Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1954 (XXXIX/21-41)
1954-06-02 / No. 21
(?- 'T ľIO KOSTNICKÉ TISKRY J ^ ROČNÍK 39. — 40 HAL. 2. ČERVNA 1954 EVANGELICKÝ týdeník 21 U vás přebývá Jan 14. 23—31. „Milujete-Ii mne, přikázání mých ostříhejte. Totoť jest přikázání mé, abyste se milovali vespolek, jako já miloval jsem vás.“ Zase požadavky, zase podmínky, zase přikázání? To, že je nová smlouva? Není to jen břímě a jho obnovené? Vždyť se svým obsahem nijak neliší od smlouvy staré: „Milovali budeš Hospodina Boha svého... a milovati budeš bližního svého...“! A také samo Písmo netají, že to přikázání nové je vlastně přikázání staré (I. Jan 2, 7). Jak veliký omyl je potom, myslet si, že nová smlouva je velké pohodlíčko, když nic neporoučí, ani neukládá, ba ani к ničemu nenabádá a nezavazuje! A přece j e to smlouva nová. Ač břímě, však břímě lehké; ač jho, však jho sladké; ač přikázáni, však ne těžké. Poněvadž „v e vás přebývá a u vás bude“ (Jan 14, 17). Takovou novotu zaslíbilo už povědění Jeremiášovo: „Aj, dnové jdou, dí Hospodin, v nichž učiním s domem Izraelským . .. smlouvu novou ... : Dám zákon svůj do vnitřností jejich a na srdci jejich napíši jej; i budu Bohem jejich, a oni budou mým lidem. A nebudou učiti více jeden každý bližního svého... říkajíce: Poznejte Hospodina. Všichni zajisté napořád znáti mne budou ...“ (Jer. 31, 3lnn). Hle, jaká změna! To srdce, z něhož pramení všechny zlé věci a jehož myšlení je zlé od mladosti jeho, bude mít vyryto jakoby na visitce zákon Boží. Ze studeného kamene desek Mojžišových do živoucího srdce. Kdo se ptáš na vůli Boží, nehledej kámen moudrosti po horách, ani v propastech. Nesháněj učení nebeská, ani tajemství podzemí! „Blízko tebe jestiť Slovo, v ústech tvých a v srdci tvém“ (Řím. 10, 6—8). Bůh se ti osvědčuje zcela osobně; činí si u tebe příbytek. Ovšem tvé srdce je právě tak kamenné a necitelné jako desky zákona. Ono si v tom libuje nosit přikázání a honosit se j.mi, když ryti nebolí a nestojí vlastni krev. Takového srdce se neptej! I kdyby bylo celé popsáno. Je popsáno zákonem staré smlouvy. Nyní se píše na srdce masité (Ezech. 11, 19). U vás přebývá. Napsal a píše na srdce vaše. Kdo? Blízký Bůh: Utěšitel, ten Duch svátý. Vše staré, ale on nový. Nenese žádné nebývalé světoborné učení. Je to málo? Ale je to tvoje! Ani na krok se od svého nehne. Připomíná. Učí napořád. Nový svědek starých dějů. Dnes přišel. Dříve nemohl. Holubice pokoje nemohla tam, kde zuřil boj. Kvůli Bohu ne, neboť Svatý se nesměšuje s hříšníky. Kvůli člověku ne, neboť neostojí a nesnese, živ jsa, blízkost Boží. Úctyhodný, bezmála kilometrový odstup si vyžadovala přikázání Boží uložená v truhle; jinak rozsívala zahynutí (na př. Joz. 3, 4; 1. Sam. 6, 19). Tatáž přikázání nyní člověku neškodí? Co to? Slevil Bůh? — Ježíš Kristus smířil člověka Bohu, skrze kříž vyhladil nepřátelství a zvěstoval pokoj: Pokoj dávám váni, ne jako svět; já vám jej dávám jako Bůh! Ukřižovaný umožnil neškodící, ba svrchovaně prospěšné přebývání Boha uprostřed jeho lidu. Bůh nepřestal být oheň spalující (Žid. 12. 