Český Zápas, 1972 (LV/1-52)
1972-12-07 / No. 49
I Světlo pohanům Církev vstoupila do světa říraskořeckého jako něco zcela jiného, odlišného, co vyžadovalo hlubokou duchovni změnu těch, kteří Krista přijali; ale přitom to, co přinášela, odpovídalo mnohému, po čem moudři té doby toužili. A tak ani není divu, že myšlení světa, do nějž církev vstoupila, ji do určité míry i ovlivnilo. Oficiální pohanské náboženství, at již to byly kulty řeckých olympských bohů nebo kulty římské, Jež později splynuly s kulty řeckými, se těšilo úctě a rozšířením římského Impéria bylo všude známo. Přesto duchovní vliv tohoto náboženství byl malý. Vlastně už od 5. stol. před Kristem se ozývaly kritické hlasy, upozorňující, že bohové jsou příliš lidem podobní, ze mají tytéž chyby a neřesti jako lidé, že jsou zrovna tak sobečtí, škodolibí, žárliví a zlí, a že tedy nemohou uspokojit hlubší potřebu osobního duchovního života. Tak se postupní utvářel názor, že úcta k ním je jen něco vnějšího, nač je možno se dívat skepticky a kriticky. Římský císař Augustus měl dokonce neúspěch, když se pokusil oživit úctu k starým bohům Jako projev pravého římanství. Jeho nástupci pak sice podporovali kulty, jež uctívaly císaře jako boha, ale v samotném Římě tuto snahu přijímali rozpačitě a teprve později se stala božská pocta císařům jakousi občanskou povinností. Zdá se tedy, že křesťanství vlastně ani proti tomuto náboženství nemuselo bojovat, protože nikdo je nebral vážně. Kult starých bohů se ovšem držel především pro pověru, která antického člověka ovládala. Nejen prostý lid, ale i lidé vzdělaní a sečtělí věřili ve vliv hvězd na lidské osudy a v možnost z hvězd a jejich pohybů vyčíst budoucnost jednotlivců i celých národů. Kdysi — zvláště u východních národů, např. v Babylónil — byl kult hvězd a nebeských těles. Položili tak základ, z nějž ještě dnes čerpá moderní hvězdářství (astronomie). Soudili, že hvězdy nějak souvisejí s během pozemského světa a s lidskými osudy, pro něž je přece také příznačné, že se cosi pravidelně opakuje, ale že se děje i něco, co je nepředvídatelné či nesnadno odhadnutelné. Tak vznikla astrologie, pověra, těšící se nejen v antickém světě, ale vlastně až dodnes u mnohých lidí, vážnosti. Horoskopy, jež babylónští či chaldejští astrologové sestavovali byly zbožím velice žádaným. Avšaic i tyto horoskopy jen svědčily o tom, že člověk je zcela bezmocný vůči neznámým a krutým silám, jež jej obklopují. Představa neúprosného osudu, přodem určSného a nepředvídatelného, vedla k fatalismu, ale i k pokusům osud nějak ovlivnit magií, totiž tajemným odhalením skrytých tajemství, zejména jmen bohů či démonů a především odhalením tajemství, jimiž lze nad nimi získat moc. Koneckonců proti fatalismu i magii se obracel velice ostře už i Starý zákon (např. Jer. 10, 2), ale i v Novém zákoně je jasně ukázáno, že magie je k ničemu, že Kristus je Pánem celé přírody, světa i lidí v něm. Dokonce ve Skutcích 19, 13—20 je pěkné vyprávění o neúspěchu všech kouzel, končící zprávou, že „nejedni z kouzelníků snesli své knihy a spálili je před očima všech“. MOJMÍR A. BENEŠ Dokončeni příště Ohlédnuli n Bratislavou Název by měl přesněji znít: za zasedáním regionální teologická skupiny Křesťanské mírové konference v Bratislavě ve dnech 28. a 29. listopadu t. r. Když nás, několik pražských účastníků, spěchalo