Dikobraz, 1971 (Anul 27, nr. 1-52)

1971-07-22 / nr. 29

2 ANEB„Mašino, hlasuj!“ JOSEF DUBSKÝ V Americe může být senátorem jen ten, kdo má haldu miliónů buď sám, nebo jeho žena. U nás to byl politický vejminek. Ani filipa nebylo k němu tře­ba. Poslanecká sněmovna se vskutku ji­nam nehodila než do Rudolfina, tj. Domu umělců, určeného k věcem kum­­štovnim. Jenže na všechny kumšty tam sama nestačila. Když republika hodila jako balast přes palubu hesla a zásady, s nimiž se zrodila jako: Socializaci, Pryč od Říma, Nebude u nás chudých ani bohatých., apod., zbylo ještě jedno, které se plnit muselo, kdyby na sůl ne­bylo — i když k ničemu nezavazovalo: Demokracie je diskuse! K rozšíření demokratické diskuse byl tedy zřízen senát, aby v něm stárnoucí páni a obstarožné dámy konali tiché modloslužby demokracii za 5000 měsíč­ně, naplňujíce se morálním uspokoje­ním z demokratické diskuse a šeptajíce si při tom laškovně do oušek peprné anekdoty, jak se na ten věk a důstoj­nost sluší a patří. Rozdíl mezi poslaneckou sněmovnou a senátem byl v tom, že senátorů byla polovina, v Rudolfinu že byla koberco­vá podlaha dráždivě červená, v senátě uklidňující zelená. Proto bylo v senátě mírněji, domáčtěji. Byl také stranou - na Malé Straně. Každý tu dobře viděl i slyšel, zvonilo se střídměji, mluvilo se tiše jako v kryptě a spíš tlachalo než mluvilo. V senátě na Malé Straně stojí vrátný v livreji, kdo nejsou od špiritusu ani dovnitř nesmějí... Tak vzpomínal lid na prvního senát­ního předsedu agrárníka Práška, auto­ra mnohamiliónové zlodějny — lihové aféry. Na budově senátu visí dvě vlajky. Bu­dovu střeží z obou stran vchodu dva jízdní strážníci, náměstíčko je plné aut. Zasedá senát. Předseda Soukup v něm vládne pěti náměstky, zvoncem a zrakem, pod ním stojí řečník a dole sedí ministři, obklo­pení ze všech stran senátory. Odpůrci i přátelé koukají si rovnou do očí. Pro ten nepříjemný pocit sem chodili neradi. Andělé mezi námi jsou a víme o nich houby. A nepoznáni zůstanou, žel, bez andělské trouby. U řečnického pultu je nár. soc. se­nátorka Plamínková. Mluví ke kapitole ministerstva vnitra státního rozpočtu a žádá ochranu pro mizející zvířata: „ . . . Stála jsem jednou zcela blízko medvěda a on mi nic neudělal!" „Pro­tože vás neznal!", ozvalo se ze senátní lavice. Kolega senátor živnostník čte z pa­píru : „Náš živnostenský stav byl dosud tak skromný jako ta filiálka v poli (na papíře měl — fialinka). Nechci mluvit o živých, ale chci se zmínit aspoň o jed­nom z nich, který je už mrtvěj. . . Ujiš­­(uju slavný senát, že náš klub je jako kámen pevný. Ale, maji-li být ty kame­ny živé, nesmí být umrtvovány! My má­me dojem, že se na nás šije hrob!" Vzal své papírové šití a hrdě kráčel do štěrkovny svého klubu. Jiný čte celkem slušně až k poslední stránce, která končila: To všechno způ­sobila ko-, ko-, a zoufale hledá pokra­čování a stále si opakuje ko-, ko-, až konečně je našel. Narovnal se a vítězně zvolal: „Alice!" Slova jako molekule nebo malá kule, Dalmácie a decimálka, Havlíček Boro­­mejský nebo Borovský, požadavky umír­něné nebo umrněné či umíněné — to byly zvlášť „ožehavé oříšky" pro sená­tora, který zastupoval ve velkostatkářské agrární straně domkáře. Po návratu z první schůze senátu domů řekl: „Vite, já myslel, že mě budou ignorovat, ale on si mě zatím nikdo ani nevšim." Z diskuse k předloze o ochraně slu­žek: „ ... ačkoliv vzhledem k mému po­hlaví .nepřivedl jsem na svět žádné dí­tě, dovedu se vžit do stavu svedené dív­ky." Naproti tomu senátor děkan Kroi­­her byl přec jen zkušenější: „Koukejte, pane kolego, vy mně připadáte jako ta stará panna, která byla až do své smrti ctnostnou jen proto, že nebyla nikým požádána." Já jsem Kornel Stodola, poznám krá­vu od vola, říkalo se o jednom