Český Zápas, 1972 (LV/1-52)

1972-12-07 / No. 49

TÝDENÍK CÍRKVE ČESKOSLOVENSKÉ HUSITSKÉ Ročník 58 • 7. prosince 1572 « Číslo 80 hal. 1 Uplynul vice než rok od prvníh zasedání VI. sněmu naší církve. Cíi kevní veřejnost právem očekává zprávu, jak probíhá příprava další ho zasedání. Jako generální tajemník sněmu předkládám stručný přehled Věřím, že se jeho obsahem budou za bývat pastorální konference, okrsko vé besedy, schůze rad starších, či ji ná vhodná shromáždění, a případní sdělí své námitky a připomínky. BILANCE PRVNÍHO ZASEDÁNI Jak je obecně známo, nejdůležitěj­ším výsledkem zasedání bylo přije tí Základů víry jako učitelské nor­my církve a doplnění jména církve charakteristikou husitská. Tím se vy- Sněmovní práce pokračuje tvořily předpoklady pro orientaci no­rem, jež mají být připraveny pro dal­ší zasedání v oblasti liturgické a or­ganizačně právní. První zasedání ne­uzavřelo vývoj církve, jak se někte­ří obávali, nýbrž naopak — určilo směr a páteř duchovnímu i praktic­kému zakotvení církve, a ukázalo se nové pole působnosti. To platí ne­jen pro vnitřní budování církve, ný­brž i pro její tvůrčí působení v na­ší socialistické společnosti. Přijetí obou předloh bylo výsled­kem dlouholetého duchovního tříbe­ní i teologických zápasů. Zápas o pravdu v církvi nikdy nebyl neosob­ní akademickou diskusí bez osobní­ho rizika a eventuálních omylů. Obě ústřední předlohy byly kriti­zovány jak zleva, tak i zprava. Od­mítali je ti, kteří vnitřně nepřeko­nali zastaralou liberální orientaci církve, nebo ti, kteří svá hlediska opírali o konzervativní stanoviska, stojící mimo duchovní tradici naší církve. (Tím nechci říci, že by jaké­koliv připomínky vůči těmto předlo­hám, jejich formulacím, důvodovým zprávám apod., vycházely z naznače­ných kořenů. Diskuse o věci byla žá­doucí a zdravá a pomohla mnohé ujasnit.) Takové extrémní postoje, o nichž je svrchu řeč, spojovala skep­se vůči vlastní církvi a tradicí. Husitská tradice naší církve, by­la usnesením! sněmu potvrzena. Jde '■3d o tc, abychom ji očistili od ro­mantického historismu, jako pozůstat­ku 19. století, a rozvinuli ji na bohoslo­vecky vyšší a pravdivější úrovni. Tím byla upevněna duchovní totožnost církve, i současně utvořen nový rá­mec její další výstavby. Církev si uvědomila svoje vlastní duchovní ko­řeny a zároveň si otevřela možnost nového vývoje. Ten bude doprovázet i generační změna, především v du­chovenském. sboru církve, která na sebe nedá dlouho čekat. UVEDOMOVACI PRÁCE PO SNEMU V prvním posněmovním údobí Je třeba ujasnit a uvědomit ve vědomí členů základní orientaci církevního úsilí. Děje se tak publikačně i pro­střednictvím okrsků, synod a diecéz­­ních shromáždění i církevních kursů a konferencí. Návrh, aby byla připravena po prv­ním zasedání sněmu populární bro­žura, byl odsunut až na dobu po druhém zasedání. Úřední text sně­movních předloh leží v matricích již od ledna toho roku a část je již rozmnožena. V práci je přepis mag­netofonového záznamu průběhu sně­mu. Nový text Základů víry bude v rukopise k dispozici koncem toho­to roku i práce Úvod do Základů ví­ry, autor prof. dr. Zd. Trtík. Struč­nou populární příručku, která vyklá­dá Základy víry především pro úko­ly duchovní péče, připravuje dr. R. Medek. V práci je také vydání litur­gického řádu a eventuální otisk li­turgie bez not. Po celý rok otisku­je Český zápas studie- z oblasti hu­sitství od děkana fakulty dr. M. Ka­­ňáka. Theologická revue uveřejňuje články