Český Zápas, 1972 (LV/1-52)

1972-12-07 / No. 49

I Světlo pohanům Církev vstoupila do světa řírasko­­řeckého jako něco zcela jiného, od­lišného, co vyžadovalo hlubokou du­chovni změnu těch, kteří Krista při­jali; ale přitom to, co přinášela, od­povídalo mnohému, po čem moudři té doby toužili. A tak ani není divu, že myšlení světa, do nějž církev vstoupila, ji do určité míry i ovliv­nilo. Oficiální pohanské náboženství, at již to byly kulty řeckých olymp­ských bohů nebo kulty římské, Jež později splynuly s kulty řeckými, se těšilo úctě a rozšířením římského Impéria bylo všude známo. Přesto duchovní vliv tohoto náboženství byl malý. Vlastně už od 5. stol. před Kristem se ozývaly kritické hlasy, upozorňující, že bohové jsou příliš lidem podobní, ze mají tytéž chyby a neřesti jako lidé, že jsou zrovna tak sobečtí, škodolibí, žárliví a zlí, a že tedy nemohou uspokojit hlubší potřebu osobního duchovního života. Tak se postupní utvářel názor, že úcta k ním je jen něco vnějšího, nač je možno se dívat skepticky a kri­ticky. Římský císař Augustus měl dokon­ce neúspěch, když se pokusil oživit úctu k starým bohům Jako projev pravého římanství. Jeho nástupci pak sice podporovali kulty, jež uctívaly císaře jako boha, ale v samotném Římě tuto snahu přijímali rozpačitě a teprve později se stala božská pocta císařům jakousi občanskou po­vinností. Zdá se tedy, že křesťanství vlastně ani proti tomuto náboženství nemuselo bojovat, protože nikdo je nebral vážně. Kult starých bohů se ovšem držel především pro pověru, která antic­kého člověka ovládala. Nejen prostý lid, ale i lidé vzdělaní a sečtělí vě­řili ve vliv hvězd na lidské osudy a v možnost z hvězd a jejich pohybů vyčíst budoucnost jednotlivců i ce­lých národů. Kdysi — zvláště u vý­chodních národů, např. v Babylónil — byl kult hvězd a nebeských těles. Položili tak základ, z nějž ještě dnes čerpá moderní hvězdářství (astrono­mie). Soudili, že hvězdy nějak souvi­sejí s během pozemského světa a s lidskými osudy, pro něž je přece také příznačné, že se cosi pravidelně opakuje, ale že se děje i něco, co je nepředvídatelné či nesnadno odhad­nutelné. Tak vznikla astrologie, pověra, tě­šící se nejen v antickém světě, ale vlastně až dodnes u mnohých lidí, vážnosti. Horoskopy, jež babylónští či chaldejští astrologové sestavovali byly zbožím velice žádaným. Avšaic i tyto horoskopy jen svědčily o tom, že člověk je zcela bezmocný vůči neznámým a krutým silám, jež jej obklopují. Představa neúprosného osudu, přodem určSného a nepředví­datelného, vedla k fatalismu, ale i k pokusům osud nějak ovlivnit ma­gií, totiž tajemným odhalením skry­tých tajemství, zejména jmen bohů či démonů a především odhalením tajemství, jimiž lze nad nimi získat moc. Koneckonců proti fatalismu i magii se obracel velice ostře už i Starý zá­kon (např. Jer. 10, 2), ale i v No­vém zákoně je jasně ukázáno, že ma­gie je k ničemu, že Kristus je Pánem celé přírody, světa i lidí v něm. Do­konce ve Skutcích 19, 13—20 je pěk­né vyprávění o neúspěchu všech kou­zel, končící zprávou, že „nejedni z kouzelníků snesli své knihy a spálili je před očima všech“. MOJMÍR A. BENEŠ Dokončeni příště Ohlédnuli n Bratislavou Název by měl přesněji znít: za zasedáním regionální teologická skupiny Křesťanské mírové konference v Bratislavě ve dnech 28. a 29. listopadu t. r. Když nás, několik pražských účastníků, spěchalo