Katolické Noviny, 1959 (XI/1-52)

1959-01-04 / No. 1

ROČNÍK XI. ČÍSLO 1. • PRAHA 4. LEDNA 1959 CENA 50 HALÉŘŮ V touze po trvalém pokoji a míru SVATÝ OTČE BISKUPOVÉ A ORDINÁRI REPUBLIKY ČESKOSLOVENSKÉ, shromáž­­dění na své předvánoční poradě, přicházejí k Vaší Svatosti, aby v synovské úctě vyjádřili své vřelé díky za laskavý pozdrav a po­žehnání, které Vaše Svatost ráčila udělit biskupům, správcům die­­césí a věřícím naší vlasti u příležitosti nastoupení na stolec sv. Petra. STÁLE JEŠTÉ JSME pod hlubokým dojmem prvého projevu Vaší Svatosti, kterým jako viditelná hlava Církve Kristovy obrátila se k celému světu na vlnách éteru. Z každého slova vyniká velká péče milujícího Otce, který chce jen dobro pro své dítky a touží po tom, aby žily v jednotě a pokoji jako spořádaná rodina. Zejména hluboce působí slova Vaší Svatosti,*kterými Táčila vyjádřit touhu po spra­vedlivém pokoji. Vaše Svatost apeluje na státníky všech národů, X jejichž rukou je osud, štěstí a naděje lidstva. Vaše Svatost je vyzývá: „Obraťte svoje zraky k národům, které jsou vám svěřeny, naslouchejte jejich hlasu. Oč vás žádají, oč vás prosí? Nepřejí si hrozných vojenských zbraní, které byly vynalezeny v naší době a které mohou způsobit bratrovražednou válku a obecný zmar, ale přejí si mír, onen mír, v němž může lidská rodina svobodně žít, Vzkvétat a prospívat. Přejí si spravedlnost, klid a svornost, z nichž Jedině vzchází skutečný rozkvět.“ BEATISSIME PATER, tomu hlasu národů, volajícímu po míru, na­sloucháme i my v naší vlasti. Proto spolu se všemi Tnírumilovnými národy obracíme se svým hlasem na adresu všech, kterým jsou wěřeny osudy lidstva. Prožili jsme hrůzy války a proto si uvědo­mujeme, co by znamenalo rozpoutání nové války při nynější tech­nice atomového věku. Se znepokojením sledujeme přípravy války — » níž by se použilo hrozných zbraní ničivé síly — v bezprostřed­ním sousedství naší vlasti, v Německé spolkové republice a též v Itálii, v zemi, v jejímž středu je Svaté město. Těmi hroznými Zbraněmi mohla by se vyvolat nová strašná tválka, jež by zase uvrhla lid do hrůz pustošení a ničeni. DĚJINNÁ ODPOVĚDNOST sa životni osudy národů nás nutí, aby­chom připojili své hlasy a síly k mocnému mírovému hlasu Vaši Svatosti a abychom volali k těm, kdo připravuji válku: „Skryjte meč do pochvy!" SVATÝ OTČE, právě v předvečer svátků pokoje a lásky, kdy se ozývá hlahol zvonů a andělského hymnu „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle" (Lk 2, 14), obraotme starostlivě svůj zrak k Vaší Svatosti a prosíme, aby Vaše Svatost svou velkou autoritou ráčila ovlivnit všechny, kdo řídí osudy národů, aby vy­slechli voláni lidstva po spravedlivém pokoji a řešili spory spra­vedlivou dohodou, aby rodina všech národů světa mohla se těšit z míru a žít beze strachu před obecným ničením a pustošením. MY, SPOLU SE SVÝMI VĚRICfMI, nepřestaneme se modlit za plný úspěch úsili Vaší Svatosti, starostlivé o spásu a pokoj všech lidi, á rozmach vzájemné úcty a lásky, odstranění velikých překážek, které jsou ještě v cestě tomuto snažení. PROSÍME VAŠI SVATOST, aby ráčila přijmout projev naší synovské lásky a oddanosti a aby nás i nadále ráčila zachovat ve Svém otcovském srdci. Carský josef, biskup, apoštolský administrátor