Dějepis a Zeměpis ve Škole, 1968-1969 (XI/1-10)

1968-10-01 / No. 2

paralyzován jednostranný vliv ruské revoluce a jí rozšířeného hesla sebeurčení národů. Ruská revoluce nepodpořila jen národně osvobozenecké hnutí Cechů, Slováků a ostatních utlačovaných národů, usilujících o rozbití Rakousko-Uherska. Revoluční hnutí ruských bolševiků tím, že smetlo moc ruského impéria a svým iniciativním příkladem přispělo revolučním silám v Německu к otřesení moci německého imperialismu, oslabeného vyčerpávající válkou, stalo se jednou z příčin toho, že se ve střední Evropě koncem první světové války vytvořil prázdný prostor, v němž nebylo síly, která by mohla zabránit, aby se na troskách habsburské monarchie vytvořilo Československo a ostatní tzv. nástupnické státy. Doma se zatím čeští politikové chystali к převzetí moci a v létě 1918 zřídili „Národní výbor“, složený ze zástupců všech českých politických stran na základě výsledků posledních voleb v r. 1911. Sociálním demokratům se však nepodařilo spojit třídní zájmy socialistického hnutí se zájmy revoltujících malých národů střední a jihovýchodní Evropy. Významní představitelé sociální demokracie si byli této, pro socialistické hnutí tak tragické okolnosti vědomi. Jejich sebekritika a chabé pokusy o iniciativu byly však již opožděné a marné. Karel Kautsky provedl jakousi sebekritiku r. 1917 ve studii „Die Befreiung der Nationen“. Poučen hořkými zkušenostmi z války, podrobil znovu kritické analýze stanovisko, které zaujali Marx a Engels vůči osvobozeneckému hnutí slovanských národů v revoluci 1848—49. Výsledek, к němuž Kautsky dospěl, lze charakterizovat jeho výrokem: „Will man sich schon auj die Lehren der Revolution von 1849 stützen, so beweisen wir nur, wie sehr jede moderne revolutionäre Bewegung sich selbst gefährdet, die den internationalen Standpunkt der Selbstbestimmung der Nationen verläßt.“tj Také Otto Bauer se po svém návratu ze zajetí v r. 1917 vyslovil pro zásadu sebeurčení národů. „Der Krieg hat die Lage Österreichs in der Welt und das Verhältnis der österreichischen Nationen zum Staat völlig umgestaltet; er zwingt auch uns, unsere Stellung zu dem österreichischen Problem zu überprüfen“ ,1 2) napsal О. Bauer na jaře 1918, kdy se jím vypracovaný národnostní program stal programem levice rakouské sociální demokracie. Tehdy ovšem již pozice národní buržoazie v čele národů, opouštějících hroutící se habsburskou monarchii, byla neotřesitelná a Bauerův program německé sociálně demokratické levice v Rakousku neměl praktický význam. B. Šmeral se pokusil na konci války o skutečnou iniciativu. Za generální stávky 14. října 1918 se mělo do čela českého národně osvobozeneckého boje prosadit socialistické dělnictvo, které by spolu s právem sebeurčení pro svůj vlastní národ uskutečnilo totéž právo i pro lid ostatních národů. Měla také být pro osvobozenecké hnutí získána podpora Němců v českém pohraničí. Šlo však o pokus chabý, opožděný a proto i neúspěšný. Když v dopoledních hodinách 28. října se veřejnost v Praze dověděla o Andrássyho notě, jíž Rakousko přijalo Wilsonovy mírové podmínky, vyšly masy do ulic a rakouská státní moc se tiše a bez otřesů sesula do připravených rukou Národního výboru, který se ihned dohodl s úřadujícím zástupcem místodržitelovým a prohlásil samostatný československý stát. Události v Praze byly rozhodující pro celé české země. Na Slovensku, kde politický život byl dosud v pravém slova smyslu v plenkách a kde sociálně a politicky slabé slovenské národní hnutí trpělo ještě daleko brutálnějším útlakem maďarským, než byl německý útlak Cechů v Rakousku, uplatnila se v roce 1918 iniciativa Vávro Šrobára a dalších představitelů slovenské inteligence, ovlivněná příkladem Masarykovým a jeho zahraniční akcí. Bezpochyby z iniciativy Šrobárovy žádalo již na manifestaci 1. května 1918 v Liptovském Svátém Mikuláši slo 1) „chceme-li čerpat poučeni z revoluce r. 1849, tak jen prokážeme, jak značně každé moderní revoluční hnutí ohrozí samo sebe, jestliže opustí mezinárodní hledisko sebeurčení národů.“ 2) „Válka zcela změnila místo Rakouska ve světě a vztah rakouských národů к státu; nutí nás také, abychom přezkoumali své stanovisko к rakouské otázce.“ venské sociálně demokratické dělnictvo právo sebeurčení „i pro uherskou větev československého kmene". Na podzim 1918 se všechny slovenské politické strany a směry sblížily a vytvořily v září toho roku Slovenskou národní radu, orgán, jehož funkce byla analogická úkolům českého Národního výboru v Praze. 30. října 1918 sešla se v Turčianském Svátém Martině Slovenská národní rada a jako vrcholná politická reprezentace Slováků se prohlásila pro nový československý stát. V téže době skončilo úspěšně v Ženevě také jednání mezi představiteli české domácí politiky v čele s Kramářem a Klofáčem a představitelem Masarykova odboje, -E. Benešem. Oba proudy české politiky se opět sjednotily. Vnitropoliticky i mezinárodně politicky byla nová československá republika jako buržoazně demokratický stát zajištěna. Koncem října 1918 rozpadla se rakousko-uherská fronta v Itálii a na Balkáně. Spolu s českým a slovenským národem provolali svou státní svrchovanost také národy Jugoslávie, Rumuni a Poláci. Revoluce pronikla 30. října i do hlavního města habsburské monarchie, Vídně, kde lidové masy, vedené sociální demokracií, nakonec svrhly monarchii a na vlastním území alpských zemí provolaly rakouskou republiku. Také v hlavním městě východní poloviny habsburské říše, Budapešti, začala revoluce a na území maďarského národa vznikla počátkem listopadu 1918 demokratická republika. Počátkem listopadu zahájili námořníci německého válečného loďstva ve Wilhelmshavenu povstání. V Německu začala demokratická revoluce. Císař uprchl ze země, vojenské velení kapitulovalo 11. listopadu 1918 před armádami Dohody. V Německu vznikla demokratická republika. Tak skončila na podzim 1918 světová válka, zahájená v létě 1914 vládami Rakousko-Uherska a Německé říše. První ministr války Československé republiky generál dr. Milan Rastislav Štefánik 27