Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1961 (XLVI/1-44)

1961-01-05 / No. 1

5. LEDNA 1961 Ročník XLVI. 60 hal. 1 VÝSTRAHA I POTĚŠENÍ „Může-li změniti Mouřenín kůži svou nebo pardus peřestost svou, také vy budete moci dobře činiti, nančivše se zlo činiti?“ Prorocké slovo tu naléhavým způsobem v sytém obrazu vyjadřuje nebezpečí toho, co bychom mohli nazvat letitým návykem hříchu. Hřích se postupem času v životě množí, provazce nepravosti se splétají v gordické uzly, a člověk jimi omotán a svázán, se stává čím dále tím nechápavějším a neschopnějším к dobrému. Návyk hříchu se v mnohém podobá chorobnému návyku za omamné drogy, který člověka postupně ničí, zeslabuje o nakonec zcela otupuje. Ztrácíme vůli, soudnost, rozum i svědomí. Léta, v nichž si zvykáme na hřích, kdy se učíme zle činiti, jak překládají Kraličtí, nás více a více znecitlivují, zatemňují naše svědomí. Deformují naši vůli, takže už přestáváme být schopni poznávat, co je opravdu dobré, rozhodovat se pro toto poznané dobro a uskutečňovat je ve svém životě. Jeremiáš tuto slepotu pro dobré věci před Boží tváří i ochromení naší vůle činit dobré, vyjadřuje vskutku silným přirovnáním: „Může svou kůži Ethiopan svléci, pard kožich skvrnitý? A dobro konati dovedete vy, již na zlo zvykli jste?“ (v překladu Hegerově/. Může černoch se zbavit své černé pleti a proměnit se třeba v bělocha? Může pardál či levhart změnit svůj skvrnitý kožich? Tak jako jsou oba uvedené příklady neuskutečnitelné, tak bude nemožné Judským, aby dobře činili, když si soustavně zvykají na hřích a učí se zle činiti. Dlouholetý návyk ke zlému je strašlivým dlouhodobým očkováním proti dobrému. Návyk hříchu je ďábelské sérum, které nás činí imunním vůči voláni na cesty dobroty a pokoje. Zvykneš-li si na hřích, ztratíš schopnost vnímat linii mezi dobrým a zlým. Obraz Jeremiášův, odkrývající beznadějnou zatvrzelost a nenapravitelnost Judských, se může zdát na prvý pohled bezútešnou perspektivou. Už ne ní tedy žádného východiska! Hřích vtiskuje člověku nesmazatelný charakter! Ale řekli jsme to správně? Opravdu: nesmazatelný charakter? Chce tu snad jercmiáš mluvit o osudovém předurčení, kde určení ke zlému se podobá barvě pokožky, kterou není v moci člověka změnit? Jsme snad všichni, či alespoň někteří z nás osudově zakleti ke zlému? Takto chápat slovo Jeremiášovo by bylo velikým omylem a naprostým nepochopením. Nejde o slovo, které nás má sklíčit v beznaději, že není východiska z hrozné sudby v zlé, ani o výrok, který by omlouval naši náklonnost к hříchu dědičným předurčením, nýbrž jde o burcující volání. Nejde o osudovost hříchu, podobající se nezměnitelnosti dané barvy pleti, nýbrž o varování před vědomým setrváváním v hříchu, které časem neutralizuje všechny Boží signály, volající к návratu. Pořad našich pohledů do proroctví Jeremiášova, nám přinesl toto burcující slovo právě do novoročního čísla. Cteme-li text z Jer 13, 23 jako novoroční slovo do příštích dnů, pak z neho slyšíme důrazné domlouváni, abychom snad nepodlehli návyku na hřích, neušlapali varovné výkřiky svědomí, neodstranili ze svých domovů zrcadlo Božího slova, neboť potom, vyzrálí léty v hříchu a zakořenění v nepravosti, ztratili bychom schopnost rozumět hanbě hříchu a slávě života podle vůle Boží. Dej pozor, volá slovo Jeremiášovo, uzly hříchu se léty utahují víc a více! Nechtěli bychom skončit novoroční biblický úvodník jen burcující výstrahou. A také к tomu nemáme právo jako vykladači Jer 13, 23, neboť staré vzácné pravidlo nás učí Písmo vykládat Písmem a každý text číst v spoluznění ostatních biblických míst. Dvojí tón evangelijního potěšen í můžeme připojit. Předně