Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1973 (LVIII/1-44)
1973-01-31 / No. 5
Bible mluví mnoho o píli a pŕičinlivosti a na druhé strane o lenosti a pohodlnosti. Připomeňme si třeba Pavlovo proslulé napomenutí: Kdo nechce dělati, aby také nejedl (2 Те 3, 10), anebo poetickou výzvu knihy Přísloví (6,8): Jdi k mravenci, lenochu, shlédni cesty jeho a nabuď moudrosti. Nalezneme tu však i výrok opačného smyslu: Daremné jest vám réno vstávati, dlouho sedati a jisti chléb bolesti, poněvadž Bůh dává milému svému i sen (Ž 127, 2). Také práce a píle má své meze a nemusí mít vždy požehnaná výsledek. Záleží především na pohnutkách a účelu; píle vynaložená к dosažení špatného záměru je hor- Lev je v ulicích Přísloví 26, 13 ší než sebevětší lenost. Nejen to: člověk nemusí mít zato, že je na všecko sám, má spoléhat i na Pána Boha, dokonce v těch největších věcech mu nic jiného nezbývá. Vzpomeňme na příběh o Martě a Marii (Lk 10, 38—42). jsme tedy varováni před pílí samoúčelnou, sebevědomou a přehnanou; corruptio optimi pessima, každá krajnost je povážlivá. Avšak píle, která se krajnostem vyhýbá, je pochválena, lenost naopak přísně posouzena. Bible se přitom nezastaví ani před jízlivou ironií: „Říká lenoch: ... iev je v ulici“. Jinými slovy to pověděl Lessing: Kdo váhá, hledá důvod, proč nesmí. Postaví si před oči možné překážky, obtíže a nebezpečí a nechá se jimi předem odradit. Ty překážky nepochybně existují, aspoň teoreticky. V biblické době lvi v Palestině žili (byli vyhubeni až v době křížových výprav) a mohlo se proto stát, že se lev objevil v ulicích města. Pravděpodobnost ovšem není skutečnost, tím méně pravidlo. Křesťan se má vyznačovat tím, že vždy raději počítá s nadějnými vyhlídkami, jeho postoj má být postoj odvahy. Také tady rozhodní pohnutky a účel. Jde-li o velikou věc, je namístě i odvaha к riziku. Když byl Luther varován, aby nechodil do Wormsu hájit před říšským sněmem své vyznání, neboť bude přítomen i jeho úhlavní nepřítel, vévoda Jiří Saský, prohlásil: Sel bych, i kdyby tam byli sami vévodové Jiří! Vezměme teď svůj verš ještě z jiného hlediska. Ten biblický lenoch se nemýlí: v ulicích jo opravdu lev. Obchází hledaje, koho by pohltil (1 Pt 5, 8). Je to neviditelný nepřítel, kterého Písmo jmenuje jednou hřích, jindy ďábel — neviditelné je i jeho počínání. Poznáme je až z účinu: všechno obraci na špatnou stránku, i nejlepší úmysly, záměry a činy. Tento lítý lev však nezůstává jen v ulicích, ale jde za člověkem až do domu, až do nejvnitřnější komůrky srdce. A nikdo mu neodolá, ani lenost ani píle proti němu nic nezmůže Spravedlivý farizeus i hříšný publikán dopadnou stejně, stojí-li proti němu sami. Je jediná pomoc: najít silnějšího obránce (Mt 12, 29). A takový je jen jeden: Lev z pokolení Judova (Zj 5, 5), Pán Ježíš Kristus. Když však dojde к zápasu dvou lvů o člověka, nemůže se to člověka netknout. I dábel i Spasitel ho chtějí přeformovat к svému obrazu, a to lvím způsobem: úplně, dravě a tvrdě. Spasitel dokonce postupuje ještě tvrději, protože musí postupovat proti naší přirozenosti a náchylnosti. Ale jen tak vzniká nový člověk, ne už otročíc' zlému, nýbrž svobodný к dobrému A proto bible vystříhá před leností, která z lehkovážného pohodli zanedbá vzít na sebe iho Kristova zákona, Kristova kříže a Kristova učednictví. Lev je v ulicích — jen ve znamení kříže mu lze odolat! BEDŘICH B. BAŠUS Znovu bible a katechismus Každý, kdo