29). Přišel v té podobě, ale neuškodil, když se jako ohnivý jazyk usadil na každém z apoštolů (Sk. 2, 3). U vás přebývá — když byl nastolen trvalý pokoj. Avšak týž Duch, pečetící pokoj s Bohem, bere pokoj s tělesným člověkem, se světem. Takoví nechápou věcí Božích, nemohou ho přijmouti. Zdá se jim to cosi nového býti, že s nimi neběháte к takovému vydávání se v rozpustilost a rouhají se tomu (I Petr 4, 4). Povstal kníže světa tohoto proti Dárci pokoje a stejně povstane proti učedlníkům jeho. Zle s nimi naloží: povede je před vladaře i před krále. Tu se osvědčí ten ve vás přebývající: uprostřed samých nepřátel dá utěšení, že nejsme opuštěni, že naše věc je i Boží věc. Nadto i svědectví vydá: začne přebývat nejen v srdci, ale i na jazyku. Jsa jazyk ohnivý, začne vymlouvati jazykem Médských, Partských. Fiamitských a jiných až po Krétské a Arabské (Sk. 2, 9—11). Tak se jim opět srozumitelně přiblíží. i když nechtějí chápat. U vás přebývá. To je obsah zvěsti svatodušní. To je skutečnost každému nejžádostivější. Přibližuje, smiřuje i vyzbrojuje. M. Rozbořil Vyznáváme, že Ježíš Kristus přijde soudit živých i mrtvých, jak o tom svědčí Nový Zákon (Mat. 25, 31—46; 2Kor. 5, 10 a j.). Slyšíme-li zvěst o posledním soudu, vynoří se v naši mysli několik otázek. Kdy nastane poslední soud? Písmo říká jasně, že toto není otázka víry: Neníť vaše věc znáti časy, aneb příhodnosti časů, kteréž Otec v moci své položil (Sk. 1, 17). Víra se v odhadu lhůty posledního soudu může mýlit, aniž je v jádře ohrožena (2Petr. 3, 3—1Ó). Jiná otázka, jež zajímá údy sborů vyrostlé v tradiční zbožnosti, je otázka po tom, jak to bude: vstanou mrtví z hrobů, do nichž byli uloženi, nebo nemá vzkříšení těla žádného vztahu к pohřbenému tělu? Pavel upozorňuje, že jde o tajemství, jež se znázorňuje obrazem semene (IKor. 15, 35— 50). Poslední soud však zcela jistě nezávisí na tom. zda byl někdo pohřben do země, zpopelněn, či zda někde zahynul. Na otázky po vnějších okolnostech posledního soudu nedostaneme z Písma odpověď. V moderním protestantismu bývala víra v poslední soud všelijak Poslední soud odsunována do pozadí a na její místo nastupovala víra v nesmrtelnost duše. Duše odpoutaná od všeho pozemského trápení, jež se smrtí anuluje, žije někde ve sférách věčnosti. Kolikrát to slyšíme takto nebo podobně pověděno i od evangelíků v řečech nad hrobem. Tento nebiblický a neodpovědný pantheismus se zdůvodňuje často tvrzením, že představa posledního soudu je mythická a že nemá jiného smyslu, nežli věřícímu člověku názorně připomenout, že má žít svůj pozemský život v odpovědnosti před věčností. Jest se tedy leckdy ptát, do jaké míry se za požadavkem zbavit vyznání víry bájeslovných prvků kryje tvrdé srdce, neochotné ku pokání, v němž mu brání právě bystrost lidského rozumu. Podle jakých měřítek se bude naše časnost posuzovat? Někteří mají za to, že se bude soudit podle skutků našeho milosrdenství. Poslední soud se však nebude dít podle našich skutků, nýbrž podle toho, zdali jsme ve víře přijali Ježíše Krista a jeho vyznavače a při-; znávali se к nim i v jejich ponížení: Pro věřícího vyznavače bude tedy setkání s Kristem u posledního soudu chvílí zjevení smyslu jeho života i všelijakých bolestí v něm ve světle Božího milosrdenství. Na