sám text nám naznačuje svým „ne“ к cestám ke zlému, že toto není řád a vůle Boží. Můžeš a máš jít jinou cestou. Ne učit se zlému, ale růst v postavu Kristova učedníka, který má před očima Mistra dobrého. To je prvý tón evangelijního potěšení, lámající jakoukoli osudovost. Kristus na vše stačí! I na můj a tvůj hřích. Druhý pak tón naděje evangelia zaznívá i pro ty, kteří jsou už téměř beze vší naděje. Pro ty, jejichž lana hříchu jsou spletena v nerozetnutelné gordické uzly. U lidí je rozetnutí pletiva hříchu nemožné. Ale u Boha všechno možné jest (Mat 19, 2B). V novém roce je naděje pro každého. Bůh je Pánem všech možnosti. Spasení v Kristu Ježíši má řešení i pro nejneřešitelnější situace hříchu. Alexandr Havránek KONEC ZAČÁTKEM Jeremiáš vypravuje o pásu, který skryl do díry skalní. Když jej po mnohých dnech z místa u Eufratu vzal, byl zkažený a nehodil se к ničemu. Stejný osud předpovídá prorok izraelskému lidu. A skutečně, když čteme příběhy o činech, které Bůh konal se svým Údem, dostaneme se až к ponuré historii pádu Jeruzaléma. Konec vyvoleného lidu. Zůstaly jen trosky chrámu, Kněžstvo, představitelé lidu, hýli deportováni, v Jeruzalémě zůstal jen nejchudší lid. Aby byl náš obraz úplný, připomeňme si ještě, že někteří přešli ke Kaldejským. Osudy tohoto rozptýleného lidu, rozbité církve, jsou v jeho rozdílných složkách odlišné. Značná část nejchudšího lidu, který pracoval na polích a na vinicích, v zemi zaslíbené zůstala. Knihy Paralipomenon tento lid docela přehlížejí, takže to v jejich vyprávěních vypadá tak, Jako by ve víře úplně vyhynul. S tímto lidem, který zůstal na troskách církve a žil na nich, to bylo opravdu velmi zlé. Kupodivu prorok Jeremiáš se rozhodl zůstat právě zde. Nenašel však v těchto zbytcích církve pochopení, byl odvlečen do Egypta a pravděpodobně mučednicky zemřel. Zbytky církve. Zdali to není ten kruh pravidelných účastníků biblických hodin a nedělních shromáždění? Žijí často setrvačnou tradicí, víra jim není ani břemenem, ani předností života, Je jim prostě známou oblastí života, v níž^se od dětství pohybují a v níž žijí. Slovb prorocké, které by к nim znělo nově, je spíše pobuřuje, nežli aby mu porozuměli a přijali je. Kdyby do našich tradičních shromáždění přišel Jeremiáš s celou šíří i hloubkou slova Hospodinova, sotva bychom je byli s to pochopit a přijmout. Zvykli jsme si na ochočené slovo lidské spíše nežli na slovo Boží. A přece 1 onen ostatek, který zůstal, představoval kontinuitu vyvoleného lidu. Další složky jeruzalémského sboru se octly daleko od chrámu v zemi Babylónské. Všecky tradice byly pryč. To jediné, co měli s sebou, bylo Písmo. V něm tam bádali dokonale, takže — jak říkají odborníci — většina redakč nich prací na Starém zákoně byla pro vedena právě tehdy. S kultickými for mami to vypadalo bídně, zato vyzná vačský důraz, ztělesněný do svátosti obřízky a do svěcení soboty byl velmi pevný a rozhodný. Z trosek instituční církve se I dnes objevují Jednotlivci i společenství bratří a sester, odpou taných od tradičních forem církevním života zato však spojených živým zá jmen> o hlubši civilní pochopení Pi sem i důrazem na konkrétní vyznavač skou věrnost. Skupina Izraelských pronikla v Babylónu až do nejhlubší hlubiny viry, až к předpovědi golgotské oběti. Bylo jí dáno nové vidění a dovršen! všeho, co Bůh zjevil. Bůh může volit cestu, že nezjevuje plnost a slávu svého evangelia právě pod tradiční kazatelnou, nýbrž uprostřed bratří, kteří na sebe vzali odpovědnost za evangelium, anebo byli do této odpovědnosti okolnostmi postaveni, a kteří, v ochotě nesouce Kristův kříž, mohou v docela civilním rozhovoru proniknout к novému vidění skutečností víry. Po pádu chrámu, dokonce už před ním, však také Starým zákonem, a zdá se, že na některých místech i Novým [Fil. 4. 