Katolické Noviny, 1972 (XXIV/1-52)

1972-05-14 / No. 20

O lidštější svět „Co chcete, aby lidé dělali vám, to dělejte vy jim.“ — „Kdo má dvě suknice, dej jednu tomu, kdo nemá žádnou.“ — „Co jste udělali pro jednoho z nejnepatrnějšlch mých bratří, pro mne jste udělali.“ — „Milujte své nepřátele, prokazujte dobro těm, kdo vás nenávidí.“ — „Nové přikázání vám dávám: milujte se navzájem.“ — „Blahoslavení milosrdní, neboť jim se dostane milosrdenství.“ Požadavky Kristovy, známé z Nového zákona, ukrývají v sobě obrovskou energii a budovatelskou sílu, která je schopna přetvořit svět i člověka. Kristus nebyl revoluční reformátor, avšak usiloval o vytvoření lepšího světa. Chtěl ukázat, že člověk nemiluje Boha, jestliže nemiluje svého bližního. A bližního nemiluje ten, kdo nechce vidět jeho utrpení a nereaguje na ně. Proto křesťan je povolán zasazovat se o lepší, lidštější svět, v němž by bylo umožněno všem žít slušně a především důstojně. Křesťan nemůže chodit nevšímavě kolem skutečnosti, že dvě třetiny lidstva jsou podvyživeny, nemůže mu být lhostejná jakákoliv forma rasové nenávisti, náboženské nebo ideologické nesnášenlivosti. Jeho povinností je využít všech možností pro pomoc trpícím — lidem i národům. I jeho se ptá Pán: „Cos učinil? Hlas krve tvého bratra volá ze země až ke mněl“ Víme ovšem dobře, že všechno zlo ve světě je plodem viny, hříchu, a že hřích — prapríčina zla — má-li hýt zničen, potřebuje vykoupení. A toto vykoupení přinesl Kristus. Jeho smrt nebyla nevyhnutelným následkem jeho boje proti mocným tehdejší doby, byl to čin poslušnosti vůči nebeskému Otci a tím nekonečný úkon smíru na hříchy světa. Boju je-li křesťan proťi nedostatku, nespravedlivosti nebo jakémukoliv zlu v sobě nebo ve světě, nezvítězí, jestliže prostřednictvím sv. zpovědi, která je a zůstává nejvyšší formou pokání, nestane se i pro něho Kristus „Beránkem, Božím, který snímá hříchy světa!“ I když křesťan pracuje celý život na svém zdokonalení 1 na zdokonalení světa, přece jeho vlastní nadějí zůstává nový svět, do něhož vstoupíme, až se naše duše odloučí od těla. Už okolnost, že smrt je pro něho nevyhnutelná, dává mu střízlivý a realistický pohled na život zde. Ani církev by nesplnila své vlastní poslání, dílo spásy, kdyby chtěla vyčerpávat své síly Jen ve zdolání úkolů v tomto světě. Zmŕtvychvstalú Kristus dává nám poznat, že plnosti nedosáhneme zde na zemi, nýbrž v životě věčném, v nebi. V pokřtěném je tento nový svět v zárodku už přítomen. Svátostným životem se stále více rozvíjí. Ve zmrtvýchvstání a oslavení těla na konci časů bude do.vršen. Stvořitelský zásah Boha uskuteční to, čeho nedosáhlo lidské namáhání: nové nebe, novou zemi, nového člověka. „Viděl jsem nové nebe a novou zemi.“ (Zj 21,1.) FRANTIŠEK TOMÁŠEK Ročník XXIV. Praha 14. května 1972 Cena 50 hal. Hymnus k Nanebevstoupení Ty, naše spáso, Ježíši, všech Lásko, tužbo nejvyšší, tys Tvůrce všeho stvoření a člověk věků posledních. Jaký té musil soucit vést, žes naše hříchy za své vzal, že chtěl jsi muka smrti nést, bys kletbu smrti z lidí sňal? Pronikáš v žalář pekelný, propouštíš z něho zajatce a vítěz, slávou oděný, usedáš na irůn u Otce. Kéž donutí tě soucit týž, že rány vin nám zacelíš, nás podle slibu ušetříš a vlídnou tváří potěšíš. Ty budiž naší radostí, odměno všech v tvé věčnosti. Kéž naše sláva veškerá jen z tebe věčně vyvěrá. Amen. (Hymnus „lesu, nostra rede m p t i o", pochásejlcí nd neznámého autora ze 7. až 8. století: přeložil ). Sk.) Skutečnost Často se dnes tvrdí, že křesťanství neodpovídá duchu moderní doby a je proto nepřijatelné pro moderního člověka. Necháme stranou otázku, co je „moderní“ a co je „duch dob y“, ale všimněme si hlavní myšlenky. Je úkolem křesťanství odpovídat duchu doby, říkat to, co se líbí