Katolické Noviny, 1973 (XXV/1-52)

1973-06-10 / No. 23

ŠTĚPÁN KARDINÁL TROCHTA Pavel VI. ve stopách Jana XXIIL Byl jsem požádán, abych napsal článek o osobnostech papežů Jana XXIII. a Pavla VI. Jde o tak významné postavy na trůně sv. Petra, že jejich porovnání a správné zhodnocení by vyžadovalo rozsáhlou studil. Zpracovat tuto látku uspokojivým způsobem se opravdü vymyká mož-: nostem novinářského článku. Domnívám se, že Jan XXIII. na sebe nejvíce upozornil a stal se po­pulárním svou encyklikou „MÍR NA ZEMI“ („Pacem in terris“), jejíž obsah by měl znát každý křesťan. Letos vzpomínáme desátého výročí jejího vydání, které komentuje celý svět. Proto považuji za nejvhod­nější srovnat činnost obou papežů právě na poli mírových akcí. V OKRUŽNÍKU „O POKROKU NÄRODO“ a v apoštolském listě „Při osmdesátém výročí“ („Octogesima adveniens“) přihlásil se Pa­vel VI. k dědictví encykliky „Mír na zemi“. Ano, ještě ji rozvíjí a pro­hlubuje podle požadavků současné doby. Letos 10. dubna vyjádřil svůj postoj k této encyklice projevem, nad který bychom sotva nalezli vhodnější pro naše srovnání mírového úsilí obou jmenovaných papežů. Sv. Otec v něm zdůraznil, že okružní list Jana XXIII. přispěl k upřímné snaze o vzájemné dorozumění a k tomu, aby si křesťané společně uvě­domili, jakým dobrodiním je mír, který je vnitřním základem snahy o všeobecné sblížení posledních let. VÝZNAM OKRUŽNÍKU „MÍR NA ZE­MI“ Pavel VI. pravil: „Chceme vzpome­nout události, která hluboce pozna­menala dějiny církve 1 dějiny vzdě­laného lidstva: Dnes je tomu 10 let, co náš ctihodný předchůdce Jan XXIII. oslovil všechny lidi dobré vů­le svým okružním listem „Mír na zemi“, který vzbudil ve světě dodnes neutuchající ohlas a přiměl k dů­kladnému zamyšlení jednotlivce i sku­piny odlišného náboženského vyzná­ní, rozdílné rasy i kultury, i různého zřízení společenského a politického. O tomto dokumentu by si nikdo neměl dovolit znuděně prohlašovat, že neříká nic nového, protože se to­ho prý namluvilo o míru již příliš mnoho, takže nás tento námět už téměř přestává zajímat. Je ovšem smutné, když se lidé zase navracejí ke starému způsobu myšlení, který bychom po tolika tragických zkuše­nostech posledních válek, a když známe katastrofální následky kon­fliktů, které by mohly propuknout v nejbližší budoucnosti, považovali tak rádi za překonaný. Místo toho pozo­rujeme, jak Jsou lidé opět takřka instinktivně přitahováni k názorům, které nám mohou být osudné: To, na čem prý záleží víc než na míru, na pořádku a na spravedlnosti, je síla — af už připravené v záloze, nebo skutečně použitá v zápase za prosazení vlastních zájmů. — Táži se proto ještě jednou: Má řídit osu­dy národů sobectví? A zákonitá a povinná péče o vlastní spravedlivý blahobyt už nemá být inspirována láskou, usměrňována spravedlností a zasazena do rámce míru? MlR, TO JE ZÁKLAD NOVÉHO VZDE­LANÉHO LIDSTVA, dobře si to zapa­matujme! Mír nemá být v dějinách pouze nahodilou přestávkou, nýbrž stálým kvasem lidské společnosti (čili nemá být mírem statickým, ný­brž dynamickým). A ve světě, který již zákonitě směřuje k jednotě, ne­může být mír záležitostí jednostran­nou, ale záležitostí všech. Mír, to není snaha zabránit jakýmkoli změ­nám takového uspořádání, které bylo vývojem věcí 1 lidí dávno překo. á­­no a stalo se nesnesitelným, nýbrž ustavičná dynamická péče o před­nostní postavení člověka, braného v komplexní úplnosti jeho bytí, 'jeho práv a povinností a jeho vyššího určení. Zmíněná encyklika vyburcovala všechny lidi dobré vůle, aby