rychlíkem do Bratislavy, vzpomínal jsem na jarní cestu v roce 1971 na regionální konferenci členských církví i na o něco pozdější sezení mezinárodní teologické komise KMK. Místo konání stejné — Bratislava 4, ale jak se čas změnil, práce upevnila, úkoly vyjasnily i lidé se stali poněkud jinými.., Jestliže o bratislavské regionálcc bylo napsáno, že to byla dobrá konfe­rence, lze dnes o regionální teologické skupině říci, že to bylo srdečné se­tkání. Otevřené, neformální, s neobyčejně zajímavým referátem i výraznými diskusními příspěvky. Prostředí, jež se svým úřadem připravil generální bis­kup dr. J. Michalko, jako vždy v Bratislavě, na společenské úrovni. Ale popořádku: Hlavní referát přednesl předseda mezinárodní teologická komise KMK profesor Karol Gábriš. Gábriš je známý jako fundovaný, erudo­vaný novozákonní teolog, přísně vycházející z luterské duchovní a myšlen­kové tradice. Zůstává jím i nyní. Avšak již-delší dobu prokazuje, a bratislav­ský referát to dotvrdil, jak lze novým a živým způsobem zpřítomňovat pro naši situaci bohatství luterských teologických tradicí. Charakter jeho uvažo­vání lze označit jako teologii služby. Hovořil o ekuméně, službě a zodpověd­nosti i o svobodě v souvislosti s mírovým úsilím. Nabádal církev k realismu, i k myšlenkové počestnosti. Hle, jak v novém konteztu se objevuje již tra­diční hlas zakladatelů Křesťanské mírové konference. V diskusi zazněl neobyčejně výrazně hlas pravoslavného bohosloví (metro­polita Dorotej, děkan Mihalov, Aleš ml.), postoje tzv. malých církví a po­učný výklad o eschatologii (profesor Mánek). Mluvili ovšem všichni, mezi nimi i členové katolického sdružení Pacem in terris na Slovensku, a každý přinášel z charismat své tradice a církve k společnému dílu to, co pokládal za podstatné a nejlepší. Skupina nevydala žádné prohlášení, ani oficiální zprávu. Nebylo to ani jejím posláním. Šlo o nalezení společné řeči a společných palčivých otázek nebo i stanovisek. To se, jak jsme si říkali na cestě zpět, podařilo. Nalezli jsme, myslím, všichni kousek bližšího vztahu k sobě navzájem a vraceli jsme se domů s dobrými pocity. Ve svých církvích budeme — každý po svém — tlumočit to, čím jsme se v Bratislavě obohatili. Dr. ZDENEK KUČERA Č Z 2 Mat. 3, 3b: Hlas volajícího na pouš­ti: Připravujte cestu Páně, přímé čiňte stezky jeho Byly doby, kdy cestovat z místa na místo, třebas na návštěvu, neby­lo nic jednoduchého. Cesty byly špat­ně sjízdné, vlaky, auta a další tech­nické vymoženosti naší doby lidé ne­znali. Dnes vede do každé vesničky či města silnice, staví se cesty mo­derní. Každá taková cesta se musí dpbře připravit, aby velký provoz vy­držela. Každý řidič by mohl vyprá­vět, jak namáhavá je jízda po špatně udržované silnici či po různých ob­jížďkách. Svou jdeme či jedeme kaž­dý den — děti do školy, dospělí do zaměstnání, rodina na výlet. I uáš život se ubírá svou cestou — prožíváme své radostí i starosti, na­děje i zklamání. V současné době se cín budoucna díváme s nadějí. Vždyť se připravujeme na vánoční svátky a doufáme, že se dočkáme jen samých radostí. V obchodech nás obklopuje vánoční výzdoba, zve nás k nákupu dárků, abychom snad na ně nezapo­mněli. jenomže se nám může stát, že vánoce místo svátků radosti a lásky se nám stanou chvílí úlevy po před-vánoční honičce. Mnohá maminka či babička si řekne: už abych si mohla po té práci navíc odpočinout. Při