Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1968 (LIII/1-44)
1968-01-04 / No. 1
Na počátku roku je vítáno biblická ■lovo, které půjde s námi jako tichý průvodce všemi oddíly naší cesty. Chceme takové slovo, které zdvihne poutníka, když jej přepadne únava. Milovníkům bible se někdy stává, že v touze po příhodném slově se jim v mysli vynořují verše zdánlivě protichůdné. Kniha Kazatel prohlašuje: nic nového pod sluncem. Naproti tomu apoštol Jan zaznamenává slovo od trůnu Božího: aj, nové činím všecko. Které to slovo má s námi jít po celý rok? Platí obojí a obojí může být pomocí. Máme právo cokoli nového čekat? Zatím máme nový rok ■ novou číslicí, která udává nový oddíl času. Změnili se jen číslice a všecko ostatní půjde tak, jako šlo, s nepatrnými změnami v tom, že někteří Aj, nové činím všecko Zj 21,5 odejdou a jiní vstoupí na jejich místo. Nic nového — skutečně nic nového. Nevznikne z takového zjištění předčasný pocit únavy, i když si říkáme, že je to slovo hluboce pravdivé a střízlivé? Lidské srdce však chce nové věci, touží po nich a od nich právě čeká pomoc a řešení svých nejsvízelnějších situací. Nejde o novinky. Ty budou a bude jich třeba více, než tušíme, ale jde o proměny lidských životů, o nové věci v myslích a srdcích. Vítězně a mocně vpadá do našich úvah slovo Boha živého, které zvoní samou nadějí. I řekl ten, kterýž seděl na trůnu: „Aj, nové činím všecko.“ Co to má znamenat? Nevznikne pokušení vyložit to veliké slovo tak, že Stvořitel chce poopravit to, co kdysi udělal neuspokojivě? Takové myšlenky se vnucují některým pozorovatelům, kteří se dívají na svět a jeho problémy, jeho úzkosti a naděje, a ptají se, zda nebylo někde něco opomenuto, co Stvořitel zůstal dlužen. Svědectví bible zní: A viděl Bůh vše, což učinil, a aj, bylo velmi dobré (Gen. 1,31). A pak přišly do díla Božího lidské zásahy. Co z nich vzešlo, to dodnes tíživě neseme. Do hrozivé krize promluvil sám Stvořitel vysvobozujícím slibem. Tehdy už začal připravovat nové stvoření. A když se objevil na této zemi Ježíš Kristus, mohl prohlásit Bůh: „Tento jest ten můj milý Syn, v němž se mi dobře zalíbilo.“ Vzal to poničené dílo do svých rukou, aby dokonale proměnil všecko a aby se postaral o to, aby na konci znělo totéž, co na začátku: A viděl Bůh vše, což učinil, a aj, bylo velmi dobré. A to nové začalo pro člověka od chvíle, kdy přijal řešení Boží v Kristu Ježíši, aby se dal vykoupit a vytrhnout z moci temností a přenést do království Syna Božího (Kol. 1,13). Žasneme nad zvěstí, že Bůh činí všecko tím spíše, že stojíme před tváří Boží jako lidé zahanbení tím, co jsme pokazili, poničili, jaké karikatury obrazu Božího se z nás staly a místo slova soudu nad našimi životy přichází od trůnu Božího zvěst vysvobozující. Žasneme tím více, že se to netýká jen našeho nespolehlivého, převráceného srdce, našeho pomýleného života, ale že jde o celý rozsah nového stvoření, jak je apoštol popisuje. Nové nebe, nová země, nové obecenství, nové vztahy mezi Bohem a člověkem. To nové může prožit ve vší šíři a hloubce v plné slávě a velikosti každé lidské srdce. Aj, nové činím všecko. Kdo by se divil, kdyby úžas byl na naší straně tak veliký, že bychom se ptali, zda to není jen sen? Pán Bůh ví, že i pro očištěné a vykoupené lidské srdce je to příliš mnoho, než aby to mohlo pochopit, než aby mohlo rozumět a přijmout, a proto připojuje к tomu-to poselství Ještě příkaz pro apoštola: Piš, nebo jsou tato slova věrná a pravá. Co je to jiného, než zdůraznění: písemně ti to dávám, můžeš se spolehnout. Trapná zkušenost, že pořád se to nové při nás ještě plně neprojevuje, má a může přestat. Pán Bůh nedělá svoje dílo všelijak a když činí nové všecko, pak ne na polovic, ne trochu, ne na pohled, ale dokonale. To, co