prof. dr. Zd. Trtíka o husit­ském bohosloví. Začátkem letošního roku se sešla porada předsedů okrsků celé církve, která projednala postup práce v okrscích. Generální tajemník sněmu s přizvanými poradci vypracoval plán okrskové práce pro rok 1972—73 a výhledový pětiletý plán do roku 1976. V letošním pracovním roce jsou na­­pořadu témata věroučná, jež budou vystřídána v dalších létech liturgic­kými, pastorálními, sociálně etický­mi i právními. Tato témata jsou do­plněna okruhem mírových námětů. K oběma řadám byla pořízena výběro­vá studijní literatura. Vedle toho se na okrscích věnuje péče běžné četbě 'knihy Genesis podle nového české­ho překladu a výkladu a vybraným kázáním na základě pětiletého kaza­telského cyklu, který sestavuje farář Fr. Moc. Jsou připravena i témata pro okrskové konference s laiky. Některé synody i diecézni shro­máždění se zabývaly i sněmovní pro­blematikou, v jejímž znamení stály i letošní církevní kursy í teologická konference. Dr. ZD. KUČERA, gen. sekretář sněmu Aj, čas vzácný přišel Advent má svůj prvotní význam poznamenaný starozákonně. Je to proto čas velkomyslných slibů Hos­podinových, které jsou rubem mince, jejíž lící je Jeho trestající moc. Je to pamětní mince, upomínající na minulost. Na minulost bez Boha z naší strany a přeci s Bohem z dru­hé strany. On zůstává věrný i při na­ší zpronevěře a Jeho hněv se lidské­mu nepodobá. „Do nejdelší smrti s ním nepromluvím,“ dovede říci člo7 věk, ne však Bůh. Vyhání z ráje a té­měř současně mluví o budoucím ná­vratu do něho; uzavírá jej proto, aby jej otevřel; dopouští, ale ne­opouští. Trestá hřích, ale v tu chví­li předpovídá jeho přemožitele a ta­to předpověď je v průběhu starozá­konní zvěsti stále hlasitější, až v Ja­nu Křtiteli zazní naplno svým alar­mujícím zvukem. Není však advent časem vyhnanců z ráje, vyhlídkou těch, které mučí, že jsou prachem země, stejně tak, jako sklízet trní a bodláčí po dřině, kte­rá vystřídala úkol dělat ráj v obe­cenství s lidmi, úkol možný jen v intimním obecenství s Bohem. Advent je i časem očekávání příchodu toho, který už přišel. Vešel do dějin i do našeho životopisu a advent má mi­­nulostní ráz. Reminiscence na Kris­ta, který, očekáván, přišel, proroko­ván naplnil proroctví a my víme, ko­mu Jsme uvěřili. A stejně tak dobře víme, že jsme slávu Boží spatřili na tváři Kristově. A přece Ho očekává­me. Stala se nám totiž tvrdou Je­ho řeč, odešli jsme po svých a teď, když se ukázalo, že „beze mne nic nemůžete učinit", nijak nám nevadí, že přijíždí na oslu, a ochotně mu prostíráme i svůj ne právě nejčistší plást pod nohy a voláme Hosannal Ale snad je Ježíš Kristus naším Roštem, hostitelem i pohoštěním den­nodenně. S ním, neviditelným, všu­dypřítomným, věčně živým, máme v Duchu svátém svůj modlitebný, litur­gický a svátostný styk: „Kristus ži­vot náš.“ Jaký v tom případě advent? Jaké očekávání? Novozákonní zvěst nezná toliko betlémskou realizaci prorocké touhy a útěchy. Zná nejen křtitelovského Beránka božího, sní­majícího hřích světa, ale stejně i to­ho, který vyčistí svůj mlat a plevy spálí neuhasitelným ohněm. To je pak ten třetí význam adventu, jejž právě ten uvěřivší a věřící očekává jako konec dějin a definitivní konec své dočasnosti jako zajištěnou exis­tenci. To je už dějství v čase nikoli milosti, ale v čase soudu, kdy se má ukázat poměr mezi prokázanou milos­tí a kvantitami a kvalitami, jimiž jsme na ni odpověděli. Tady se pak ukáže, že ona zmíněná mince není toliko mincí