posledním soudu budou i odsouzenci. Není však biblické příliš upírat svůj pohled do pekla a chtít vzbudit strach z posledního soudu líčením pekelných muk. Písmo odpovídá na otázky, co bude předmětem soudu a podle jakých měřítek bude souzeno. Předmětem soudu bude náš pozemský život. To, co konáme zde v této časnosti, bude zjeveno ve světle Boží pravdy na soudu. Náš pozemský život je jedinou cestou, po níž se dostaneme к věčnosti. Mnišství sice falešně vyloučilo sféru pozemského života z oblasti víry, ale nikdo tuto sféru nemůže vyloučit z posledního soudu. Za odmítáním skutečnosti posledního soudu se však skrývá neochota ku pokání, neochota vyznat hřích a přijmout plnost odpuštění v Kristu. Zvěstí o posledním soudu dává Písmo našemu pozemskému životu jeho pravou důstojnost. Současná odpovědnost církví Není a nebylo to zcela samozřejmé, Se tři z šesti tak zvaných vedlejších them at evanstonské konference jsou věnována politickým otázkám v širším i užším slova toho smyslu. Jedna komise řeší otázky sociální, druhá se věnuje zvlášť důležitým otázkám mezinárodních vztahu a problémů, jiná komise se zaměstnává otázkami národnostními a rasovými. Není málo těch, kteří šíři tohoto zájmu Spoluodpovědnost za věci veřejné vyžaduje důkladné poznání všech základních problémů dnešního společenského dění. I církve si musejí nejprve uvědomit, že nesmírný, bouřlivý technický pokrok, který přivodil zásadní a hluboké změny ve způsobu výroby všeho, co lidstvo potřebuje, přivodil nutně i ne . smírné změny v oblasti politické, hospodářské, sociální a kulturní. Na jedné straně jsou zde již dvě světové velmoci a řada středních států. které budují řád bez přehrad mezi lidmi. Na druhé straně jsou státy, jejichž vůdcové pozorují s úzkostí vždy menšící se územní i politické možnosti umístění produktů výroby vlastního průmyslu a rostoucí nespokojenost dělníků, tedy těch, kteří v posledu rozhoduji o bytí či nebytí každého státu. Jak hluboce tato skutečnost ovlivňuje veřejný život, ukazují události v Asii. Dnes je již všeobecně uznáváno, že hluboké změny v Číně byly rozhodným okamžikem v současných světových dějinách, kterým se váhy trvale přiklonily na stranu nového společenského řádu. Od té doby byly postaveny do zcela nového světla i takové problémy, jako otázka pomoci zaostalým národům, ^otázka autority mezinárodních or-Když po článcích, vyznávajících Boha jako Otce Stvořitele a jeho Syna jako Krista a zmrtvýchvstalého Pána i soudce našich životů, slyšíme v apoštolském krédu článek třetí o Duchu svátém, zůstáváme jaksi nejistí a hluší. A přece tento článek, který vyslovujeme obvykle s ostychem, klade na naši víru oprávněný nárok. Vybízí nás, abychom svá rozhodování zakládali na Duchu Boží pravdy a nespoléhali na ducha svého. Učí nás pravému vztahu к Bohu a odtud i pravému vztahu к bližním. Prodlužuje zvěst Písem do konkrétního všedního jednání s lidmi, s nimiž přicházíme do denního styku, když nás oslovuje větou: „Věřím svátých obcování.