začal také skončí. Na počátku dějin má své první slovo, bude je mít i na konci dějin a bude to poslední slovo. Také na počátku našeho nového života má Bůh své slovo a na konci je bude mít zase Bůh sám. Už je vyslovil, když poslal Syna svého. Proto Jan prohlašuje: stalo se. Jak mnoho bylo rozhodnuto, když z kříže Ježíšova znělo volání: dokonáno Jest. Není to sen, ale jedinečná skutečnost, že Pán Bůh proměňuje lidské životy, přetváří lidská srdce. To nové činí v Kristu Ježíši. V Kristu nabízí nový život, novou naději, nové výhledy, nové zkušenosti a neslibuje to nové až na věčnosti, ale nyní v tom nejvlastnějším smyslu „dnes“, už dnes. Vstoupili jsme do roku 1968, ve kterém se sejde v Praze III Všekřesfanské mírové shromáždění a v němž Světová rada církví svolává do Uppsaly IV. valné shromážděni zástupců více než 200 církví. Jako heslo konference přijali pořadatelé právě toto nadějné slovo: Aj, nové činím všecko. Kdo s tím u víře počítá, nemá právo na jakýkoli pesimismus. Budoucnost poznamenaná příslibem nových věcí je nadějná budoucnost. Na prahu roku soustředěně nasloucháme hlasu od trůnu Božího. Smíme čekat nové věci? Mnohé nové věci? Smíme čekat proměny, které nás velice obohatí? Smíme, ale jen skrze Krista, od toho, který ja Alfa i Omega, počátek i konec! Aj, nové činím všecko. I řekl mi: Piš. Nebof jsou tato slova věrná a pravá. Bohuslav Beneš Je po vánocích — a co dále? Pokud byly pro nás vánoční svátky pouze přistáním na ostrůvku klid-1 né pohody prozářené prskavkami radostné nálady, je taková otázka bezpředmětná. Ale my všichni jsme se již vrátili do všedních dnů 1 nových smrští v neklidné mezinárodní atmosféře. jsme v počátcích nového roku, vyplněného opět drobnými a velkými úkoly, s jasně vytýčenými programy a přece se zamlženými výhledy do osobního a pospěli-tého života. A zde je nasnadě otázka: Co si přinášíme z vánoční zvěstí do nového roku? 1. Je to předně zakotvení v zaslíbení, že Bůh je s námi (Iz. 7, 14). Svůj příklon к člověku potvrdil a zapečetil Bůh v Narozeném v Betlémě, v němž se rozhodl jít s námi, provázet nás a dokonce nejtěžší břemeno a zdroj všelijakého trápení nést za nás až к odplatě na kříží ( Iz. 53, 6n). I když dnes Ježíš v pozemském těle není uprostřed nás (lan 16, 7), právě betlémská událost podtrhuje jeho přítomnost a vyzývá nás, abychom důvěřovali zaslíbení: „já s vámi jsem po všecky dny“ (Mat. 28, 20) navzdory tomu, že i je našim očím neviditelný (2. Kor. 5, 7), našemu smyslovému ověřování nedostupný. Tato jistota (Kím. 8, 38nn) je pevnou půdou, po PAVEL NAGY které smíme vykročit dále a vpřed: „Byctif pak i nezřel rámě, jímž Pán mne ved, vím přec, že nenechá mě, že kráčím vpřed“ (Píseň č. 187). 2. S tímto zaslíbením, které obepíná celý náš život, máme zápasit na dvou fromtáoh: a) Proti náboženskému my.tbi.cko-fata!isti.Bkému pojetí života a b) proti zpátečnickým společenským vztahům. Do obojího střetnutí korunovaného předem vítězstvím Ježíše Nazaretského nás imperativně strhává indikativ vánočního poselství. a: Nelze obejít nebo zastřít pulzující dynamičnost vánoční zvěsti. } edinečné a neopakovatelné zjevení Boží v Ježíši Kristu — toť smysl výrazu jednorozený Syn Boží (Jan 1, 14. 