Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1967 (LII/1-44)

1967-01-04 / No. 1

NUNC DIMIWIS s— Nyní propouš­tíš ... Tak začíná chvalozpěv Sime­­onův, poslední z řady úvodních chva­lozpěvů Lukášova evangelia. Předsta­vujeme si obvykle Simeona jako zbožného starce, jehož bohulibý ži­vot došel zvláštní pocty a odměny, když mu bylo dopřáno setkat se s narozeným Spasitelem. A nejen ho uzřít, ale dokonce se ho dotknout vlastníma rukama, aby se ujistil o skutečnosti a pravdivosti tohoto se­tkání. Když pak Simeon pokorně a vděčně říká: „Nyní propouštíš slu­žebníka svého, Pane, podle slova svého v pokoji,“ znamená to v tom­to pojetí, že se usmířen rozžehnává se životem, neboť se mu dostalo to­ho nejvzácnějšího, co člověk může na konci svých dnů očekávat: jisto- Chvalozpěv Narozenému Lukáš 2,29-35 ty, že nežil nadarmo a že ani smrt pro něho není krokem do marnosti a nicoty. „Nebo viděly oči mé spa­sení tvé ...“ Nelze říci, že by tato představa byla nesprávná a že bychom si ne­měli všichni přát, aby i nám, až pomine náš čas, bylo dáno odcházet v Simeonově radostné jistotě. Avšak celý smysl našeho oddílu nás vede к tomu, abychom svou představu roz­šířili. Nemusíme vidět v Simeonovi jen starce. Není také výslovně ře­čeno, že by byl stařec. A nevystu­puje také před námi jen jako jed­notlivec. Praví-li se o něm, že byl spraveiilivý 8 že očekával spasení Izraelského, je tím zobrazen jako představitel všeho Božího lidu, lidu staré smlouvy, jehož zbožnost sestá­vala právě z oněch dvou hlavních složek: z horlivé snahy plnit Boží vůli, vyjádřenou v přikázáních Zá­kona, a z toužebného očekávání pří­chodu zaslíbeného Mesiáše. Simeon představuje církev postavenou do­prostřed světa jako viditelný výraz Božích nároků a Božích řádů, aby usilovně udržovala a hájila svou svébytnost a čekala na zahájení Boží akce, kdy Bůh platnost svých slibů a soudů rozšíří na všechny národy. Má tedy dvojí úkol: věrně a trpěli­vě vytrvat a v pravý čas rozpoznat, kdy udeří hodina spásy pro ostatní svět. Tato hodina bude pro ni znamenat počátek velkých změn. Přinese jí ztrátu dosavadního výlučného a vý­sadního postavení před Bohem, při­nese jí nové velké povinnosti svě­decké a pastýřské služby, přinese jí také hluboké přehodnocení samých základů její zbožnosti. Hráze Zákona, které jí dosud byly oporou a záštitou, hrozí se stát v nových podmínkách překážkou a břemenem, proto musí být prolomeny. A skutečnost Mesiášo­va příchodu se velice liší od starých vžitých představ, proto musí být ty­to představy opuštěny. Simeonův chvalozpěv je velkým radostným při­svědčením к novému Božímu jed­nání. Stará epocha církve a stará formy její služby skončily. Staré vě­ci pomíjejí a nové všecko učiněno jest. „Viděly oči mé spasení tvé, které jsi připravil před obličejem všech lidí, světlo к zjevení náro­dům.“ Simeonovi není na překážku, že jediným zjevným důkazem Božího zásahu je nemluvňátko, které chová na svých loktech. Ani to ne, že toto dítě vyroste v muže, jemuž budou odpírat a kterého matka uzří trpí­cího a umírajícího. Pohled víry vidí jinak než pohled očí. Právě skuteč­nost, že Bůh uplatňuje své záměry zcela jinými prostředky než jsou na­še lidské, tolikrát zneužité a tolikrát neúspěšné, právě tato skutečnost do­svědčuje, že se neklame. A v této věci především se nám Simeon má stát příkladem к násle­dování. V tom, že nepřestaneme v Kristu vidět spasení, pomoc a na­ději pro sebe i pro všechen svět a že náš život ponese odlesk tohoto přesvědčení. Ptáme se často, jak uči­nit evangelium dnešnímu člověku přístupným a srozumitelným, jenom tak, že mu dáme uvidět vyznavače evangelia, naplněné přesvědčivou jis­totou o jeho pravosti a pravdivosti. Kteří v této jistotě svůj život nejen končí, ale