Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1975 (LX/1-44)

1975-01-01 / No. 1

1 Síla a moudrost 1. Korintským 1,22—24. Bereš do ruky tento časopis a čekáš možná, že ti zde někdo ukáže eestu z labyrintu problémů, které tě trápí. „Židé žádají znamení, Ře­kové hledají moudrost.“ Každý z nás čeká rozřešení svých problémů podle svého receptu. Během dlouhé historie lidstva byl přijatelný i Ježíš jako ten, který může přinést řešení. Ale musel se podrobit úpravám. A tak si z něho lidé udělali jednou duchovního knížete a jindy křižáckého vůdce. Jednou byl chlapcem, který se proslavil, jin­dy neosobním duchovním symbolem. Jednou byl prosťáčkem, který opovrhuje každým vzděláním, jindy filosofem, kterému nikdo není s to porozumět. „Učinili s ním, co chtěli“ (Mt 17,12), tak o něm platí jeho vlastní slova. Je-li Ježíš mesiášem, od Boha poslaným, musí nám po­moci podle našich představ. Ale Ježíš přichází jinak a z docela jiné strany. Přichází v podobě „Krista ukřižovaného“ a vůbec nedbá, že tím urazí „zbožné“ a vzbudí pohrdání u moudrých. Patříš-li mezi lidi „zbožné“, nikdy se s ukři­žovaným Kristem jen tak nesmíříš. Bezbožníci a hříšníci přece musí být potrestáni a zbožní lidé odměněni. Jak může tedy říci Kristus spo­­luukřižovanému bezbožníkovi: „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji?“ Jak může umírat za hříšníky? Je možné, aby Bůh strpěl, že nevinný trpí a hříšník uniká bez trestu? Vyplatí se pak zbožnost? Nebylo by lépe být bezbožný (Z 73)? A přece „kážeme Krista ukři­žovaného“, protože víme, že kříž nebyl omyl, ale důsledek Boží lás­ky к nám. Ať jeho kříž uráží třeba celý zbožný svět, nás neuráží. Pro nás je silou, která může přemoci největšího nepřítele, protože doká­zala přemoci i mne a získala si mé srdce к následování. Ale dá ti Kristus i dostatek moudrosti к všednímu životu? Život je bludiště, v kterém se vyznají jen ti nejmoudřejší. Je Kristus dost moudrv, aby ti pomohl? Vždyť je fo Kristus „ukřižovaný“! Sám -tedy životem neprošel příliš moudře, když skončil na kříži jako poslední zločinec. Jakou moudrost od něho načerpáš? Moudrost smrti? Moud­­rosl je přece moudrostí života (Př 13,14). Moudrost je к tomu, aby člověk žil co nejdéle a co nejvíce bez bolesti a utrpení. Držet se to­hoto Záchrance, který sám sebe nezachránil, je ledy vyložená poše­tilost. Následovat ho, znamená naopak rozmnožovat ještě své problé­my a bolesti druhých lidí. A přece budeme i nadále „kázat Krista ukřižovaného“. Teprve ve světle jeho kříže vidíme život, jaký opravdu je. A z jeho kříže čer­páme moudrost к životu, jaký má být. . V. A. Zák KOSTNICKÉ JISKRY EVANGELICKY TÝDENÍK .1. LEDNA 1975 - ROČNÍK LX - CENA 70 HALÉŘO Budete-li číst novozákonní do­pis, který nese jméno 2. epištola Petrova, bude vám možná připa­dat poněkud cizí, vzdálená. Jed­nak celý způsob argumentace a styl postrádá onu mocnou život­nost a zvláštní napětí většiny no­vozákonních dopisů a kromě toho je to list, který ve své 2. a 3. ka­pitole spíše vyhrožuje a varuje před falešnými svědky, než aby nabízel pomocnou a zvoucí ruku. Však také právě u tohoto novo­zákonního spisu měla církev po­měrně nejdéle rozpaky, má-li jej počítat mezi ty texty, v nichž je­dinečně silně a jasně mluvil Duch Boží. Ale když jej naši otcové víry nakonec do kánonu biblic­kých spisů zařadili, snažme se naslouchat jeho poselství, jeho starostem o správnou cestu křes­ťanské církve. Ukáže se nám, že vybraný oddíl (který přichází v biblickém cyklu o křesťanské víre na řadu právě v tomto čísle), je vlastně text do­cela novoroční. „Božská moc Kristova darova­la nám všecko, čeho je potřebí к životu a ke zbožnosti.