Lidové Noviny, květen 1949 (LVII/102-122)

1949-05-01 / No. 102

Jen dál! Otakar Mrkvička JZ bouřného času jsme se narodili a krok za krokem v bouřných mračnech jdem-----Avšak věděli jsme, co nás čeká, podle slov Nerudových, když jsme se v duchu a smyslu pokrokových tradic národních rozhodli pro svou cestu. A půjdem kupředu „dál, jen dál!“ Půjdeme směle, protože už víme: naše cesta nevede do temnot, do neznáma. Od let, kdy se naše vpravdě vlastenecká politika opírá o vědecké poznání, o vědecký názor světový, naše dělnická třída si tvoří sama dějiny. Plánuje. Dnes opět jdou ulicemi dělnické prapory. Pracující bílí, žlutí a černí. Všichni však, na celém světě pod rudými zástavami, všichni s tužbou po míru, s odhodláním se za něj bít, všichni v internacionální družbě pracujících, vedených a posilovaných komunistickou stranou. O docela novém jaře už zpívají básníci uprostřed květů. Bílí, žlutí a černí. Ale největší a nejhrdinnější báseň, epos současných dějin, píše aktivita strany. Manifestující zástupy nepochodují arci všude stejně. Jsou země, kde tento první máj, letošní máj je signálem dalšího zápasu proletářů, k té poslední bitvě, která vzplála proti imperialistům a vykořisťovatelům. Pro svobodu. Pro společnost, v níž už není tříd. Jsou země, kde demonstranty čekají sevřené kordony policistů, obušky, opakovací pistole, kulomety. A jsou země, kde tento den zní šťastným smíchem, hudbou, radostným vítězstvím. Kde opravdu jaro voní krásou pravého a lidského života. Země Sovětského svazu. U nás jsme teprve načali první údobí svého budovatelského díla. Náš letošní máj je prvním májem pětiletky. Je to začátek, ale už v něm je mnoho. Už nepotřebujeme jenom snít! Je to šedesát let* co se rozhodlo, že 1. květen bude Svátkem práce. Stalo se tak pod dojmem konce stávkového boje chicagského proletariátu, jehož vůdcové po atentátu aranžovaném policií byli popraveni či odsouzeni na doživotí. Čti historii amerického dělnického hnutí. Poznáš strašná fakta o postupu vykořisťovatelů. Všechno jim bylo dobré, každé násilí, nejodpomější podvod. Najatí vrahové, falešní svědci, teror, vypovídáni, korupce. Co se změnilo tam za oceánem od pověstného haymarktského krveprolití? Jen rozpory tříd se tam prohloubily, potlačovatelské methody kapitalismu se zdokonalily. Už se svoboda a demokracie tam ani nepředstírá. Je to příliš zbytečné. A navíc proti starým dobám liberalistické éry vyrostlo americkému lidu nebezpečí, že se bezohlední kořistníci, tito supové živící se živými, pokusí vyklouznout na chvíli z beznadějné krise rozpoutáním imperialistické války. A kolik se toho změnilo u nás od onoho roku 1890, kdy se vystrašení měšťáci dívali po prvé na dělnický průvod v pražských ulicích. Nač vypočítávat všechny etapy dělnického hnutí v prudkém dramatickém vzestupu historie. Proč byla naše cestá přímější, proč vedla k dnešnímu stavu, proč už děláme své věci národní ve smyslu poslání a potřeb dělnické třídy? Především naše dělnictvo už od počátku bylo vedeno marxismem. Pochopilo souvislost, uvědomilo si hned, že se jeho boj nevede jenom za zlepšení hospodářských podmínek. Ze neběží pouze o odborářské hnutí. Naopak. Už v'prvních organisacích sociální demokracie byl pochopen jeho politický a stejně tak kulturní význam. Ovšem události se vršily, když konečně ruský proletariát svou revoluční bitvu vyhrál ve svém slavném a velikém Říjnu. Potom také mohl nastat Říjen náš. A v roce 1945 přišlo druhé a konečné osvobození, když k nám přišla Rudá armáda. Nejen ze zajetí fašismu. V onom vítězném máji jsme mohli také začít likvidovat