tom všem shonu občas na něco zapomínáme. Když jsme my byli dět­mi, možná že náš stromeček nebyl tak obsypán dobrotami a pod ním tolik nákladných dárků. Lidé se při- Abychom měli k sobě blíž pravovali na vánoce i ve svém srdci, v rodině. Připravovali se na přijetí Pána, toho Ježíše, který může dát ra­dost. naději, ulevu. I naše nitra se někdy podobají té poušti, na které kázal Jan Křtitel. Jako bychom v so­bě nosili jen vyprahlý písek nelásky, sobectví, zloby. Potřebovala by oprav­du upravit ta naše cesta, aby člověk měl k druhému blíž. K tomu nestačí ani ta nejmodernéjší dálnice. Na to bychom měli v této předvánoční do­bě myslet, abychom si byli bratřími a sastrami. Aby kolem nás nemnseli chodit opušění lidé, kteřf nemají s kým promluvit, když na ně ve stá­ří děti zapomínají. Aby třebas soused dovedl pochopit souseda. Aby si člo­věk vá il názorů druhého, chybující­mu a bloudícímu bez zlomyslnosti po­radil. Izraelský lid se na příchod Spasite­le připravoval. Proroci, jako třebas l7a'áš, Jeho příchod předpovídali, a přece Jej lid nepoznal. „Do svého vlastního přišel, ale vlastní jeho ne­přijali ho“ (Jan 1,11). My máme na přípravu každým rokem celou dobu adventní. Připravme se tedy. Všech­no starání, shánění, gruntování a při­pravování vánočních dobrot nám ne­smí zabránit, abychom připravili svá srdce. Vánoce budou svátky radosti i pro nás, jestli ji budeme sami pro­žívat. Budou svátky pokoje, porozu­mění, když to pro nás přestanou být pruhá slova. Ve shonu všedních dnů potřebujeme všichni zvlažení, obmytí, očištění od všeho, co nám v naší ces­tě vadí — od všeho zlého. Prosme tedy nebeskéhn Otce, aby On sám nás v naší přípravě vedl a řídil. BOŽENA KALASOVÁ k Článku jak je to správné? UVEŘEJŇUJEME příspěvek prof. dr. R. Horského, který chce řešit vážné věci v životě a díle církve. Chceme jen připomenout, že námět, který předkládá ve svém článku, má řadu stejně vážných příbuzných problémů: náboženská obec — sbor — církev, předszda okrsku — vikář, člen rady starších — presbyter atd. Věříme, že se k nim autor ještě vyjádří. A tře­ba i jiní, neboť nechybí připomínek k uvedeným věcem. Jedno bychom však chtěli připomenout: jsme v oba­vách o poučenost autorů a jejich le­gitimaci ke kritickým postojům, jest­liže přijdeme na to, že — dejme to­mu — nevědí, jak zní správně název církve. LAST MINULOU NEDĚLI otevřela se nám znovu ra­dostná doba vánoční. Pokolikáté ul? Pro lidstvo snad po bezmála dvoutisícáté, pro nás pak poto­­likáté, kolikrát Isme v životě tuto překrásnou do­bu nepropásli, — nezaspali prosté roráty. Má prav­du asi prastará moudrost rabínské literatury, že ranní vyspávání a víno v poledne přivádí člověka ze světa.“ Proto jsme mohli zaslechnout už minu­lou neděli z kanonizované hebrejské literatury slovo: „Hledejte Hospodina, pokud může nalezen býti..." ’ ft Tedy v prvé řadě proto přicházíme v adventu víc do sborového prostředí, abychom hledali a na­šli Hospodina. Bible vždycky, když mluví o Hospodinu, mluví současně o člověku, o bratru, sestře. Jiný vztah nezná. Bůh v nás a my v Bohu. On vyučuje svým cestám, my máme povinnost po nich chodit. On bude soudit národy, On bude lidi trestat. Proto udělají z mečů motyky, proto si dají práci, aby zhotovili z oštěpů srpy. Kolikrát jsme už toto slo­vo slyšeli a přece jak je stále živél PRIBLIŽUJE NÁM JE LETOS znovu Tuháčkův misál, bohoslužebná