22), probíhá linie královny Ester, Daniela, Josefa Egyptského, linie biblických postav, které žijí plně ve světě, ať už se do své situace dostaly za jakýchkoli okolností, a přece víra v jejich srdcích zůstala. Slouží okolnímu světu poctivě a cele, I když vypadli z vyznavačského společenství, i když ani nemají živý styk se zbytky rozptýleného lidu, biblické knihy o nich mluví kupodivu kladně. JOSEF SMOLÍK Každý z nás žijeme v té částce církve, která Je podobná některému z uvedených ostatků Siona. Každý podle míry viry i Jiných darů. Je třeba, abychom církev viděli v celé šíři jejího rozptýlení a žili vírou. Církev nemůžeme udržet jen provozem, jen starostlivým zachováváním všech starých forem. Vůbec ve vztahu víry к církvi platí totéž, co ve vztahu к našemu spasení a naší duši: Kdo by chtěl zachovati, stůj co stůj zachovati, ztratíť ji. Spíše jde o to, abychom vyznavačsky pravdu evangelia zachovávali. Avšak ani na tvém vyznání a vyznavačích vposledku církev nestojí. Stojí jen a jen na Duchu svátém, který dovede, když ráčí, podivně působit 1 v srdci Josefa Egyptského a iťster, 1 uprostřed zkostnatělé tradice v církvi. Žijeme jako křesťané z pouhé víry, že i v tomto svět& skrze své slovo živý Bůh působí v srdcích svým svátým Duchem. Nikde jinde nežli у tomto slově a v tomto Duchu nemůže být nový počátek lidu Hospodinova, nový počátek na cestě pravého lidství, důvěry a pokoje. Stál Ježíš a volal, řka: „Zízní-li kdo, pojď ke mně a napij seľ Jan 7, 37 DO ROKU 1961 Nový rok, do kterého jsme vstoupili, bude jistě rokem nesmírně vážných rozhodnuti v oblasti politického života ve světě i u nás. Rovněž na půdě křesťanských cirkvi se připravuji významná světová shromážděni, jejichž rozhodnuti budou mit nemalý dosah pro budoucí cestu církve. Křesťanské církve si začinaji sice pomalu, přece však stále jasněji uvědomovat, že není možno jet po vyježděných kolejích tradičního institucionalismu, že tyto koleje už zrezavěly a zarostly. Rovněž není možné ztotožňovat evangelium s „křesťanskou" civilizaci a snažit se z této pozice řešit dnešní problémy církve, jak to stále pronikavěji rozpoznávají tradiční církve, zejména у rozhovoru s mladými cirkvemi barevných bratři. Naše pozornost v přištim roce bude .oustředěna zejména na Všekřesťanské mírové shromážděni. Již necelý půlrok zbývá pro všechny velmi důležité přípravy pro toto setkání křesťanů, kterým se stala naléhavou otázka viry, otázka míru a důvěry mezi národy. Již v těchto přípravách dochází к významným rozhovorům a ekumenickému sbližováni mezi církvemi na Východě, a ovšem í к významným setkáním jak s jednotlivými osobnostmi, tak s představiteli církvi na Západě. Všecka tato setkáni jsou nesmírně důležitá a odpovědná, má-li být položen pro Všekřesťanské mírové shromážděni dobrý bohoslovecký základ i ryzí pojítko vzájemně důvěry či pozorného nasloucháni. Shromážděni v červnu t. r. ponese ná zev Všekřesťanské mirové shromážděni. Výraz Všekřesťanské shromážděni by byl chápán naprosto falešně, kdybychom mu chtěli rozumět jen z úzkého hlediska instituční církve. Instituční myšleni se stalo křesťanské cirkvi osidlem, do něhož upadáme, aniž bychom si to uvědomovali. Často i prudký odpůrce institucionalismu se najednou přistihne při tom, že i vnitřní situace cirkve ve světě začne posuzovat podle vžitých institučních hledisek. Působeni Ducha svátého však v protestantismu neni vázáno na instituci a úřady cirkve, nýbrž je naproste svrchované a svobodné. V tom smyslu - i když Křesťanské mirové konferenci jde o