Literární Noviny, leden-červen 1956 (V/1-28)

1956-01-07 / No. 1

fCA '^pť' faLfiu ijß i v tu» -nitu TRTERÁRNÍ J2> NOVINY TÝDENÍK PRO KULTURNĚ POLITICKÉ A UMELECKÉ OTÁZKY. ROČNÍK V. ČÍS. 1. 7. I. 1956 — 60 hal JEDNO POTREBNÉ Zahájili jsme v pondělí druhou pětiletku, a jenom člověk na výsost naivní by se mohl domnívat, že je to fakt jen a jen z oblasti ekonomické, la že nemá nic společného s námi spisovateli. Jak nevidět tak hlubokou brázdu, kterou v našem národním životě vyorala pětiletka první? Rok 1948, když vzpomínáme na jeho děje, se zdá na dosah ruky. Ale když začneme měřit, co všechno se od Února změnilo, co se skončilo a co se narodilo, jakým vývojem prošla naše vlast, a jakým vývojem jsme prošli my sami, je to ne osm, ale jakoby desetkrát osm let. A to neplatí jen pro život veřejný, to se obráží v osobním životě každého z nás, v našem způsobu myšlení, to zasahuje i mnohé ty stránky života, kterým se za stara říkalo soukromé: srdce i city, touhy 1 přání, lásku i přátelství. A samozřejmě tím spíš i umělcovo myšlení a umělcovu tvorbu. Není, bohudíky, slonových věží, do kterých by se bylo možno hermeticky Uzavřít před tímto prudkým vanem nového života. Chtěj nebo nechtěj, každý z nás na něm stál a stojí. Jenom ten, kdo jako pštros strci hlavu do písku, může mít subjektivní pocity, že právě on s tím vším nemá nic společného, a že, nevida a neslyše, uchoval či lip řečeno konservoval v sobě „ducha starých časů“. Ale já myslím, že slouží ke cti naší literatuře, že takového podivína by opravdu bylo třeba hledat o pravém poledni s rozžatou lucernou. Jiná je otázka, jak se toto všechno obráží v naši spisovatelské práci, do jaké míry jsme dokázali opravdu tvůrčím způsobem, to jest uměleckými obrazy, přenést do svých knížek velikost přeměn, které probíhají v životě našeho lidu. Umím si představit, jak naši potomci, listujice historií našich dnů, budou žasnout nad velikostí a dramatičností doby, kterou my prožíváme. Ale byl bych brzy hotov, kdybych už dnes měl vyjmenovat umělecká literární díla, která naši dobu, jeji děje, konflikty a hrdiny pravdivým a proto vzrušujícím způsobem zobrazuji, která neschematický a přesvědčivě vystihují ten neustávající pohyb vpřed, jenž charakterisuje naši společnost, i všechnu reálnou velikost překážek, kterou musj přemáhat, a která pomáhají formovat myšlenkové procesy ve vědomí našich lidí. Tato má slova nejsou nihilistickým popíráním nesporných Úspěchů, kterých naše literatúrai deseti letech nového života dosáhla. Nechci říci nic víc a také nic méně než to, že v živých silách československé literatury a jejích tvůrců je mnohem víc, než jsme zatím dokázali ze šebe vydat, a že právě teď je okamžik, abychom se nad tím se vší vážností a odpovědností zamyslili. V nedaleké budoucnosti je před námi spisovatelský sjezd. Překonali jsme v naši spisovatelské obci už ten stupeň vývoje, kdy mnozí přítelíčkové čekali, že takový sjezd bude výbuchem mnoha malicherných řevnivostí a osobních nevraživostí a nespokojeností. Ale nemůžeme si přát nic vroucněji, než aby náš sjezd byl JAN DRDA výrazem velké a oprávněné tvůrčí nespokojenosti, kterou my spisovatelé a pracovníci literatury máme sami se sebou a se svou prací, aby tato tvůrčí nespokojenost nás všecky burcovala a sjednocovala k úsilí, dobrat se kořenů našich nedostatků a