kniha církve československé husitské, který budeme opět po několika letech při našich bohoslužbách otevírat. Je to přímo symbolické. Tuto první neděli ad­ventní nazval Alois Tuháček — jinak profesor na dívčím gymnasiu v Plzni a také náš, Farským vy­svěcený duchovní — tuto první adventní neděli nazval mírovou. Na samém počátku druhé světo­vé války, v r. 1940, plachý profesor dívčího gym­nasia vydává misál, bohoslužebnou knihu CČSH a ihned první neděli nazývá mírovou a podtrhu­je právě ty biblické texty, které o míru mluví, přímo provokují: „Skujte meče v motyky...“ Na­cisté jej neposlechli. Oštěpy neproměnili v srpy — ale Tuháčkovu svobodu proměnili v žalář. Věz­nili jej tolik let, až mu nakonec živót vzali. Doma zůstala žena, kterou vyslýchali, ale nechali nako-nec bydlet v bytě, kde bratr profesor tvořil svůj misál. Obrovská Tuháčkova knihovna Němci ne­tknutá našla svůj útulek dávno po válce ve sklepě budovy naší ústřední rady, kde dodnes čeká na uspořádání a důstojné umístění. PÁN BÜH si potrpí na paradoxy: Tvůrce první­ho misálu nové církve v roce jejího dvacetiletí s vzýváním pokoje začíná církevní rok, volá lid na cesty světla Hospodinova a dostává se mu cesty do temna žalářní kobky. V Plzni do katedrálního chrámu Karla Farské­ho dodnes pravidelně dochází sestra Tuháčková, Lidé adventu vdova po tvůrci misálu; zanedlouho, přesně za tý­den, jí bude 85 let a je úžasně duševně čilá. Ve sborovém domě diecézni rady a náboženské obce v Plzni-západ máme Tuháčkovu síň s velkým por­trétem bratra profesora. A z této síně se dodnes ozývají několikrát v týdnu a i v neděli křesťanské písně. Jsou slyšet až do našeho bytu, který se na­chází právě nad touto Tuháčkovou síní. Zpívají je tady i z jiných církví, metodisté i naši na biblic­kých hodinách a tyto písně byly vlastně poslední­mi, které před pěti lety slyšel za svého života náš druhý plzeňský biskup bratr Antonín Urban. V ti­chu svého služebního bytu jej k branám věčnosti provázela československá ekumena svými duchov­ními zpěvy. Aniž by sí to možná uvědomovala... A tak dnes myslíme také na druhého biskupa Antonína. Tichého, pokorného služebníka Páně. Faráře kdysi v Blatné, na Hluboké, Zižkově, Čty­řech Dvorech a C. Budějovicích, odkud odešel na stolec biskupský. Připomínal nám vždycky toho Františka z Croninových Klíčů království. Tak moc důvěřoval lidem, i když mu tolikrát ublížili, stále se k nim vracel, stále je vyhledával a největ­ší jeho bolestí bylo, že když sám „svého člověka potřeboval“, tak jej nemohl najít. Proto se tak rád vracel, proto jej vždycky bo­lely nepokoje mezi duchovními některého okrsku. Šarvátky kolikrát o slovíčko, jak nadneseně se ně­kdy říká o přesný počet „andělů na špičce nože.“ Proto mu bylo tak dobře pří bohoslužbách v Huso­vě sboru, mezi lidmi, s nimiž si doslova povídal s kazatelny. I bratr Urban byl celým svým životním zaměřením mírotvorce. Dodnes na něho v Hlubo­ké vzpomínají, vděčí za to, jak je v dobách tem­ných ke světlu provázel. Aktivní odbojová činnost mu vynesla i veřejné uznání. Byl vskutku bojov­ník proti fašismu. I dnes vysoce veřejně postavení lidé na něho rádi vzpomenou, jak se dovedl vze­přít, jak je vedl v odbojové skupině k poznání pravdy. BYLO BY TO DLOUHÉ VZPOMÍNÁNÍ na všechno, to, co bratr Urban pro církev na českém jihu udě­lal. Byl skromný. Říkával vždycky, kdyby nic jiné­ho, než jednoho člověka