ThDr. POBOŽNÝ ROBERT, biskup, kapitulní vikář ThDr. LAZlK AMBROŽ, biskup, apoštolský administrátor ThDr. NÉCSET EDUARD, biskup DECHET JÁN, kapitulní vikář SCHEFFER ANDREJ, ' kapitulní vikář Prelát STEHLÍK ANTONÍN, kapitulní vikář Prelát ThDr. KRATOCHVIL JOSEF, kapitulní vikář GLOGAR JOSEF, generální ťikář ThDr. ONDEREK FRANTIŠEK, Apoštolský administrátor Probošt ThDr. OLIVA EDUARD, kapitulní vikář TITMAN ANTONIN, itapitulnl vikář JAVÜREK VÁCLAV, kapitulní vikář doba očekáván! přícho­du SPASITELOVA — advent — je přímo naplněna touhou a na­dějí, že vbrzku prožijeme něco velkého, co se hluboce dotkne našich srdcí. A čím více se blí­ží svátky vánoční, tím vemlou­vavěji dotýká se našich srdcí tajemná náplň Štědrého dne, který více než kteríkoliv den roku zní velebným hymnem lás­ky a pokoje. Radostný shon lidí v této přípravné době ústí do klidu, pokoje a lásky, s níž za­sedáme k společnému stolu sváteční pohody. A PRÁVĚ V TÉTO POSVÁTNÉ DOBÉ sešli se nejdústojnějšl pá­ni biskupové a Ordinári naší re­publiky, aby se ujistili, že ve všech diecésích naší vlasti náš věřící lid se plně ztotožňuje s budovatelským a mírotvor­­ným úsilím naší vlády a se vším naším pracujícím lidem bojuje o trvalé zajištění živo­ta a rozkvětu naší vlasti v kli­du, bezpečí a míru. Této obec­né touhy po zajištění; všech předpokladů, nezbytných k bu­dování šťastného života v trva­lém míru — touhy, kterou stá­le víc a více projevují vprav­dě křesťansky cítící věřící i na Západě — nemohli oslyšet na­ši arcipastýři, kteří správně tyto tužby hodnotí, shledávají­ce, že naprosto souhlasí s křesťansko« morálkou a povin­nostmi. TOTO VŠE tanulo našim ar­­oipastýřům na mysli, když se obraceli r.ú Svatého Otce Jana XXIII. svým listem. Připomína­li si v této souvislosti s po­hnutím slova nové Hlavy Cír­kve, jimiž dne 29. října 1958 vyprošovala milost Boží a tázala se: Proč se konečně neurovnávají různice a spory cestou spravedlivého míru? Proč se zneužívá lidského du­cha a bohatství národů k vý­robě vražedných a niěivých zbraní? Proč se nepoužívá vy­nálezů raději k zvýšení blaho­bytu lidstva? Víme sice dobře, že provádění všech těchto pod­nětů je spojeno s vážnými a těžce řešitelnými potížemi. Je však přece jen nezbytně nutno, aby byly řešeny, i když si vy­žádají ještě velmi namáhavého úsilí. Jde totiž ve svém jádru o nejzákladnější požadavek, na němž závisí bytí všeho Stvoře­ní. NAŠI NEJDOSTOJNĚJŠI PÁNI BISKUPOVÉ A ORDINÁRI vy­jádřili své vřelé díky za tento projev a v dopise, zaslaném Svatému Otci, ujišťují jménem svým i našeho věřícího lidu, že v naší vlasti usilujeme ze všech svých sil o život v mí- . ru, neboť dobře víme z’ vlast­ni zkušenosti, co znamená vál­ka a co by dnes znamenalo rozpoutání války nové. Právě zkušenosti našich národů obou posledních válek — kdy z jejich neblahými důsledky trpě­lo lidstvo bez rozdílu jazyka, víry, či barvy pleti — přímo nutí naše národy, aby stély v popředí všech snah o udrže­ní a zabezpečení pokoje vskut­ku trvalého. A to právě při­vádí i naše národy do neroz­borného svazku všech stejně smýšlejících národů, jež — v čele se Sovětským svazem — houževnatě a neochvějně hájí trvalý mír a šťastný pozem­ský život. NAŠI ARCIPASTÝRl ku kon­ci svého listu ujišťují Svatého