pamětní, ale že má i kupní hodnotu. Byli-li jsme totiž vykoupeni, pak za drahé vý­kupné. Naše cesta nebezpečími pouš­tě do zaslíbené země Božího králov­ství, stála život právě toho Syna bo­žího, který nejen přišel, ale i přijde. Ten se v roli Soudce nad světem bu­de ptát po souladu víry q života, lásky a respektu. Příprava této ces­ty Pán"' nemůže být jiná než vánoč­ní: pokojná, plná lásky a pochopení, chuti dělat ráj. Nesmí být ovšem omezená pouze na několik zimně re­kreačních dní, ale rozprostřena do budoucna roku, let — kdož to ví? Přitom však není radno datum po­sledního příchodu oddalovat až snad někam do neskutečna. „Aj, přijdu brzy“ v Písmu svátém je. Ale něja­ké „Nepřijdu“, nebo „Nečekejte mněl“ — to tam neníl FRANTIŠEK MOC Advent nad chrámem sv. Vavřince v Brandýse n. Lab. Snímek M. Hartmanová V chrámě i po domech se shromažďovali první křesťané k obecenství modliteb a společenství stolu. Pán byl s nimi a Jeho láska je vá­zala a naplňovala. Chválili Boha a Pán sám přidával den­ně ty, ktřeí se chtěli dát zachránit. Díky; Pánu, že i v naší mladé církvi máme již mnohé chrámy, které uprostřed ostatních domů jako vztyčený prst ukazují vzhůru. S potěšením vídáme jejich podobu na stránkách tohoto listu. Ti, kteří se v nich shromaž­ďují k bohoslužbám a duchovní péči — i ti, kteří s lás­kou a pílí o ně pečují, jistě mohou potvrdit žalmistovo vyznání, jak je dobře v síňcích Hospodinových. Neboť zde udílí Pán i dne* bohatě ze své milosti všem hlado­vějícím a toužícím. Jsou však i takové náboženské obce, jimž jako veče­řadlo a hodovní síň pro setkání s Pánem církve slouží prosté domky a domečky. Mezi ně patří i venkovská obec Lipnice nad Sázavou. Nemá pro svá shromáždění chrámovou stavbu. Mnozí její příslušníci však mají blíz­ký vztah k Husovu sboru v dřívější mateřské obci havlíč­­kobrodské. Ten je již 45 let chrámem pro českou část Vysočiny. V neděli 8. října 1972 bylo tohoto výročí vzpo­mínáno. Pod jeho klenbou se shromáždili ke sborovému odpoledni nejen místní příslušníci, ale i mnozí z okolí, kteří zde nejednou prožívali 1 osobně významné životní chvíle. Po dlouhá léta byl Husův sbor jediným chrámem naší církve na Vysočině. V neděli 5. listopadu prožila i lipnická náboženská obec radostnou událost. Do početného střediska Veselý Žďár zavítal bratr biskup Karel Pudich, aby bohoslužbami dí­kůvzdání zasvětil svému účelu malý domek, přebudova­ný’ na modlitebnu. Ve svém kázání na Jan. ev. 5., 1—8 zdůraznil, že i tento prostý Stánek je „domem milosti“ otevřeným pro každého, kdo hledá pomoc. Nechť se zde nikdo necítí osamocen! — Mezi četnými posluchači byli i zástupci z ostatních středisek náboženské obce. Bratr předseda rady starších J. Průša, který se svou manželkou bydlí ve sborovém domku na Lipnici, poděkoval všem, kteří v čele se sestrou farářkou po osm let pracovali na vnějších i vnitřních úpravách. Slovo pozdravu prones'a také sestra farářka Tichá, která zde konávala bohosluž­by ve staré škole i sousední farář M. Krchňák. S opravdovým pohnutím naslouchali shromáždění po­zdravu místního rodáka bratra J. Beránka, předsedy rady starších v Hradci Králové-Kuklenách, který přečetla fa­rářka Krchňákové. Z dopisu zaznívala upřímná radost a přání: „Při příležitosti otevření bohoslužebného stánku naší církve v našem rodišti přejeme Vám hojnost Boží milosti a požehnání, abyste všichni nacházeli v této modlitebně svoji duchovní útěchu a povzbuzení... Nechť Vás všecky Zďárecké přivádí k plné hojnosti sám Hospo­din v tato místa, ktérá jsou zasvěcena a zvolena za Stá­nek Boží.