Katolické Noviny, 1973 (XXV/1-52)
1973-06-10 / No. 23
ŠTĚPÁN KARDINÁL TROCHTA Pavel VI. ve stopách Jana XXIIL Byl jsem požádán, abych napsal článek o osobnostech papežů Jana XXIII. a Pavla VI. Jde o tak významné postavy na trůně sv. Petra, že jejich porovnání a správné zhodnocení by vyžadovalo rozsáhlou studil. Zpracovat tuto látku uspokojivým způsobem se opravdü vymyká mož-: nostem novinářského článku. Domnívám se, že Jan XXIII. na sebe nejvíce upozornil a stal se populárním svou encyklikou „MÍR NA ZEMI“ („Pacem in terris“), jejíž obsah by měl znát každý křesťan. Letos vzpomínáme desátého výročí jejího vydání, které komentuje celý svět. Proto považuji za nejvhodnější srovnat činnost obou papežů právě na poli mírových akcí. V OKRUŽNÍKU „O POKROKU NÄRODO“ a v apoštolském listě „Při osmdesátém výročí“ („Octogesima adveniens“) přihlásil se Pavel VI. k dědictví encykliky „Mír na zemi“. Ano, ještě ji rozvíjí a prohlubuje podle požadavků současné doby. Letos 10. dubna vyjádřil svůj postoj k této encyklice projevem, nad který bychom sotva nalezli vhodnější pro naše srovnání mírového úsilí obou jmenovaných papežů. Sv. Otec v něm zdůraznil, že okružní list Jana XXIII. přispěl k upřímné snaze o vzájemné dorozumění a k tomu, aby si křesťané společně uvědomili, jakým dobrodiním je mír, který je vnitřním základem snahy o všeobecné sblížení posledních let. VÝZNAM OKRUŽNÍKU „MÍR NA ZEMI“ Pavel VI. pravil: „Chceme vzpomenout události, která hluboce poznamenala dějiny církve 1 dějiny vzdělaného lidstva: Dnes je tomu 10 let, co náš ctihodný předchůdce Jan XXIII. oslovil všechny lidi dobré vůle svým okružním listem „Mír na zemi“, který vzbudil ve světě dodnes neutuchající ohlas a přiměl k důkladnému zamyšlení jednotlivce i skupiny odlišného náboženského vyznání, rozdílné rasy i kultury, i různého zřízení společenského a politického. O tomto dokumentu by si nikdo neměl dovolit znuděně prohlašovat, že neříká nic nového, protože se toho prý namluvilo o míru již příliš mnoho, takže nás tento námět už téměř přestává zajímat. Je ovšem smutné, když se lidé zase navracejí ke starému způsobu myšlení, který bychom po tolika tragických zkušenostech posledních válek, a když známe katastrofální následky konfliktů, které by mohly propuknout v nejbližší budoucnosti, považovali tak rádi za překonaný. Místo toho pozorujeme, jak Jsou lidé opět takřka instinktivně přitahováni k názorům, které nám mohou být osudné: To, na čem prý záleží víc než na míru, na pořádku a na spravedlnosti, je síla — af už připravené v záloze, nebo skutečně použitá v zápase za prosazení vlastních zájmů. — Táži se proto ještě jednou: Má řídit osudy národů sobectví? A zákonitá a povinná péče o vlastní spravedlivý blahobyt už nemá být inspirována láskou, usměrňována spravedlností a zasazena do rámce míru? MlR, TO JE ZÁKLAD NOVÉHO VZDELANÉHO LIDSTVA, dobře si to zapamatujme! Mír nemá být v dějinách pouze nahodilou přestávkou, nýbrž stálým kvasem lidské společnosti (čili nemá být mírem statickým, nýbrž dynamickým). A ve světě, který již zákonitě směřuje k jednotě, nemůže být mír záležitostí jednostrannou, ale záležitostí všech. Mír, to není snaha zabránit jakýmkoli změnám takového uspořádání, které bylo vývojem věcí 1 lidí dávno překo. áno a stalo se nesnesitelným, nýbrž ustavičná dynamická péče o přednostní postavení člověka, braného v komplexní úplnosti jeho bytí, 'jeho práv a povinností a jeho vyššího určení. Zmíněná encyklika vyburcovala všechny lidi dobré