dnešnímu člověku a proto být moderní, nebo je úkolem křesťanství nést hodnoty svěřené od Krista a jejich silou pak řešit problémy člověka a lidstva? Je hlavní povinností křesťanství vyhovovat vždy módním myšlenkám, které v průběhu dějin se neustále objevují, nebo udržovat oheň pravdy v proudu doby? Má církev závazek k líbivému, nebo k pravdě? Skutečnost je to, co je, ne to, co si namlouváme. Pravda je poznání skutečnosti a ne toho, co se nám líbí. Poznání je činnost intelektu a ne citu. Nejde totiž vůbec o to, zda se někomu něco líbí, nebo nelíbí, ale jde o to, zda je to poznáno jako pravdivé, to znamená, že je to skutečnost. Někomu se třeba nelíbí, že prší. Moc se mu to nelíbí, ale ono prší přece dále, a nelze ten déšť nějak „odfilosofovat“. Nejvýš je možné si vzít deštník. To už je ale potom vztah ke skutečnosti. Skutečnost je tedy to, co j e. Pro člověka je to především děsivá nesmírnost ledového, temného a prázdného vesmíru. Pak je to nepochopitelná mnohočlennost nejrňznějších forem živé přírody. A nakonec je to člověk sám s celou svou problematikou, vinami, hodnotami a dějinami. Skutečnost není tedy abstraktní výmysl, se kterým by bylo možno si hrát, jako si hraje štěně se starou kostí. Skutečností je tento svět plný krásy, hrůzy, bojů, viny, radosti, hodnot, příčin a vztahů. Skutečností je krása purpurových západů slunce, skutečností je lesk žlutě zářících květin na horské louce, skutečností je líbezná naivita dětí, skutečností je i přítulné lichocení krásných věcí. Skutečností jsou ale také tesknoty opuštěného starého člově-ka, skutečností Je 1 pomalé umírání na rakovinu, skutečností je zoufalá bezvýchodnost prohraných životů, skutečností je 1 hrůza z umírání. Skutečností jel boj mladého člověka o smysl života, stejně jako vědomí viny po spáchání zlého činu. Skutečností je láska matky k nevděčnému synu, stejně jako zamilování se dvou mladých lidí na cestu do budoucnosti, oběť vlastního života na záchranu kamaráda, touha po štěstí bez konce, 1 opojení lásky k Tomu, Jenž Jest. Takový je člověk a my musíme počítat s člověkem, jaký je. Křesťanství, je-li tím, zač se vydává, musí především odpovídat na otázky tohoto člověka a řešit problémy tohoto člověka. Principiální hodnota křesťanství je v tom, nese věky odpověd Boží a na otázku zoufalého hledání člověka dává sílu k nalezení. Je-li tato odpověd v určité dějinné situaci módní, nebo není, ie podružné. B. Š. Večné trvá Nad střechami moderně se rozvíjejícího města Benešova se vypíná nezvyklá silueta kostelní zříceniny. Jsou to dva pilíř* s klenáky oken bývalého presbytář* chrámu Nanebevzetí P. Marie, stál při bývalém minoritském kláštere. v Kolem roku 1048 stával v těchto místech tehdy lesnaté krajině hrad, nazývaný podle zakladatele Beneše hradem Benešovým. V podhradí toho hradu vznikla osada, která se stala základem dnešního Benešova u Prahy. Hrad tu stával až do XIII. století, kdy se páni z Benešova přestěhovali na pevnější hrad nedaleko a nový hrad nazvali podle dřívější vesnice Konopištěm. Na místě starého benešovského hradu založil pak jeden z potomků Benešoviců — kteří se proslavili též při výpravě Vladislava II. r. 1158 k Milánu — staroboleslavský probošt Tobiáš z Benešova r. 1246 klášter minoritů. který byl r. 1257 1 s koslelem posvěcen. V chrámu — kt-erý měl ráz katedrální stavby — byly četné hroby mnichů a členů rodiny Benešoviců. V r. 1420 při bojích o Benešov chrám vyhořel. Klášter tehdy navždy zanikl, avšak do konce XVIII. století měl jeden z členů kláštera sv. jakuba na Starém Městě Pražském titul „kvardiána benešovského.