Nové Knihy, 1982 (XXII/1-52)
1982-01-13 / No. 1-3
Ze skrytých zásuvek Ačkoli se tvůrčí dráha spisovatele Jaroslava Havlíčka předčasně — v sedmačtyřicátí létech věku — uzavřela, zanechal po sobě dílo, které tvoří neoddělitelnou sou. část našeho literárního vývoje, udivuje svou vnitřní intenzitou, psychologickou hloubkou, myšlen= kovou podnětností. Navíc vstupu^ Jí Jeho prózy do našeho povědomí nikoli lineárně, ale vícevrstevně — leckdy podstatné rukopisy dosud nebyly knižně publikovány, nevstoupily do plynulého genetického řádu, aby vyjevily\ jeho vnitřní posloupnost. Dvojnásob je tedy třeba uvítat první vydání v podstatě autobiografické novely Máňa (vychází v Kruhu v Hradci Králové), která čtenáře zavede k samým počátkům a zdrojům Havlíčkovy tvorby. ho Autor ji vytvořil na prahu svéuměleckého zrání (začato v lednu roku 1925, dokončeno 26. prosince téhož roku) Jako téměř memoárové svědectví o všech pe= ripetiích svého vztahu k pozdější ženě Marii, jež se stala — Jak se dozvídáme — inšpirátorkou mno= ha motivů v jeho následných románech a povídkách. V žádném případě však nejde a prózu Jen a Jen intimní — i když otevřenost v tomto směru je udivující —, Havlíček napsal nejen strhující poému o lásce a ženě, ale podal rovněž sytý a barevný panoramatický obraz prostředí a doby, v nichž se milostný příběh odehrává. Šerosvit petrolejových lamp, sugestivní atmosféra podkrkonošské Jilemnice, příroda ve své stálé proměnlivosti — to vše na náš dýchne z tohoto mladistvě upřímného dílka, které sice nemá dokonalost a udivující architekturu pozdějších Havlíčkových opu= gů, ale o to zní vřeleji, bezprostředněji, zajíkavěji. „Adŕesátka“ Havlíčkova vyznání a'jeho věrná průvodkyně nedlouhým životem dlouho váhala se souhlasem k zveřejnění tohoto Frontispls Markéty Králové z knihy Petra Andrušky Horká léta (ČSj 1-3 pozoruhodného prologu. Jestliže se k němu nyní odhodlala, a nejen to, ale doplnila ho ještě prostou a svrchovaně zajímavou vzpomíná kou na společné roky pod vý; mluvným názvem Jarda, svědčí to o stálé síle a mladistvém žáru upřímných slov. Reálie postupně zanikají, lidé odcházejí, ale symbolické poselství zůstává a zůstane vryto v srdcích nelhpstejných čtenářů. Editor svazku Josef Rumler, oddaný „objevovatel“ Havlíčkova díla a jeho neúnavný propagátor, doplnil svazek znamenitým esejem Marie a Jaroslav. O stylově jednolitý celek se zasloužila i grafická úprava Jana Solpery a fotografický doprovod Jaroslava a Zdenko Feyfarových. Jan Dvořák Horká léta Mezi současnými prózami mají povídky Petra Andrušky zcela osobité místo. Ne proto, že bychom se v nich setkávali s neobvyklou tematikou. Osobitost Andruškovy literární tvorby spočívá v tom, že životní realitu sleduje z nevšed= nich aspektů a dovede využívat všech stylistických prostředků, které přispívají k živému, drama^ tickému spádu děje. Navíc pak vyniká uměním vyzvednout z detailů běžného života právě ty nejpodstatnější. Toto umění vystupuje výrazně do popředí v souboru devíti povídek Horká léta. Autor (narozen v roce 1943) zde projevuje především vnímavost pro mladé j lidi. Ať jsou z; jakýchkoli rodinných a sociálních prostředí, představuje je čtenářům takříkajíc na křižovatkách.'Sledujeme je v situacích, které — měřeno na čas — netrvají někdy déle než pár .okamžiků. Mají však klíčový význam pro utváření osobního života jedinců i pro jejich občanskou krystalizaci. V těchto rozhodujících chvílích Andruška rád nastavuje svým hrdinům zrcadlo. Ne proto, aby planě nebo sentimentálně filozofovali o své současné podobě, ale proto, aby ji konfrontovali s minulostí, aby hledali příčiny svých proměn, aby si dovedli přiznat kazy, chyby, omyly, jichž se dopustili. Jde tedy v každém příběhu o smysluplnou konfrontaci sebe samého. A ta konfrontace' směřuje do budoucna: k úvaze, jak dál, k měření vlastních možností