vypořádat se s nimi bez polovičatosti. To za nás nemůže udělat nikdo druhý. Ponechávám theoretikům, kteří to umějí lépe než já, některé složité otázky estetiky. Já bych se raději chtěl na tom nevelkém místě, které dává úvodník, dotknout některých jiných, „občanských“ překážek, které podle mého stoji rovněž v cestě rozmachu naší literatury. • Nepřekonáme-li je, nemůže se naše literatura stát vpravdě velikou, nemůžeme my spisovatelé sehrát tu slavnou roli, kterou literárním tvůrcům přiřkl Maxim Gorkij, aby byli hrobníky starého a porodními bábami nového. Kdybych měl říci, který zjev mne nejvíce trápí v naší spisovatelské obci, řekl bych především, že je tú ta „soukromničina“, spjatá se zvykem nevměšovat se, potichoučku obhospodařovat jen to své literární „hospodářstvíčko", v jeho zájmu si nedělat nepřátele, nehasit, co tě nepálí. Býváme někdy příliš malými občánky, abychom mohli být velkými spisovateli. ^Snad se někteří moji přátelé na tomto místě rozhodně ohradí, že se to může týkat jen menšiny spisovatelů, a že zevšeobecňovat bylo by pomlouvat. Správně, týká se to menšiny. Ale nás spisovatelů nejsou nepřehledné masy, a kdyby se má výtka týkala jen deseti, ba jen pěti z nás, pořád to ještě stojí za to o ni mluvit. Co udělalo Havlíčka, Nerudu, Neumanna velikými a lidu drahými? Právě to nesoukromničení, to neustálé vměšování se do života, to, že byli vždycky účastni tam, kde se bojovalo o dobrou věc, a nikdy nestáli opodál. Je to jedna z nejslavnéjších tradic české i slovenské literatury XIX. věku, že na straně lidu vždycky nejen „stála", nýbrž že se aktivně do zápasů lidu vměšovala, že se uměla bojovně ozvat „na zlobu dňa", že se v zájmu správné věci uměli spisovatelé poprat, až z reakce chlupy lítaly. V Cechách být spisovatelem nikdy neznamenalo živnost, ale poslání. A nic není naopak cizejší smyslu a dobrým tradicím naší literatury, než se ve jménu nějakého hodlaného „arcidíla“ k denním zápasům a problémům lidu obracet bokem. Jak se srovnává s nejlepšími tradicemi naši literatury, že my spisovatelé jsme dnes v podstatě tak málo účastni na denním životě našeho lidu? Jsme tak povzneseni nad denní problémy, které hýbou tisícovkami lidí, a ke kterým bychom právě my měli v novinách nebo v rozhlase říci své jasné a bojovné slovo? Šetříme si tak úzkostlivě své síly pro dosud nestvořená díla, že se rozpakujeme ozvat se ve vážných chvílích a k vážným problémům? Jsme už takoví milostpáni, že je nám za těžko přijít lidem něco povědět?.To jsou, bratří, tvrdé otázky. Ale jen si je sami sobě položme, však my to vydržíme — a půjde nám to k duhu! Dostali jsme už od čtenářů svůj díl za lakování na růžovo, a leckdy bychom jej zasloužili taky naopak za lakování na černo. Ale není toto nepravdivé, zjednodušující zobrazování života zaviňováno často tím, že ten, kdo piše, není na věci vnitřně účasten, že ji neprožívá se zaujetím bojujícího, nýbrž a povrchni pozorností zevlouna, ať už ochotného chválit a podkuřovat, ať naopak pomlouvajícího a propadávajícího panice ? Anebo prostě rozkolísaného a nejistého, a beroucího za vděk čímkoliv, co mu náhodou do ruky padne? Žijeme často za inteligentskou papírovou hradbou, na život se díváme skulinami novinářských článků, místo skutečných konfliktů se dovídáme zlomyslné maloměšťácké klevety — a čekáme nač? Na ducha svátého, že