Československý Svět, leden-červen 1973 (XXVIII/1-12)

1973-03-23 / No. 6

"Vyřknu-li jméno západočeské metropole Plzeň, uhodnu asi, no se okamžitě zrcadlí na tvářích většiny krajanů. Uspokojení nad douškem nahořklého moku a pak pýcha nad výrobky Škodových závodů. Obojí je známo po celém světě a dělá naší zemi reklamu. K těmto, obecně známým znakům Plzně, patří však ještě třetí — divadlo. Bez něho by Plzeň nebyla Plzní. Více jak sto let, odkdy tu stojí jeho kamenná budova (je Od J.K.T.vla po dnešek postavena o tři roky později než Národní divadlo, jako první ve venkovském městě) se kolem něho točí kulturní život města a jeho okolí, v jeho zdech se obráží poli­tické dění všech dob, z jeho bran vycházeli a dosud vycházejí slavní herci, zpěváci, výtvarníci, muzikanti. Divadelní šmíra, jak se říkávalo kočov­ným divadelním společnostem, tu hrávala zpočátku německy, obvykle v hostincích. První vlastenecké divadlo, jehož herci hovo­řili česky, probojovala Zölnerova společnost, která sehrála v roce 1861 50 českých před­stavení. O rok později, již 62 představení. Na plzeňské jeviště pronikly vlastenecké hry Tylovy Paní Marjánka matka pluku, Paličova dcera, Strakonický dudák, Jiříkovo vidění, Pražský flamendr. Vlasteneckou manifestací kulturního a politického života byl Tylův pohřeb v roce 1856, jímž se Plzeň přihlásila k Tylovi vlastenci a demokratovi. Pohřeb organizoval tehdy přední kulturní činitel a plzeňský vlastenec J. F. Smetana, bratra­nec našeho hudebního velikána Bedřicha Smetany, který tu studoval na gymnasiu. Míjela léta a plzeňské divadlo přinášelo svým divákům opery Bedřicha Smetany (Prodanou nevěstu v roce 1869) i hry svě­tových klasiků, díla L. Stroupežnického, i J. Vrchlického, Šamberka, hrály se i operety. Střídali se ředitelé, kteří svou osobností a zájmy udávali tón divadelního rytmu. Jednou ředitel přál činohercům, podruhé operním pěvcům. Úroveň plzeňské scény bývala dobrá, ovlivňovala ji blízkost Ná­rodního divadla, jehož herci dojížděli do Plzně a hráli tu i zahraniční umělci. Přijedete-li do Plzně dnes, pokuste se dostat lístek do divadla. Asi vyjdete na­prázdno; obě scény, Velké divadlo i Komor­ní, mívají vyprodáno. Plzeňáci jsou lační pu kultuře. Stalo se součástí jejich života. Ani televize nevytlačila zájem o ně, stejně jako v roce 1922—1930 se to nepodařilo plzeňské novince — biografu. V hledištích divadel usedají svátečně oblečení lidé, které bys jak zevnějškem, tak zájmy a kulturní úrovní mohl přesadit do hlediště Národního divadla. Ředitelem — jak se časy opakují — je tu bývalý operní sólista Zdeněk Šnai­­berg. Vrátil se do Plzně po 13 letech, kdy tu zpíval na operní scéně. Nestojí v čele plzeňského divadla dlouho, ale dá se říci, že krátká éra jeho ředitelování je érou úspěšnou, érou hodnotného a pokrokového divadla. Vypráví, jak se u nich tvoří repertoár, jak se připravují dramaturgické plány, jak využívají přitom názorů a zájmů obecenstva, co všechno mají čtyři umělecká tělesa (činohra, opera, opereta, balet) divadla J. K. Tyla, nositele Rádu práce, v plánu hrát. Vždy se radí se zástupci diváků, na veřejné zkoušky zvou důchodce i invalidy, jindy hrají pro vojáky. Zakládají si na nejmladším obecenstvu — dětech a mladistvých. Celé vlaky a autobusy je přivážejí ze západo­českého i středočeského kraje do Plzně, do divadla. „V mladém obecenstvu je bu­doucnost divadla“, říká Zdeněk Snaiberg a podobně hovoří i o hercích. Dnes je pro­blémem českého i slovenského divadla získávat mladé adepty opery, činohry i baletu. Každý absolvent uměleckých škol by hned chtěl být sólistou. Ale Plzeňákům se přesto daří pomalu omlazovat všechny soubory. Vedení divadla se zaměřuje na ty mladé, kteří chtějí poctivě dělat hereckou dřinu, starší herci se jim věnují, v Plzni si prostě zahrají. Přes 500 zaměstnanců di­vadla se stará o zábavu Plzeňáků a jelikož průměrné vstupné je necelých 11 korun, není divadlo finančně samostatné (jako v Československu žádné druhé). Přes 13 miliónů na ně doplácí státní pokladna a do 19 miliónů si vydělává samo na sebe. Herci, stejně jako ve všech našich divadlech, mají stejné vymoženosti jako ostatní pracu­jící Československa, lékařskou péčí počí­naje a rekreací konče. Těší se na rekonstrukci Velkého divadla a stavbu nové divadelní budovy. Zatím se hraje ve dvou budovách. V tomto roce čeká obecenstvo pestrý repertoár ve všech uměleckých oborech. Studují a hrají se díla světových i domácích autorů i klasiků, bude premiéra hry ze současnosti R. Hrbka Bublich je mezi námi. Jinak hra Nezvalova, Švarcova, Klicperova, Frimlova opereta a dalších 25 oper od českých až po světové autory. Přijedou hostovat umělci z Prahy i ze zahraničí. Program přebohatý, práce hodně, nadše­ných divadelníků též. A je přirozené, že k práci se druží i starosti. Ale co by herec nedal za onen blažený okamžik, kdy jde opona nahoru, hlediště šumí napětím a on se pro dnešní večer převtělí v kupce, žebráka, milovníka, krále. Vkládá do své role všechen um, vyslovuje také své pře­svědčení. Vyměnil by své herecké poslání za jiné? Většinou ne. A když už nemůže hrát, stáří zaklepalo, zůstává často ještě v di­vadle. Jako primabalerína paní Ziková byla šatnářkou a s členkou opery jsem hovořila v divadelní vrátnici. Divadlo je divadlo. Divadelní prkna mají pro herce stejné kouzlo jako pro novináře vůně tiskařské černě, pro taviče zář vysoké pece, pro peka­ře vůně chleba. Divadlo je nesmrtelné a s ním postavy, které herec vytvořil a vdechl jim život. V Plzni takoví herci jsou. Divák si odnáší dojmy domů, zůstávají v něm. A kromě toho, v současnosti je to jedno z těch diva­del, které pochopilo složitost situace a jeho členové stojí ve frontě pokrokových umělců. HANA VONDRÁČKOVÁ Ze hry Leoše Janáčka Její pastorkyňa Ředitel Divadla J. K. Tyla v Plzni Zdeněk Snaiberg Karel Čapek: Věc Makropulos Foto: Archiv divadla

Next