj V adventní chvíli, která je příhodná k tomu, aby člověk vážil svou životní cestu a narovnal vše pokřivené, přicházíme vyznat, že se známe k daru života, přijatého od Boha a že nás k jeho obhajobě proti kalkulacím s celosvětovou katastrofou vede síla prorockého zaslíbení, že smlouva Boha s lidem je pokoj a život (Malachiáš 2,5). Vždyf „Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (jan 3, 16-17). Lidem víry se toto starozákonní i novozákonní zaslíbení mění ve výzvu, aby v duchu této smlouvy života a pokoje svou činnost v církvích orientovali, aby ji ve svých osobních rozhodnutích i v politických činech respektovali a aby proti ohrožení života v této smlouvě statečně stáli. Pro temný přízrak jaderné katastrofy by mohlo platit: „Světlo přišlo na svět, ale lidé sí zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé“ (Jan 3, 19). Aby se taková tma nedovŕšila, přicházíme na toto místo vyznat hodnotu života, úctu k němu a víru v něho. Toto vyznání je zároveň zřetelným NE ke všemu zjevnému i skrytému úsilí o záhubu člověka. Po pražském mírovém shromáždění Za mír a život, proti jaderné válce jsme přišli znovu vyřknout toto ne jako závazek budovat pokojný život ve spolupráci se všemi lidmi dobré vůle. Přišli jsme svou nadějí posílit odvahu každého z těch, jejichž ruce a ústa by snad chtěla odstoupit od mírového díla tváří v tvář hrozbě nukleární války. Jsme si vědomt, že „veškeré dílo Bůh postaví před soud, i vše, co je utajeno, at dobré či zlé“ (Kazatel 12, 14). Vyslovujeme své odhodlání v čase, který nesnese odkladu. Nejde již jen o hrozby. Jde o bezprostřední přípravu na realizaci těch nejtemnějších plánů, jaké kdy mocichtivé a válkychtivé síly v dějinách měly. Je nám drahý život. Nejen náš, ale všech lidí a tvůrců na zemi. Stávající biologické ohrožení podstaty života je vážnou otázkou duchovní a mravní (Přísloví 19, 23). V současné rozšířené dezorientaci hodnot vyznáváme, že naše náboženské, duchovní a mravní stanovisko k životu znamená uznání jeho hodnoty a důstojnosti a také proto nepřípustnost, aby se stal pouze podnoží mocichtívosti a ziskuchtivosti. Je darem, který má být rozvinut, naplněn a sdílen s bližními (Vancouver). Může být obhájen jen ve spolupráci s přírodou, v odpovědném hospodaření s dary země, ve vztazích lásky a v sdíiení s bližními. Stále více je však nutné pro většinu lidstva obhajovat jeho potřeby proti nespravedlivým společenským řádům. Sedm osmin surovinového bohatství spotřebovává jen jedna osmina lidí v bohatých zemích. Hlad číhá na miliardu lidí. 800 miliónů analfabetů nemá žádnou větší životní příležitost. Milióny nezaměstnaných žijí v nejistotě, provizórium života zahraničních dělníků a milióny uprchlíků před diskriminací všeho druhu dovršuje neschopnost lidstva jako celku hospodařit na této planetě. Zabíjení se stalo nejen nástrojem politiky a moci, ale i výnosným obchodem. Zahlédnutelná historie zaznamenala více než na čtrnáct tisíc válek, dvě poslední světové války, 130 ozbrojených konfliktů po druhé světové válce a nyní se odvíjí nová vlna jaderného zbrojení, schopná přivodit sebevraždu lidstva a smést z povrchu země vše živé. Nespravedlnost t militarismus spolu úzce souvisí. Jejich plány jsou nebezpečím pro život ve všech společnostech. Jsou vražedné. Přinášejí však obrovské zisky, skryté očím Veřejnosti. Musí je skrývat ideologie strachu, falešných informací, nepravdy a zášti. „Zlé plány se Hospodinu hnusí“ (Přísloví 15, 29). Ale tento odpor se musí vtělit do lidského protestu a obrany proti nim. „Protrhne vodní hráz, kdo začne svár, přestaň dřív, než propukne spor“ (Přísloví 17, 17) je případné varování do přítomné chvíle. Připojujeme se k němu ve vědomí, že církvi je uložena smírčí úloha. Víra slyší v přítomných nebezpečích především Boží pokyn „nezabiješ“ a také „nepožádáš, cožkoli je bližního tvého“ — ani jeho území, ani řeč, tím méně život, ani plody práce, ani zřeknutí se přesvědčení, ani dosavadní dějinné zkušenosti. Setrvat ve smlouvě života a pokoje nelze jen rty a slovy. Je to mnohostranný zápas. Má svou stránku duchovní a mravní. Má však také svou dimenzi politickou. Nelze přehlédnout ani činitele technické, ani překážky nebo možnosti, které představují různé společenské struktury. Není možné nadále považovat válku za nevyhnutelnou, nebo dokonce za ospravedlnitelnou. Je hříchem proti Bohu a zločinem proti lidskosti. V tom sdílíme stanovisko Světové rady církví ze Slyšení o odzbrojení v Amsterodamu, z Vancouveru, prohlášení Křesťanské mírové konference, stanovisko amerických katolických biskupů, pražského mírového shromáždění a dalších hnutí, která se k této myšlence přihlásila. Apokalyptický fatalismus a alibistický neutralismus je spíše pseudokřestanským postojem než odpovědností víry. Křesťanské étos je odvahou volby a rozhodnutí a nikoliv vypočítavým alibismem. Je angažovaností a ne chytráckou distancí a zdrženlivostí. Má na mysli plnost života s eschatologickým završením a nikoliv neutralizující a nivelizující střední cestu a míru (Matouš 13, 46). (Pokračováni na 2. straně) Prof. dr. Anežka Ebertová při projevu na shromáždění církevních a náboženských představitelů dne 7. 12. 1983 Foto Martin Salajka I