Otce, že neustanou v modlit­bách o spásu a pokoj všech lidí. ISME SI VŠAK PLNÉ VĚDO­MI, že sama modlitba nestačí, s milostí Boží nutno spolupra­covat, proto je. také třeba bo­jovat za udržení tohoto nejvyš­­šiho pozemského blaha, kterým je život v míru. Je třeba potí­rat všechny mylné názory, že válka je nevyhnutelná a že není jí možno zabránit. Známe pří­činy vzniku válek, víme, že to sou hamižní a sobečtí jedinci, kteří ve snaze stále více zvět­šovat své osobní bohatství, se nezastaví ani před hekatomba­­mi mrtvých. Správně poukazují arcipastýři na situaci v západ­ním Německu, která je velikým nebezpečím války, protože na vedoucf místa se opět dostali lidé, jichž svědomí je obtíženo přímo zločiny poslední války. Nic nepomáhá licoměrné skrý­vání se pod pláštík tak zvané­ho pravého křesťanství. Vše­chen náš pracující lid a vši­chni poctiví lidé celého světa prohlédli již tuto šalebnou hru a Jistě s povděkem uvítali, že i naši arcipastýři upozornili ve svém dopisu Svatého Otce i na toto vážné nebezpečí. Na nás věřících je, abychom spolu s ostatními občany naši vlasti pomáhali svorně a v opravdo­vé jednotě k uskutečnění vel­kého cíle naší doby — šťastné­ho a spokojeného života v mí­ru. --.R..ttrRari E,. M■!S53 Novoroční zvony A i Metropolitní kanovník PROF. Dr. FRANTIŠEK KOTAL1K kázala se milost Boha, Spasitele našeho, všem lidem učíc nás, abychom odreknouce se bezbožnosti a svět­ských žádostí, střízlivě a spravedlivě a pobožně byli živi na tomto světě, očekávajíce blahou naději a slavný příchod velikého Boha a Spasitele našeho, Ježíše Kris­ta“ — důrazně připomíná sv. apoštol Pavel v epištole k Ti­­tovi, která se čte na svátek Obřezání Páně (2, 11—13 J. VÝRAZNÁ TATO PŘIPOMÍNKA nás vede k zamyšlení prá­vě na prahu nového občanského roku, do něhož vstupuje­me s nejupřímnějším přáním, aby byl požehnaný, radostný, vpravdě šťastný. Pro věřícího musí být toto přání i výra­zem činorodého úsilí všeho snažení, které obohacuje naši pozemskou pouť. Božími dary je pravé, lidské a důstojné štěstí, radost a láska, které jednou vyvrcholí v radosti, lás­ce a věčné blaženosti. Zde je hluboký smysl slov sv. Apoš­tola, když zdůrazňuje zásady plného a praktického života křesťanů: žít na tomto světě střízlivě, spravedlivě, zbožně. JE TO VELKÝ A VZNEŠENÝ CÍL, k jehož dosažení ne­stačí jen upřímné přání, ale je třeba mnoho dobré vůle, pevného odhodlání, především však lásky opravdové, křes­ťanské, která je nejspolehlivějším vodítkem a známkou kaž­dého poctivého, upřímného věřícího. Dobrá vůle a skutky lásky, to jsou nejpřednější podmínky, aby nastávající ob­čanský rok byl požehnaný, šťastný a radostný. V tom tkví tajemství posvěcení věřící duše a k tomuto posvěcení je třeba obzvláště dobré vůle. Sv. Albert Veliký to nepochyb­ně vyžaduje, neboť praví, že dobrá vůle nahradí všechno ostatní a má cenu nade všechno jiné. Dobrá vůle odevzdá­vá celého člověka Bohu zcela jednoduchým úkonem lás­ky. Minulost ponechává Božímu milosrdenství, budoucnost svěřuje Jeho dobrotě a shovívavosti, pouze přítomnost po­nechává si člověk, aby jí sebe posvětil. Velké a krásné je rozhodnutí duše zasvětit vše k větší cti a chvále Boží a pečovat ze všech sil o pravé blaho a duchovní, vnitřní trva­lou radost svých