Hlas Revoluce, 1968 (XXI/1-26)

1968-01-12 / No. 1

€& JE ANTIFAŠISTICKÁ AKCE A co vám vlastná na NPD nejvíc vadí?, zeptal jsem se studenta, nalévajícího si z lahvičky s vinětou Dortmunder Bier. Vedle skleničky měl položen zapalovač a krabičku cigaret značky Roth-Händle, tedy kouření pro muže a ne pro bábovky. Byl o poznání vlasatější, než jak to mají rádi suchaři a ouřady na celém světě. „Všechno,“ řekl udiveně a bezelstně. Přicházeli jeden po druhém, a eo nejvíc překvapovalo, včas. Oblečeni vcelku solidně, pivo si dali do jednoho, stejně jako studenti třeba v Praže. Pozorně, i když trochu nonchalantně vyslechli úyodní slovo svolavatele schůzky, jímž byl představitel zemského vedení Svazu pronásledovaných nacismem (VVN), a prostudovali návrh provolání, resp. prohlášení o úloze a poslání Antifašistické akce. Ale záhy se velmi čile vmísili do diskuse, tu rozumně, tu silácky a sratě, jak už to patří k mládí. Závěr nakonee vyzněl jednoznačně: vytvořit co nejširší antifašistickou, demokratickou frontu, která bude vio než protiváhou rozmáhajícího se pravicového radikalismu, jak se v Německé spolkové republice říká celá té široké škále odstínů neonacismu, revanšismu, militarismu, prostě proti všemu býlí, jemuž se, zdánlivě najednou, začíná zázračně dařit. Samozřejmě především proti Nacionálně demokratické straně (NPD), která se v současné době vědomě stává údernou pěstí a mluvčím všech, kdo se dosud skrývali v landsmanšaftech, Hiagu a podobných „dobročinných“ spolcích, stejně jako těch, kdo vždy tvořili nejkrajnější pravici v dosavadních politických stranách a nakonec i oněch, kteří dlouho vyčkávali a domnívají se, že čas uzrál, anebo si ještě hraji na černé vzadu... Jevištěm oné prakticky první oficiální schůze výboru Antifašistické akce ve Frankfurtu nad Mohanem, konané začátkem prosince minulého roku, byl skromný stůl vzadu za malou kavárničkou, resp. cukrárnou. Tedy v poměrech, můžeme říci, dost stísněných. Tomu se nedivme. Víc by překvapilo, kdyby tomu bylo naopak. Antifašisté v dnešní Německé spolkové republice nemají na růžích ustláno. A nemají především nazbyt prostředků, neexistují mecenáši, kteří by jim, podobně jako NPD, landsmanšaftům či dalším podobným spolkům přispívali, tučnými obnosy a mnohamístnými číslicemi na dobře krytých šecích. Jak známo, průmysl a velkoobchod v Německu nepokládal antifašismus nikdy za svého koně ... (Ctěte druhou původní reportáž Z. KOŇÁKA z NSR „LEVÍ RADIKÁLOVÉ V AKCI“ NA STRANĚ 3). A A Tradice, na kterou jsme hrdi J A S LO 1. ČS. ARMÁDNÍ SBOR v SSSR měl konečně za sebou apokalypsu kóty 534 a Hyrowy hory na polské straně Karpat, Obšáru a kóty 541 už na československém území. Prolomil nepřátelskou obranu na výšinách u řeky Ondavy k večeru 25. listopadu 1944, kdy pravé křídlo 1. gardové armády 4. ukrajinského frontu proniklo přes Karpaty k Humenému a Medzilaborcům. jednotky sboru, krajně vyčerpané a silně prořidlé ztrátami na padlých, raněných a nezvěstných, potřebovaly nezbytně bojovou přestávku, ale přesto pokračovaly v útoku. Stačily ještě postoupit o dalších 20 km, obsadit Stročín a Stropkov. Dokonce se pokusily překročit Ondavu z chodu a když se to nezdařilo, vyrazily po krátké dělostřelecké přípravě k přechodu násilnému. Jeden prapor měl úspěch a vytvořil na protějším břehu řeky^ malé předmostí. Avšak zdolat houževnatý