nás bude inspirovat ? Mamá věc — protože mezi lidi pořád ještě málo chodíme, nebo přesněji řečeno, protože, s pracujícími málo' žijeme, málo ó ruch víme. Málo se o nich dovídáme, třebaže oni sami by nám chtěli otevřít srdce a mysli — a často toho mají na srdci opravdu mnoho. Budování socialismu, do kterého náš lid vkládá tolik energie, to není idyla, ale úporná, tvrdošíjná a někdy i rozhořčená bitva. Ale ten, kdo zpovzdálí zachycuje sluchem jenom její hluk a rány, a vidí jenom kouř, a nerozeznává, jaké síly jsou tu v boji, jak zdolávají překážky a postupují vpřed, může vydávat jen tuze povrchní svědectví. Tu nepomůže ani řemeslná rutina, ani fantasie, ani talent. Talent je samozřejmě nezbytná věc. Ale sám o sobě, bez poznáni života, je jenom sedlo bez koně. Být aktivně při tom — to je to hlavní. Jak by nám všem — mne nevyjímaje! — prospělo, kdybychom se na příklad jako spisovatelé pustili do takové „ovečkinovské“ práce, která ostrým bojovým perem odhaluje to, co nového se rodí každý den a naopak, co škodí lidu a straně! A jak by z nás spisovatelů, bojujících svým perem ve službách strany a lidu měli poctiví lidé radost, a jak by najednou začalo být horko všelijakým byrokratům, kteří sedí na svých místech jako žába na prarrfenl, a různým syslíkům, kteří flámuji za družstevní peníze, různým bezzásadovým korouhvičkám, které se začaly točit v ženevském větru, až ta frčí, a vůbec všem, kteří to nedobře myslí s naši vlastí, s naším lidem, se socialismem! Ale my často místo toho sedíme v tichu pracovny, a dumáme, jakým geniálním dílem to oslavíme, až československý lid socialismus opravdu vybuduje. Ba, bratři, tak to je. Nám k opravdovému socialistickému rozmachu naši literatury nechybějí ani talenty, ani zkušenosti, ani tradice. Jenom té občanské aktivity jsme měli víc podědit po Nerudech a Havlíčcích. Až se naučíme být velký-mi občany své vlasti, pak vyrosteme i jako spisovatelé. 1 Snímek Z. Feyfara Nový rok v Československu JOSIF NONESVILI Je u nás v Gruzii zvyk prastarý Nový rok vítat doma mezi svými. Když v noci cinknou plné poháry, budeš prý šťasten po celý rok s nimi. Já zachovával rodný obyčej a vždycky v tu noc býval ve své zemi. Po prvé letos porušil jsem jej a trochu, věřte trochu úzko je mi. Ale když vás teď vidím kolkolem a dívám se vám do laskavých očí, cítim, že vůbec otcovský zvyk ten jsem nezradil v té novoroční noci. Jsem přece doma, tak dobře mi je — jen rod můj vzrostl, přátel je tu více. Daleko leží moje Gruzie, blízko však bijí nyní naše srdce. Já přišel jsem vám pro budoucí rok popřáti mnoho úspěchů a štěstí. Ó, kéž bych vždycky mohl do svých slok radosti tolik jako dneska vnésti! Jsme jedné mysli, máme stejné sny, které nás pojí jako rodilé bratry, i Kavkaz, který v mojí zemi ční, mi připomněly vaše bílé Tatry. A Praha plná světel připadá tni jako naše sosna novoroční, Vltava šumí, zpívá, vykládá, a písně letí vlahou zemí noční. Jak rudé srdce pozdvihujem čiš na družbu Moskvy, Tbilisi a Prahy. Ať jasně nebe zůstane nám již, ať mír jak slunce neustoupí z dráhy. Že porušil jsem zvyky otců svých ř Ze jsem se octl někde v cizí zemi f Ó, kéž jen často vítat mohl bych Nový rok spolu s vámi, přátelé mi! Přeložil Jan Pilař Josif Noneävüi, významný gruzlnský básník, byl v novoročních dnech hostem Svazu fts. spisovatelů. -. .r