Hlas Revoluce, 1974 (XXVII/27-52)

1974-07-06 / No. 27

ROČNÍK 28 CENA 80 hal. 8. 7. 197« TÝDENÍK ČESKÉHO SVAZU PROTIFAŠISTICKÝCH BOJOVNÍKŮ DOPIS PŘEDSEDNICTVA ÜV CSPB všem členům Českého svazu protifašistických bojovníků Předsednictvo OV CSPB projednalo závěry květnového plenárního za­sedáni OV KSČ o posíleni úlohy vědecko technického rozvoje při zvy­šováni efektivnosti národního hospodářství. Tento dokument orientu­je celou naii společnost — vCetně Českého svazu protifašistických bojovníků — na závažné úkoly související s rozvojem národního hos- d| podářstvi. ČSPB se proto bude iniciativně a plně podílet na jeho rea­lizaci. Dfky aktivitě a iniciativě orgánů organizací a členů ČSlTB byly vytvo­řeny předpoklady, aby také náš svaz mo-hl přispět svým podílem k rozvo­ji naší ekonomiky. Za rozhodující předsednictvo OV ČSPB pokládá vy­soce angažovanou a účinnou polí­­tickovýchovnou prácí, kterou ČSPB vyvíjí v řadách naších občanů — ze­jména mezi mládeží, a při plnění volebních programů Národní fronty. Konkrétním příspěvkem ČSPB v souvislosti s rozvojem národního hospodářství je především realizace výzvy OV ČSPB a pracujících národ­ního podniku Buzuluk v Komárově ze dne 13. února 1974. ŰV ČSPB v ní vyzval všechny orgány a organizace ČSPB iniciativně podněcovat rozvoj socialistického soutěžení na počest 30. výročí osvobození naší vlasti So­větskou armádou, především v závo­dech a družstvech, které nesou his torické pázvy spojené s bojem naše­ho lidu proti fašismu. Předsednictvo se proto obrací na všechny okresní výbory a základní organizace ČSPB, aby spolu s pracu­jícími a vedením závodů, jednot­ných zemědělských družstev a bri­gád socialistické práce, které nesou tyto názvy, odpověděly na výzvu OV ČSPB a ČKD Buzuluk v Komárově novými iniciativními činy, novým rozvojem socialistického soutěžení. Vědeckotechnický rozvoj a po­krok čs. ekonomiky nezbytně vyža­dují vysoce angažovaný, tvůrčí, so­cialistický přístup každého občana ke společenským úkolům současné doby. Významnou pomocí, jíž k plně ní tohoto úkolu přispěje Český svaz protifašistických bojovníků, je upev­ňování morálně politických vlast­ností občanů, zéjména race. K lomu směřuje mladé gene­rozšíření plnění výzvy OV ČSPB Liberec, kte­a rou již přijalo a realizuje 57 okres­ních organizací ČSPB. Pracovní zá­vazky, stejně jako promyšlená a komplexní politickovýchovná ma­sová činnost členů a organizací ČSPB, jsou konkrétním přínosem našeho svazu k realizaci závěrů květnového pléna ÜV KSČ. Předsednictvo ÜV ČSPB se proto obrací na všechny orgány a organi­zace ČSPB s výzvou, aby dalšímu rozvoji této akce věnovaly veškerou pozornost tak, aby nebylo jediného okresního výboru ČSPB, který by v duchu liberecké výzvy nemobilizo­­val své organizace a členy k plně ní těchto významných úkolů. Předsednictvo OV ČSPB je pře svědčeno, že — jako tomu bylo vždy v minulosti — odpoví široké masy členů Českého svazu protifa­šistických bojovníků konkrétními činy. Pod vedením KSČ, společně v jed notné Národní frontě vpřed k no­vým úspěchům v rozvoji naší socia­listické vlasti! Praha, 26. června 1974 Předsednictvo ÜV ČSPB NELZE ZAPOMENOUT Jdeš pomalu kiřsným malebným údolím, Odollm ticha. Slyšíš jak voda v potůčku skotačí a nasloucháš její písni. Ani se nenaděješ a přijdeš k obyčejné trampské chatě a kdyby sis nevšiml malého pomníčku s pěti? cípou hvězdou s kladivem a srpem a v něm vytesaného nápisu: „Dne 9. 7. 