sloven­ském agrárním senátorovi těžké váhy. Uměl lapidárně vysvětlit sebesložitější věc. Jako třeba inflaci a deflaci: „Čes­­koslovenská republika překonala krizu inflačnej vodnatielky a s ťažkými obeťa­mi železný kúpe! deflačný." Ký div, že i slečna v klubu agrárních senátorů odpověděla na telefonický do­taz: „Pan senátor šel na republikánskou stranu. Přijde asi za hodinu." Pan předseda končí 165. schůzi se­nátu: „Kdo s tímto návrhem souhlasí, nechť zvedne ruku." Agrární senátor Janček z Ružomberoku volá: „Mašino, hlasuj! Děje se." (Zápis podepsali oba zapisovatelé senátoři.) Senát však nebyl tak dočista marný. Choval velkou hodnotu v knihovně, je­jímž ředitelem byl básník Karel Toman. Senátory a senátorky to však nezají­malo. Po celá léta do posvátného ticha knihovny jejich nohy nevkročily, neboť jejich hlavy ani údy to nepotřebovaly. Až přec jen — jednou! Vběhl tam ka­tolický senátor, aby mu půjčili něja­kou knihu, nezáleží jakou, že pospíchá. Knihovník vzal tu, co se mu namanula a chtěl zaregistrovat její půjčení. Sená­tor prohlásil, že není třeba takové pro­cedury, popadl knihu, vytrhl z ní dva listy a běžel pryč s poznámkou: „Já ne­chci celou knihu, tohle mi stačí, ta ho­lota nedává na záchod papíry a než byste to zapsal. . . A tak ani ze senátu spása vlasti ne­vzešla, třebaže tam bylo jako v kostele. Nebylo nikoho, na koho by tam duch svátý sestoupiti mohl. Jak se dělal film ze života senátora: V. Klofáč, jeho život a dílo • JEST. . . ČAS PLÁČE A ČAS SMÍCHU, CAS SMUTKU A ČAS PROSKAKOVÁNi SE. Šalamoun # Není hlavní, kolik je komu let, ale zda je mu tolik teprve nebo už. 9 Jako známý prostopášník přál si být rozptý­len i po kremaci. 9 Rozhlas a televize jsou občas v podezření, že svou činností sledují pronikavou občanskou úsporu elektrické energie. 9 Lecjak se lze přehlédnout: soudíš třeba na nevoli a ono jde o voly. 9 Hrubého mu vyměřili pár facek a čistého to dělalo jedno pohlazení. J&S PŘÍPAD PŘÍSNĚ TAJNÉHO SBĚRU (OD NAŠEHO OSELSKÉHO DOPISOVATELE HANNA KATTA) Když jsme se v redakci dověděli o té poslední aféře, všichni jsme z toho byli užaslí. A není divu. Ono těch prozraze­ných tajemstvi už je totiž trochu moc. Nej­dříve si New York Times přetisknou, jakoby nic, tajné dokumenty Pentagonu. Potom Richard Helms, šéf CIA, letí zvláštním le­tadlem přísně incognito do Tel Avivu, a za chvili si o tom cvrlikají vrabci na střeše někde v Tananarive. Snad je to tím, že zvláštní letadlo je jako hrom a možná, že by byly ty staré, dobré, dnes posmívané, falešné vousy posloužily lépe. Ta zpráva o haldách, ba stozích přísně tajných dokumentů NATO, ve sběru staré­ho papíru v Oslo, ta ale všem těm prozra­zeným tajnostem dala ovšem korunu. V tom Oslu se stalo tohle: Jakýsi ob­chodník, který koupil haldy starého papí­ru, zjistil, že jde o spisy NATO, severo­­evropské velitelství; byly označené ,TOP SECRET'. Volal hlavní stan v Oslu a tam mu řekli, aby je okamžitě přestal číst a snažil se zapomenout to, co přečetl a že jejich experti tam hned jedou. Pak byly přisně tajné spisy naloženy do vojenských kamiónů a ve vojenském konvoji odvezeny. Na náš pokyn se náš oselský zpravodaj Hann Katt ihned telefonicky spojil s vý­znamným tamějším činitelem NATO, jejž z diskrétnosti označíme jen iniciálou. Generál S., dotázán, co může říci k této události, jež otřásla norskou vládou, od­větil: „Nic, zhola nic. My, vojáci, (ze sluchát­ka se v tomto okamžiku ozvala dunivá rá­na, podle posudku našich znalců vzniklá úderem do prsou) v dobách válek, krizí a historických aféi hrdě, chladnokrevně, a nebojím se říci velkolepě, mlčíme." „Konečně," - připojil ještě - „co bych se vlastně namáčel do trablů velectěného kolegy, plukovníka Danielsona z odboru ochrany tajemství, který je zodpovědný, no ne?" Tím