a sil, k sěbepoznávání i k odhodlání. Podtextem' celé knížky je úsilí překonat sám sebe z roku toho a toho, z horkých let mladých horkých hlav, které patří k životu stejně jako zmoudření. Rodina, pracoviště, přátelství, milostné vztahy — v těchto oblastech hledají pevnou půdu pod nohama hrdinové Andruškovy knížky; jedné z těch, jež nutí zamýšlet sa nad zodpovědností člověka k sobě samému i k jiným. A zejména tímto impulsem obohacuje nejen slovenskou, ale zároveň i českou současnou prózu. A. Křemenáková CENA 60 HAL. ROČNÍK 1982 13. LEDNA Jev génij Jevtusenko Či Rusi túžia po vojne? Opýtajte sa pokojnej tiše, čo visí nad poľom, oráčin, briežok, topoľov. Opýtajte sa vojakov, čo pod brezami našli rov, opýtajte sa synov ich, či prahnú po dňoch vojnových ... Nielen za svoju rodnú vlasť vedeli naši život klásť, no preto, aby celá zem pokojne snívala svoj sen. Plagáty, lístie šumia v tíš, pod nimi New York, Paríž, spíš. Nech povedia vám vaše sny, či Rusi chcú ísť do vojny. Vieme sa biť, ak bijú nás, nechceme ale, aby zas padali v boji vojaci na svoj ku» zeme smútiaci. A opýtajte sa ich mám alebo ženy, ktorú mám. Povedia pravdu pravdúcu o tom, či Rusi vojnu chcú. Z Antôlogle sovietskej poézie XX. storočia Preklad Ján Majernlk, (Slovenský spisovatel) Honore Daumier, Don Quijote. Z publikace Tomáše Vlčka Honoré Daumier (Odeon) Komorní příběh Po rozsáhlé románové pentalogii přichází Ema Řezáčové s komorním příběhem osudu staré ženy, který je možno stejně dobře číst jako větší novelu nebo menší román. Soustředěně a se smyslem pro povahové stránky všech postav, s porozuměním pro podrobnosti životního příběhu staré paní, která si po svých sedmdesáti letech uvědomuje svou cestu všemi roky, kdy byla mladou ženou s hlavou plnou plánů, a později, kdy se stala manželkou a matkou, sleduje autorka, “ck jí osud sečetl životní zkušenosti, z kterých mnoho rozdala a málo přijala. Ženatý syn a vdaná dcera odjíždějí hned druhý den po společném Štědrém večeru na hory a náhlý příval sněhu a silný mráz způsobí, že je stará žena, ač v samém velkoměstě, úplně odříznuta od světa, protože i telefonní vedení je poškozeno. Jen opelichaný starý tulák kocour jí dělá společnost, zpočátku sice nevítanou, ale nakonec milou. Zpětně se odvíjí pásmo vztahu matky k dětem i mezi oběma manželskými dvojicemi, jakási životní bilance, kterou uspíšila náhlá samota a hluboké vcítění do charakterů všech zúčastněných. Autorce se v nepatetickém příběhu novely Mráz s nevšední silou podařilo zachytit téma stáří, přes všechny konflikty s nastupující generací neustále živé, jeho věčný svár rozumu a citu, ale zachycuje i jeho morální sílu, s níž se stará paní dokáže vyrovnat se všemi nástrahami nepřízně počasí i lidí, třebas jí nejbližších. Ale nebyla by to autorka s tak optimistickým životním názorem, aby nechala příběh vyznít tragicky. Nakonec hrdinku vlastně zachrání starý kocour a životní příběh staré ženy ve světě, kterému chybí vzájemná odpovědnost mezi lidmi a jenž svou necitlivostí odsunuje stárnoucí ze svých zájmů, končí smírně. JŠ Aktíva literatúry S menom Jozefa Veľkého sa náš čitateľ má možnosť stretávať už vyše dvadsaťročia na stránkach dennej tlače i slovenských literárnych časopisov. Aktuálne príspevky — recenzie o knihách, úvahové state o našej literatúre a umení, kultúrno-politické články Jozefa Veľkého boli a sú nielen púhou reakciou na život literatúry a pohyby kultúry v spomínaných rokoch, ale aj erudovanými hodnotiacimi pohľadmi prezentujúcimi marxisticko-leninské myslenie znalca literatúry o literatúre ako mechanizme zasahujúcom do všetkých stránok života našej spoločnosti. Z tejto tvorby J. Veľkého vychádza v súčasnosti výber teoretických a kritických statí pomenovaný Aktíva literatúry (vyd. Slovenský spisovateľ). Aktíva socialistickej literatúry, jej postoje smerujúce