“ (v. 3). Mů­že být vysloven pro příští dny so­lidnější předpoklad, než právě ujištění, že nemusíme stavět na tom, co sami dokážeme, vymyslí­me, zajistíme či si zasloužíme? Známe samí sebe. Můžeme vzpo­mínat každý osobně, můžeme pře­mýšlet jako sbory a církve, může­me mít na zřeteli pracovní pro­středí, v němž žijeme. Kolik věcí jsme zkazili, na kolik záležitostí jsme nestačili, kolikrát jsme byli bezradní, bez elánu, ba bez nadě­je, kolikrát se zdálo, že všecko nemá smysl a výhledy. — A nyní smíme slyšet, že božská moc nám chce darovat všecko, čeho je třeba к životu a ke zbožnosti. Že naše životy nejsou dány jen linií příčin a následků, zpronevěry a trestu, že smíme vyhlížet s novým rokem znovu nezasloužený, neod­pracovaný, nečekaný dar nové­ho začátku, nového zítřka, nové­ho impulsu, nového odpuštění. Z kazatelny či ze stránek evan­gelického týdeníku má toto slovo asi nutně příchuť náboženské frá­ze. Ale snad nám budou darovány okamžiky a chvíle, kdy se tato skutečnost objeví v našich všed­ních dnech jako moc a pravda — v porozumivém pohledu člověka, v radosti z nějakého biblického slova, ve ztišení při modlitbě, ve společenství věřících přátel, při společné písni, v radosti z pomo­ci těm, kteří nás potřebují. Slo­vem 2. Petrovy vyjádřeno: smíme vyhlížet chvíle, kdy nám bude dáno stát se účastníky božské přirozenosti (v. 4), mít podíl na božské naději a vzácné víře (v. 1). Avšak zvláštní starostí a speci­fickým svérázem této epištoly je důraz na to, že к víře také nutně patří lidská odpověď a lidská snaha. „Věnujte se tomu s vel­kou horlivostí, dospějte svou ví­rou к mocným činům, mocnými činy к poznání, poznáním ke zdr­ženlivosti, zdrženlivostí к trpěli­vosti, trpělivostí ke zbožnosti, zbožností к bratrství a bratrstvím к lásce. Jsou-li tyto vlastnosti ve vás a množí se, nenechají vás nečin­nými a neplodnými; naopak bu­dete poznávat našeho Pána Ježíše Krista.“ (v. 5—8). К víře patří jistě také poznání. Ale to ,je za­rámováno ve výčtu projevů křes­ťanské existence z jedné strany mocnými činy a z druhé strany zdrženlivostí. Víra bez skutků by byla mrtvá. A tak i tento důraz slyšme na počátku nového roku: že Boží dar je pobídkou к upřím­né snaze o dobrý život. Biblicky správné sice není to známé úslo­ví: „Přičiň se — a Bůh ti požeh­ná!“ Jistě však můžeme říci: Přičiň se a přidej к víře horlivost — protože ti Pán Bůh žehná, tj. protože ti daruje vše, co potřebu­ješ к životu a ke zbožnosti, pro­tože ti dává energii pro každý den. Patrně sice mnoho nepomůže, když se к tomu budeme napomí­nat vzájemně, nabádat к tomu jedni druhé. Třeba však v příštích dnech (právě v těch okamžicích šťastného rozeznání, že nás v ži­votě nesou nezasloužené dary) zažijeme sami vnitřní odhodlání a touhu, abychom na ty dary od­pověděli. Přece nezůstaneme jako kámen nebo kus dřeva, když pro­žijeme Boží pomoc a přízeň! Teologie radosti Před více než půl stoletím na­psal biskup Paul Wilhelm von Keppler v rozšířené knížce „Více radosti“, že by někdo měl sepsat teologii radosti. Materiálu by jistě nechybělo. Základní a nejzajíma­vější kapitolou by byla kapitola biblická. Jaký význam přikládá Písmo svaté radosti, je patrno již zcela vnějšně z konkordance. Mnohá označení pro radost nále­žejí к oněm biblickým hlavním slovům, která přicházejí stokrát a stokrát. To přece musí něco zna­menat v knize, která nemá pou­hých a neužitečných