Dikobraz, 1971 (Anul 27, nr. 1-52)
1971-07-22 / nr. 29
2 ANEB„Mašino, hlasuj!“ JOSEF DUBSKÝ V Americe může být senátorem jen ten, kdo má haldu miliónů buď sám, nebo jeho žena. U nás to byl politický vejminek. Ani filipa nebylo k němu třeba. Poslanecká sněmovna se vskutku jinam nehodila než do Rudolfina, tj. Domu umělců, určeného k věcem kumštovnim. Jenže na všechny kumšty tam sama nestačila. Když republika hodila jako balast přes palubu hesla a zásady, s nimiž se zrodila jako: Socializaci, Pryč od Říma, Nebude u nás chudých ani bohatých., apod., zbylo ještě jedno, které se plnit muselo, kdyby na sůl nebylo — i když k ničemu nezavazovalo: Demokracie je diskuse! K rozšíření demokratické diskuse byl tedy zřízen senát, aby v něm stárnoucí páni a obstarožné dámy konali tiché modloslužby demokracii za 5000 měsíčně, naplňujíce se morálním uspokojením z demokratické diskuse a šeptajíce si při tom laškovně do oušek peprné anekdoty, jak se na ten věk a důstojnost sluší a patří. Rozdíl mezi poslaneckou sněmovnou a senátem byl v tom, že senátorů byla polovina, v Rudolfinu že byla kobercová podlaha dráždivě červená, v senátě uklidňující zelená. Proto bylo v senátě mírněji, domáčtěji. Byl také stranou - na Malé Straně. Každý tu dobře viděl i slyšel, zvonilo se střídměji, mluvilo se tiše jako v kryptě a spíš tlachalo než mluvilo. V senátě na Malé Straně stojí vrátný v livreji, kdo nejsou od špiritusu ani dovnitř nesmějí... Tak vzpomínal lid na prvního senátního předsedu agrárníka Práška, autora mnohamiliónové zlodějny — lihové aféry. Na budově senátu visí dvě vlajky. Budovu střeží z obou stran vchodu dva jízdní strážníci, náměstíčko je plné aut. Zasedá senát. Předseda Soukup v něm vládne pěti náměstky, zvoncem a zrakem, pod ním stojí řečník a dole sedí ministři, obklopení ze všech stran senátory. Odpůrci i přátelé koukají si rovnou do očí. Pro ten nepříjemný pocit sem chodili neradi. Andělé mezi námi jsou a víme o nich houby. A nepoznáni zůstanou, žel, bez andělské trouby. U řečnického pultu je nár. soc. senátorka Plamínková. Mluví ke kapitole ministerstva vnitra státního rozpočtu a žádá ochranu pro mizející zvířata: „ . . . Stála jsem jednou zcela blízko medvěda a on mi nic neudělal!" „Protože vás neznal!", ozvalo se ze senátní lavice. Kolega senátor živnostník čte z papíru : „Náš živnostenský stav byl dosud tak skromný jako ta filiálka v poli (na papíře měl — fialinka). Nechci mluvit o živých, ale chci se zmínit aspoň o jednom z nich, který je už mrtvěj. . . Ujiš(uju slavný senát, že náš klub je jako kámen pevný. Ale, maji-li být ty kameny živé, nesmí být umrtvovány! My máme dojem, že se na nás šije hrob!" Vzal své papírové šití a hrdě kráčel do štěrkovny svého klubu. Jiný čte celkem slušně až k poslední stránce, která končila: To všechno způsobila ko-, ko-, a zoufale hledá pokračování a stále si opakuje ko-, ko-, až konečně je našel. Narovnal se a vítězně zvolal: „Alice!" Slova jako molekule nebo malá kule, Dalmácie a decimálka, Havlíček Boromejský nebo Borovský, požadavky umírněné nebo umrněné či umíněné — to byly zvlášť „ožehavé oříšky" pro senátora, který zastupoval ve velkostatkářské agrární straně domkáře. Po návratu z první schůze senátu domů řekl: „Vite, já myslel, že mě budou ignorovat, ale on si mě zatím nikdo ani nevšim." Z diskuse k předloze o ochraně služek: „ ... ačkoliv vzhledem k mému pohlaví .nepřivedl jsem na svět žádné dítě, dovedu se vžit do stavu svedené dívky." Naproti tomu senátor děkan Kroiher byl přec jen zkušenější: „Koukejte, pane kolego, vy mně připadáte jako ta stará panna, která byla až do své smrti ctnostnou jen proto, že nebyla nikým požádána." Já jsem Kornel Stodola, poznám krávu od vola, říkalo se o jednom