uvažo­vali o jedné z nejnaléhavějších po­vinností jednotlivce v současné spo­lečnosti: Aby si každý stále svědo­mitěji uvědomoval svou hroznou od­povědnost a svůj úkol, kterého se nemůže odříci před žádným druhým člověkem, totiž: Společně budovat a hájit mír podle směrnic, naznačených naším předchůdcem: „Mír na zemi, tuto horoucí touhu lidí všech dob, nelze uskutečnit a upevnit, leč když bude nastolen řád, stanovený Bohem, a když ho všichni budou mít v úctě .. Řád, založený na pravdě, budovaný podle požadavků spravedlnosti, oži­vený a doplňovaný láskou a konečně uskutečňovaný v úctě ke svobodě každého“ (AAS, LV, 1963, str. 257 a 303). DOBRÉ OVOCE ENCYKLIKY „Encyklika ,Mír na zemi“ přispěla k rozvoji základního poslání života církve tím, že se mír všeobecně po­zorně sleduje, není pouhým přídav­kem, ale je skutečně vtělen do cír­kevní pastorace. Na všech úrovních církve se pro­jevil duch nové vnímavosti pro mír .. Také mezi našimi bratry v Kristu a mezi těmi, kteří vyznávají jiná ná­boženství nebo jsou bez vyznání, ze­sílilo v těchto posledních letech spo­lečné přesvědčení, že mír je pro svět drahocennou a nezcizitelnou hodno­tou, a projevuje se u nich stále ži­vější touha podporovat studia, hnutí a akce ve prospěch míru." ÚSILÍ O MÍR — ZÁKLADNA VŠE­OBECNÉ VZÁJEMNOSTI. „Tato iniciativa spolu se vzrůstající, upřímnou touhou po dialogu, přispě­la také k potěšitelnému rozvoji do­hod a spolupráce na slibném poli křesťanské vzájemnosti. Nezdá se mi upřílišeným prohlá­sit, že tak, jak účinně přispěla en­cyklika k rozvoji uvedených snah 0 dialog, podobně podporovala jme­nované dohody a ekumenické akce, které prosazují jako závaznou ústřední myšlenku celé mentality a a civilizace člověka moderní společ­nosti.“ „Jestliže z jedné strany pozoruje­me tolik kladných výsledků hlasu našeho předchůdce a radujeme se z nich, a když s uspokojením zjišťu­jeme, že snaha o mír zapouští pev­nější kořeny ve svědomí jednotlivců 1 kolektivů, je z druhé strany naší povinností upozornit, že mír je do­sud dobrem, jehož má svět ještě pří­liš zapotřebí. Už po léta během našeho pontifi­kátu sledujeme základní směr dneš­ní pedagogiky, který chce vytvářet nového ducha soužití mezi lidmi. Ne­únavně vynakládáme všechno úsilí na obranu míru a snažíme se vštípit lidem přesvědčení, jak je mír nevy­hnutelně nutný. Usilujeme vzbudit mezi národy větší vzájemné pocho­pení a hájit ty, kteří trpí v poměrech, kde nespravedlností vyhrocené spory působí rozklad a zkázu.“ O této mírové iniciativě Svatého Otce vychází každoročně informativní kni­ha, která bývá rozesílána hlavám států, představitelům církví a vyni­kajícím osobnostem. ENCYKLIKA STÁLE AKTUÁLNÍ „Poselství okružníku ,Mír na zemi1, které nic neztratilo ze své závažnos­ti, nás v tomto desátém výročí po­siluje a dává nový rozmach našemu neúnavnému úsilí o vybudování svě­tového míru. Vřele bychom si přáli, aby se toto poselství ustavičně setká­valo s kiadnou odezvou a vlévalo dů­věru a horlivost všem lidem dobré vůle a všecky jednotlivce i skujiny přesvědčilo, že .mír je možný' — jak bylo řečeno o letošním mezinárodním dnu míru — a proto usilovat o něj je naše povinnost! Tento vnešený a ušlechtilý úkol žádá, aby se na jeho uskutečňování podíleli všichni. Ale poněvadž jsou lidské síly slabé a křehké, je zde nutná také pomoc shůry. Opakujeme dnes prosbu, kterou náš předchůd­ce zakončil před deseti lety svůj list, a obracíme se „k Tomu, který svým bolestným utrpením a svou smrtí zvítězil nad hříchem... a usmířil lidstvo