také žijí, vděčně chvá­líce Pána za úkoly, jež pomohl spl­nit, i za ty, které nově otevírá. Bedřich B. Bašus LUKÁŠ 2, 27—32 Když pak rodiče přinášeli dítě Ježíše, aby při něm učinili, co bylo obyčejem podle zákona, vzal ho,Simeon do náručí a takto chválil Boha: „Nyní v pokoji propouštíš svého služebníka, Pane, podle svého slova, nebot mé oči už viděly tvé spasení, které jsi připravil přede všemi národy, světlo, jež bude zjevením pohanům, sláva tvého lidu izraelského." NZS Jedno potřebné Mo’dlitební týden na počátku roku je nám všem zdravou připomínkou, že jednou z nejnutnějších potřeb vě­řícího člověka je modlitba, jest vý­zvou, abychom na svých modlitbách neoblevovali a neztráceli víru, že nás Bůh slyší, a i když někdy pro­dlévá, že nás 1 vyslyší. Jest tedy vý­zvou nejen к modlitbám jednoho tý­dne, ale к ustavičným modlitbám, ke kterým nás volá Písmo. Nejkrásnější příklad toho, jak' modlitba se stane samozřejmou po­třebou, vidíme na pozemském životě Pána Ježíše, jak se o něm dovídáme z evangelií. Odtud vidíme, jak vše, co kdy Ježíš promluvil, napřed pro­hovořil se avým nebeským Otcem. U něho měl svůj pravý domov. Z něho vycházel do ostatního světa a do něho se zase vracel. Nebylo chví­le, aby nebyl ve spojení s ním. К němu pozdvihoval svou mysl a duši, když jeho srdce dlelo u lidí, jejich potřeb a záležitostí. У tom se od něho velmi lišíme, neboť my jsme zcela doma na tomto světě a ža svým nebeským Otcem přicházíme na modlitbě jako na ná­vštěvu. Naše mysl se zabývá jen a jen záležitostmi tohoto světa. My se často ani nedovedeme ze zajetí toho­to světa dostat. Proto naše modlit­by bývají jen letmé a často se na ně ani nedovedeme náležitě soustře­dit. My jsme se té pravé své vlasti a svému domovu, v němž máme žít po příkladu Pána Ježíše, odcizili a přitom jsme i zchudli a zeslábli. Nedovedeme Pána Ježíše cele ná­sledovat v jeho sepětí s nebeským Otcem a těm, kteří to dokázali, se dovedeme nanejvýš jen divit. Když slyšíme o Martinu Lutherovi, že se tři až čtyři hodiny denně modlil, zní nám to až neuvěřitelně. Někdo by se tomu mohl dokonce i pový­šeně usmát. Takové hazardování s časem! Není lepší, když chceme co nejvíce času věnovat práci a svým povinnostem uprostřed tohoto světa? Vždyť my bychom si ani nedovedli představit takovou ztrátu času! 'Ale když se podíváme na výsledek, co vidíme? Luther vstal od svých mod­liteb, šel vstříc svým zápasům a ob­stál jako zdravý strom v bouři. Ale jak to vypadá s námi? Dovedeme ta­ké stát pevně a neústupně ve svých životních zkouškách? Vítězíme ve svýCh životních zápasech? Nedivme se, že to s námi někdy tak neslav­ně dopadá a že nemáme žádnou sí­lu. Čím kratší a nesoustředěnější jsou naše modlitby, tím neslavnější jsou i výsledky našeho úsilí. Jak můžeme při svých modlitbách načer­pat sílu, když se na ně ani nedove­deme soustředit a když se začneme modlit, až když nás к tomu něco nepředvídaného dožene? Proto nejen až ve chvílích, kdy se cítíme ohro­ženi, ale stále buďme ve spojení s tím, v jehož rukou jsou časové naši! „Hledejte Hospodina a síly jeho, hle­dejte tváře jeho ustavičně!“ (Žalm 105,4). J. Svoboda Kvalifikace ke službě Mluví se dnes mnoho o kvalifikaci. Závody a školy pořádají kursy pro zvýšení odborné kvalifikace těch, kte­ří o to stojí. Otázka kvalifikace se na­mnoze stala otázkou existenční. Ne­chceme snad předpokládat, že by tak důležitá a pro věčnost závažná práce, jako je práce v církvi, se obešla bez příslušně kvalifikovaných sil? Proto­že naším vzorem zůstává i zde Pán Je­žíš, podívejme se, jakým kvalifikač­ním zkouškám se musel podrobit před nástupem své veřejné činnosti. Měl za sebou základní školení v ti­chosti, pokoře a poslušnosti v otcov­ském domě v opovrhovaném Nazaretě, měl