“ Sdělujeme vděčnou radost celé církevní rodině. Radost nad tím, že Pán dal pomoc a požehnání, aby přibyl opět jeden prostý Stánek, pouhý domeček, kde se lid schází k chválení Jeho jména a budování v Jeho církev. . DK Jak je to správné ? na titulní straně otištěna zpráva o návštěvě bratra patriarchy. v Ostra­­vě-Svinově na oslavách padesátileté­ho trvání tamní náboženské obce. Pi­satel uvádí, že bratr patriarcha byl uvítán před sborem a potom „spo­lu s br. biskupem Marceluchem a fa­rářem Adámkem procházeli, přeplně­ným sborem k oltář i“. V tomtéž čísle je zpráva farního úřadu v Kla­tovech o 70. narozeninách sestry Pir­­nerové, která mimo jiné zásluhy po celý rok dává květiny na obětní stůl. Máme tedy v našich sborech oltá­ře a obětní stoly? Kdyby si pisate­lé přečetli nový bohoslužebný řád, nebo sledovali články, které o litur­gických předmětech v církvi česko­slovenské byly již před deseti léty v Českém zápase, shledali by, že již dlouho těchto názvů neužíváme a ho­voříme o stolu Páně. Oltáře byly užívány v předkřes­­ťanském kultu pohanském a později v kultu židovském. U těchto oltářů se konaly krvavé oběti — nejstarší to projev náboženského života — a později i oběti zápalné. V staro­zákonní knize Exodus jsou různá na­řízení o dvojím druhu oltářů: o oltá­ři pro oběti zápalné a o oltáři ka­didlovém. Příchod křesťanství zna­menal však překonání tohoto obětní­ho kultu. Pán Ježíš Kristus na kříži Golgaty přinesl dokonalou oběť a žádný lidský dar nemůžeme vedle této oběti položit. Proto při křesťan­ské bohoslužbě není třeba oltářů a bohoslužebných stolů, ale je potřebí stolu, u něhož lze slavit Večeři Pá­ně, jak Pán Ježíš přikázal, tedy sto­Dalším dokladem, že nový bohoslu­žebný řád, v naší církvi vyhlášený a publikovaný již před rokem, se zcela nedodržuje, je skutečnost, jak v kázáních, v běžném hovoru i v tis­ku zcela libovolně označujeme litur­gické předměty. V 46. čísle Českého zápasu byla lu lámání chleba, stolu Páně. Prvotní církev k tomuto lá­mání chleba používala obyčejného dřevěného stolu, který připomínal stůl, za nímž Pán Ježíš se svými učedníky večeřel. U tohoto stolu se uskutečňovalo účastenství věřících bratří a sester na obecenství s Kris­tem. Teprve později, když došlo v církvi k vnitřní proměně obecenství Večeře Páně v mysterijní drama, Ve­čeře Páně začíná být pojímána jako oběť a začíná se v církvi opět mlu­vit o oltáři. V církvi československé husitské chceme i stolu Páně vrátit jeho pra­vou zvěstnou funkci, kterou měl v církvi prvokřesťanské, a proto také v novém bohoslužebném řádu nemlu­víme o oltáři, či o obětním stolu. Stůl Páně není nám oltářem, „ne­krvavé oběti“, ale slouží nám jako předmětný symbol k liturgickému znázornění poslední Večeře, Páně, k zpřítomnění Ježíšovy oběti. Buďme proto už konečně i v tis­ku jednotni a důslední a užívejme názvů, které jsou v našich řádech, na sněmu přijatých. Bližší zdůvodně­ní označení různých bohoslužebných předmětů najdete ve skriptu Bohoslu­žebné předměty a symboly v církvi československé. Vydal Blahoslav v roce 1962. Skriptum je dosud k do­stání a je určeno nejen k studiu bo­­hoslovců, ale i k litúrgickým veče­rům v náboženských obcích. Skoda, že tyto večery se konají v našich sborech zřídka. Určitě by byly k pro­spěchu duchovního růstu církve a po­máhaly by nám pronikat na hlubi­nu jistot křesťanské víry. Dr. RUDOLF HORSKÝ

Next