slovenském agrárním senátorovi těžké váhy. Uměl lapidárně vysvětlit sebesložitější věc. Jako třeba inflaci a deflaci: „Československá republika překonala krizu inflačnej vodnatielky a s ťažkými obeťami železný kúpe! deflačný." Ký div, že i slečna v klubu agrárních senátorů odpověděla na telefonický dotaz: „Pan senátor šel na republikánskou stranu. Přijde asi za hodinu." Pan předseda končí 165. schůzi senátu: „Kdo s tímto návrhem souhlasí, nechť zvedne ruku." Agrární senátor Janček z Ružomberoku volá: „Mašino, hlasuj! Děje se." (Zápis podepsali oba zapisovatelé senátoři.) Senát však nebyl tak dočista marný. Choval velkou hodnotu v knihovně, jejímž ředitelem byl básník Karel Toman. Senátory a senátorky to však nezajímalo. Po celá léta do posvátného ticha knihovny jejich nohy nevkročily, neboť jejich hlavy ani údy to nepotřebovaly. Až přec jen — jednou! Vběhl tam katolický senátor, aby mu půjčili nějakou knihu, nezáleží jakou, že pospíchá. Knihovník vzal tu, co se mu namanula a chtěl zaregistrovat její půjčení. Senátor prohlásil, že není třeba takové procedury, popadl knihu, vytrhl z ní dva listy a běžel pryč s poznámkou: „Já nechci celou knihu, tohle mi stačí, ta holota nedává na záchod papíry a než byste to zapsal. . . A tak ani ze senátu spása vlasti nevzešla, třebaže tam bylo jako v kostele. Nebylo nikoho, na koho by tam duch svátý sestoupiti mohl. Jak se dělal film ze života senátora: V. Klofáč, jeho život a dílo • JEST. . . ČAS PLÁČE A ČAS SMÍCHU, CAS SMUTKU A ČAS PROSKAKOVÁNi SE. Šalamoun # Není hlavní, kolik je komu let, ale zda je mu tolik teprve nebo už. 9 Jako známý prostopášník přál si být rozptýlen i po kremaci. 9 Rozhlas a televize jsou občas v podezření, že svou činností sledují pronikavou občanskou úsporu elektrické energie. 9 Lecjak se lze přehlédnout: soudíš třeba na nevoli a ono jde o voly. 9 Hrubého mu vyměřili pár facek a čistého to dělalo jedno pohlazení. J&S PŘÍPAD PŘÍSNĚ TAJNÉHO SBĚRU (OD NAŠEHO OSELSKÉHO DOPISOVATELE HANNA KATTA) Když jsme se v redakci dověděli o té poslední aféře, všichni jsme z toho byli užaslí. A není divu. Ono těch prozrazených tajemstvi už je totiž trochu moc. Nejdříve si New York Times přetisknou, jakoby nic, tajné dokumenty Pentagonu. Potom Richard Helms, šéf CIA, letí zvláštním letadlem přísně incognito do Tel Avivu, a za chvili si o tom cvrlikají vrabci na střeše někde v Tananarive. Snad je to tím, že zvláštní letadlo je jako hrom a možná, že by byly ty staré, dobré, dnes posmívané, falešné vousy posloužily lépe. Ta zpráva o haldách, ba stozích přísně tajných dokumentů NATO, ve sběru starého papíru v Oslo, ta ale všem těm prozrazeným tajnostem dala ovšem korunu. V tom Oslu se stalo tohle: Jakýsi obchodník, který koupil haldy starého papíru, zjistil, že jde o spisy NATO, severoevropské velitelství; byly označené ,TOP SECRET'. Volal hlavní stan v Oslu a tam mu řekli, aby je okamžitě přestal číst a snažil se zapomenout to, co přečetl a že jejich experti tam hned jedou. Pak byly přisně tajné spisy naloženy do vojenských kamiónů a ve vojenském konvoji odvezeny. Na náš pokyn se náš oselský zpravodaj Hann Katt ihned telefonicky spojil s významným tamějším činitelem NATO, jejž z diskrétnosti označíme jen iniciálou. Generál S., dotázán, co může říci k této události, jež otřásla norskou vládou, odvětil: „Nic, zhola nic. My, vojáci, (ze sluchátka se v tomto okamžiku ozvala dunivá rána, podle posudku našich znalců vzniklá úderem do prsou) v dobách válek, krizí a historických aféi hrdě, chladnokrevně, a nebojím se říci velkolepě, mlčíme." „Konečně," - připojil ještě - „co bych se vlastně namáčel do trablů velectěného kolegy, plukovníka Danielsona z odboru ochrany tajemství, který je zodpovědný, no