bližních. Dobrá vůle si zachová upřímnost i ve slabostech a mnohdy i nestálostech a pochybnostech. Po každém poklesku a pádu, který je vždy zjevným důka­zem naší slabostí, máme opět vstát, vrátit se k Bohu a po­korně se Mu oddat. Cesta tohoto duchovního odhodlání je cestou ke svatosti. Slavný církevní Učitel a biskup, sv. Augustin píše: „Svatost nezáleží v životě bez hříchu. Sva­tost znamená celým srdcem kráčet za dokonalostí. Ten je spravedlivý a svátý, kdo připisuje každé věci takovou hod­notu, jakou jí připisuje Bůh. Velmi snadné je státi se zlým, ale kamenitou cestou se kráčí k dokonalosti. Každodenním vítězstvím nad sebou dosáhli jsme nejlepších a nejslavněj­­ších úspěchů.“ Z TOHO jasně vyplývá, že svatost je přístupna každé duši, že k jejímu dosažení stačí milovat Boha a touto lás­kou, křesťanskou ctností, naplnit všechny úkony každo­denního života. Sv. Alfons z Liguori připomíná: „Všechna naše dokonalost záleží v lásce k Bohu, hodnému neko­nečné lásky.“ K téže lásce nás vybízí i sv. Pavel: „Ke všemu tomu však mějte lásku, která je svazkem dokona­lým“ (Kolos. 3, 14). ŽIJME opravdu z víry, naplňme skutky lásky svůj každodenní život, abychom dosáhli spásy' své duše, upev­nili blaho a pokoj našich domovů a přivlastnili sobě i všem lidem dobré vůle trvalý mír na celém světě jako nejvyšší přirozenou touhu všeho lidstva. Vždyť nejkrásněj­ším posláním doby je zdokonalit technické úspěchy tak, aby lidem sloužily a nebyTy v budoucnosti prostředkem záhuby. Stále jsou živá slova japonského lékaře Takašiho Nagaie, oběti druhé světové války: „Vědci se mají snažit vytvořit svět, kde už lidstvo nebude mít zapotřebí věnovat všechnu svou námahu výhradně pozemským potřebám. Obviňuje se technický pokrok, že je překážkou duchovní kultury. Ale ti, kdo to tvrdí, nevidí dobře: technická vy­spělost je právě nutnou základnou, na níž se v budoucnu bude moci zcela svobodně rozvíjet kultura duchovní.“ NA PRAHU NOVÉHO OBČANSKÉHO ROKU je církevní svátek Obřezání Páně. Zvony vyzvánějí do Božích chrámů a věřící při slavné oběti Mše sv. se modlí a prosí přede­vším o nadpřirozené dary a milosti pro celý příští rok pro sebe, svůj národ a všecko lidstvo. K této modlitbě ještě dnes — a snad více než kdykoliv jindy — připojíme úpěn­livou prosbu téhož japonského lékaře: „Nebe zakazuje myslit na novou válku: s atomovou bombou by znamenala zničení lidstva. A proto voláme z našich ubohých domků na svahu Urakami v městě Nagasaki ke všem národům na zemi: Vzdejte se války! Pomáhejme si, pracujme společně v duchu obecné lásky a bratrství! Klečíce v popelu ato­mové pouště prosíme vás, aby Urakami bylo poslední obětí bomby!“ N ZVONY VYZVÁNĚJÍ k svátečnímu dni, kdy liturgické texty Mše sv. i hodinky kněžského breviáre se stále vra­cejí k Nejsvětější Panně, abychom mohli s plnou důvěrou prošiti i svou Prostřednici milostí: Ó, Neboskvrněná Panno Maria, pros za nás, kdož se k tobě utíkáme. Pros za náš národ, za celý svět i za Církev svátou, Církev Tvého Bož­ského Spasitele! Dobrý život je velkým uměním VACLAV ZIMA KDYKOLIV stane člověk před něčím, co je mu nové, dosud nepoznané a zkušeností neověřené, má pocit stísněnosti a sta­rosti. Ten pocit je v nás zvláště silný a tíživý, vstupujeme-U do nového roku svého