odpor nepřítele, úspěch rozvinout a předmostí rozšířit, na to už mu v tom čase síly nestačily. Tak byl onen prapor 2. prosince opět stažen na levý břeh. Od toho dne začala na Ondavě krátkodobá poziční válka. Němci zaujali obranu na pravém břehu, 1. čs. armádní sbor na levém. Do 2. ledna 1945 rozšířil své pásmo postupně na 38 km a udržel je přesto, že jeho tehdejší síly odpovídaly ve skutečnosti pásmu mnohem užšímu. A tak skončila krvavá karpatsko-dukelská operace. Trvala téměř 3 měsíce místo Důvodně předpokládaných 5 .dní. Skončily boje o Karpaty a přístupy na území Československé republiky. Celá sovětsko-německá fronta měřila na počátku roku 1945 2200 km a protínala pět evropských států, od Baltického až k Jaderskému moři. Nacistické velení tu disponovalo — včetně 16 divizí a 1 brigády maďarské armády celkem 185 divizemi a 21 brigádami. Z toho bylo 22 divizí tankových a 9 motorizovaných. Přes 50 % pěších divizí, ale jen asi 38 % tankových a motorizovaných tvořilo severní uskupení německých vojsk v prostoru od Baltu ke Karpatům. Rudá armáda měla tedy zřetelnou převahu sil 1 prostředků a nepochybnou iniciativu, které se snažila využít k co nejrychlejšímu ukončeni války. Západní spojenci v protihitlerovs-ké koalici spěchali ovšem podstatně méně. O porážce hitlerovského Německa už nemohlo být pochyby a šlo tedy stále výrazněji o utváření poválečné skutečnosti. Nemohlo, respektive nemělo překvapit, že kapitalistické velmoci usilovaly o to, aby jejich zájmy byly co nejvíce posíleny a co nejúčinněji zabezpečeny, a to samozřejmě na úkor SovětskéHo svazu a za cenu jeho maximálního vyčerpání a oslabení. Bude jen dobře, jestliže sl jednou provždy uvědomíme, že od svého třídního protivníka nic jiného očekávat nemůžeme a že naopak on přirozeně nic jiného neočekává od nás. ,K překvapením zásadní povahy proto příčiny opravdu nejsou. Jde „jen“ 0 to, abychom mu k realizaci jeho cílů nepomáhali svými vlastními chybami a počínali sl vůbec tak, aby soulad našich cílů se zájmy liárodů a většiny lidstva byl pro tyto národy a tuto většinu co nejpatrnější. Je nesporné, že tehdy před 23 lety tomu právě tak bylo a že sympatie většiny světa byly zákonitě na straně Sovětského svazu. V polovině .roku 1944 překročila britsko-americká vojska Lamanšský průliv. Druhá fronta se konečně stala skutkem. Spojenci postupovali rychle a už v září dosáhli německých hranic. Potom se však zastavili. Bylo pro ně tehdy výhodnějším strategickým cílem obsadit Francii a zabránit v ní revolučním přeměnám zleva, než neprodleně vstoupit na území Německa. A ještě výhodnější pro ně bylo ponechat po dalších několik měsíců převahu iniciativy, oběti a vyčerpání sovětskému spojenci na východě. Nacistické veleni a četné německé politické kruhy, včetně mužů 20. července!, s touto strategií samozřejmě počítaly, nevzdávaly se nadějí na separátní mír se Západem a snažily se proto nejen udržet, ale 1 znásobit houževnatost odporu právě proti sovětům. Celkové síly a pro- IPokračování na sír. 6) Neznám tě, lidská duše, která mi nyní nasloucháš; ale jsem ti tak blízko, jako bych tě držel za ruku; jako bych tě držel kolem krku a kolébal se s tebou v moři opuštěnosti a zklamání. Taková chvíle se nehodí pro laciné útěchy; jen něco ti připomenu: Copak nejsme my, náš starý národ, zvyklí na nejtěžší rány osudu? Neunesli