kapitalismus. Ještě jdem „v bouřných mračnech“, jak psal Neruda. Avšak bez bázně. Víme, že jsou to právě jen mračna, třebaže je bděle pozorujeme. Však z nich neuhodí! Není a,nebude snadné zapálit novou válku. Do letošních májových oslav vplynul dvojdílný mezinárodní kongres pro ffiír, jehož delegáti x Paříži a . křičný plán, soutěž, norma, úderky, produktivita: hle — novočeština štěstí. Široký, jasný vzduch vítá mne v tomto ránu. I objímám je, šťastné, s hukotem strojů, s ptáky. ✓ Prostinký, mladý úsměv lidí, pístů a hornin drtí mi srdce. v Praze zastupovali lidstvo téměř celého světa. Ten kongres nebyl nadarmo a nemohl být. Nebyl jen slavnostním a planým řečňováním. Nebyl jen sjezdem intelektuálů, odtržených od veškeré skutečnosti. Nebyl věcí strany, ale národů! Ukázal naprosto zřetelně, že lid už není stádo — už ví. Už má také své /zbraně a má svou velikou jistotu a záštitu. Válka by se nevedla mezi národy, ale uvnitř národů! Vedle Sovětského svazu je také naše pětiletka a práce ostatních lidových demokracií touto záštitou a nadějí mezinárodního proletariátu. Záštitou míru. Tady tkví nebývalá mezinárodní důležitost Československa, jehož povaha ho předurčila za vzor a příklad zvláště dělníkům západních zemí evropských. Na tom vzestupu, národním, na upevnění moci pracujících, na zdárném vývoji, který se děje bez krve, na ustavičném prohlubování našeho velikého zápasu má. významný podíl, že se všude pochopil význam Národní fronty A vulkanickým dechem budoucích pětiletek už trhají se horstva i metrum našich veršů. Tak z žízně generací řine se šťavou zítřků budoucnost pramenitá. Tak z prsou fabrik stoupá dech pracující vlasti. A z jejích pevných beder vyrůstá dětem mír. podnětně řízené komunistickou stranou, A že taková Národní fronta trvá, že je v srdcích á nikoliv na papíře, v parlamentních klubech že může být tím, čím je, aktivní frontou a ne handlováním, není ta. jen dílem obezřelé politiky. Nebyla by nic platňa, kdyby se náš lid, hotovící se k boji, nevyzbrojoval zároveň vždycky také zbraněňii osvěty. Jsme-li čím jsme, byla to kniha, dobrá kniha, která nám dala síly. Na to nezapomínejme a knih se držme. Ony nás udržely v dobách nejhorších, ony nás dovedly k socialismu. Knihy nám pomohou překonat i poslední překážky. Protože jsme se naučili dobře číst. Marxe i Jiráska. A proto jsmě se také v pravý čas dovedli chopit i těch zbraní, z nichž se střílí. Ale: „Čas nový nové chce mít činy, den nový vzešel k nové práci nám!“ Potřebujeme dalších činů tvůrčích, nových vynálezů, nových výzkumů, nových písní! Slavný je náš máj, Slaýná budoucnost! Jen dál! K svobodě, k socialismu!. MÁJ ZEMĚ * Ivan Skála V sluncové výhni mozků, * Nad vtahujícím prcudetn v kovářské výhní pěstí zářivých, nových lidí budoucnost naše svítá. stoupá leninské slunce. Kreslil Arnošt Paderllk Oslava práce Pavel Bojar Na tom, jak roste a jak se vyvíjí idea, poznáme její zdraví. A poznáme na tom také její charakter, její původ, její lidovost a lidskost. Jsou totiž po našem soudu ideje nestejných, ba rozporných, protivných snah — a podle toho pak s nimi nakládá spravedlivý a nesentimentální pokrok. Na První máj tady myslíme, na Pfvní máj s obsahem podstatně jiným, než jak nám jej traktoval Má cha: na První máj manifestačního, demonstrativního, bojovného oslavování lidské práce. Na tomto mladém „svátku“ je tak úžasně jasně vidět jeho lidový, Mdský, dělnický charakter, že člověku, když si to uvědomí, radostí až zatrrne. My, kdo jsme mladičkýma očima a dětsky citlivým srdcem mohli u nás vnímat vývoj, jak se odrážel na průvodech Prvního máje v