rychlíkem do Bratislavy, vzpomínal jsem na jarní cestu v roce 1971 na regionální konferenci členských církví i na o něco pozdější sezení mezinárodní teologické komise KMK. Místo konání stejné — Bratislava 4, ale jak se čas změnil, práce upevnila, úkoly vyjasnily i lidé se stali poněkud jinými.., Jestliže o bratislavské regionálcc bylo napsáno, že to byla dobrá konference, lze dnes o regionální teologické skupině říci, že to bylo srdečné setkání. Otevřené, neformální, s neobyčejně zajímavým referátem i výraznými diskusními příspěvky. Prostředí, jež se svým úřadem připravil generální biskup dr. J. Michalko, jako vždy v Bratislavě, na společenské úrovni. Ale popořádku: Hlavní referát přednesl předseda mezinárodní teologická komise KMK profesor Karol Gábriš. Gábriš je známý jako fundovaný, erudovaný novozákonní teolog, přísně vycházející z luterské duchovní a myšlenkové tradice. Zůstává jím i nyní. Avšak již-delší dobu prokazuje, a bratislavský referát to dotvrdil, jak lze novým a živým způsobem zpřítomňovat pro naši situaci bohatství luterských teologických tradicí. Charakter jeho uvažování lze označit jako teologii služby. Hovořil o ekuméně, službě a zodpovědnosti i o svobodě v souvislosti s mírovým úsilím. Nabádal církev k realismu, i k myšlenkové počestnosti. Hle, jak v novém konteztu se objevuje již tradiční hlas zakladatelů Křesťanské mírové konference. V diskusi zazněl neobyčejně výrazně hlas pravoslavného bohosloví (metropolita Dorotej, děkan Mihalov, Aleš ml.), postoje tzv. malých církví a poučný výklad o eschatologii (profesor Mánek). Mluvili ovšem všichni, mezi nimi i členové katolického sdružení Pacem in terris na Slovensku, a každý přinášel z charismat své tradice a církve k společnému dílu to, co pokládal za podstatné a nejlepší. Skupina nevydala žádné prohlášení, ani oficiální zprávu. Nebylo to ani jejím posláním. Šlo o nalezení společné řeči a společných palčivých otázek nebo i stanovisek. To se, jak jsme si říkali na cestě zpět, podařilo. Nalezli jsme, myslím, všichni kousek bližšího vztahu k sobě navzájem a vraceli jsme se domů s dobrými pocity. Ve svých církvích budeme — každý po svém — tlumočit to, čím jsme se v Bratislavě obohatili. Dr. ZDENEK KUČERA Č Z 2 Mat. 3, 3b: Hlas volajícího na poušti: Připravujte cestu Páně, přímé čiňte stezky jeho Byly doby, kdy cestovat z místa na místo, třebas na návštěvu, nebylo nic jednoduchého. Cesty byly špatně sjízdné, vlaky, auta a další technické vymoženosti naší doby lidé neznali. Dnes vede do každé vesničky či města silnice, staví se cesty moderní. Každá taková cesta se musí dpbře připravit, aby velký provoz vydržela. Každý řidič by mohl vyprávět, jak namáhavá je jízda po špatně udržované silnici či po různých objížďkách. Svou jdeme či jedeme každý den — děti do školy, dospělí do zaměstnání, rodina na výlet. I uáš život se ubírá svou cestou — prožíváme své radostí i starosti, naděje i zklamání. V současné době se cín budoucna díváme s nadějí. Vždyť se připravujeme na vánoční svátky a doufáme, že se dočkáme jen samých radostí. V obchodech nás obklopuje vánoční výzdoba, zve nás k nákupu dárků, abychom snad na ně nezapomněli. jenomže se nám může stát, že vánoce místo svátků radosti a lásky se nám stanou chvílí úlevy po před-vánoční honičce. Mnohá maminka či babička si řekne: už abych si mohla po té práci navíc