svou krví s nebeským Otcem“ („Pacem in terris“, AAS, LV, 1963, str. 303), a tím uskutečnil nejlepší předpoklad vzájemného usmíření me­zi lidmi. Proto ať je Kristus knížetem míru (Is 9, 6) a ať nese tento dra­hocenný dar světu. On, který „zvěs­toval to usmíření vám, kteří jste byli daleko, i těm, kteří bylí blízko“ (Ef 2, 17). „Snažme se tedy všichni,“ končí Pavel VI., „abychom ve škole slav­ného dokumentu, který zanechal nám, církvi i dějinám papež Jan XXIII., vychovávali své duše k pravému mí­ru v myšlení, jednání i v našich pros­bách. Tyto snahy ať doprovází naše apoštolské požehnání.“ HLAS PAVLA VI. JE TEDY POTVRZE* NIM HLASU JANA XXIII. a novou vy­­bídkou, abychom o mír usilovali a mír budovali. To je prostě povinnost našeho křesťanského svědomí. Nedávno jsme v Katolických novinách psali o VELKORYSE OPRAVE STŘÍ­BRNÉHO NÁHROBKU SV, JANA NEPOMUCKĚHO ve svatovítské katedrále o Praze. Není to však jediný objekt, který v poslední době zaujme návštěvní­ky katedrály. Dík pochopení a finanční dotaci Kanceláře presidenta republiky, její stavební a památkové správy, ve spolupráci s Pražským stavebním pod­nikem, byla provedena OPRAVA HISTORICKÉHO KNĚŽIŠTĚ KATEDRÁLY v duchu pokoncilní liturgické obnovy podle návrhu prof. arch. Jana Sokola. Návrh respektující gotický architektonický prostor dosáhl celkem úspor­nými zásahy překvapivého výsledku a účinu. Byly přesunuty kanovnické la­vice o jedno klenební pole k východu, blíže k dosavadnímu starému hlavnímu oltáři. Uvolněného prostoru využil architekt k vytvoření dvou bočních scho­dišť, která navazují na dosavadní schodiště presbytáře, stoupající z hlavní lodi. Vznikl tak trojboký pyramidální útvar, na jehož horní plošině stojí nový jednoduchý, masívní olt ář ní stůl z bílého mramoru a po jeho boku ambonový pult Jviz snímek P. B. Hlaváče). Sedadla pro biskupa (celebranta) a koncelebranty jsou umístěna na plošině před starým Krannerovým oltářem, jehož romantická gotika vytváří pozadí nové úpravy. Oprava sama prospěla nemalou měrou vzácnému gotickému prostoru jako celku i jeho jednotlivým složkám, napr. Vladislavské královské oratoři, o čemž se přesvědčí návštěvníci nejlépe na místě samém. Zvlášť nutno ocenit, že náročné práce kamenické i jiných řemesel byly úsilím všech pracovníků urychleně ukončeny do velikonočních svátků, takže již na Hod Boží velikonoční a první den připomínky milénia pražského bis­kupství, na svátek sv. Vojtěcha 23. dubna, mohly být slaveny bohoslužby V nově upraveném presbytáři. Člověk potřebuje lásku TŘETÍM NEJVĚTŠÍM SVÁTKEM CÍRKEVNÍHO ROKU JE HOD BOŽI SVATO­DUŠNÍ, SVÁTEK DUCHA SVATÉHO. Kdo je Duch svátý? Těžko ie odpovědět na tuto otázku, právě jako na otázku: Kdo je Bůh. Bůh je příliš veliký, příliš vzneše­ný, než abychom Ho mohli dokonale pochopit. O Duchu svátém můžeme říci, že je třetí božská osoba, že je osobní, živá láska Otce 1 Syna, že je stejné podstaty s Otcem a Synem, že je stejně věčný a nekonečný a vše­mohoucí jako Otec a Syn. Jak je to však všechno možné, to nechápeme svým lidským rozumem, protože na­še myšlení je vázáno na skutečnosti tohoto světa, a ty jsou jen stínem do­konalé, pravé skutečnosti Boha. Pro­to tu n'aše myšlení nestačí, je nedo­konalé, jako je nedokonalé poznání dítěte, které ještě nemůže chápat. Duchu svátému, právě pro jeho posta­vení v životě Nejsvětější Trojice ja­ko podstatné lásky Otce a Syna, při­čítáme všechno, v čem se projevuje v duši člověka a v církvi Boží láska. Tuto Boží lásku jsme schopni vysto­povat. Praví žalmista: „Nebesa vypravují slávu Boží a dílo jeho rukou hlásá obloha.