slov. Takto se stává celé Písmo svaté svým způsobem jakýsi „paradisus vo­­luptatis“ {= ráj potěšení, Gen 3, 23n), kde člověk znovu nalézá ji­nak ztracenou a jinde marně hle­danou radost. Čteme-li a domýšlíme-li tato slova, nemůžeme než zcela sou­hlasit. A cítíme povinnost přispět třeba jen docela malým kamén­kem к velké stavbě budovy teolo­gie radosti. Zpracovat teologii ra­dosti by znamenalo napsat celé knihy, jejichž rozsah by byl dán množstvím dokladů z církevních dějin, které by zde byly sneseny. Téma „teologie radostí“ je nutno upřesnit nejprve terminologicky. Hra se slovy nebývá tím nejpod­statnějším, protože vždy daleko důležitějším je to, co sl za slovy představujeme, ale přece jen i tu pořádek a přesnost dobře slouží к plnějšímu chápání. Teologií ra­dosti budeme patrně rozumět před­ně teologické osvětlení pojmu ra­dost a bohoslovné vymezení jeho obsahu a náplně. Teologie radosti takto bude sledovat ze svědectví Písem, co je pravá radost a kde je její zdroj i základ. A zároveň vysleduje místo radosti v životě biblických svědků i svědků cesty církve napříč staletími. Tím se dostaneme к závěru, který je vlastně východiskem. Že totiž teo­logie radosti je možná jen proto, že biblická a křesťanská teologie je ve své podstatě radostná. Nikoli snad teologií laciné radosti, nýbrž bohoslovím vzácné a drahé rados­ti. Je to radostné křesťanství bra­né vážně. Řečeno naplno: právě proto radostné, že bylo vzato váž­ně. Vždyť radost je obsahem nej­základnějšího biblického pojmu, kde zaznívá i vnějšně formálně. Evangelium je doslova: radost­né poselství. Sledujme nyní alespoň v kostce biblickou teolo­gii radosti a křesťanskou radost­nou teologií. Lze právem povědět, že již spi­sy Starého zákona a životem lidu staré smlouvy se bohatě vine jako stříbrná nit motiv radosti. A. Wün­sche v knize „Radost ve spisech Starého zákona“ v roce 1896 na­psal: „Hebrejský jazykový poklad, který je chudý ve srovnání s kla­sickými a moderními jazyky, má přesto ne méně než dvanáct slo­ves, která znamenají radostnost a veselí.“ O bohatství starozá­konního výrazivá pro radost, ve­selí a potěšení poučí českého čte­náře dobře Biblický slovník Adol­fa Novotného v heslech: radost — plesání — veselí — rozveseliti se. Věřící Izraelec dobře věděl o tom, že nejčistší a nejhlubší pra- I Pokračovaní na str. 2.J Dar a horlivost (2. Petr. 1,3—8) Velikou pomocí a zdrojem vnitř­ní síly v začínajícím roce se nám stane, nebudeme-li chápat a pro­žívat apoštolskou výzvu ke křes­ťanskému životu jako tíživou po­vinnost, ale právě takto: jako pro­jev touhy odpovědět na Boží da­ry jako projev spontánní radosti, která ze srdce nabízí smíření a trpělivě překonává nesnáze a komplikace. A ještě závěrečnou poznámku: Nemyslím, že těch sedm projevů křesťanské existence, které autor zmiňuje ve v. 5, je nutno chápat jako gradaci, jako vyšší a vyšší stupně. Může to být výčet věcí stejné závažnosti. A přece patrně není náhodou, že bratrství a lásce patří místo poslední, ne­boť v nich se shrnuje vše. — К mnoha ódám na lásku připojme tedy i na začátku tohoto roku vy­znání a přání — aby právě láska pronikala všechny naše vztahy. Aby ani poznání (různé názory v církvi) ani mocné skutky víry (různé svědecké postoje a záslu­hy) mezi nás nepostavily takové hradby, na něž by nestačila od­pouštějící a rozumějící láska. Karel Trusina Ambrožova ranní píseň Jochen Klepper Už svítá jasný bílý den. Já к Bohu, v duchu pokorném, se modlím: Cokoli se staň, bud Ty má stráž, buď Ty můj Pán. Ať na