“ Ukazuje nám к jednomu z ústředních a nejdůsažnějších ohnisek křesťanské víry. Co rozumíš obcováním svátých? táže se tě katechismus. A již za tebe i s tebou odpovídá ^Obcováním svátých rozumím předně, že všichni věřící jakožto údové jsou účastni Krista Pána a všech jeho pokladů a darů. Potom, že každý má to pokládat za svou povinnost, aby dary své ochotně a radostně obracel к užitku a spasení ostatních údů. Vede nás tedy cestou od Krista к bratřím. od soustředěnosti na vlastní spasení к odpovědnosti za druhé, к vzájemné pomoci a souručenství BOHUSLAV POSPÍŠIL' odsuzují jako věc pro církev nepatřičnou a mnozí u nás by jistě neopominuli využít pro své tvrzení tradice, dané jmény Chelěický, Kunvald, Ale at je to již se zájmem, který projevila Světová rada církví o ot.zky v širším slova smyslu politické jakkoli, zájem sám je svědectvím o tom, že církve si počínají velmi ganisací, otázka odzbrojení, zákazu zbraní masového' ničení, právě tak, jako otázky národnostní a konkrétně i problémy, které souvisí s rasovou diskriminací, jak je trpěna a prováděna nejen v USA, nýbrž i v jižní Africe, kde je velmi vážným problémem. V nepos; dní řadě tím přichází na přetře-; a- otázka lil ských práv a mezi nimi i otázka náboženské svobody, která rovněž v zemích, jež aspoň formálně se hlásí za dědičky revoluce, bojující za ví-, tězství volnosti, rovnosti a bratrství, není samozřejmostí. I levita a kněz na cestě do Jerusalema konstatovali v podobenství bídu nebožáka, ale nepomohli. Církve dnes již alespoň v jedincích poznávají, že je nutno učinit další krok a analysovat tyto zjevy a od-, halit jejich pravé příčiny. Materiály evanstonské konference jsou svědectvím veliké práce i značných možností autorů. Přesto však bude třeba (a to bude úkolem delegátů církví z lidových demokracií), aby se církve postavily jednoznačně na stranu utlačovaných a ponížených. Jen na tomto místě se totiž mohou církve dovědět pravdu o skutečném životě těch, kteří stále ještě od církve něco čekají. Svatých obcování MARIE MOLNÁROVÁ před Bohem. Vybízí nás bojovat zápas bližního, protrpět s ním jeho bolest, nést jeho břemeno, ano i břemeno hříchu, к přímluvné modlitbě. A zaposloucháme-li se odtud do svědectví vyznávající církve, nebudeme stát bezradně ani před pojmy protestantskému sluchu nezvyklými. Vždyť svati — to nejsou lidé svých zásluh a skutků, nýbrž věřící cele určení Bohu v Kristu, jeho Duchem posvěcení a oddělení, povolaní к smělému vykročení na cestu lásky, kterou Otec zjevil ve svém Synu. Křesťané se stávají odpovědnými za bratra sdělnou odpovědí na dar účasti na daru nejvyšším, na Kristu Ježíši. Obecenstvím pak rozumíme společné účastenství na tom, co nám bylo v Kristu darováno, společenství s Kristem a zároveň s bratřími, rodinu dětí Božích. Obecenství je činná vzájemnost přijímání a dávání — účastnost na spasitelné skutečnosti Krista, ale také podílnictví na obecném darovaném majetku, péče o bratra v duchovních i časných a hmotných věcech. Reformátoři tuto pozdní větu apostolika viděli ve světle Písma. Luther zdůrazňuje obecnost všeho Intensivně uvědomovat svou spoluodpovědnost za věci veřejné. Ale odpovědnost sama, nemá-li zůstat pouhou frází, je a musí se vždy stávat když ne akcí, tedy aktem, a to aktem poznání a poslušnosti. Akt poslušnosti bez poznání nemusí být vždy aktem odpovědným, zatím co poznávání bez poslušnosti