vůle, aby uvažovali o jedné z nejnaléhavějších povinností jednotlivce v současné společnosti: Aby si každý stále svědomitěji uvědomoval svou hroznou odpovědnost a svůj úkol, kterého se nemůže odříci před žádným druhým člověkem, totiž: Společně budovat a hájit mír podle směrnic, naznačených naším předchůdcem: „Mír na zemi, tuto horoucí touhu lidí všech dob, nelze uskutečnit a upevnit, leč když bude nastolen řád, stanovený Bohem, a když ho všichni budou mít v úctě .. Řád, založený na pravdě, budovaný podle požadavků spravedlnosti, oživený a doplňovaný láskou a konečně uskutečňovaný v úctě ke svobodě každého“ (AAS, LV, 1963, str. 257 a 303). DOBRÉ OVOCE ENCYKLIKY „Encyklika ,Mír na zemi“ přispěla k rozvoji základního poslání života církve tím, že se mír všeobecně pozorně sleduje, není pouhým přídavkem, ale je skutečně vtělen do církevní pastorace. Na všech úrovních církve se projevil duch nové vnímavosti pro mír .. Také mezi našimi bratry v Kristu a mezi těmi, kteří vyznávají jiná náboženství nebo jsou bez vyznání, zesílilo v těchto posledních letech společné přesvědčení, že mír je pro svět drahocennou a nezcizitelnou hodnotou, a projevuje se u nich stále živější touha podporovat studia, hnutí a akce ve prospěch míru." ÚSILÍ O MÍR — ZÁKLADNA VŠEOBECNÉ VZÁJEMNOSTI. „Tato iniciativa spolu se vzrůstající, upřímnou touhou po dialogu, přispěla také k potěšitelnému rozvoji dohod a spolupráce na slibném poli křesťanské vzájemnosti. Nezdá se mi upřílišeným prohlásit, že tak, jak účinně přispěla encyklika k rozvoji uvedených snah 0 dialog, podobně podporovala jmenované dohody a ekumenické akce, které prosazují jako závaznou ústřední myšlenku celé mentality a a civilizace člověka moderní společnosti.“ „Jestliže z jedné strany pozorujeme tolik kladných výsledků hlasu našeho předchůdce a radujeme se z nich, a když s uspokojením zjišťujeme, že snaha o mír zapouští pevnější kořeny ve svědomí jednotlivců 1 kolektivů, je z druhé strany naší povinností upozornit, že mír je dosud dobrem, jehož má svět ještě příliš zapotřebí. Už po léta během našeho pontifikátu sledujeme základní směr dnešní pedagogiky, který chce vytvářet nového ducha soužití mezi lidmi. Neúnavně vynakládáme všechno úsilí na obranu míru a snažíme se vštípit lidem přesvědčení, jak je mír nevyhnutelně nutný. Usilujeme vzbudit mezi národy větší vzájemné pochopení a hájit ty, kteří trpí v poměrech, kde nespravedlností vyhrocené spory působí rozklad a zkázu.“ O této mírové iniciativě Svatého Otce vychází každoročně informativní kniha, která bývá rozesílána hlavám států, představitelům církví a vynikajícím osobnostem. ENCYKLIKA STÁLE AKTUÁLNÍ „Poselství okružníku ,Mír na zemi1, které nic neztratilo ze své závažnosti, nás v tomto desátém výročí posiluje a dává nový rozmach našemu neúnavnému úsilí o vybudování světového míru. Vřele bychom si přáli, aby se toto poselství ustavičně setkávalo s kiadnou odezvou a vlévalo důvěru a horlivost všem lidem dobré vůle a všecky jednotlivce i skujiny přesvědčilo, že .mír je možný' — jak bylo řečeno o letošním mezinárodním dnu míru — a proto usilovat o něj je naše povinnost! Tento vnešený a ušlechtilý úkol žádá, aby se na jeho uskutečňování podíleli všichni. Ale poněvadž jsou lidské síly slabé a křehké, je zde nutná také pomoc shůry. Opakujeme dnes prosbu, kterou náš předchůdce zakončil před deseti lety svůj list, a obracíme se „k Tomu, který svým bolestným utrpením a svou smrtí zvítězil nad hříchem... a usmířil lidstvo