rtech nemám slovo zlé a srdce záštím prolezlé, ať nezotročí pohled můj. Když marnost láká, při mně stůj. Ať přímost mého jednání přec tvrdosti se ubrání. Co tělo chce, to zlom a ztiš. Hlad, žízeň nebuď na obtíž. Až potom slunce zapadne a tma se vkrade v soumrak dne, všech břemen svých a strachu prost zazpívám chválu za milost. Buď chvála Otci našemu a Synu jeho milému i Duchu, v němí ie útěcha budoucí, dnešní, odvěká. Přeložila Marie Molnárová Do jubilejního roku Na rozhraní roku, který je za námi, a nového roku, do něhož všte­pujeme duchovně zbohaceni radostným poselstvím svátků lásky, které nám znovu připomnělo, že darem narození Ježíše Krista se nebe při­blížilo až к nám — přicházíme к vám, bratři a sestry, s upřímným přáním rozhojněné Boží milosti v novém posílení a utvrzení vědomí, že ten, který nám byl dán, je ustavičně s námi po všechny naše dny až do skonání světa. I když se nám toto zaslíbení může zdát tak zná­mé a tolikrát opakované, přece bychom to rádi řekli s novým důra­zem, protože si uvědomujeme, že jsme je mnohdy nepřijímali vírou do všech důsledků. Tím jsme však ochuzovali nejen sebe, ale i celé naše společenství. Vědomí stálé Boží přítomnosti a poslušnosti Boží vůle musí vyznívat příkazem lásky — oddané lásky к Bohu a účinná lásky к bližním dalekým i blízkým. No nového noku vyjděme tedy s utvrzeným vědomím ochranné Boží přítomnosti a s darem nové lás­ky k Bohu а к ochotné službě člověku. Máme za sebou celý rok velké Boží milosti. Přes nedostatky, které jsme mnohdy sami zavinili, a přes všelijaké člověčí klopýtání, nesmí­me nevidět štědrou Boží ruku v poskytování ochrany a mnohých darů. Štědrou Boží přízeň jsme si zvláště ověřovali v celé řadě praktických témat ze současnosti i v jubilejních vzpomínkách na Jana Míliče z Kro­měříže, Jana Žižku z Kalichu a Bratra Řehoře v minulosti. Je-li pak Ježíš Kristus včera i dnes tentýž až na věky, nemůže nic bránit jas­nému výhledu do příštích dnů. Vstupujeme do roku 1975, který je vpravdě jubilejní pro několik významných výročí. — S opravdovou vděčností budeme vzpomínat tři­cátého výročí osvobození naší vlasti a obnovení samostatného česko­slovenského státu v květnu 1945. — Kostnická jednota dovrší v tomto roce sedmdesát let svého trvání. Proto i při této příležitosti chceme vzpomínat na těch sedm desítek Jet věrné a obětavé práce, která chce být povzbuzením a z níž se chceme učit i v dalších obdobích. — Ob­šírně a široce se budeme zabývat u příležitosti čtyřstého výročí okol­nostmi vzniku a odkazem vzácného aktu České konfese z r. 1575, kdy dosavadní protestantské církve se sjednotily na společném vyznání při zachování vlastního svérázu jednotlivých větví. Nechceme však jen vzpomínat, ale chceme se i učit na příkladu našich dávných předků z oblaku svědků, chválících a slavících svého Pána a Spasitele. — Ko­nečně naše Kostnické jiskry vstupují do jubilejního — šedesátého roč­níku. I to je velký důvod к opravdové vděčnosti. Máme mnoho důka­zů, že Kostnické jiskry v široké obci čtenářů konaly a konají práci dobrou a po duchovní stránce užitečnou. Vstupujeme do roku opět bohatého na významné události, při nichž se zvlášť osvědčila vzácná Boží milost. Podstatné z těchto dějinných ložisek těžme s užitkem pro naši současnost i budoucnost. Vykroč­me tedy v plné důvěře v stálou Boží přítomnost a s důslednou posluš­ností příkazu: Hledejte především království Božího — u vědomí, že všechno ostatní potřebné nám bude podle Boží vůle přidáno. OSTŘEDNl VÝBOR KOSTNICKÉ JEDNOTY

Next