zná náš sborový život za posledních 10—15 let, ví o tom, že jeho ohniskem jsou nedělní bohoslužby a že v jejich rámci má nejdůležitější místo к áz á n í. Proti tomu nelze mit oprávněných námitek potud, pokud se sborový život jen na konání bohoslužeb neomezuje a pokud kázáni a všechny ostatní složky bohoslužeb vskutku slouží к tomu, aby zde shromážděný sbor slyšel srozumitelné zvěstování plného evangelia, radostně na ně odpovídal, utvrzoval se v bratrském obecenství a zavazoval se к poslušnému životu. Ti však, kteří pamatují na období ještě starší, se rozpomenou, že se tehdy v mnohých sborech mezí mladými i dospělými projevoval živý zájem o bibli i theologii. Vznikaly biblické kroužky a kursv Ovocem tohoto živého a širokého zájmu byla práce na novém vydání Biblického slovníku, trojdílné Biblické konkordance a konečné i postupně uskutečňované odhodlání pořídit nový překlad Starého i Nového zákona. Jak je tomu dnes? Co zůstalo z tohoto někdejšího písmáckého rozvlažení? Využíváme plodů té práce, kterou pro nás vykonali a dále věrně konají bibličtí odborníci? Proč se stránek některých církevních časopisů takřka úplně vymizely solidní biblické výklady? Všechny tyto otázky musí předcházet otázka základní: Potřebují i dnes sbory a jejich členové vedle toho, co přijímají v bohoslužbách, ještě něco dalšího? A co to má být? Nuže, není pochyb, že má-li sbor a jednotlivý křesťan ve víře pevně stát a plnit své poslání, potřebuje к tomu i dnes určité znalosti. Je povinností sboru takové znalosti svým členům, dětem, mladým i dospělým, prostým i vzdělaným soustavně poskytovat. To v žádném případě nemůže končit konfirmací. Živý, neodumírající člen církve se vzdělávat nepřestává. O jaké znalosti tu tedy půjde? Navzdory všem módním proudům, náladám a zálibám se i dnes odvažuji tvrdit, že tu přední místo stále má mít znalost bible. Písmo svaté není jen východiskem a normou kázání, nýbrž celého života a služby každého křesťana. Proto je třeba pilně je číst a vykládat, studovat je a rozumět mu. To ovšem nemůže zůstat záležitosti farářů a bohosloveckých odborníků. Vždyť ani oni tu nejsou neomylní a potřebují kontrolu, kritické otázky a rozhovor se členy sboru. — Další důvod biblického vzdělávání: Více než kdy jindy je dnes třeba počítat s tím, že kterýkoli křesťan může být požádán, aby „vydal počet z nadějé té, která jest ve vás“ (1 Pt 3, 15) A tu jej nemůže zastoupit ani jeho farář ani žádný theologicky profesionál. Tu už nepostačí povrchní a vyprahlá, neobnovovaná a noprohlubovaná znalost, ukončená kdysi konfirmačním cvičením. Nejméně na úrovni toho, kdo se jej ptá, má tu křesťan umět srozumitelně vyznat, co je obsahem jeho víry a základem jeho naděje. Smíme odpovědně říci, že to dnes dovedeme? Pravdu zde má ten, kdo řekl, že výmluva: „Já nejsem žádný theolog, nýbrž pouhý laik,“ není pokorná, nýbrž pohodlná výmluva, která vp vyznavačské situaci nepomůže. Jsstě jeden důvod к vzdělávání: I bez bible v ruce a bez výslovného uvádění biblických citátů má křesťan umět křesťansky myslet, křesťansky se orientovat i rozhodovat ve svém osobním i společenském životě. Uprostřed dožívajících i nově vznikajících pověr má umět „rozeznávat duchy“ (1 Kor 12, 10), aby se snadno nenadchl, nebo dokonce nedal uchvátit něčím, co sice nábožensky zasvěceně zní a posvěceně vyhlíží, ale je ve skutečnosti bludem a svodem od čisté pravdy Kristovy. — Křesťan musí umět dále rozpoznávat, co je Boží vůle „dobrá, libá, dokonaiá“ (Ěím 12, 2) v jeho osobním životě. Ani to nepůjde bez přípravy a pilného vzdělávání. Už starší bratr se mnou před časem řešil obtížný pastýřský případ. Sám přitom dovedl moudře rozpoznat, že tu musíme slyšet dvojí biblickou výzvu: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni!“ i „Napomínejte se vespolek!“ Š.lo tehdy o bratra, který se účastní shromáždění jen jednou za měsíc. Byl však ve svém mládí poctivě a důkladně vycvičen v znalosti Heidelberského katechismu s jeho mnohými biblickými doklady a ta to znalost mu je vydatnou pomocí až dosud. Tím se i tu dostáváme к vyslovení přání, které se opět počíná po církvi ozývat stále častěji: Opět potřebujeme nějaký katechismus (jestliže se někomu nelíbí tradiční název, je možno mluvit o příručce apod.j. V současně dohě každý sbor učí něco jiného a takřka všichni tu více nebo méně žalostně improvizujeme. Nový katechismus může mít několikerou podobu s citlivým přihlédnutím к různým tradicím i stávajícím předpokladům sborovým, věkovým, osobním i jiným. Také učení důležitých biblických veršů a oddílů zpaměti se bude muset moudře obnovit. Začali jsme je bezhlavě a překotně opouštět, takže dnes ani mnohý bohoslovec nedovede zpaměti ocitovat verše, které ještě jeho prostá, bohoslovecky neskolená babička ovládala a dosud ovládá. Toto základní biblické a katechetické vzdělání lze dále pěstovat, rozhojňovat a prohlubovat způsobem tradičním i zcela novým. Staré a neúčinné formy (přednášky, monologické biblické hodiny) tu mohou být opouštěny a nové hledány, zkoušeny a zaváděny. Dobrá tu bude každá methoda a forma, která plní vzdělávací funkci: Která dodává chuti a vede к radostnému a ochotnému vzdělávání všech směrem к naplňování zaslíbení: „Všichni zajisté napořád znáti mne budou, od nejinenšího z nich až do největšího z nich, dí Hospodin“ (Jer 31, 341. Cílem vzdělávání ve sboru ovšem není nahradit theologicky odborně vzdělané farářa bohosloveckými diletanty. To, co tu bylo řečeno, je míněno jako nezbytné minimum znalostí pro všechny. Kdo má nadto zvláštní obdarování učit sebe i jiné, nechť se v tomto obdarována rozhojňuje a jím slouží. Těm pak, kterým tu Duch svátý dává fantazii a vynalézavost, aby dovedli přinášet věci nové, sloužící к obecnému vzdělávání, má církev dopřát sluchu i místa. JIŘÍ DOLEŽAL PANE, NAUČ NAS MODLITI SE (Lk 11,1) Tak mluvili učedníci к Ježíši. Poznali, že se sami od sebe nedovedou modlit. Musejí se to naučit. Naučit se modlit, to zní protismyslně. Buď je srdce tak plné, že se začne modlit samo od sebe, anebo se nikdy nenaučí modlit. To však je nebezpečný omyl, který je dnes velice rozšířen mezi křesťany, jako by se srdce od přirozenosti dokázalo modlit. Zaměňujeme přáni, vzdechy, nářek, jásot — to vše dokáže srdce samo ze sebe — za modlitbu. Tím však zaměňujeme zemi s nebem, člověka s Bohem. Modlitba přece neznamená prostě vylít své srdce, nýbrž znamená nalézt se svým plným nebo i prázdným srdcem cestu к Bohu a mluvit s ním. To neumí žádný člověk sám ze sebe, k tomu potřebuje Ježíše Krista. Učedníci se chtějí modlit, nevědí však, jak. Je to velké trápení, chtít mluvit s Bohem a nedokázat to. Muset zmlknout před Bohem Cítit, že všechno volání zaniká ve vlastním já, že srdce a ústa mluví převrácenou řečí, kterou Bůh nechce slyšet. V takové nouzi hledáme lidi, kteří něco vědí o modlitbě. Kdyby nás někdo, kdo se umí modlit, přijal do své