důkladnou, učené doktory udivh­­jící znalost Písem, prošel křtem poká­ní v Jordáně a přijal zmocnění Duchem svátým pro svou službu zároveň s po­věřením přímo od Otce. Jeho zkouška nebyla veřejná, zkou­šejícím nebyl žádný člověk. Po čtyři­­cetidenním půstu a modlitebném zápa­se, úplně tělesně vyčerpaný Syn člo­věka stojí před svým zkoušejícím, před svým úhlavním nepřítelem. Zde jsou tři stupně Ježíšovy pro­věrky: 1. Hladový Ježíš stojí před otázkou, čím se posilnit. Kde je něco, čím by obnovil svou bojeschopnost? Satan se mu snaží namluvit, že potřebuje pře­devším pečovat o své vyčerpané tělo. Ale Ježíš ví, že ten, který mu „tělo způsobil,“ též v pravý čas a pravým způsobem naplní každou jeho tělesnou potřebu. Zdrojem života a síly a pokr­mem Božího Syna je vůle Boží, obsa­žená ve slově Božím, a to v každém slově Božím. 2. A právě toto slovo Boží je nyní zbraní Satanovou. Dobře máš, ale po­užij Písma pro sebe, pro své povýšení, blýskni se před lidmi! Zkus to, jestli Písmo platí pro tebe! Ale Ježíš je ve všem poddán Otci a nikdy v ničem ne­hledal svých věcí. Jak by mohl při­jmout takový výklad Písem? Proč by měl hledat ještě jiné potvrzení svého poslání, než to, které mu jednou pro­vždy bylo dáno od Otce při křtu v Jor­dáně? Což nestačí jedno potvrzení, jedno slovo ? Proč by měl Otce po­koušet? 3. Na Písmu stojící a autoritu Boží bezpodmínečně pro všecky otázky ži­vota a služby uznávající Ježíš je pod­roben poslední zkoušce: přijme něco z jiné ruky nežli Otcovy? Přijmout, zna­mená zavázat se. Ale Ježíš je svoboden ode všech a od všeho právě svou pod­daností Otci. Nemá co činit s ničím a s nikým jiným než vždy a za všech okolností pouze s Otcem. Všecky věci dány jsou mu od Otce, a proto mu už nikdo nemůže nic nabídnout, ničím si ho zavázat. Slouží Jedinému: Pánu Bo­hu samému. V tom je sláva, svoboda a prostota jeho lidství a ryzost jeho života bez kompromisů. Teprve takto prověřený nastupuje Boží Syn svou veřejnou činnost. Tak jako poslal Otec Pána Ježíše, tak Pán Ježíš posílá nás. Máme-li ve službě lidem být užiteční pro věčnost a nemá-li naše práce být pouhým ma­řením drahocenného času, musíme i v otázce své kvalifikace pro službu „následovati šlépějí jeho“. Nepůjde to bez tichosti a pokory srdce, bez dů­kladné znalosti Písem, bez zmocnění Duchem svátým, kterého se dostává životu, prošlému pokáním a očištěné­mu krví Pána Ježíše. Nepůjde to bez zásadního a nekompromisního postoje к Písmu. Základním stupněm naší kva­lifikace je uznat Písmo za jediné pra­vidlo života a víry a postavit svůj život soukromý i svou službu bezpodmíneč­ně pod jeho autoritu. Někdy snad i proti svému rozumu a proti lidským autoritám. Ale je to slovo, které ne­pomine, ačkoliv nebe i země pominou. Jen nikdy nechtějme zvláštní Boží po­tvrzení pro to, o čem jasně hovoří Boží slovo. Slovo je dáno proto, aby­chom je přijímali, jím se řídili a po­těšovali. Není tu pro diskusi, pro po­kusy. Co jsou naše zážitky, city, zku­šenosti proti slovu Božímu? Tak už ko­nečně s ním počítejme bez pochybo­vání. Pak ani zkušenosti našeho živo­ta nezůstanou za skutečností Božích slibů. Tak se nám otevrou oči na slá­vu života služby Jedinému. Není nic slavnějšího, než být pozdvižen ze své­ho žebráckého stavu, kdy jsme hle­dali (lidskou chválu, úctu a lásku a ob­div, do svobody dítěte Božího, které (Dokončení na str. 3) KOSTNICKÉ JISKRY EVANGELICKY TÝDENÍK i. ■ tma byla nad propastí a duch Boží vznášel se nad vodami. 1 řekl Bůh: Buď světlo! A od té chvíle vnuceny jsou tmě její břehy — a svět­lo vstupuje, aby připravilo místo životu — od té chvíle počíná se cesta člověka — cesta mezi výboji tmy a majáky světel — pro naše bezpečí mapovaná souhvězdími svědků — fixovaná hřeby kříže — udá­lost kříže dokonale zedrala sítě tmy — slunce slavně vzešlo. 