odpočinout. Při tom všem shonu občas na něco zapomínáme. Když jsme my byli dětmi, možná že náš stromeček nebyl tak obsypán dobrotami a pod ním tolik nákladných dárků. Lidé se při- Abychom měli k sobě blíž pravovali na vánoce i ve svém srdci, v rodině. Připravovali se na přijetí Pána, toho Ježíše, který může dát radost. naději, ulevu. I naše nitra se někdy podobají té poušti, na které kázal Jan Křtitel. Jako bychom v sobě nosili jen vyprahlý písek nelásky, sobectví, zloby. Potřebovala by opravdu upravit ta naše cesta, aby člověk měl k druhému blíž. K tomu nestačí ani ta nejmodernéjší dálnice. Na to bychom měli v této předvánoční době myslet, abychom si byli bratřími a sastrami. Aby kolem nás nemnseli chodit opušění lidé, kteřf nemají s kým promluvit, když na ně ve stáří děti zapomínají. Aby třebas soused dovedl pochopit souseda. Aby si člověk vá il názorů druhého, chybujícímu a bloudícímu bez zlomyslnosti poradil. Izraelský lid se na příchod Spasitele připravoval. Proroci, jako třebas l7a'áš, Jeho příchod předpovídali, a přece Jej lid nepoznal. „Do svého vlastního přišel, ale vlastní jeho nepřijali ho“ (Jan 1,11). My máme na přípravu každým rokem celou dobu adventní. Připravme se tedy. Všechno starání, shánění, gruntování a připravování vánočních dobrot nám nesmí zabránit, abychom připravili svá srdce. Vánoce budou svátky radosti i pro nás, jestli ji budeme sami prožívat. Budou svátky pokoje, porozumění, když to pro nás přestanou být pruhá slova. Ve shonu všedních dnů potřebujeme všichni zvlažení, obmytí, očištění od všeho, co nám v naší cestě vadí — od všeho zlého. Prosme tedy nebeskéhn Otce, aby On sám nás v naší přípravě vedl a řídil. BOŽENA KALASOVÁ k Článku jak je to správné? UVEŘEJŇUJEME příspěvek prof. dr. R. Horského, který chce řešit vážné věci v životě a díle církve. Chceme jen připomenout, že námět, který předkládá ve svém článku, má řadu stejně vážných příbuzných problémů: náboženská obec — sbor — církev, předszda okrsku — vikář, člen rady starších — presbyter atd. Věříme, že se k nim autor ještě vyjádří. A třeba i jiní, neboť nechybí připomínek k uvedeným věcem. Jedno bychom však chtěli připomenout: jsme v obavách o poučenost autorů a jejich legitimaci ke kritickým postojům, jestliže přijdeme na to, že — dejme tomu — nevědí, jak zní správně název církve. LAST MINULOU NEDĚLI otevřela se nám znovu radostná doba vánoční. Pokolikáté ul? Pro lidstvo snad po bezmála dvoutisícáté, pro nás pak potolikáté, kolikrát Isme v životě tuto překrásnou dobu nepropásli, — nezaspali prosté roráty. Má pravdu asi prastará moudrost rabínské literatury, že ranní vyspávání a víno v poledne přivádí člověka ze světa.“ Proto jsme mohli zaslechnout už minulou neděli z kanonizované hebrejské literatury slovo: „Hledejte Hospodina, pokud může nalezen býti..." ’ ft Tedy v prvé řadě proto přicházíme v adventu víc do sborového prostředí, abychom hledali a našli Hospodina. Bible vždycky, když mluví o Hospodinu, mluví současně o člověku, o bratru, sestře. Jiný vztah nezná. Bůh v nás a my v Bohu. On vyučuje svým cestám, my máme povinnost po nich chodit. On bude soudit národy, On bude lidi trestat. Proto udělají z mečů motyky, proto si dají práci, aby zhotovili z oštěpů srpy. Kolikrát jsme už toto slovo slyšeli a přece jak je stále živél PRIBLIŽUJE NÁM JE LETOS znovu Tuháčkův