první republice a jak se na nich odráží dneska, my už taky můžeme dosvědčit, že průvody a shromážděni Prvních májů neměly nikdy nic společného s modlivým a poddanským, upadajícím duchem všelijakých procesí a poutí. Můžeme dosvědčit, že — pokud nám pamět stačí — v našem městečku nikdy nekráčel v májovém průvodu pan továrník, ba že tam nikdy nechodili ani jeho ředitelé. A jenom pánů okresních hejtmanů se nám tu chce kratičce vzpomenout pro jejich působení. Nikdy snad nezakázali májový průvod těm, kdo si vetkli do knoflíkové dírky v klopě karafiát červenobílý či červený karafiát s bílými nitkami tyčinek. A nikdy také na táborech takto označených nevystupovali. Mívali soustředěný — i když negativní — zájem jen o průvody a tábory komunistů s krvavě rudými karafiáty v chatrných svátečních kabátech. Nebylo ovšem divu, páni hejtmani měli vždycky „správný vítr“, a tam, kde se jim, ho nedostávat.:, dodali jej třeba právě páni továrnici. Větřili dobře, že v oněch Prvních májích komunistů je něco jiného než v oněch drvivých. A my « tahle můžeme dosvědčit, ncboť-pmr od kamarádů slýchali, že jejich rodiče půjdou 1. máje „na parádu“, kdežto na svých rodičích jsme vždycky viděli, že jdou do boje. A taky jsme viděli, jak rok od roku přibírají ty naše průvody na mohutnosti a na průbojnosti, protože se v nich stále víc jednotilo to, co nikoli pro parádu, ale z životní nutnosti stálo proti továrníkům a jejich spojencům v ban~kách i velkostatcích. A v těchto letech, kdy už nejsou takoví továrnici, jako bývali, kdy už nejsou okresní hejtmani, i když si nechceme kalit radost, vzpomněli jsme letmo jejich „pokrokových, lidumilných snah a zásluh Vzpomněli jsme jenom proto, še nynější ‘naše průvody jsou plny neskalené radosti z práce, že jsou bojovné tak, jako kdysi bývaly, že však jsou bohatší o spoustu vítězných zkušeností, o jistotu pohledu do budoucnosti. Vzpomněli jsme proto, že dneska jdeme v májových průvodech svých rodičů a přátel — a jsou mezi nimi ředitelé továren a jsou mezi nimi předsedové okresních národních výborů — s vědomím, že První máj je bojovné oslavení lidské práce, jež nepokořena a nezotročená znamená svobodu lidstva a mír. A opravdu — na tom, jak roste a jak se vyvíjí idea, pozmme její zdraví. A nad Prvním májem — svátkem práce nám radostí až zatrne. POVÍDKA O RADOSTI A LÁSCE Jiří Marek Byl první máj. Skalnaté svahy, porostlí keři, M prudce zelenaly a tam, kde svah přecházel v rovinu, plály bílé koruny třešní a hrušní. Ale byl mezi nimi rozdíl: zatím co třešně počínaly dostávat naryzlý odstín odkvětu, hrušky se rozvíjely a hořely bílým ohněm. V ten čas se jabloně teprve váhavě rozvíjely a na okraji jejich květních plátků se chvěla slabá růžová barva. Tak se zdálo, že nebude konce květů a že se stromy jedea od druhého budou věčně zapalovat jako pochodně. Byl to krásný kout a bylo zde dobře. Milenci, kteří stanuli na svahu nad tím obrazem, se mu-j seli zastavit. Ani jeden pár neprošel bez povšimnutí. Zde zároveň se cesta dělila. Odtud bylo možno jít dál po skalnatém svahu, kde hlavy poutníků vysoko přečnívaly nízké křoví. Ale jakmile usedli, uzavřelo se nad nimi listí jako voda a nic, ani kola na hladině, neprozradily, kde spočinuli. Bylo také možno zamířit travnatou pěšinou dolů ke kvetoucím stromům. Tam bzučely včely a svítilo slunce, s hlavami zvrácenými dozadu, procházely dvojice pod květy a bylo to krásné. K lásce patří takové zastavení pod květnatým loubirn. Třetí cesta vedla po úbočí svahu na druhou stranu. Odtud byl výhled do úzkého údolí, kde stály dvě řady, malých domů, nových, celých sví-