a nepřežili jsme horší chvíle? Jenom si vzpomeň — třeba na husitské války, kdy proti nám byla celé Evropa. A vidíš, národ je přežil; a přišel král Jiřík a postavil tu znovu silný stát a silnou politickou koncepci slovanského státu. Byla třicetiletá válka a ve vestfálském míru na nás zapomněla a nás opustila celá Evropa. Neztratili jsme jen kus území, ale celý stát, celou nezávislost, svou víru a bezmála sebe sami. A přece, přece se národ nevolníků, národ s vyrvaným jazykem sebral a postavil na vlastní nohy; dlouho to trvalo, ale nedalo se to zadržet žádným násilím. Lidská duše, toto je naše nejsilnější národní tradice; překonat rány osudu, věřit dál, žít dál, přese vše růst a kvést znovu jako věčný nezničitelný národ. Nebudeme přece méně stateční než byli naši buditelé. Musíme umět snést ztrátu a zklamání, abychom začínali znovu — jako už tolikrát. Věrni zůstaneme — i tomuto přísnému příkazu našich dějin. Jenom si vzpomeň: Před válkou jsme byli národem neznámým a přece jsme se dožili toho, že vrcholem se naplnilo naše právo. Teď -už nejsme a nebudeme národem neznámým; jsme národem tragickým, jsme věřiteli světa; jsme tu silnější, stokrát silnější než před třemi sty léty, než před stem roků, než před léty jenom dvaceti. A musíme sami pro sebe být co nejúsilovněji tady, v tomto a dalším období dějin, abychom se dožili nového naplnění času. K. Čapek, 30. 9. 38 Velké dílo se nerodí bez obtíží Vstupujeme do roku, ve kterém oslavíme 50. výročí vzniku samostatného československého státu. Ukázal na ně už 12. listopadu 1967 člen předsednictva ÜV KSC J. Dolanský v projevu na manifestaci k 50. výročí Října, uspořádané v rámci celostátního setkání čs. rudoarmejců v sále Vojenské politické V akademie Klementa Gottwalda v Praze. Přinášíme dnes vůdčí myšlenky tohoto projevu, vzpomínajícího historického významu Října pro vznik samostatného Československa a zdůrazňujícího pevné sepětí Října s minulým i dnešním vývojem nejen n nás, nýbrž v celém světě. S odstupem půlstoletí vyvstává Říjnová revoluce stále výrazněji jako největší přelom v lidských dějinách. Svým příkladem a svými idejemi, svým vlivem i svými důsledky změnil Říjen pronikavě tvář světa, otevřel nové perspektivy postupu lidstva od kapitalismu, válek a útlaku ke svobodě, míru a komunismu. S Říjnem jsou neoddělitelně spjaty i osudy našeho lidu v uplynulém půlstoletí, naše cesta ke svobodě a socialismu. Vztah k Říjnu je pro nás měřítkem proletářského internacionalismu i socialistického vlastenectví. Říjen je nám trvalým zdrojem poučení a inspirace, posilou i závazkem. Našemu lidu a naší straně je nezměrně drahé vše, co je spojuje s Říjnem. S hrdostí vyzvedáváme bojovpu činnost čs. rudoarmejců jakožto jednu z nejslavnějších kapitol v dějinách revolučních bojů našeho lidu, v dějinách našeho komunistického hnutí. Říjnová revoluce byla svou podstatou vpravdě internacionální. Jeji strhující výzva zapálila v srdcích miliónových mas naději a odhodlání skoncovat s vykořisťováním, s národnostním a sociálním útiskem, skoncovat s imperialistickou válkou. Přímým důsledkem Října by! růst revolučního vření, které zachvátilo imperialistické armády včetně rakousko-uherské a vyústilo na frontách i v týlu ve výbuchy vzpour, ve kterých významnou úlohu hráli Češi a Slováci v Rumburku, v Kragujevaci, v boce Kotorské a jinde. Nejmocnějši