“ Bývalý benešovský klášterní chrám nebyl již nikdy obnoven, jsa vydán na pospas povětmosti. Že to byla stavba veliká a krásná, svědčí i kardinál Aeneáš Sylvius Piccolomini, pozdější papež Pius II., skladatel „České, .kroniky“ který r. 1451 dial v Benešově. To bylo v době, kdy v prostorách pobořeného chrámu zasedal i sněm tehdejšího českého království. Avšak co nezničil čas, dokonala lidská ruka. Z kdysi nádherné chrámové stavby zbyly posléze dva pilíře s vysokými hrotitými gotickými okny. Při pohledu na tyto majestátní smutné trosky vybaví se i známé: „Tak pomíjí sláva. . . A nad mrtvým tichem malé zahrádky, která se nyní rozkládá v prostore bývalého presbytáře a nad celým městem nese se občas mohutný hlas zvonu Rudgera z blízké nízké zvonice, který je posledním zbytkem bývalého klášterního chrámu. Tento gotický památník / roku 1821 je prý nejstarším zvonem v našich zemích a dokazuje velikou kov ol i tečkou dovednost našich předků. Dr. V. V. Kremer Snímek: )osef Chroust Přijeďte do Prahy Před. 700 lety se bolesti zubů prostě musely vydržet — nebo Sel zub kleštěmi — bez infekce — ven. Zubní střediska nefungovala ani pro krále. Sami všichni víme, jak nevrlý bývá člověk, když se zuby ozvou. A ted si představte člověka, který — v poměrně mladém věku — umírá, a má asi třetinu zubů vytrhanou, třetinu silně zkaženou, a jen pár zdravých zubů napovídá, že to na „staré“ čelisti nepůsobil „zub času“, ale normální zubní kaz. Ta čelist patřila kdysi člověku, který si mohl dovolit hý> nevrlý a zlý, když ho bolely zuby. Byl králem říše francouzské. Jmenoval se Ludvík. Svatý Ludvík. Dolní čelist svátého Ludvíka — krále 13. století — patří k nefcennějším pokladům pařížské notredamské klenotnice, fez připomíná pražský loretánský poklad. Samozřejmě fsem si chtěla ověřit, festii je lepší, větší, nebo cennější, než to, co máme v Praze. Proto jsem vstupovala s duchem kritickým. Cizinci z celého světa vzdychají v pokladnici pařížské katedrály „áách“. Musila jsem se úplně násilím držeU abych tam nezačala kázat: vážení a milí, chcete-li vidět něco víc a něco nádhernějšího', skvělejšího — přijeďte do PrahyI V pařížském pokladu mají staré ornáty — ale ne tak starobylé, jako v pokladnici Pražského hradu. Mají tam vzácné a nádherné iluminované rukopisy knih — ale ne víc, než ve Strahovské knihovně. Relikviáře jsou větší a okázalejší a v nich kosti světců ohromné ve srovnání s kostičkami, které mám’e v pražských pokladech. Však Paříž a Francie je také o něco větší! Ale ti, kdo znají poklady pražské, musejí uznat, že „ádách .. .* nutno říkat spíše u nás. A dia/nantová monstrance? Také mají jednu, jen co je pravda. Ovšem toho času' ne pravou, jen imitaci daru krále Ludvika XVI. /ne toho svátého!j — protože původní se ztratila... A nakonec nil ze všeho nejcennější připadala přece jen ta královská svátá čelist. Svědčí, že l krále mohou bolet zuby. A zároveň, že ani bolest zubů — nebo čehokoliv jiného — nemusí být překážkou, aby se člověk stal svátým. šk Vyznání víry Pavla VI. NOVA EVA Věříme, že Nejsvětější Matka Boží, nová Eva, Matka církve i nadále v nebi koná svou mateřskou službu pro údy Kristovy a spolupůsobí při vzniku a rozvoji božského živott v duších vykoupe ných lidí/• Podle neměnné vůle věčného Otce začalo naše vykoupení tím, že jeho jednorozený Syn se pro nás stal člověkem. V tomto Božím plánu spásy je ovšem zahrnut 1 souhlas té, která byla vyvolena stát se matkou Božského Vykupitele. Svým svobodným rozhodnutím se Blahoslavená Panna úzce přidružuje k svému Synu. „Její poslušnost, víra, naděje a vroucí láska spolupracovaly jedinečným způsobem při Spasitelově díle na obnově nadpřirozeného života v duších, když počala Krista, porodila ho, živila, představila Otci v chrámě trpěla spolu se svým Synem umíraa jícím na kříži. Proto se stala v řádu milosti naší matkou“ (LG 61 j. V jejím „staň se“ je logicky i počátek naší církve a všech milostí, které z vy koupení vyplývají