1 dalo svého světla těm, kdo se za ním vydali. rm LIBOR WAGNER STVOŘENI, Dřevořez 1968 1 Novoroční poselství synodní rady českobratrské církve evangelické Z milosti Boží je nám dopřáno začít nový rok našeho života. Uvědomuje­me si přitom, jak rychle ubíhá čas a jak náš život není v našich ru­kou. Nikdo z nás nemůže „přidati ku postavě své loket jeden“ (Mat. 6,27) ani prodloužit svůj život o je­den den. V rukou Božích jsou časo­vé naši (Žalm 31ДВ). Toto vědomí nás vede к veliké pokoře, ale také к radostné jistotě, že bez vůle Boží nemůže spadnout ani vlas s naší hlavy. Jsme-li v rukou Božích, ne­musíme se ničeho bát, leč svých vlastních hříchů, které nás rozluču­­jí s naším Bohem a způsobují to, že skrývá svou tvář před námi. Naší je­dinou nadějí a spásou je náš Pán Ježíš Kristus, který vzal na sebe naše viny a svou zástupnou obětí na kříži je smazal a odčinil. V něho jsme doufali v uplynulých letech své­ho života, on je naší nadějí také i v tomto započatém roce. Věříme, že i tento nový rok je ča­sem milosti. „Aj, nyní jest čas pří­hodný, aj nyní dnové spasení.“ Pro­to se všichni bojme toho, abychom milosti Boží nadarmo nebrali, ale abychom vykupovali čas. Dokud čas máme, čiňme dobře všechněm, nej­více pak domácím víry (Gal. 6, 10). Buďme vděčni za to, že můžeme žít a pracovat ve společenství církve Kristovy, že se nám slovo Boží bez překážky zvěstuje, svátosti Kristovy vysluhují a že obecenství církve nás spojuje v jednu rodinu Boží. Vy­užijme každé příležitosti, abychom si navzájem sloužili к větší víře, lásce i naději a abychom byli ve­spolek к sobě dobrotiví, milosrdní, odpouštějíce sobě vespolek, jakož i Bůh v Kristu odpustil nám (Ef. 4,32). V tomto roce pak bychom chtěli obrátit vaši pozornost zvláště к jed­nomu úkolu, který je v církvi tak naléhavý. XV. synod, který zasedal v únoru minulého roku, se usnesl, že heslem církve v roce 1967 má býti otázka: „Co dáme svým dě­tem?“ Nikoli ovšem jen jako otáz­ka, ale jako výzva všem rodičům, vychovatelům, kazatelům, starším a ostatním pracovníkům a Členům cír­kve. Naší starostí musí být, abychom jednou nestáli před Boží tváří sami, ale abychom mohli říci: „Aj, já a dítky, kteréž mi dal Hospodin“ (Iz. 8,18). Písmo svaté nám říká, že děti jsou „dědictví od Hospodina“ (Žalm 127,3) a podle toho musíme s nimi jednat. Náš Spasitel nás vyzývá: „Nechte dítek jiti ke mně a nebraň­te jim.“ Bránit jim můžeme nejen zákazem, ale také nezájmem a lhos­tejností. Mládež působí mnohým li­dem starost. My jsme přesvědčeni o tom, že nejlépe vyzbrojíme své děti pro život tím, že je povedeme v Kristu. A tak chceme činnost církve v tomto roce obrátit tímto směrem. Prosíme vás, abyste tento úkol vzali vážně a všemožně se přičinili o jeho plnění. Synodní rada vám v tom bu­de svou radou nápomocna. Podle citovaných slov apoštola Pavla „čiňme dobře všechněm“ by­chom chtěli připomenout, že naše služba a pomoc se nemá týkat jen církve samé, ale všech lidí kolem nás. Pán Ježíš přišel pro všecky lidi, a tak i my máme pokládat všecky své bližní za své bratry a sestry. Pomáhejme všude, kde je pomoci potřebí, bez ohledu na církevní nebo jinou příslušnost, pomáhejme ve své obci, ve své vlasti i v mezinárod­ních vztazích. Pracujme o pokoj me­zi lidmi, abychom byli následovní­ky toho, který sám přinesl lidstvu odpuštění, smíření a pokoj. Přejeme vám, milí bratři a milé sestry, aby vás v tomto novém roce provázela Boží milost a jeho požeh­nání, aby vaše práce nebyla darem­ná v Pánu. Bůh pak pokoje učiníž vás způsobné ve všelikém skutku dobrém к činění vůle své. Milost Pána našeho Ježíše Krista, láska Bo­ží a účastenství Ducha svátého bu­diž se všechněmi vámi. Amen.

Next