18) — naráží na tvrdošijné představy, jako by život člověka byl poháněn pro každého předem určenou osudovou silou,. proti které je marné bránit se vzepětím vlastní odpovědnosti a jako by náš život nebyl Ohraničen, ale i po smrtí pozemského těla pokračoval převtělováním v bytosti jiné, nízké či vyšší, podle stupně vykonaného dobra nebo spáchaného zla, až к poslední očistě duše, která vplyne do nirvány — věčné blaženosti. Vtělení Slova (Jan 1, 14) je odhalení a zároveň zátrží fatalistických a reinkarnačních představ, kteTé z domova východních náboženství (viz Rádi: Západ a Východ) se stále stěhují do mozků některých intelektuálů a tajných spirítistů, navenek loyálních údů církve. Dvěma pánům nelze sloužit: Věříme-11 v Inkarnaci Kristovu, nemůžeme koketovat s reinkamačním pojetím lidského bytí. Vánoční evangelium je vítěznou proklamací neopakovatelného a Bohu odpovědného života, je zároveň výzvou к „revoluci hlav a srdcí“, stručně vyjádřenou: Inkarnace proti reinkarnaci. b) Každé slovo biblického svědectví má hluboký význam a není psáno zbytečně. To platí i o popisu, jak se ježíš Kristus narodil ve skalní sloji, sloužící za chlév, „protože neměli místa v hospodě“ (Luk. 2, 7) a jak kolébkou mu byl dobytčí žlab. Ježíš se narodil již jako vyhoštěnec (Jan 1, lOn) bez minimálního komfortu, jaký poskytujeme dítěti. Jako celý jeho život, tak i syrový popis místa Jeho narození je předznamenán jeho smrtí na Golgotě: „Syn člověka nemá, kde by hlavu skío(Dokončení na str. 2) KOSTNICKÉ JISKRY EVANGELICKÝ TÝDENÍK Hospodine, Stvořiteli světa l věků, Pane života t smrti, ty jsi alfa i omega, počátek i konec vSeho. Ve tvém jménu přestupujeme práh tohoto nového roku. Prosíme, dej ducha víry a věrnosti své církvi po všem světě, aby jasněji rozuměla tvému slovu, v čistotě je zvěstovala, kázni tvé se podrobovala, rozpory, které ji dosud dělí, v moci tvé překonávala a v poslušnosti tvé vále sloužila všem lidem к poznání tvé vysvobozující pravdy a lidsky. 1 4. LEDNA 1968 - ROČNÍK Lili - CENA 70 HAL ÉRO SNÍMEK J. HANUŠE Na prahu roku Půl století uplyne letos od vzniku samostatného československého státu a od spojení reformačních církví v Cechách a na Moravě. Toto jubileum si připomínáme v roce, kdy se bude konat v Praze III. Všekřesfanské mírové shromáždění a Uppsale IV. Valné shromáždění Svěv tové rady církví. Spojení reformačních církví po roce 1918, uskutečněné ve srovnání s ekumenou avantgardně, klade otázku, zda a kde jsme stáli na přední stráži evangelia v národě a ve světě. Bude třeba hlubokého záběru, nemá-li naše bohoslovecké myšlení být stromem bez kořenů, v kterém haraší pouze větry západní theologie. Právě před sto lety byla zřízením Rakouska-Uherska, což znamenalo definitivní pohřbení Palackého pojetí federálního Rakouska, mobilizována znovu havlíčkovská mentalita odporu proti posvěceným feudálním strukturám, která došla výrazu v boji o „čáslavské zřízení“, které chtělo vrátit Kristu ta práva v církvi, která usurpoval císař. Jeden z představitelů tohoto boje Čeněk Dušek, učitel prvního syn. seniora J. Součka, od jehož smrti uplyne 50 let, jemuž vděčí i Kostnická jednota za svůj vznik, zaslouží vážného studia. Ekumenismus s Němci, překonávající vzepjatý nacionalismus, vyhraněný presbyterianismus, mravní vážnost je odkaz, který ještě dnes zapaluje toho, kdo se pustí do četby Duškových dopisů. Třicátá léta přinesla vření, v němž vedle E. Rádla mladý profesor J. L. Hromádka probojovává pro nás i pro ekumenu dodnes nosné grunty: nové bohoslovecké hodnocení katolicismu, vážný pozitivní zájem o socialismus a odpovědnost víry za svět, překonání liberalismu, návrat к českému reformačnímu dědictví. Stránky Křesťanské revue, jejíž první ročník vyšel před 40 lety. sloužily z pozice menšiny v národě i v církvi к rozsévání semen tohoto programu do vnímavých srdcí shromažďujících se v akademické YMCE. Jsou-li tyto otázky hodnoceny našimi marxistickými pracovníky, neměli bychom zůstat pozadu. V roce 1958 došlo к prvnímu většímu tištěnému pokusu o hodnoceni života církve za okupace. B. Pospíšil vzbudil veliké pobouření v našich sborech, když v článku Službou к svobodě (ve sborníku Od reformace к zítřku) napsal, že „prostí údové i vůdci církve bojovali sice svůj boj statečně, ale nedovedli dost ostře vidět svou