k socializmu autor sleduje v troch tematických okruhoch: Spojivá, V súradniciach času a Literatúra v pohybe. State zaradené do časti Spojivá sa dolýkajú vývinovej problematiky slovenskej literatúry v období sedemdesiatych rokov. J. Veľký, ako to zdôrazňuje aj K. Rosenbaum v doslove knihy, v tomto čase „podporil kritiku pravicových tendencií a uplatňovanie straníckeho postoja voči ozdravujúcim prúdom v slovenskej literatúre“. Jeho reakcie na daný stav nie sú skeptické, naopak, Veľký napr. v roku 1972 vyslovuje presvedčenie: „Bolo by naivné súčasný stav stagnácie socialistického umenia u nás pokladať za trvalý alebo neriešiteľný. Tento stav nepotrvá dlho. Literatúra a umenie v živom organizme národnej kultúry nemôžu ustrnúť. Dočasný odliv je len nevyhnutnou podmienkou nového úsilia.“ Literárne napredovanie v rokoch nasledujúcich nás len presvedčilo o tom, že Veľkého predpoveď o novom vzostupe literatúry a umenia bola správna a opodstatnená. V druhej časti súboru statí V súradniciach času sa J. Veľký predstavuje ako literárny historik. Objektom jeho literárnohistorického prieskumu je tvorba robotníckych spisovateľov prvej polovice 20. storočia. Osobitne cennými príspevkami sú tu štúdie o tvorbe M. Rázusa a V. Chlumeckého. Okrem nich Veľký v tomto tematickom celku sa jubilejne zamýšľa nad literatúrou, resp. nad literárnovednou prácou viacerých popredných slovenských a českých literárnych vedcov a spisovateľov. Tretia časť knihy Literatúra v pohybe predstavuje napokon výber z literárnokritickej a recenzentskej činnosti J. Veľkého, ktorej spoločným menovateľem je autorovo hľadanie výrazných ideových a umeleckých hodnôt súčasnej socialistickej literatúry. Súbor Veľkého teoretických a kritických statí Aktíva literatúry prináša zaujímavú hodnotiacu sondu o stave spoločenského fungovania literatúry u nás v ostatných desiatich rokoch. Prostredníctvom nich objavujeme jej pramene a inšpiračné zdroje, uvedomujeme si aj socialistické smerovanie. (mt) Koncem minulého roku vyšel v nakladatelství Práce humoristický román S Elvírou v lázních Že sc těší čtenářské přízni, dokazuje jeho čtvrté vydání. I my přinášíme ukázku. Autorem románu je MIROSLAV KAPEK „Milý synu, víš ty vůbec, co je život?“ ptával se mě můj otec pokaždé, když se vracel z Plzeňské restaurace, kam chodíval často a rád a kde byl také vítaným hostem, protože nikdy nevypil méně než patnáct piv. „Nevíš, co? Ale nic si z toho nedělej, já taky ne. Představ si, na tuhle setsakramentskou otázku hledám odpověď už přes padesát let. A dosud se mi to nepodařilo. Ani dneska, ačkoliv jsem vypil o hodně piv víc než obvykle. Jak je vidět, od tebe se už vnoučat nedočkám, a tak si přeju jenom mono: abych objevil pravdu všech pravd, to je podstatu života.“ Přání mého otce se splnilo. Byl neobyčejně šťasten a vůbec nelitoval, že na své bludné pouti za poznáním musel obětovat i svou bludnou ledvinu. Operace dopadla naštěstí dobře, přestože ji prováděl osobně profesor, který ve své třaslavé ruce neudržel ani malé pivo, natožpak pořádný půllitr, jak alespoň tvrdil otec a jeho přátelé. „Hochu, mám sice už jenom jednu ledvinu, ale zato konečně vím, co je život. Ty si určitě myslíš, že jsem chodil víc než půl století do hospody z docela nízkých pohnutek, jen tak pro své vlastní potěšení. A to je omyl, veliký omyl, z něhož se mi bohužel nikdy nepodařilo vyvést tvou matku.“ Můj otec se začal smát a házel sebou, až jsem měl obavu, že se mu utrhne i druhá ledvina. „Kdepak, synu, kdepak! Pro mne byla hospoda vědeckým ústavem, kde jsem se postupně on. píjel k tajemství života. A taky jsem se k němu nakonec propil! Nemel bych ti sice o svém objevu nic říkat, protože jsi holomek, nechceš se oženit a plodit nám vnoučata, ale snad se po mé smrti napravíš. Tak tedy věz! Život není ve své pravé pod [Pokračování na str. 5/