1943 zasedal v chatě ilegálni ústřední výbor Komunistické strany Česko­slovenska“ přešel bys ji bez povšimnuti. Jen obyčejná chata, kterou tramp­ská parta dělnické mládeže nazvala Port Igarka. Psal se rok 1933. V Ně­mecku nastoupil k moci Hitler. Síle né monstrum fašismu se dalo do po-_ hybu. Osudy národů i jednotlivců dostávaly v zběsilém běhu událostí jiný smysl a protichůdný směr. Mládež i Port Igarky dala svou chatu k dispozici partyzánům pro ilegální účely. Místo zde bylo ideál­ní, na rozhraní brdských a křivoklát ských lesů, v kouzelném prostředí, ale zároveň nenápadným a bezpeč­ným úkrytem. Stala se domovem mnoha ilegálně žijících soudruhů, místem mnoha ilegálních porad strany. Již v roce 1941 se zde skrý­val ilegálně žijící Jaroslav Nelibá, partyzán a spolupracovník ilegální­ho vedeni strany, Josef Matějka z Prahy, který později zastával funkci instruktora III. ilegálního ve­dení ' v jižních Cechách. Později k nim přibyli i sovětští zajatci Ale xej Nikitič Anipatov a Leontin Gri­­gorijevič Malov, kteří uteklí z na­cistického koncentračního tábora a stali se našimf spolupracovníky. Do chaty přicházeli i další významní pracovníci strany. Například Josef Molák, který stál v čele třetího ve­dení KSC, dále soudruzi Josef Koš íálek, Karel Vydra a jiní, kteří rov něž byli členy tehdejšího vedeni strany. Občas sem přijížděla i Jose­fa Fajmanová, krycím jménem „Mi­lada“ nebo také „Pepička", inštruk­torka třetího vedení KSČ pro Prahu. Chata se postupně stávala centrem řízení ilegální práce v brdské oblas­ti, dílnou, v níž se vyráběly desítky ručních granátů a třaskavých t zá­palných náloží, jejichž výbuchy ne­dávaly spát gestapákům. Stala se místem, kde 9. července 1943 zase­dal třetí Ilegální ústřední výbor KSC. Rudolf Vettška předal přítomným bojové pozdravu od Klementa Gott­walda a Jana Švermy a objasnil sta­novisko moskevského zahraničního vedení strany k domácí frontě odbo­je a ilegální činnosti strany. Směrnice „O politické linii a nej­­bližších úkolech ny Československa“ Komunistické stra prosazovala ak­tivní boj Čechů a Slováků za osvo­bození našich národů. Tato moskev­ská koncepce byla pravým opakem pojetí odbgje londýnskou emigrací, která proklamovala „šetření sil pro rozhodující chvíle války“, zatím co moskevské poselství naopak zdůraz­ňovalo, že nelze spoléhat na osvobo zení našich národů jen zvenčí, ale rozhodující je odpor našeho lidu doma. Rozvinula se rovněž organizátorská činnost a za velmi těžkých podmínek byly formovány bojové družiny i par­tyzánské oddíly. Na podzim r. 1943 došlo k vybudováni velkého party zánského krytu u obce Oseká a Ojezda na Berounsku, jeho velitelem JPOKRAČOVÁNI NA STR. 7) Starobylý hrad Streéno v romantickém miste nad zákrutami Váhu střežil po staletí vstdp do severního Slovenska. V prvních dnech Slovenského národního povstání se zde odehrávaly těžké boje. BRÁNA NA SLOVENSKO Nesčíslněkrát jsem projížděl silnicí z Prahy přes Hradec Králové, Svitavy, Olomouc, Hranice, A přece tentokrát od první chvile jsem se nemohl ubránit zvláštnímu vzrušení. Jarní den, měnící se vysoké nebe, tak vzácné svěží barvy květnových lesů tvořily malebnou kulisu. I poslání a cíl cesty jsou lákavé - poodhrnout clonu nad neprozkoumanými událostmi, neznámými hrdiny a jejich osudy, navštívit místa kudy - bez přehánění - kráčely před třiceti lety dějiny slavného Slovenského národního povstání. Valašské Meziříčí s mohutným zá­vodem DEZA se změnilo k nepozná­ní. Bývalo to tiché, Ospalé město, hned za posledními domky začínají lesy a těmi je možno přejít až na Slo­vensko. V létě a no podzim roku 1944 tudy procházely desítky a snad stovky těch, které volala láska k rodné zemi, aby se zbraní v ruce konečně bili ne přítele. Kousek za městem dodnes sto­jí lípa, na níž hitlerovdi tenkrát pově­sili několik mladých Čechů, jimž se útěk na Slovensko nepodařil. Cesta pokračuje a stále častěji při­pomíná tragické i slavné události vá­lečných let. Nalevo zasvítí červené střechy vesnice Zubří, kterou pro po­moc partyzánům přijel ztrestat sám K. H Frank. Ještě blíže k hranicím se v posledních dnech srpna 1944 sou­střeďovaly nacistické jednotky, připra­vené ke vpádu do údolí Váhu. Na nej­­vyšším bodu cesty, blízko hotelu Bum­bálka ukazuje turistická značka k úbo­čí Javorníku, kudy přecházela Party­zánská brigádo Jana Žižky na Mora­vu. Konečně Slovensko. Hluboká údolí a strmé zelené stráně kopců, lesy a HLASÜ REVOLUCE po stopách SNP lesy a jedno pásmo hor za druhými Bača a pasoucí se ovce. Mnoho no­vých aut. A mnoho výstavných domů, spíš^ vil, mezi nimiž se čosto již jen ztrácí pár posledních dřevěných cha­lup. Makov - Kolárovo - Velká Bytča. Tu­dy koncem srpna 1944 přijížděl jeden z hlavních proudů fašistických ozbro­jenců, aby udusili v krvi povstání slo­venského lidu. Ve Velké'Bytči, v bez­pečné vzdálenosti, se usídlil esesácký štáb. Je pozdní slunečné odpoledne, když vjíždíme do Žiliny. Ulice jsou plné promenujících se lidí, zítra začíná ví­kend, nikdo nikam nespěchá. Dnes je Žilina po Bratislavě a Košicích třetím největším slovenským městem, má už přes 50 000 obyvatel, za posledních dvacet let se jejich počet zdvojnáso­bil. Křižovatka železničních tratí do Ostravy, Bratislavy a Košic. Skuteč­ná brána na Slovensko. Velkého strategického významu Žili­ny si byli vědomi jak Němci, tak orga­nizátoři povstání. Co se tehdy ve městě dělo, na to vzpomíná tehdejší velitel posádky major Josef Dobro­­vodský: „Jako velitel povstalecké armády v Žilině jsem dal 29. srpna 1944 asi v 9 00 hodin pokyn k začátku povstá­ní. Ve městě měli Němci stálou po­sádku 350 mužů, kteří se po vyhláše­ní povstání v kasárnách zabarikádo­vali. Vyžádal jsem si z Martino posilu tří tanků o jednoho samochodného děla. Ty však u obce Stráňany musely svést těžký boj s nepřítelem a do Žili­ny dorazily až po setmění. Mezitím byla ve městě s úspěchem dokončena mobilizace. Protože bylo město ohro­ženo I z jihu, nařídil jsem 30. srpna ústup na východní okraj města. Bě­hem dne jsem se radil s vedoucím francouzských partyzánů Lanouriem !POKRAČOVÁNI NA STR. 3) Ředitel Pavel Chovanec /vpravoj uka­zuje autorovi reportáže zápisy v pa mětní knize Jizby tradic ve strečňan­­ské škole. ' Foto: D. TOMÁŠEK VÁLEČNÉ ŠKODY NA ZDRAVÍ Lékařská komise Mezinárodni fede­race odbojářů F1R vydala publikaci, shrnujíc! výsledky V. mezinárodního kongresu lékařů FIR. Jde o výzkum důsledků války, zejména vězněni v nacistických koncentračních a zaja­teckých táborech, nebo života v ile­galitě a v odboji. „Nejde o to vědět, kolik stojí zdraví, avšak o to, že zdraví se nedá zaplatit, že není cen nějšího statku, než je život a že ne­rovnost v nemoci je nesnesitelná ...“ řekl na kongresu prof. dr. Louis Fi chez, ředitel kliniky deportovaných, internovaných a jejich rodinných pří­slušníků ve Francii. 181 profesorů, lékařů a vědců z 21 zemí Evropy a Ameriky referovalo o svých výzkumných pracích, týkají­cích se únavy a předčasného stárnu­tí jakožto jevů extrémního zatížení. Předmětem šetření byla relativně ma­lá skupina těch, kteří přežili vězni­ce, káznice a koncentrační tábory na­cistické doby, od .bojových pracovní­ků, kteří žili v ilegalitě, a válečných zajatců, u nichž nebyly dodržovány mezinárodní dohody o válečných za jatcích. Je nepopiratelné, že úmrtnost me zi těmito lidmi je vyšší, než u ostat­ního obyvatelstva, život se jim zkra­cuje přibližně o 10 let. Podvýživa., spojená s těžkou tělesnou námahou, stresová situace, ve které žili, to vše má vliv na tělo a jeho orgány. Snižu­je se odolnost a zkracují- se životní vyhlídky. „Nelze pochybovat o tom, že pro­ces stárnutí probíhá pomaleji tam, kde člověk je v plné rovnováze s oko lim. Čím více energie naproti tomu vynakládá v boji o život, tím méně energie může nahromadit pro udrže ní .buněčných struktur a tím rychle­ji stárne“, konstatoval prof. Fichez. Další výzkumné práce mají být za měřeny na to, jak zpomalit proces stárnutí a působit proti předčasné smrti a proti větší náchylnosti k ne mocem. Sem patří otázky prostředí, v němž starý člověk žije, nejúčelněj­'(POKRAČOVÁNI NA STR. Z] i ZPOVĚĎ Pod Jímto názvem budeme od příš­tího čísla Hlasu revoluce otiskovat na pokračování životni příběh bývalého pražského převcra F. W. Bobeho, kon­fidenta SD a gestapa z doby nacistic­ké okupace. Měl na svědo,mí řadu lidských životů zejména z řad čes­kých duchovních, umučených v kon­centračním táboře Dachau. Příběh, k němuž jako podklady sloužily soud­ní protokoly i výpovědi svědků; byl napsán v první osobě ve formě zpo­vědi obviněného. red

Next