Literární Noviny, červenec-prosinec 1958 (VII/27-52)

1958-07-05 / No. 27

Vy? ITERÁRNl TÝDENÍK PRO KELTERN Ĺ POLITICKÉ A ĽMÉLECKÉ OTÁZKY. ROČNÍK VIL 5. VII. 1958 — 60 hal. ČÍS. 27 1 0. JULI 795« ? * » O U M Ě N í LIDOVÉ MODERNÍ MILAN KUNDERA Mináčův článek „Tíha folklóru", který otiskly 22. března Li­terární noviny, zaměstnal hlavy mnoha čtenářů a způsobil, že slovenské časopisy vedou až do dneška bouřlivou diskusi, v níž Mináčovo přáni, aby se slovenské umění osvobodilo od „nesne­sitelně prijemné tíhy folklóru", je stejně nadšeně přijímáno jako rozhořčeně obviňováno z kosmopolitismu a málem z národní zra­dy, Zde v Cechách nepociťujeme problém nadhozený Mináčem j3ko tak aktuálni. Přesto však i z Čech došlo do redakce tohoto listu množství dopisů od čtenářů, kteří proti Mináčovu názoru velmi, důrazné protestuji a cítí se dotčeni za naše lidové umění. Tato láska k lidovému umění je spravedlivá, ale neuniká tu Mi­náčovým odpůrcům vlastni smysl a podstata sporu? Jeden ze čtenářů namítá Mináčovi ve svém protestujícím dopise, že jsme přece národ „Smetany, Dvořáka, Janáčka... kteří si lidového uměni upřímně vážili a milovali je.“-Dobrá. Vyjděme tedy právě Odtud. Ať to působí jakkoli neuvěřitelně, byl to právě Bedřich Sme­tana, který první vzal na sebe smělý úkol svrhnout s ramenou českého umění „nesnesitelně příjemnou tíži folklóru". Týž Bed­řich Smetana, kterého všichni ctíme jako nejčeštéjšího z nejčeš­­tějšich. Bylo tomu tak. Smetana, ač sám skutečný tvůrce národ­ní české hudby, vystoupil svým dilem ostře proti tehdejšímu „ná­rodnímu umění", které ve smyslu Čelakovského Ohlasů chápalo uměleckou tvorbu jako napodobování, vatiováni a rozvádění tvorby lidové. Čelakovského škola zplodila mnoho epigonů, o nichž dnes sice nic nevíme, ale kteří se zdáli ve své době zvučnými re­prezentanty národní literatury. Nejinaká situace byla i v tehdej­ší ..národní hudbě", která za ideové podpory J. K. Chmelenského splývala s literární školou Čelakovského. Cil spatřoval se tu rov­něž ve vytváření ohlasů a -variací na lidové melodie, a to nejen v drobných písních, ale i ve větších' celcích, jako např. ve Škrou­­pOvé opero Libušin jsintek, kde poeta'y zpívají své árie ve slohu lidových písniček. Není ovšem důvodu, abychom se dnes těmto upřímným poku­sům o národní umění posmívali. Mladý národ uviděl náhlé po le­tech tmy ve svém lidovém uměni jako v zázračném zrcadle svou vlastní tvář. Je pochopitelné, že 'folklór, - jediná dochovaná živá národní kultura, musil být v této situaci přimo zbožňován. Ale je stejně jasné, žé velmi brzy tento kult folklóru a takové úzké, fol­­klorizujíci pojetí uměni muselo se stát konzervativním a brzdícím. A proto musil Bedřich Smetana, chtěl-li vytvořit velké realis­tické národní umění, shodit s české hudby „nesnesitelně pří­jemnou tíhu folklóru". Proto se musil přihlásit k světovému vývoji tehdejší moderní hudby, proto strávil v sobě wagnerov­skou operní reformu, proto nikoli omílal folklór, nýbrž z hlubiny svého češství samostatně-vytvořil moderní českou hudbu. A proto byl také uštěkán mnoha tehdejšími nacionalisty a konzervativ­ci. jimž byla jeho hudba málo národní. Moderní historie Čech a Slovenska má jednu pozoruhodnost. Če­chy, Mora va a Slovensko, dík jiným historickým podmínkám, mají různý rytmus svého vývoje. Vývoj Moravy byl opožděn ještě do nedávna za Čechami, vývoj Slovenska byl opožděn za vývojem českých zemí. A tak si někdy naše země předávají určitý historic­ký problém jako štafetu. Jestliže problém folklóru a umělé tvorby byl v Čechách vyřešen v podstatě Smetanou a jeho