misál, bohoslužebná kniha církve československé husitské, který budeme opět po několika letech při našich bohoslužbách otevírat. Je to přímo symbolické. Tuto první neděli adventní nazval Alois Tuháček — jinak profesor na dívčím gymnasiu v Plzni a také náš, Farským vysvěcený duchovní — tuto první adventní neděli nazval mírovou. Na samém počátku druhé světové války, v r. 1940, plachý profesor dívčího gymnasia vydává misál, bohoslužebnou knihu CČSH a ihned první neděli nazývá mírovou a podtrhuje právě ty biblické texty, které o míru mluví, přímo provokují: „Skujte meče v motyky...“ Nacisté jej neposlechli. Oštěpy neproměnili v srpy — ale Tuháčkovu svobodu proměnili v žalář. Věznili jej tolik let, až mu nakonec živót vzali. Doma zůstala žena, kterou vyslýchali, ale nechali nako-nec bydlet v bytě, kde bratr profesor tvořil svůj misál. Obrovská Tuháčkova knihovna Němci netknutá našla svůj útulek dávno po válce ve sklepě budovy naší ústřední rady, kde dodnes čeká na uspořádání a důstojné umístění. PÁN BÜH si potrpí na paradoxy: Tvůrce prvního misálu nové církve v roce jejího dvacetiletí s vzýváním pokoje začíná církevní rok, volá lid na cesty světla Hospodinova a dostává se mu cesty do temna žalářní kobky. V Plzni do katedrálního chrámu Karla Farského dodnes pravidelně dochází sestra Tuháčková, Lidé adventu vdova po tvůrci misálu; zanedlouho, přesně za týden, jí bude 85 let a je úžasně duševně čilá. Ve sborovém domě diecézni rady a náboženské obce v Plzni-západ máme Tuháčkovu síň s velkým portrétem bratra profesora. A z této síně se dodnes ozývají několikrát v týdnu a i v neděli křesťanské písně. Jsou slyšet až do našeho bytu, který se nachází právě nad touto Tuháčkovou síní. Zpívají je tady i z jiných církví, metodisté i naši na biblických hodinách a tyto písně byly vlastně posledními, které před pěti lety slyšel za svého života náš druhý plzeňský biskup bratr Antonín Urban. V tichu svého služebního bytu jej k branám věčnosti provázela československá ekumena svými duchovními zpěvy. Aniž by sí to možná uvědomovala... A tak dnes myslíme také na druhého biskupa Antonína. Tichého, pokorného služebníka Páně. Faráře kdysi v Blatné, na Hluboké, Zižkově, Čtyřech Dvorech a C. Budějovicích, odkud odešel na stolec biskupský. Připomínal nám vždycky toho Františka z Croninových Klíčů království. Tak moc důvěřoval lidem, i když mu tolikrát ublížili, stále se k nim vracel, stále je vyhledával a největší jeho bolestí bylo, že když sám „svého člověka potřeboval“, tak jej nemohl najít. Proto se tak rád vracel, proto jej vždycky bolely nepokoje mezi duchovními některého okrsku. Šarvátky kolikrát o slovíčko, jak nadneseně se někdy říká o přesný počet „andělů na špičce nože.“ Proto mu bylo tak dobře pří bohoslužbách v Husově sboru, mezi lidmi, s nimiž si doslova povídal s kazatelny. I bratr Urban byl celým svým životním zaměřením mírotvorce. Dodnes na něho v Hluboké vzpomínají, vděčí za to, jak je v dobách temných ke světlu provázel. Aktivní odbojová činnost mu vynesla i veřejné uznání. Byl vskutku bojovník proti fašismu. I dnes vysoce veřejně postavení lidé na něho rádi vzpomenou, jak se dovedl vzepřít, jak je vedl v odbojové skupině k poznání pravdy. BYLO BY TO DLOUHÉ VZPOMÍNÁNÍ na všechno, to, co bratr Urban pro církev na českém jihu udělal. Byl skromný. Říkával vždycky, kdyby nic jiného, než