ne?" Tím dostal náš dopisovatel nový tip. Asi po dvanáctihodinovém úsilí zastihl plukovníka Danielsona. „Mohu vám jen sdělit," prohlásil tento činitel velmi důstojně, „že probíhá velmi intenzivní pátrání po vinících, a aniž jsem autorizován jit do podrobností, mohu vám důvěrně naznačit, že jsme na stopě širokému, promyšlenému a nebezpečnému spiknutí. Toť vše." Ne zcela uspokojen, zavolal náš zpravodaj ještě firmu Jůrgensen & Son, která prováděla odvoz papíru. To už ale bylo v sobotu ráno, starý i mladý šéf byli pryč, a tak náš zpravodaj zastihl už jenom skladníka, který mu sdělil toto: „Já, ten průšvih s těma pitomejma papírama, to vám můžu říct, jak to bylo. To naší kluci, jako závozníci, vědí vod ňákeich těch pisařů z vojenskýho archivu. To ňákej americkej generál, počkejte, jak se von jen menoval, jo, Rickenlooper, co tady sem byl přidělenej, tak vydal rozkaz, že nic se nesmí skartovat celejch padesát let. No, a to si dovedete představit, jak ty jejich spisy přibejvaj, a tak museli furt rozšiřovat ten archivní sklep a vždycky znova to vybetonovávat, pak zase probourávat, teda jako třaskavinama, beton jinak neprobouráte, a víte, co to stoji? Pane, to stoji majlant! No, a už psali v novinác že tu sou ňáký podzemní vejbuchy, tan tedy uvažovali, že by ten rozkaz zrušili, jenže von je háček v tom, že ten, hrome, jo, Rickenlooper, je ňákým velkým zvířetem ve Washingtonu, a tak se nikdo nevodvážil to zrušit, i když všichni vědí, že to je pitomost. A tak se probourávali dál a najednou vám se probourali do archívu meteorologickýho ústavu. A co čert nechtěl, tam v tu dobu prováděli skartaci svejch lejster, to pro ně dělala naše firma, a tak naši hoši naložili taky ty papiry z toho NATO ... Vono jim, teda našim závozníkům, bylo divný, že to je voznačený jako přísně tajný, no ale sou to mladý kluci, moc nepamatujou, pomysleli si, že možná ve starejch dobách byly zprávy v© počasí tajný, aby se lidi třeba nebouřili, že bude furt pršet, no a tak ty balíky spisů tam zezadu začali taky nakládat. Akorát Tar, ten je trochu starší, přej povídá Kruci, to mi nejde do hlavy, když ve vobjednávce toho vodvozu je napsaný, že to budou asi tři šestitunky, a tak jak na to koukám, tak jich bude nejmiň devět, jak si to tak mohli splíst, no ale vostatní mu říkaj Tady podk tý vobjednávky máme vodvizt všecko _tad. z tý západní části sklepení, a tak jdem na to...“ „To je pěkná aféra, co?" „Aféra? A, myslíte jako průšvih. No to bych řek. Vono se totiž normálně účtuje tak, že se vod ceny starýho papíru vodečte cena za dopravu, no a ta troška, co přebyde, se tomu meteorologickýmu ústavu poukáže. Ale takhle ta cena za vodvoz je mnohem vyšší než ta za ten papír, protože ten si ty vojáci zase většinou vodvezli. No, a ty v tom ústavu říkaj, že je ani nenapadne, aby platili za vodvoz něčeho, co není jejich, a zase ta vojenská správa to přej nemůže zaplatit, protože na ten vodvoz by přej musel bejt ňákej rozkaz se štampilkou, a to nejni; náš účetní neví, co s tím a náš šéf je z toho votrávenejj taky že se ho furt ptají, co si z toho přečtenýho ještě pamatuje, no to bych rek, že to je ... jak to říkáte ... aféra ... Počkejte, ale abych to dokončil. Tak když to přivezli, tak šéf si vezme štos těch jako přísně tajnejch spisů, na druhej si sedne, kouká do toho, tak ňák ztichne, a najednou mu vám začnou rudnout uši, ten zbytek rezatejch vlasů, co má na hlavě, se mu zježí a já eště jako z legrace Šéfe, snad to nejni ňáká ta pornografie, ale von se ani neusměje, jen celej vykulenej čte a čte, a pak najednou začne křičet takovým divným vysokým hlasem Kjelle, telefonní seznam, honem, musíme volat..." „NATO. A zbytek už známe. Pane skladníku, děkuji vám za velmi zajímavý rozhovor."