ozvuk našla však Říjnová revoluce zákonitě mezi zajatci, kteří rěvolučn! rok 1917 prožívali přímo v Rusku. Škola revoluce, její vývoj od února k říjnu, politická práce strany Leninovy pomáhala zajatcům všech národností, zejména z proletářských řad, jež osudy války přivedly do Ruska, pochopit smysl událostí a nalézt své místo pod rudým praporem revoluce. A je pramenem oprávněné hrdosti pro náš lid, pro naši dělnickou třídu, že mezi nimi zaujali důstojné místo i Češi a Slováci. ★ Vznik samostatného československého státu, jehož 50. výročí v r. 1968 vzpomeneme a jehož význam naše strana a socialistické Československo vysoce oceňuje jako historickou udás lost v dějinách našeho lidu, nebyl spjat protisovětským vystoupením legií, nýbrž s lidovým revolučním hnutím, do něhož svou podstatou ycházela i činnost čs. rudoarmejců. ská Dějiny potvrdily, že česká a slovenotázka mohla být a také byla s konečnou platností vyřešena nikoli (Dokončení na str. 3) DEN PŘED ZATČENÍM ROZHOVOR S M. THEODORAKISEM né V docela obyčejtabatěrce se před časem podařilo jednomu ze zahraničních dopisovatelů propašovat z Řecka nahraný rozhovor se známým hudebním skladatelem a řeckým antifašistou Mikisem Theodoraklsem. několik Přinášíme úryvků z tohoto rozhovoru, který uveřejnil švýcarský týdeník Die Weltwoche. Jak můžete spojovat svou práci s politickou činností? Nyní nejsem ani politikem ani skladatelem. Jsem především vlastencem, jedním z těch demokratických Řeků, kteří bojují proti fašistické diktatuře, proti úkladům Američanů, zaměřeným proti svobodě a nezávislosti našeho lidu. Kolikrát jste byl uvězněn? Patřím k pokolení rebelantů. Roku 1942 mě uvěznili italští okupanti, v roce 1944 gestapo, rok na to řečtí fašisté, v roce 1947 jsem byl deportován do Itálie. Od návratu v roce 1948 až do roku 1959 mi ustavičně hrozilo vězeni. Řečtí fašisté mi dokonce vyhrožovali smrtí. Ale vydržel jsem. Není pro vás příliš obtížné ustavičně se skrývat? Nejbolestivější bylo, když mi vzali děti. To jim nikdy neodpustím. AJe cítím se lépe v těžkých podmínkách a, jak jistě víte, to bývá dost často. Myslím na budoucnost, kdy se můj lid konečně bude mít lépe. Ohromnou satisfakci mi dává jistota, že moje utrpení přispívá k jasnější budoucnosti řecKého lidu. Čím se nyní zabýváte? Především se aktivně žapojuji do boje proti tyranii v takové práci čas plyne velmi rychle. Hodně čtu a občas skládám. Dokončil, jsem knihu o dějinách řeckého lidu za posledních 130 let. její název zní: My, Řekové. Jste informován o událostech v Řecku a v zahraničí? Ano, pravidelně sledují zprávy řeckého a zahraničního rozhlasu. Stydím se za svou zem, za všechny, kteří nechápou, co se děje a nečinně sedí. Nejvíc si cením hrdost a pocit zodpovědnosti, vlastnosti, ktorými příroda Řeky obdařila. Jak možno tvořit, když na člověka doléhá hanba, hnus a násilí? Jak má umělec dosáhnout nějakých výsledků, když není svoboda. Pokud bude Stylianos Patakos ministrem vnitra, můj život je ohrožen. Proč jsou vaše skladby v Řecku zakázány? Svou hudbu a písně jsem skládal pro lid a získaly si jeho srdce. Apeluji na jeho hrdost, odvahu a vytrvalost. Rekové naslouchají mé hudbě, mají jt rádi, vzbuzuje v nich elán do boje za svobodu. V mých písních žije skutečná duše řeckého lidu. A řecký lid ví, že jednou přijde čas, kdy patřičně vyjádří svůj hněv.