generaci, na Moravě, kde česká kultura začala ožívat až značně později, zů­stal nedořešen ještě na začátku 20. století. Avšak tak, jako byl v Čechách provždy zodpovězen Smetanou, na Moravě byl neméně pronikavé zodpovězen Leošem Janáčkem. Janáček, podobně jako Smetana, je dnes pro nás Skoro sym­bolem umělce spjatého s íidovou kulturou. Není divu, Byl sbě­ratelem a upravovatelem lidových pisní, snad největšinr naším znalcem lidové instrumer.tace, byl znamenitým teoretikem lidové písně, zejména však jejím nejhorlivějším milovníkem a propagátorem. Vši této činnosti účastnil se s vlasteneckou horli­vostí, která byla příznačná v 80. a 90. letech pro opožděné pro­buzenecké hnutí na Moravě. Dnes téměř zapomenutá Janáčkova jednoaktovka Počátek ro­mánu může v lecčems připomenout právě onu „národní hudbu", proti níž se kdysi svým dílem obrátil Smetana. V této mladičké Janáčkově opeře je cosi z obrozeneckého ovzduší škroupovsky naivního muzikantství: Jako převážného motivického materiálu používá v ni Janáček lidových písni, které bud' prostě cituje, nebo orchestrálně překomponovává anebo posléze obměňuje ve smyslu „ohlasovém". Janáček se vyjadřoval později o Počátku románu velmi negativně. ,,Počátek románu byla prázdná komedie, bylo nevkustnostmi vnucovat do něho národní písničky," píše ve své autobiografii. Ovšem, Janáček šel v dalším svém díle ji­nou cestou. Byl příliš velkým umělcem, než aby posléze nepo­hnal nedostatečnost folkloristického eklekticismu. Drama moder­ního člověka není přece možno vyslovit prostředky vnějšně pře­jatými z lidového umění, kotvícího v zcela jiné epoše a v jiném životním prostředí! Takové drama je možno přece vyjádřit jen moderními výrazovými prostředky zrozenými z umělcova zápasu s moderní realitou! Není mým úkolem vystihnout úžasnou cestu, kterou Janáček ‘došel náhle ve svých padesáti letech k těmto mo­derním a přitom zcela osobitým prostředkům výrazu. Avšak pro téma naši úvahy je důležité, že k ním došel až tehdy, kdy se sebe shodil „nesnesitelně příjemnou tihu folklóru". Zradil tím Ja­náček lidové umění? Ne, miloval je a bojoval za ně do konce ži­vota.. Avšak nemisil je do vlastních skladeb. Nefolklorizoval. Protestoval proti tomu, aby skladatelé ve svých skladbách fol­klór „vykrádali“. Lidovost Janáčkovy hudby tkvěla příliš hluboko, než aby byla nápadná a vlichocovala se. Janáček, znatel lidové písně, vycítil, že píseň je vlastně mluvou, mluvou zmelodizovanou v určité ci­tově vypjaté chvíli. .Studium lidové písně přivedlo ho tedy ke stu­diu lidové řeči. Zkoumal, jak se v její intonaci zrcadlí národní du­še. Studoval vliv psychologie. na melodiku vět. Nechal se pak poučit lidovou písní o tom,-co. je to psychologická pravda motivu. A odtud vybudoval Janáček svůj nenapodobitelný hudební sloh, vyrůstající z intonace české řeči, z jejích velkých intervalových oblouků, do nichž ji vzedme vzrušení, sloh zcela moderní, a přece vnitřně spjatý s principy lidového tvoření. Timto slohem uměl se Janáček zmocnit soudobých lidských dramat, uměl jim vyzpí­vat duši Dostojevského vězňů, duši Jenůfy, ale i Emilie Marty. Jakkoli hlúboce tedy tkvěl v lidové kultuře, přece byl Janáček především moderním skladatelem, skladatelem své doby. Janáček nebyl na Moravě osamocen. Malíři soustředěni kolem Joži Úprky měli obdobné východisko jako on. Žili na venkově, malovali na venkově a chodili s venkovany každou neděli do kos­tela. (V tom už se ovšem Janáčkovi nepodobali). Avšak právě uprkovci jsou pádným dokladem toho, že kult folklóru, kult lidu neni sám o sobě a za všech okolností něco absolutně pokrokového. S