svou krví s nebeským Otcem“ („Pacem in terris“, AAS, LV, 1963, str. 303), a tím uskutečnil nejlepší předpoklad vzájemného usmíření mezi lidmi. Proto ať je Kristus knížetem míru (Is 9, 6) a ať nese tento drahocenný dar světu. On, který „zvěstoval to usmíření vám, kteří jste byli daleko, i těm, kteří bylí blízko“ (Ef 2, 17). „Snažme se tedy všichni,“ končí Pavel VI., „abychom ve škole slavného dokumentu, který zanechal nám, církvi i dějinám papež Jan XXIII., vychovávali své duše k pravému míru v myšlení, jednání i v našich prosbách. Tyto snahy ať doprovází naše apoštolské požehnání.“ HLAS PAVLA VI. JE TEDY POTVRZE* NIM HLASU JANA XXIII. a novou vybídkou, abychom o mír usilovali a mír budovali. To je prostě povinnost našeho křesťanského svědomí. Nedávno jsme v Katolických novinách psali o VELKORYSE OPRAVE STŘÍBRNÉHO NÁHROBKU SV, JANA NEPOMUCKĚHO ve svatovítské katedrále o Praze. Není to však jediný objekt, který v poslední době zaujme návštěvníky katedrály. Dík pochopení a finanční dotaci Kanceláře presidenta republiky, její stavební a památkové správy, ve spolupráci s Pražským stavebním podnikem, byla provedena OPRAVA HISTORICKÉHO KNĚŽIŠTĚ KATEDRÁLY v duchu pokoncilní liturgické obnovy podle návrhu prof. arch. Jana Sokola. Návrh respektující gotický architektonický prostor dosáhl celkem úspornými zásahy překvapivého výsledku a účinu. Byly přesunuty kanovnické lavice o jedno klenební pole k východu, blíže k dosavadnímu starému hlavnímu oltáři. Uvolněného prostoru využil architekt k vytvoření dvou bočních schodišť, která navazují na dosavadní schodiště presbytáře, stoupající z hlavní lodi. Vznikl tak trojboký pyramidální útvar, na jehož horní plošině stojí nový jednoduchý, masívní olt ář ní stůl z bílého mramoru a po jeho boku ambonový pult Jviz snímek P. B. Hlaváče). Sedadla pro biskupa (celebranta) a koncelebranty jsou umístěna na plošině před starým Krannerovým oltářem, jehož romantická gotika vytváří pozadí nové úpravy. Oprava sama prospěla nemalou měrou vzácnému gotickému prostoru jako celku i jeho jednotlivým složkám, napr. Vladislavské královské oratoři, o čemž se přesvědčí návštěvníci nejlépe na místě samém. Zvlášť nutno ocenit, že náročné práce kamenické i jiných řemesel byly úsilím všech pracovníků urychleně ukončeny do velikonočních svátků, takže již na Hod Boží velikonoční a první den připomínky milénia pražského biskupství, na svátek sv. Vojtěcha 23. dubna, mohly být slaveny bohoslužby V nově upraveném presbytáři. Člověk potřebuje lásku TŘETÍM NEJVĚTŠÍM SVÁTKEM CÍRKEVNÍHO ROKU JE HOD BOŽI SVATODUŠNÍ, SVÁTEK DUCHA SVATÉHO. Kdo je Duch svátý? Těžko ie odpovědět na tuto otázku, právě jako na otázku: Kdo je Bůh. Bůh je příliš veliký, příliš vznešený, než abychom Ho mohli dokonale pochopit. O Duchu svátém můžeme říci, že je třetí božská osoba, že je osobní, živá láska Otce 1 Syna, že je stejné podstaty s Otcem a Synem, že je stejně věčný a nekonečný a všemohoucí jako Otec a Syn. Jak je to však všechno možné, to nechápeme svým lidským rozumem, protože naše myšlení je vázáno na skutečnosti tohoto světa, a ty jsou jen stínem dokonalé, pravé skutečnosti Boha. Proto tu n'aše myšlení nestačí, je nedokonalé, jako je nedokonalé poznání dítěte, které ještě nemůže chápat. Duchu svátému, právě pro jeho postavení v životě Nejsvětější Trojice jako podstatné lásky Otce a Syna, přičítáme všechno, v čem se projevuje v duši člověka a v církvi Boží láska. Tuto Boží lásku jsme schopni vystopovat. Praví žalmista: „Nebesa vypravují slávu Boží a dílo jeho rukou hlásá obloha.