pro všechny, kteří se stávají Kristovými vyznavači. Je matkou Krista, celého Krista, tedy i Krista žijícího v nás. Maria zůstane vždy spojena s dílem spásy, zůstane tedy i navždy spojena s církví. Označení „Matka křesťanů“ a „Matka církve“ nejsou pro Marii prázdné a ozdobné tituly. Je jistě prvním a nejvznešenějšíin členem církve. Je však též jejím obrazem, symbolem i vzorem, v němž církev vždy znovu sebe sama nachází a podle něho se také řídí. „Blahoslavená Panna pro důstojnost a úkol božského mateřství, které ji spojuje se Synem Vykupitelem, a pro zvláštní úkoly a milostí, je vnitřně spojena s církví. Už sv. Ambrož učil, že Bohorodička je vzorem církve ve víře, lásce a dokonalé jednotě s Kristem“ (LG 63). Od dávných dob je srovnávána s pramátí Evou. Toto srovnání se takřka vnucuje a odpovídá známé paralele sv. Pavla (Rím 5J mezi Adamem a Kristem. Eva na sebe a své potomstvo svolává kletbu, Maria přemíru Boží milosti, která se má jejím prostřednictvím rozšířit na celé Jidstvo. Eva pochybuje o Božím slově; Maria neví, „jak se to stane“, a přece věří. Eva je matkou všech, jejichž údělem je utrpení a smrt jpko následek hříchu — Maria je matkou Prvorozeného z mrtvých a pro jeho zásluhy matkou všech živých. Toto krásné srovnání, které je‘ možno mnohonásobně rozšířit, má opravdu svůj reálný základ, a není divu, že je církev dodnes ve svých pobožnostech a dokumentech (sr. LG 56) často používá a z něho vychází. Eva dobrovolně a svobodným rozhodnutím zklamala ve víře — Maria následovala Boží vůli svobodným rozhodnutím v okolnostech, které nesprávně vidíme až příliš ozářené slávou, kterou jí dnes svět vzdává. Vidíme slávu zvěstování — a zatím byla tehdy jako kdysi Abraham — postavena na počátek jí neznámé cesty, a co Bůh od ní žádal, bylo její naprosté a bezpodmínečné odevzdání se ve víře. Co bylo rozhodující, byla nevíra u jedné a víra u druhé. V postoji k víře záležel pád jedné a velikost druhé. Ve víře, která nemá obdoby, je velikost a sláva Marie, Matky Boží a matky všech věřících. Pannu Marii nazýváme Pannou blahoslavenou; tento její predikát se vztahuje na její nynější stav v nebi. Ale její mateřský vztah vůči těm, kteří ve víře v Jejího Syna putují tímto časem, z Boží vůle a prozřetelnosti, trvá. Nazýváme ji právem pomocnicí, přímluvkyní a prostřednicí milosti vykoupení. Přivádí nás k svému Synu a stará se jako pečlivá matka, aby se nikdo nestal mrtvým údem bez lásky a . tedy bez života. Dějiny církve a spásy lidstva dokazují prostou prava du, že mariánská úcta má jediný cíl prostředek: mít blíže ke Kristu. Jestliže k sobě obrací úctu mnohých, v pak jen proto, aby je těsněji spojila jednotu se svým Synem Ježíšem Kristem. JOSEF KAVALE Svaťí Otec — přijal vedoucí pracovníky Mezinárodního veletrhu v Miláně. Ve svém projevu podotkl, že by bylo omylem se domnívat, že papež nechce, nebo nemá co říci k současným ekonomickým a technickým problémům, nebo že snad, zanícen ideály chudoby, hledí na podobné starosti nevlídně. Pravdou je pravý opak. Papež prohlašuje, že je velikou ctí pro člověka, smí-li odhalovat a zdokonalovat hodnoty, jež nekonečná Boží moudrost ukryla do věcí, které nás obklopují. Je však třeba, aby si člověk byl vždy při své činnosti vědom slov sv. Pavla: „Věci přítomné nebo budoucí, všechno je vaše, vy pak náležíte Kristu a Kristus Bohu“ (1 Kor 3,22). — prohlásil před nedávným „Anděl Páně“, že nás obklopuje mnoho smutných věcí, jako jsou války, vykořisťování, násilí, organizovaná zločinnost, zmatek ve veřejném mínění apod. Dokonce nechybějí lidé, kteří věstí, že to všechno muší zle skončit. Pravý křesťan však ozbrojen a posílen tajemstvím vehknnoc se musí snažit, aby současné dění vyústilo v pořádek, svornost a mír a aby síly dobra ve světě byly rozmnoženy.