k šťastnému životu ve ví­ře přivedl, spokojeně by usínal. Byly jich stovky, snad tisíce, kterým moudrým slovem Knihy knih na cestu životem posvítil. Sám mezi ně patřím. A byl mi tolik blízký i svými vzpo­mínkami na nejhezčí chvíle života, mezi něž patři­la i ta pověstná cesta pěšky z Hluboké do Zlivi na Půlnoční v třeskutém mrazu válečných let. Říká­val vždycky, že nic hezčího v životě neprožil. A věřil jsem mu. My duchovní jsme nejskromnější právě o těch svátcích hojností. Zdibíčky času si necháváme pro sebe, své rodiny a ty největší úse­ku pro svěřené stádce. Aby větší byla radost mezí těmi, kteří už nikoho nemají a kterým evangelium o spáse v jeslích Betléma je jediným dárkem, kte­rý kolikrát dostávají. Ví Bůh sám, že je to ale dárek vpravdě královský. Vždyť je od samého Krá­le králů. A znovu se na ten čas těšíme. A věříme, že spo­lu s námi i ti, kteří jej už v plnosti žijí v těch božích stanech: Tvůrce prvního misálu naší církve — bratr Alois a pokorný služebník Páně, bratr Antonín. Vždyť správně poznali, že věčnost začí­ná už dnes. JAROSLAV FIALKA Studujeme Husa a husitství Jakoubek z Vřesovic Podle jména rodového a erbu — zlatého měsíce s rohy vzhůru obrá­cenými na modrém štítě — pochá­zel husitský hejtman Jakoubek z Vře­sovic z moravské vsi Vřesovic — dnes Březovíc u Kyjova. Vynořil se uprostřed zápasů válečných krátce před bitvou u Ostí v červnu 1426 jako husitský hejtman na Bílině, kte­rou získal svou udatností při oblé­hání města Ostí nad Labem, jež do­byl hned po slavné bitvě, a držel je potom až do roku 1436. Krátce potom obsadil Jakoubek též město Teplice a řadu menších hornických měst v Krušnohoří. Roku 1428 koupí získal od Markéty ze Šternberka město Žlutíce, jež však — obsazeno Němci. — bylo vráceno Alešovi, ze Šternberka a Jakoubek si je musel roku 1429 vojensky znovu vybojovat. V stejné době padla do rukou ně­meckých i Bílina, kterou si musel Jakoubek znovu vybojovat až počát­kem roku 1432. Spolu s pomocnými sbory ze Slaného, Zátce a Loun zmoc­nil se roku 1432 hradu Kostomlat, čímž se stal jedním z nejmocnějších pánů pod Krušnými horami. Byl pro­to v květnu 1432 vybrán do husit­ského poselstva, vyslaného vyjedná­vat s katolickou církví v Chebu. Ba­silejským koncilem prodlužovaná jed­nání s husity vedla Prokopa Veliké­ho roku 1433 k obležení Plzně, kte­rého se zúčastnil táké Jakoubek z Vřesovic a výpadem odtud do Ba­vor zmocnil se kláštera waldsaské­­ho, jejž vyloupil. Osudné bitvy u Lipan se neúčast­nil, stál ale při straně sirotčí a byl poražen polipanskou jednotou u Ren­­če. Jakoubek dal se proto do vyjed­návání s císařem Zikmundem, roku 1435 účastnil se sněmu v Brně a, domluviv se s císařem, přijal od ně­ho roku 1436 zápis na zboží klášte­ra teplického, Chomutov, Toužím, Plaskovice, Pátek. Zajistil si koupí též Kostomlaty a Kyšperk, takže po válkách husitských, patřil k nejbo­hatším pánům severozápadních Čech. Po smrti Zikmundově se připojil ke straně Albrechtově, z jeho příkazu provázel Míšňany z Čech, účastnil se bitvy u Zeleníc, stal se hejtma­nem krajů Žateckého a Litoměřické­ho, a sloužil po jeho smrti i vdově po něm, Alžbětě. Platy, které přijí­mal za svou službu, rozhojňoval dá­le svůj majetek, takže mohl přikou­lí roku 1443 Egrberk a roku 1445 tědrou. Roku 1448 přidal se ke stra­ně poděbradské a byl účasten mno­hých jejích jednání o mladého Albrechtova syna