může se zvrhnout ve zcela neodpovědné, plané zaujímání stanovisek. A takto získané poznání, v němž hluboká a poctivá analysa současných otázek je zároveň i solidaritou, ba samým ztotožněním se se všemi, kteří bojují o lepší a spravedlivější zítřky, přechází takřka nepozoro-. vaně v akt poslušnosti. Tak aspoň u těch, kde je povědomí závaznosti toho přikázání, v nčrnž celý zákon záleží i proroci: Milovat budeš...! Jednat jinak by znamenalo být neposlušný, znamenalo by zpronevěřit se samé podstatě církve a vypráztL nit jméno, jež si církev dává: křes-, ťanská! Mnozí vykladači zmíněného již podobenství o milosrdném Samaritánu vykládají a dokládají, že kněz a levita nepomohli v bídě ležícímu proto, že si chtěli uchovat kultickou čistotu, nutnou к vykonání bohoslužebných úkonů. Tak jsou ovšem dokladem falešné poslušnosti a falešné odpovědnosti, která ulpéla na povrchu a nešla к podstatě. Je Jeba, aby dnes i ti, kterým záleží na zachování čistoty, nutné к životu před Bohem, si nově řekli, v čem dnes záleží pravá odpovědnost a pravé poslušenství a nezůstávali jen při konstatování bídy a nebezpečí smrti — pokud ovšem toto nebezpečí vů-. bec konstatují. darovaného a připomíná, že před Bohem každý žije pro druhého a naopak zase skrze pomoc druhých. Calvin vyzdvihuje obcování svátých jako základní podstatu církve: Jím jsme jako církev shromážděni v jedno stádo, do společenství Ježíše Krista, abychom všecka dobrodiní, která nám Bůh v Kristu dává, si mezi sebou rozdělovali. Podle jeho soudu svátých obcování upřesňuje pojem církve a rozvádí jeho bohatost. Jako poukaz к vzájemnosti dává tento článek vystoupit do popředí účast na svátostech, zvláště večeři Páně, která viditelně ztělesňuje jedinečné posloužení Kristovo a vzájemnou službu věřících. Kromě toho, nezapomeňme, obsahuje vyznávané obcování svátých i zřetel na obecenství církve v čase, dosvědčovaného v průběhu dějin. I my žijeme vděčně v navázání na vyznání druhých, těch, kteří nás u víre předešli, a ve vzpomínkovém styku s nimi se buď posilujeme, anebo zahanbujeme. Do jisté míry i nás nese věrnost předchozích pokolení, svědectví minulosti, jak se nám projadřuje ve vyznáních, v písňovém pokladu Církve, v modlitbách. Člověk může mít obecenství na různých rovinách svého života, ale plné obcování svátých má jen tam, kde' se setkává s Kristem v bratřích a pro ně. Pro všechny děti Má dcera se jmenuje Markéta. Narodila se před rokem — dnes má už osm zubu, leze, stojí, křičí a brouká si. Pes už je pro ni haf, kočka číči, umí už vyslovit tá-ta, má-raa, bá-ba, a všechno, co se jí líbí a čím je nadšená, to je pro ni a-há. Všichni, kdo máte děti, jistě znáte tyhle pokusy o řeč, byli jste svědky poznáváni světa malého robátka, pomáhali jste mu na cestě do života a radovali se z každého nového pokroku. Markéta se podobá všem ostatním dětem a já se ničím neliším od ostatních otců., —* Ležíme proti sobě na koberci a děláme duci-duci-duc. Z parku voní bezy a čerstvě posekaná tráva, čiřikají ptáci, z nedalekého hřiště tlumeně zaznívá štěbetavý halas dětských hlasů. Markéta se na mne dívá velkýma, bezelstnýma očima, jejichž modř připomíná bezoblačné nebe. Její oči jsou teď