dostal náš dopisovatel nový tip. Asi po dvanáctihodinovém úsilí zastihl plukov­níka Danielsona. „Mohu vám jen sdělit," prohlásil tento činitel velmi důstojně, „že probíhá velmi intenzivní pátrání po vinících, a aniž jsem autorizován jit do podrobností, mohu vám důvěrně naznačit, že jsme na stopě širo­kému, promyšlenému a nebezpečnému spiknutí. Toť vše." Ne zcela uspokojen, zavolal náš zpravo­daj ještě firmu Jůrgensen & Son, která pro­váděla odvoz papíru. To už ale bylo v so­botu ráno, starý i mladý šéf byli pryč, a tak náš zpravodaj zastihl už jenom sklad­níka, který mu sdělil toto: „Já, ten průšvih s těma pitomejma pa­­pírama, to vám můžu říct, jak to bylo. To naší kluci, jako závozníci, vědí vod ňákeich těch pisařů z vojenskýho archivu. To ňá­­kej americkej generál, počkejte, jak se von jen menoval, jo, Rickenlooper, co tady sem byl přidělenej, tak vydal rozkaz, že nic se nesmí skartovat celejch padesát let. No, a to si dovedete představit, jak ty jejich spisy přibejvaj, a tak museli furt roz­šiřovat ten archivní sklep a vždycky znova to vybetonovávat, pak zase probourávat, teda jako třaskavinama, beton jinak ne­­probouráte, a víte, co to stoji? Pane, to stoji majlant! No, a už psali v novinác že tu sou ňáký podzemní vejbuchy, tan tedy uvažovali, že by ten rozkaz zrušili, jenže von je háček v tom, že ten, hrome, jo, Rickenlooper, je ňákým velkým zvíře­tem ve Washingtonu, a tak se nikdo ne­­vodvážil to zrušit, i když všichni vědí, že to je pitomost. A tak se probourávali dál a najednou vám se probourali do archívu meteorologickýho ústavu. A co čert ne­chtěl, tam v tu dobu prováděli skartaci svejch lejster, to pro ně dělala naše firma, a tak naši hoši naložili taky ty papiry z to­ho NATO ... Vono jim, teda našim závoz­níkům, bylo divný, že to je voznačený jako přísně tajný, no ale sou to mladý kluci, moc nepamatujou, pomysleli si, že možná ve starejch dobách byly zprávy v© počasí tajný, aby se lidi třeba nebouřili, že bude furt pršet, no a tak ty balíky spisů tam ze­zadu začali taky nakládat. Akorát Tar, ten je trochu starší, přej povídá Kruci, to mi nejde do hlavy, když ve vobjednávce toho vodvozu je napsaný, že to budou asi tři šestitunky, a tak jak na to koukám, tak jich bude nejmiň devět, jak si to tak mohli splíst, no ale vostatní mu říkaj Tady podk tý vobjednávky máme vodvizt všecko _tad. z tý západní části sklepení, a tak jdem na to...“ „To je pěkná aféra, co?" „Aféra? A, myslíte jako průšvih. No to bych řek. Vono se totiž normálně účtuje tak, že se vod ceny starýho papíru vode­­čte cena za dopravu, no a ta troška, co přebyde, se tomu meteorologickýmu ústa­vu poukáže. Ale takhle ta cena za vodvoz je mnohem vyšší než ta za ten papír, pro­tože ten si ty vojáci zase většinou vodvezli. No, a ty v tom ústavu říkaj, že je ani ne­napadne, aby platili za vodvoz něčeho, co není jejich, a zase ta vojenská správa to přej nemůže zaplatit, protože na ten vod­voz by přej musel bejt ňákej rozkaz se štampilkou, a to nejni; náš účetní neví, co s tím a náš šéf je z toho votrávenejj taky že se ho furt ptají, co si z toho přečtený­­ho ještě pamatuje, no to bych rek, že to je ... jak to říkáte ... aféra ... Počkejte, ale abych to dokončil. Tak když to přivezli, tak šéf si vezme štos těch jako přísně tajnejch spisů, na druhej si sedne, kouká do toho, tak ňák ztichne, a najednou mu vám začnou rudnout uši, ten zbytek rezatejch vlasů, co má na hlavě, se mu zježí a já eště jako z legrace Šéfe, snad to nejni ňáká ta pornografie, ale von se ani neusměje, jen celej vykulenej čte a čte, a pak najednou začne křičet tako­vým divným vysokým hlasem Kjelle, tele­fonní seznam, honem, musíme volat..." „NATO. A zbytek už známe. Pane sklad­níku, děkuji vám za velmi zajímavý roz­hovor."

Next