Ladislava Pohrob­ka. Když se konečně dospělo k do­hodám, byl Jakoubek z Vřesovic ro­ku 1452 zvolen do správcovské rady k ruce Jiřímu z Poděbrad. Tehdy účastnil se války s Míšňany. Rozhoj-ňoval stále svá zboží, která mu ro­ku 1453 král Ladislav potvrdil a ro­ku 1455 darem všech odúmrtí na Žlutících rozšířil. Jakoubek zůstal ve svých pozicích i po smrti Ladislavo­vě za nového krále Jiřího z Podě­brad. Tehdy však již začal myslet na konec svého života, neboť roku 1460 vrátil některé vsi klášteru osec­kému. Naposled se jeho jméno při­pomíná roku 1461. Jakoubek z Vřesovic byl spolu š Přibíkem z Klenového typickým pří­padem některých husitských pánů. Přiklonil se k husitskému linutí do značné míry z osobního prospěchu. Jeho osudy zachytil v německé pu­blikaci H. Hallwich a bohatý mate­riál o něm podal prof. R. Urbánek v Českých dějinách poděbradského věku (3 sv. Praha 1915—1930). Dr. MILOSLAV KAŇÄK LIBEREC-JIH. Celou poslední nedě­li v církevním roce jsme prožili v radostném obecenství kolem stolu Páně s milým hostem, bratrem bis­kupem Josefem Pochopem. Navštívil naši náboženskou obec, aby poslou­žil slovem Božím — dopoledne v síd­le náboženské obce v Liberci VII. a odpoledne v našem diasporním . středisku v Dlouhém Mostě, kde jsme otevřeli novou modlitebnu. Největší břímě práce na jejím zřízení nesl člen rady starších bratr František Havrda z Liberce. Velmi obětavě přes rok — téměř denně — dojížděl do Dl. Mostu a tam s velkými obtížemi pracoval a organizoval, abychom se i zde opět měli kde scházet ke sly­šení slova Božího. Upřímný dík pa­tří zajisté i mnoha dalším bratřím a sestrám, kteří jakýmkoliv způso­bem přiložili ruku ke společnému dí­lu a ke zdaru práce. „Nebo všeliký dům ustaven bývá od někoho, ten pak, kdož všecky tyto věci ustavěl, Bůh jest.“ (Žid. 3, 4.) — Jak při kaž­dém sejití bývá, vzpomínali jsme ta­ké těch, kteří se radostného okamži­ku nedožili, i když k jejímu zdaru také pracovali, zejména milého před­sedy rady starších, bratra Vojtěcha Mizery, který nás letos v srpnu tak náhle opustil, aby odešel do domova svého Pána. Bratr Mizera se narodil 23. 4. 1887 v Bohumilči u Českého Dubu. Již z dětství a z rodinného prostředí si odnesl do života základ své zbožnosti, která ho neopustila po celý život. Af již na vojně, ve válce, nebo jako člen a později štáb­ní rotmistr posádkové vojenské hud­by, nesl si v srdci víru v Boha, kte­rá byla silou jeho života. Po odcho­du do důchodu se stále víc zapojo­val do života církve. Nejprve v Pra­­ze-Strašnicích, kde hrával na svoji milou flétnu při bohoslužbách. U nás v Liberci — jihu se stal členem rady starších a výborným výběrčím církevní daně; uměl dobře jednat s lidmi a nakonec byl několik let předsedou rady starších. Byl to dob­rý, spravedlivý, tichý a opravdu vzácný člověk. Děkujeme Pánh za je­ho život a jemu samotnému alespoň v duchu za všechnu starostlivost a práci, kterou, pro naši náboženskou obec vykonal. „Blahoslavení jsou, od této chvíle mrtví, kteříž v Pánu umí­rají. Duch zajisté dí jim, aby odpo­činuli od prací svých, skutkové pak jejich jdou za nimi.'' (Zj. Jen. 14, 13.) rst-fú PRAHA 7. Druhou neděli adventní v 17 hod. poslouží v našem sboru svátostí Večeře Páně br. farář V. Kratochvíl. Káže na adventní text: Jan 1, 1—18. V této radostné před­vánoční době Očekáváme opět bratry a sestry z náboženských obcí a zve­me je srdečně. fů a

Next