“ V díle stvoření, ve vesmíru, poznáváme Boží moc i Boží moud­rost. Nepoznáváme tu také Boží lás­ku? Hned zpočátku říká Písmo, že Duch Boží se vznášel nad vodami. Ne­byl tedy stvořen svět jen pouhým ro­zumem, pouhou vůlí, usilující o to, co je užitečné, účelné. Byl stvořen také z lásky, z puzení jakoby nero­zumného, darovat v hojnosti, jakoby marnotratně plýtvat dary. Přesvědču­je nás o tom i nevyčerpatelná plnost a krása všeho stvoření. Mohlo by tře­ba někoho mrzet, že tolik květů opadne a nepřinese plody, ale ve sku­tečnosti to mluví o Boží štědrostí, která nepočítá jen hospodárně. Kdy­by dnešní moderní člověk mohl stvo­řit svět po svém, byl by tento svět třeba zdánlivě zařízen rozumněji, ale jak by byl chudý na skutečnou krá­su, nedovedl by oblažovat srdce člo­věka. Takový svět, který by si člověk sám vytvořil, postavil by bezpochyby do jeho středu, do středu celého ves­míru, člověka, uvěznil by tedy nutně člověka navždy ve světě a v sobě, v jeho nedokonalosti. ale Člověk se nemůže vzdát lásky, Člověk potřebuje lásku. Viděli jsme v naší televizi film Ně­mecké demokratické republiky o dr. Schliitterovi. Německý vědec pracuje na východní frontě a má v laborato­ři ruskou laborantku. Ta se ho táže, má-li rád svou ženu. Když odpovídá, že nemá, ptá se ho, proč si ji tedy bral. No proto, že byla bohatá, pro­tože pomocí jejího otce se dostal do vlivné společnosti, že mohl získat moc. To prý jsou cennější hodnoty než láska. Na to mu říká ruská laborant­ka, která pracuje v ilegálním hnutí za osvobození své vlasti: „Největší a nejdůležitější věcí v životě je láska. Láska nám umožňuje vyjít ze sebe, pracovat, obětovat se pro jiné. Jen láska dovede učinit život krásným a šťastným.“ MILOVAT, MlT RÁD, byť jen přiroze­ně milovat a obětovat se pro jiné, je Boží dar, i když si to třeba člověk neuvědomuje. Láskou přerůstá člověk sama sebe, přerůstá tento vypočíta­vý, studený svět a přibližuje se k Bo­hu, stává se jakýmsi anonymním křesťanem, když rozum ještě nedo­spěl k plnému poznání pravdy. Ne­smírný počet lidských existencí by bylo třeba považovat za ztracený, kdyby síla iejich lásky o nich nepro­­zrazovala, že jsou blízké Bohu, že če­kají, že jsou disponováni pro hodinu milosti. Jsme stvořeni k obrazu Bo­žímu, a tento obraz je nejvíce zná­zorněn láskou. Duch svátý, který je láska sama, apoštoly osvítil, posvětil a posilnil. Zachovává svou církev, řídí ji a roz­dává jejím prostřednictvím své milos­ti, které nám zasloužil svou smrtí na kříži Pán Ježíš. A VŠECKO VEDE K LÁSCE. Až kam může vést láska lidí? Snad jste měli příležitost potkat dívku, Jež má vše­cky předpoklady, aby mohla založit dobrou a šťastnou rodinu, ale ona se přece všeho zřekla, aby mohla opa­trovat těžce nemocnou matku. Nebo jste snad měli možnost poznat matku, zahrnující zvláštní péčí jedno ze svých dětí, vyděděné přírodou, nanř. ochrnuté, nebo slabomyslné. Celá lé­ta se nepokojně sklání nad lůžkem, kde leží Její syn, nikdy nevidí úsmě­vu, nikdy neslyší slůvka vděku. Radí jí, aby dala dítě do ústavu, aby se mohla lépe věnovat svým zdravým dě­tem. Odmítá. Říkají jí, že dítě nikdy nepozná, bude-li je obsluhovat někdo cizí. Odpovídá, že nechápe jejich dů­vody, přece jí stačí, že je to její dítě. Je-li u lidí možný takový projev lásky, jak je pak nesmírná, všeob­­sáhlá láska Boží. Kéž nás takové lás­ce naučí Duch svátý, dárce darů pře­mnohých, kéž láska a pokoj naplní srdce naše o těchto svátcích Ducha svátého. VÁCLAV MEDEK

Next