“ V díle stvoření, ve vesmíru, poznáváme Boží moc i Boží moudrost. Nepoznáváme tu také Boží lásku? Hned zpočátku říká Písmo, že Duch Boží se vznášel nad vodami. Nebyl tedy stvořen svět jen pouhým rozumem, pouhou vůlí, usilující o to, co je užitečné, účelné. Byl stvořen také z lásky, z puzení jakoby nerozumného, darovat v hojnosti, jakoby marnotratně plýtvat dary. Přesvědčuje nás o tom i nevyčerpatelná plnost a krása všeho stvoření. Mohlo by třeba někoho mrzet, že tolik květů opadne a nepřinese plody, ale ve skutečnosti to mluví o Boží štědrostí, která nepočítá jen hospodárně. Kdyby dnešní moderní člověk mohl stvořit svět po svém, byl by tento svět třeba zdánlivě zařízen rozumněji, ale jak by byl chudý na skutečnou krásu, nedovedl by oblažovat srdce člověka. Takový svět, který by si člověk sám vytvořil, postavil by bezpochyby do jeho středu, do středu celého vesmíru, člověka, uvěznil by tedy nutně člověka navždy ve světě a v sobě, v jeho nedokonalosti. ale Člověk se nemůže vzdát lásky, Člověk potřebuje lásku. Viděli jsme v naší televizi film Německé demokratické republiky o dr. Schliitterovi. Německý vědec pracuje na východní frontě a má v laboratoři ruskou laborantku. Ta se ho táže, má-li rád svou ženu. Když odpovídá, že nemá, ptá se ho, proč si ji tedy bral. No proto, že byla bohatá, protože pomocí jejího otce se dostal do vlivné společnosti, že mohl získat moc. To prý jsou cennější hodnoty než láska. Na to mu říká ruská laborantka, která pracuje v ilegálním hnutí za osvobození své vlasti: „Největší a nejdůležitější věcí v životě je láska. Láska nám umožňuje vyjít ze sebe, pracovat, obětovat se pro jiné. Jen láska dovede učinit život krásným a šťastným.“ MILOVAT, MlT RÁD, byť jen přirozeně milovat a obětovat se pro jiné, je Boží dar, i když si to třeba člověk neuvědomuje. Láskou přerůstá člověk sama sebe, přerůstá tento vypočítavý, studený svět a přibližuje se k Bohu, stává se jakýmsi anonymním křesťanem, když rozum ještě nedospěl k plnému poznání pravdy. Nesmírný počet lidských existencí by bylo třeba považovat za ztracený, kdyby síla iejich lásky o nich neprozrazovala, že jsou blízké Bohu, že čekají, že jsou disponováni pro hodinu milosti. Jsme stvořeni k obrazu Božímu, a tento obraz je nejvíce znázorněn láskou. Duch svátý, který je láska sama, apoštoly osvítil, posvětil a posilnil. Zachovává svou církev, řídí ji a rozdává jejím prostřednictvím své milosti, které nám zasloužil svou smrtí na kříži Pán Ježíš. A VŠECKO VEDE K LÁSCE. Až kam může vést láska lidí? Snad jste měli příležitost potkat dívku, Jež má všecky předpoklady, aby mohla založit dobrou a šťastnou rodinu, ale ona se přece všeho zřekla, aby mohla opatrovat těžce nemocnou matku. Nebo jste snad měli možnost poznat matku, zahrnující zvláštní péčí jedno ze svých dětí, vyděděné přírodou, nanř. ochrnuté, nebo slabomyslné. Celá léta se nepokojně sklání nad lůžkem, kde leží Její syn, nikdy nevidí úsměvu, nikdy neslyší slůvka vděku. Radí jí, aby dala dítě do ústavu, aby se mohla lépe věnovat svým zdravým dětem. Odmítá. Říkají jí, že dítě nikdy nepozná, bude-li je obsluhovat někdo cizí. Odpovídá, že nechápe jejich důvody, přece jí stačí, že je to její dítě. Je-li u lidí možný takový projev lásky, jak je pak nesmírná, všeobsáhlá láska Boží. Kéž nás takové lásce naučí Duch svátý, dárce darů přemnohých, kéž láska a pokoj naplní srdce naše o těchto svátcích Ducha svátého. VÁCLAV MEDEK