modlitby, kdybychom se s ním směli modlit jeho modlitbu, potom by nám bylo pomoženo. Jistě nám zde mohou velmi pomoci zkušení křesťané, ale i oni jako správní učitelé modlitby mohou nás odkázat pouze na Ježíše Krista. Smíme-li se s ním modlit jeho modlitbu, kterou nás učí, potom jsme vysvobozeni z trýzně své neschopnosti к modlitbě. D. BONHOEFFER (přel. vds) - ■ 5 KOSTNICKÉ JISKRY EVANGELICKÝ TÝDENÍK ZIMNÍ KYTICE SNÍMEK F. S. JANOVSKÉHO Bláznovství kříže Jen blázen by mohl věřit, že v Ježíši Kristu — v tom dítěti narozeném v betlémských jeslích, v tom muži často se ukrývajícím před zbožr nými představiteli starozákonní církve, v tom mlčícím a bezbranném člověku před vlivnými představiteli moci světské, v tom poníženém, bičová ném a ukřižovaném — přichází na svět Bůh, ten Pán Bůh a Král králů, ten všemocný panovník řídící osudy jednotlivce, izraelského lidu a všech národů. To bylo Židům pohoršením a Řekům bláznovstvím. — A dnes v církvi? Křesťanské podoby církve položily do svých základů vyznání víry v tohoto Ježíše. Přejaly apoštolské vyznání víry s článkem „i v Ježíše Krista, syna jeho, jediného Pána našeho". Dá se tedy předpokládat, že víra v Boha, který opovrhuje mocí a stává se raději její obětí- než uplatnitelem, přestala být církvi pohoršením a stala se jejím nejvlastnějším vyznáním. Ve skutečnosti však ani z křesťanské církve toto staré . pohoršení nevymizelo. Církevní dějiny středověku nenechávají nikoho na pochybách, jak se církev neobešla bez moci, násilí, přísných soudů, mučení a upalování. Zůstala nadále přes své vyznání víry v ukřižovaného Krista pozemskou; reprezentantkou Boha silného, hrozného,, žárlivého, mstícího se. Ve znamení kříže pálila a vraždila. Svou , praxí se stala nejrozhodnější popiratelkdu Boha, který v Křižovaném krvavě názorně vyjadřuje své opovržení к , záchraně člověka a světa mocí,, a na její místo staví spasitelnou lásku к člověku. Stará představa Mesiáše, který zdrtí jí její a své nepřátele mocí, ji provází, imponuje. Označila se jménem Kristovým, ne však aby ho následovala, nýbrž aby jeho dílo slpžby nahradila mnohem „účinnějšími“ prostředky moci a panování. Ve světě přece vždycky vládli tiv kteří měli moc. Cožpak existuje nějaké království, v němž by to mohlo být jinak? Ne, ani Boží království nemůže bez moci existovat v této tvrdé pozeníské skutečnosti. A středověká církev dělala všechno pro to, aby tiápravila tento Ježíšův .MuzioniSmus. To však už patří к dávno Odsouzeným proviněním křesťanské církve. Dnešní církev je už mimo pokušení moci. — Opravdu? Není to spíš tak, že jí moc byla odňata, než že se jí vzdala? Nejde o ctnost z nouze? Ostatně není i dnes dost těch, kteří by ve jménu Božím raději hrozili a zatracovali než sloužili? Ne, ani dnes to není vůbec samozřejmé, že křesťanské církve a jejich vyznavači jsou podmaněni výlučnou nadějí, že svět může být zachráněn jen silou lásky, ne silou moci. Víra v Boha - Panovníka přesahuje i dnes nad vírou v Boha - Služebníka. Rádi bychom se co nejrychleji dostali od Božího beránka ke svrchovanému Vládci a Soudci. Nepřeskakujme — pro náš život, pro náš celý pozemský život platí směrnice vydané v kázání na hoře a stvrzené na Golgatě. Následování Krista není záležitostí odpovídající přirozenému lidství, ani všeobecně náboženské představě Boha. Následování znamená sebezapření a sebezapírání, cestu ve stínu kříže. Orientovat svou víru na Boha zjeve(Pokračování na 2. str.)