života, aniž jen trochu tušíme, co nám dá a co nám přinese, nebo co nám pdejme a co bude na nás poža­dovat. Tento pocit úzkosti a starosti je zcela přirozený, ale vě­řící člověk jej musí umět ovládnout a překonat silou své víry. Starost je neklidným průvodcem lidského života. Uchytí-li se, zaplní všecko myšlení člověka; je jako nemoc. Ozve se zprvu nějakou nepatrnou bolestí a nedostatečností, jež se časem chvat­ně rozrůstá a pokořuje lidské srdce nesnesitelným utrpením. Člověk, který nese tíhu svých starostí a trápení, rozhlíží se ne­trpělivě po příteli, který by poradil, pomohl, utěšil. Ale zdá se tak často, že země zmrtvěla a nebesa oněměla. Cas se podobá spící zimní krajině, kterou máme rádi v jarním probuzení a v letním žáru, ale která nám připadá neskonale smutná, jsou-li stromy bez listí, pole i cesty zaváty sněhem, ptáci umlkli a ni­kde nepotkáš živáčka. Ale pořád tu stojí kříž, který sem do této kraiiny zasadila před staletími zbožná ruka; a ten křiž lidskému poutníku pořád naléhavě a neumlěitelně připomíná, že nad veškerou úzkostí a starostí lidského srdce musí zvítězit veliká a živá důvěra v Pána který svým vtělením, celým svým životem a obětí na kříži dostatečně ukázal svou lásku k nám i svou sta­rostlivost o nás. Kříž není němý jako ona krajina, kterou moc zimv uspala v nehybnost mlčenlivosti, kříž k nám stále mluví řečí povzbuzuiící, potěšující a posilující. Kéž by ji věřící dušu na své životní pouti vždycky slyšela s porozuměním a s citli­vou vnímavostí! V LODNÍM DENÍKU Krištofa Kolumba lze na jednom místě Msti, jak se ho zmocnila úzkost a skoro zoufalství, kdvž při fPvki&ování na atrcně i.) Snímek H. Šantia Hcjncst, pok'j v naší zemi CÍRKEVNÍ ROK přenáší opti­mistické vánoční světlo přes Ob­řezání Páně i do nového roku, v němž už nyní statečně brázdí­me čas v dobré vánoční pohodě a s pevnou nadějí, že nás rok spásy 1959 nezklame, ba že bude ještě lepší než jeho předchůdce, na kterého už začínáme zapomínat. Dne po kapkách přibývá a na vel­ký svátek Svatých Tří králů či Zjevení Páně znovu se nám zjeví sláva betlémského Dítěte pře • světly myšlení a moci — před třemi mudrci od východu. Hvěz da pokoje stále září nad jeslemi jasně a povzbudivě. Kdo by nepřál, aby celý rok svítila lid­si stvu, které ze všech končin ze­mě upírá k ní své zneklidněné zraky? ŘÍKÁ SE, že Nový rok se podo­bá Pandořině skřínce: čloivěk ji otevře a vysype z ní dobré i ne­blahé dary pro celý rok. Ale křes­fan to tak nevidí a nevěří v mrtvý osud, výsledek mechanic­kých příčin a následků. Nezapo­míná, že je zde Vůie a Prazřetel­­nost Boží a její věčný p án, ta­jemné řízeni života člověka i ná­rodů. A pak je zde ovšem i lid­ská svobodná vůle, inteligence a síla ducha i rukou, jež mají po­máhat božské Prozřetelnosti v uskutečňování Božích úradků. POKUD JDE o duchovní živol krestana v novém roce, nepřejme si víc, než aby se na nás splnila slova krásné české lidové písně „Aby nás Pán Bůh miloval, hříchy odpustil, nebe dal . . My sami pak si slibme, že i my — křesťa­né, budeme Boha stále nade vše­cko mílnvati, že nebudeme Boha urážsti hříchy, nýbrž usilovati c nebeské království. Jak, o tom nás poučuje naše svaté náboženství. ÜECHOVÉ mají však ještě jed­­(Pokračování na straně 2

Next