lidem je možno jít na barikády, avšak s lidem je možno taky zaříkávat nemoci a nosit amulety. Politicky byli maliři kolem Úprky orientováni klerikálně a agrárnicky. Kult folklóru vedl u nich přímo ke kultu minulosti, ke kultu dřívějška a k velkému odporu ke všemu modernímu, co přinášel v myšlenkách i v tvorbě svět. Umělecky je jejich konzervativismus rovněž nemohl dovést pří­liš daleko. Jestliže Uprka má zejména v rané části svého díla ještě dosti silných obrazů oostihujicích drsnou sociální realitu venkova, pak jeho epigoni, orientujíci se spise na uprkovské svá­tečni výjevy krojovaných venkovanů, skončili téměř u kýče. Je­jich lidovost nebyla vnitřní jako u Janáčka, nýbrž vnějšková, te­matická. Diskutujeme-li tedy dnes o folklóru, nejde o otázku folklór 3no či ne, nýbrž o otázku, jaký poměr k němu. Snažil jsem se letmo naznačit historii této otázky, která trvá i dnes. kdy po druhé světové válce nastala v lidových demokraciích veliká renesance lidového umění. Dik této renesanci, je „mizející svět" folklóru vzkříšen k životu a stává se znovu součástí národního vědomi. Kdo by se nad tím neradoval? Který český umělec by nemiloval lidovou poezii, tuto „zahradu a kostnici lidu"? To vše však ještě neznamená, že za jistých okolnosti nemůže zdravá renesance fol­klóru přerůst v kult folklóru, jenž už zdravý neni. Tato situace pravděpodobné nastala na Slovensku. Slováci jsou mnohem mlad­ší národ než my. A jelikož má Slovensko poměrně chudou his­torii, je pojem sloyenství naplněn především představami fol­klórními: mýtem jánošíkovským, úchvatnou poezií písní a zvyků, poezií hor a údolí. Tyto romantické představy měly nepochyb­ně velikou sugestivní silu v procesu národního sebeuvédomování. Avšak ve chvíli, kdy se národ chce a musí Stát evropským ná­rodem, moderním národem, stanou se tyto představy, určující národní pocit Slováka, ve své jednostrannosti brzdicími. Což je Slovensko-jenom valaška, salaš a zbojnický opasek? Což netvoří obsah pocitu slovenské národnosti také trpká zkušenost americ­kých emigrací a návratů domů, ta velkolepá moderní anabaze bídy? Netvoří ho také moderní heroismus Povstání? Netvoří ho dnešní industrializace, tak velkolepá a prudká, proměňující údolí dřevěných domků v tovární čtvrti? Přišel čas, kdy bylo na Slovensku nutno promluvit proti „ne­snesitelně příjemné tíži folklóru". Proti praxi. soubor ů, jejichž programy ,,sú. choreograficky i hudobne čímsi úplne umelým a stylizovaným, čimsi, čo je len odbleskom, imitáciou a niekedy aj karikaturou pravého ľudového výrazu.“ (Jozef Bžoch.) Proti tako­vým filmovým folkloristickým operetám, „ako bola Rodná zem, ktorá nadlho pokazila vkus nášho ľudu a folklór znemožnila.“ i Roman Kaliský.) Proti tomu, „aby sa národný charakter slo­venskej hudby meral rovnicou: národný raz = použitie lydickej kvarty, mixolydíckej ' septimy, rubáta, odzemkového rytmu,“ (Ivan Hrušovský.) Proti epigonskému charakteru „části nášho umenia“, na němž „napodobovanie ľudovej slovesnosti a ľudové­ho umenia má svôj podiel.“ (Vladimir Mináč.) A zejména proti úzce folkloristickému chápáni samého pojmu slovenstvi. Není to v rozporu s tradicí smetanovskou nebo janáčkovskou. Naopak. Milí čtenáři, kteŕi milujete lidové uměni a zlobíte se na Vladi­míra Mináče, pochopte to! Snímek Václava Jírů MOSKVA VÍTA V TÉCHTO DNECH PŘEDSTAVITELE NASEHO LTOT. OFICIÁLNI PŘÁTELSKÁ NÁVŠTĚVA KAŠÍ DELEGACE, KTERÁ SB KOKA PO XI. SJEZDE KSČ A V ROCE 15. VÝROČÍ SMI,Ol V V O PŘÁTELSTVÍ A VZÁJEMNÉ POMOCI, JE ÝÍ KAZEM VÍŘNÉHO SPOJE­NECIVÍ MEZI XAŠIMI NÄKODY, NAŠÍ LÄSKY A NEROZLUČNÉ DRUŽBY.

Next