úlohu v perspektivě víry a své jednání motivovat theologicky“, zatímco např. J. Fučík vycházel ze svého ideologického základu. Rozbor díla Šimsova, Valentova aj., který jsme zatím svým čtenářům dlužni, rozhodně postaví soud bratra Pospíšila do jiného světla. Přehodnocení budou ovšem vyžadovat i léta padesátá. I když jsme vždycky zdůrazňovali, že člověk se nemění automaticky změnou řádů, přece jsme si důraz evangelia na člověka, na respekt к němu příliš dlouho nechávali až do doby, kdy se socialistický dům vystaví a člověk začne žíznit po duchovních hodnotách, ačkoli tato strážná služba měla bdít se vším rizikem od samého začátku. O všech těchto věcech bude potřebí letos hovořit. Mladá generace začíná mít o dějiny posledních desetiletí zvídavý zájem, který nesmíme otrávit. Mladí přicházejí při rozhovorech s Němci, kteří se drží Pekaře, na to, že o Pekařovi, o smyslu našich dějin vědí velíce málo; mimo to jsou znepokojeni skutečností. Že každá generace se dívá na řadu dějinných události rozdílně. Mladí přicházejí s přímými otázkami: V letech padesátých to muselo být těžké. Cos dělal ty? Má li naše řeč u nich mít věrohodnost, nemůžeme na jejich otázky odpovídat bez pokání. Rok, který je před námi, je vzácnou příležitostí vstoupit do rozhovorů generací, sblížit otce a syny, navázat tkanivo tradic, a tak společně hlouběji zakotvit v dědictví, které dravý proud konsumentského způsobu života hrozí pohltit. Dokáže starší generace v tomto rozhovoru odložit paternalistický postoj „zasloužilých pracovníků“? Budou umět mladí být starým vděčni? Dokážeme se osvobodit od toho, co bylo i co je к vidění nových perspektiv? Stále napjatější se stává úkol spojit domácí situaci s perspektivami celosvětovými. Nebezpečí, že ztratíme orientaci ve světě, poněvadž jsme se po hlavu ponořili do věcí doma, je stejně zlé jako pokušení dát se zlákat dálavami světa a skončit v „ekumenickém turismu“. III. Všekřesťanské mírové shromáždění, které se sejde v Praze 31. března až 5. dubna pod heslem „Zachraňte člověka — mír je možný“, má uzavřít časové období práce KMK v letech 1964—1968. V tomto období vznikla řada nových regionálních výborů (v USA, v Anglii, ve Francii), konaly se desítky zasedání různých výborů a komisi. Výsledky těchto setkání mají tvořit podklad pro hledání nových perspektiv v této velice vážné světové situaci. V našich sborech má řada bratří a sester vážné otázky, jak na tak široké mezinárodní platformě, jakou je KMK, je možno vždy v ryzosti stát na pozici evangelia. Jiní propadají pocitu bezmoci při závažných otázkách světového míru a mezinárodní spravedlnosti. Uvítáme, podaři-li se Ekumenické radě vytvořit regionální výbor KMK u nás, který by se těmito otázkami vážně zabýval a formuloval náš přínos do světové ekumenické diskuse. Každé shromáždění Poradního výboru KMK v minulých letech, af se konalo v Budapešti, v Sofii, v Bukurešti, bylo jevištěm dramatického zápasu o postižení situace ve světě a o vzájemnou důvěru. Nezůstalo bez ohlasu a bez vlivu na ekumenická shromáždění. Ekumenické /hnutí církví sdružených v SRC pořádá v červenci IV. valné shromáždění v Uppsale pod heslem „Aj, novém činím všecko". Po konferenci Církev a společnost, která představuje v protestantismu doposud nejrevolučnější hlas, se SRC ocitá v ohni prudké palby zprava i zleva. Jedněmi je osočována jako až komunistická organizace, která pro otázky politické ztrácí zájem o tradičně dané theologické otázky. Druhým, zejména mládeží, se jeví málo progresivní. Po italské mládeži vznesla proti nf své protesty i mládež francouzská, která se dívá na KMK jako na platformu mnohem pokrokovější a radikálnější. Bnde tedy rok 1968 pro vymezení mezníků naší cesty doma t ve světě rokem velice závažným. Josef Smolík