blizoučko mých očí. Už nevidím růžové, baculaté tváře, jejich kůži opálenou sluncem, chundelaté vlasy nad čelem. Vidím jen velké, modré oči. Celý svět je náhle v nich. Táta a máma, bába, náš psík Honzíček, kočka Míca, květiny a květiny, země vonící a laskavá, nebe bez obláčků, čisté a jásavé. A z parku voní bezy a čerstvě posekaná tráva, čiřikají ptáci, z nedalekého hřiště tlumeně zaznívá štěbetavý halas dětských hlasů. Markéta už není sama — její oči mají děti v parku i na ulicích, před školou i v autobusu, jsou to oři, které objímají důvěřivě svět kolem sebe. které se mu usmívají vstříc. Vidím je všechny blízko, blizoučko svých očí. Nezáleží už na jejich barvě — jsou modré jako oči Markétčiny, ale jsou také hnědé, jsou potemnělé.do černoty, jsou všech odstínů. Vidím je nad talířem kaše v jeslích, vidím je u lanovky nad krajícem namazaným máslem, vidím je přitisknuté na sklo venkovského autobusu, vidím je pod kolotočem a v zoologické zahradě, v městě i na vesnici. Jsou to naše děti jako je naše Markétka. Jejich oči jiskři úsměvem a spokojenosti. Celý svět je v nich. Náš svět — svět lásky a darů, svět, který voní po mléce a chlebě, medem a po ovoci. Dívejte se dobře — je v nich kus slunce a jiné mají čirost tůněk českých říček, některým z nich září z očí jasné hvězdy, některým oblační beránci se sunou po roliovoe. To jsou oči našich dětí. A náhle jako by se potemnilo. Vzpomínám si. Viděl jsem kdysi oči právě dovezených dětí z Koreje. Byl v nich ještě strach z hukotu letadel a třesku časovaných bomb. Zraněná matka hořela v troskách zhrouceného domu a dítě školáček ji chtělo zachránit. A málem uhořeli oba. A jiný vyprávěl. S prostřelenou nohou se plížil mezi mrtvými, zatím co nad ním rachotil kulomet a hvízdaly dávky ze samopalu. V těch očích, v těch dětských očích ještě hořely domy a mrtvi se z nich dívali a dálky rozorané tanky. Ty oči byly otevřené krátery. A mluvil jsem s chlapcem z Francie. Ve zchromlých prstech pravé ruky držel květinu. Když jsem se zeptal, proč a jak, jeho oči se zúžily. A škvírou, kterou ponechala nenávist, dal nahlédnout do města Marseille. Stávka. Továrna obsazená dělníky a v ulicích kordon policie. S jinými nesl tátovi jídlo. Byli spatřeni. Běh. Náhle úder obuškem, pád a ještě cítil podpatek na té ruce, která držela tašku s chlebem. Pak dlouho neví nic. Na doktora nebylo. Však to srostlo samo! A v jeho očích strach a vztek, zlá zkušenost. Škvíra nenávisti, pochva pro nabroušený nůž. Bez radosti. Bez radosti dětí. Mlčím. A náhle — due, due, due. To Markéta se připomíná. Jako by řekla: Nezapoiněls, táto? A já rychle napravuji, co jsem zameškal. Duci, duci, due. Řeknete — je to hra. Ne, je to závazek, tatínku, maminko. Pro všechny děti na celém světě radost a slunce, láska a dary, které voní po mléce a chlebě, medem a po ovoci. Vzpomeň si, až si budeš s děckem hrát nebo s nim rozprávět! Vzpomeň si, až si vlastní dítě připomeneš v továrně nebo v kanceláři, na poli nebo v dílně. Vzpomeň si na jeho oči — a práce ti bude rychleji ubíhat, pro něj. pro Petra či Evu, Markétu, Jana, Karla nebo Josífka Ale také pro Gérarda či Josého, Ten-šu či Pi-wu. Pro všechny děti na celém světě... jc