jednoho člověka k šťastnému životu ve víře přivedl, spokojeně by usínal. Byly jich stovky, snad tisíce, kterým moudrým slovem Knihy knih na cestu životem posvítil. Sám mezi ně patřím. A byl mi tolik blízký i svými vzpomínkami na nejhezčí chvíle života, mezi něž patřila i ta pověstná cesta pěšky z Hluboké do Zlivi na Půlnoční v třeskutém mrazu válečných let. Říkával vždycky, že nic hezčího v životě neprožil. A věřil jsem mu. My duchovní jsme nejskromnější právě o těch svátcích hojností. Zdibíčky času si necháváme pro sebe, své rodiny a ty největší úseku pro svěřené stádce. Aby větší byla radost mezí těmi, kteří už nikoho nemají a kterým evangelium o spáse v jeslích Betléma je jediným dárkem, který kolikrát dostávají. Ví Bůh sám, že je to ale dárek vpravdě královský. Vždyť je od samého Krále králů. A znovu se na ten čas těšíme. A věříme, že spolu s námi i ti, kteří jej už v plnosti žijí v těch božích stanech: Tvůrce prvního misálu naší církve — bratr Alois a pokorný služebník Páně, bratr Antonín. Vždyť správně poznali, že věčnost začíná už dnes. JAROSLAV FIALKA Studujeme Husa a husitství Jakoubek z Vřesovic Podle jména rodového a erbu — zlatého měsíce s rohy vzhůru obrácenými na modrém štítě — pocházel husitský hejtman Jakoubek z Vřesovic z moravské vsi Vřesovic — dnes Březovíc u Kyjova. Vynořil se uprostřed zápasů válečných krátce před bitvou u Ostí v červnu 1426 jako husitský hejtman na Bílině, kterou získal svou udatností při obléhání města Ostí nad Labem, jež dobyl hned po slavné bitvě, a držel je potom až do roku 1436. Krátce potom obsadil Jakoubek též město Teplice a řadu menších hornických měst v Krušnohoří. Roku 1428 koupí získal od Markéty ze Šternberka město Žlutíce, jež však — obsazeno Němci. — bylo vráceno Alešovi, ze Šternberka a Jakoubek si je musel roku 1429 vojensky znovu vybojovat. V stejné době padla do rukou německých i Bílina, kterou si musel Jakoubek znovu vybojovat až počátkem roku 1432. Spolu s pomocnými sbory ze Slaného, Zátce a Loun zmocnil se roku 1432 hradu Kostomlat, čímž se stal jedním z nejmocnějších pánů pod Krušnými horami. Byl proto v květnu 1432 vybrán do husitského poselstva, vyslaného vyjednávat s katolickou církví v Chebu. Basilejským koncilem prodlužovaná jednání s husity vedla Prokopa Velikého roku 1433 k obležení Plzně, kterého se zúčastnil táké Jakoubek z Vřesovic a výpadem odtud do Bavor zmocnil se kláštera waldsaského, jejž vyloupil. Osudné bitvy u Lipan se neúčastnil, stál ale při straně sirotčí a byl poražen polipanskou jednotou u Renče. Jakoubek dal se proto do vyjednávání s císařem Zikmundem, roku 1435 účastnil se sněmu v Brně a, domluviv se s císařem, přijal od něho roku 1436 zápis na zboží kláštera teplického, Chomutov, Toužím, Plaskovice, Pátek. Zajistil si koupí též Kostomlaty a Kyšperk, takže po válkách husitských, patřil k nejbohatším pánům severozápadních Čech. Po smrti Zikmundově se připojil ke straně Albrechtově, z jeho příkazu provázel Míšňany z Čech, účastnil se bitvy u Zeleníc, stal se hejtmanem krajů Žateckého a Litoměřického, a sloužil po jeho smrti i vdově po něm, Alžbětě. Platy, které přijímal za svou službu, rozhojňoval dále svůj majetek, takže mohl přikoulí roku 1443 Egrberk a roku 1445 tědrou. Roku 1448 přidal se ke straně poděbradské a byl účasten mnohých jejích jednání o mladého Albrechtova