znepokojeni všech tradičních cír kevnich organizaci — nerozumí výrazu Všekřesťanský jako pojmu organizačnímu, institučnímu, právnímu, nýbrž - ja! to před časem vyjádřil H. Vogel - jakr pojmu theologickému. Zástupně ve jmé nu Kristově se chtěji sejít křesťané ze Západu i Východu, aby z viry řekli za celou církev to, co podle jejich svědomí musi být řečeno: Rozhodné ne к válce JOSEF SMOLÍK у atomovém věku. Toto své ne nechtějí říci proto, aby snad cirkev měla do budoucna jakousi legitimaci, že v této věci nemlčela, ani ne předně proto, aby svět, který к církvím nemá důvěru, této důvěry nabyl. Vyznavačské odmítnuti války je diktováno pouze virou beze všech kalkulů, jak chránit, ospravedlnit, upevnit pozice cirkve ve světě. Jedině tam, kde se církev ve vyznavačské odvaze rmi sama sebe vzdát, má zaslíbení žiota a vše ostatní jí bude přidáno. Vyznavačský boj proti válce v sobě -bsahuje také kladně zápas o novou lůvěru, nové porozuměni, o rozbíjeni iout „studené války", v jejímž ledovém ■»bjeti hynou svědomí a lidská důstoj'OSt. Do středu zájmu Všekřesťanského mijvého shromážděni jistě vstoupí také tázka církvi v Asii a Africe a všecky tím spojené problémy, označované pornem kolonialismu, který tyto církve oduítaji. Modlíme se za to, aby v novém roce službou cirkvi byly vytvářeny mosty důěry, porozuměni a aby Všekřesťanské mírové shromážděni vydalo jasný hlas uro mír, dorozuměni a pravdu, v kterém by bylo možno slyšet hlas dobrého Pastýře. Pravá známost Hospodina znám, neboť je to slovo Boží a je mluveno к nám. Dvě zásadní linie jsou nám Jeremiášem vyznačeny. Ta první. Člověče přestaň spoléhat na sebe, na svoji moudrost, sílu a bohatství. Všechno to odlož, přestaň se chlubit a spoléhej jedině na Hospodina, chlub se tím, že znáš Hospodina, Pána Boha svého. Druhá linie, Přesto, že proroctví Jeremiášovo obsahuje tvrdé soudy nad nevěrným lidem vyvoleným, nad církví, přece jenom soud není poslední slovo Hospodinovo. Soud a .tečka, konec, Hospodin přestal mluvit. Nikoliv, se soudem jde ruku v ruce I Boží milost, slitování a milosrdenství. Tyto dva základní pohledy nás vedou к otázce pravé známosti Hospodina, Boha a Stvořitele našeho i celého vesmíru. Poznali Jsme Boha jen jako soudce, jehož sondy jdou ráz na ráz za sebou, jak to často u Jeremiáše čteme? Anebo Jsme Hospodina poznali jako Slitovníka a toho, který činí milosrdenství? Zde je průhled do evangelia. Pán Bůh se sám slltovává, v plnosti času poslal svého Syna a v Něm nám odjtemští, smilovává se, volá nás do své blízkosti, chce mít s námi obecenství. Zde na půdě evangelia poznáváme Hospodina, Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova, ale i Boha proroků, v Jeho nejvlastnější podobě Jako Otce, který nám zjevuje svou lásku a dává ji poznati v Synu. V Synu sám sebe obětoval, abychom byli vysvobozeni z okovů hříchu. Ve zmrtvýchvstalém Synu nám dává jistotu života věčného. „Kristus vstal z mrtvých pro ospravedlněni naše“. |K 4, 25). To Je radostná zvěst evangelia, ale ona již zní z proroctví Jeremiášova. Zde, ve zvěsti evangelia, je skryta pravá známost Boha. Zde se v slovu evangelia Bůh s tebou setkávána ty můžeš i dnes, v atomovém věku, přijmout tuto zvěst vírou. Uvěřils a ve víře poznáváš, že Bůh Je tvým milos*. (Pokračování na str. 2) Slovo prorocké mělo vždy svou váhu. Prorok byl vidoucí, měl spojení s Hospodinem a proto jeho slovo, ať to bylo slovo milosti či soudu, bylo přijímáno vážně. Zvlášť v dobách zlých, v době jako byla Jeremiášova, bylo slovo prorocké očekáváno napjatě. Co prorok vyřídí, co řekne? Ale i v naší době, kdy všechny historické podmínky doby Jeremiášovy dávno zanikly, má slovo prorocké svůj vý-