syna Ladislava Pohrobka. Když se konečně dospělo k dohodám, byl Jakoubek z Vřesovic roku 1452 zvolen do správcovské rady k ruce Jiřímu z Poděbrad. Tehdy účastnil se války s Míšňany. Rozhoj-ňoval stále svá zboží, která mu roku 1453 král Ladislav potvrdil a roku 1455 darem všech odúmrtí na Žlutících rozšířil. Jakoubek zůstal ve svých pozicích i po smrti Ladislavově za nového krále Jiřího z Poděbrad. Tehdy však již začal myslet na konec svého života, neboť roku 1460 vrátil některé vsi klášteru oseckému. Naposled se jeho jméno připomíná roku 1461. Jakoubek z Vřesovic byl spolu š Přibíkem z Klenového typickým případem některých husitských pánů. Přiklonil se k husitskému linutí do značné míry z osobního prospěchu. Jeho osudy zachytil v německé publikaci H. Hallwich a bohatý materiál o něm podal prof. R. Urbánek v Českých dějinách poděbradského věku (3 sv. Praha 1915—1930). Dr. MILOSLAV KAŇÄK LIBEREC-JIH. Celou poslední neděli v církevním roce jsme prožili v radostném obecenství kolem stolu Páně s milým hostem, bratrem biskupem Josefem Pochopem. Navštívil naši náboženskou obec, aby posloužil slovem Božím — dopoledne v sídle náboženské obce v Liberci VII. a odpoledne v našem diasporním . středisku v Dlouhém Mostě, kde jsme otevřeli novou modlitebnu. Největší břímě práce na jejím zřízení nesl člen rady starších bratr František Havrda z Liberce. Velmi obětavě přes rok — téměř denně — dojížděl do Dl. Mostu a tam s velkými obtížemi pracoval a organizoval, abychom se i zde opět měli kde scházet ke slyšení slova Božího. Upřímný dík patří zajisté i mnoha dalším bratřím a sestrám, kteří jakýmkoliv způsobem přiložili ruku ke společnému dílu a ke zdaru práce. „Nebo všeliký dům ustaven bývá od někoho, ten pak, kdož všecky tyto věci ustavěl, Bůh jest.“ (Žid. 3, 4.) — Jak při každém sejití bývá, vzpomínali jsme také těch, kteří se radostného okamžiku nedožili, i když k jejímu zdaru také pracovali, zejména milého předsedy rady starších, bratra Vojtěcha Mizery, který nás letos v srpnu tak náhle opustil, aby odešel do domova svého Pána. Bratr Mizera se narodil 23. 4. 1887 v Bohumilči u Českého Dubu. Již z dětství a z rodinného prostředí si odnesl do života základ své zbožnosti, která ho neopustila po celý život. Af již na vojně, ve válce, nebo jako člen a později štábní rotmistr posádkové vojenské hudby, nesl si v srdci víru v Boha, která byla silou jeho života. Po odchodu do důchodu se stále víc zapojoval do života církve. Nejprve v Praze-Strašnicích, kde hrával na svoji milou flétnu při bohoslužbách. U nás v Liberci — jihu se stal členem rady starších a výborným výběrčím církevní daně; uměl dobře jednat s lidmi a nakonec byl několik let předsedou rady starších. Byl to dobrý, spravedlivý, tichý a opravdu vzácný člověk. Děkujeme Pánh za jeho život a jemu samotnému alespoň v duchu za všechnu starostlivost a práci, kterou, pro naši náboženskou obec vykonal. „Blahoslavení jsou, od této chvíle mrtví, kteříž v Pánu umírají. Duch zajisté dí jim, aby odpočinuli od prací svých, skutkové pak jejich jdou za nimi.'' (Zj. Jen. 14, 13.) rst-fú PRAHA 7. Druhou neděli adventní v 17 hod. poslouží v našem sboru svátostí Večeře Páně br. farář V. Kratochvíl. Káže na adventní text: Jan 1, 1—18. V této radostné předvánoční době Očekáváme opět bratry a sestry z náboženských obcí a zveme je srdečně. fů a