Film A Doba, 1961 (VII/1-12)
1961-07-01 / No. 7
dobovali novou vlnu, aby také něco vytěžili z přechodné módy. Tak se Julien Duvivier pokusil v Bulváru navázat na film Nikdo mne nemá rád, nedošel však dále než к žánrovému obrázku z lidové Paříže. Ještě hůře dopadli dva staří praktici Henri Verneuil a Henri Jeanson, když se,chtěli pokusit o anarchistický intimismus. Že je tento výlučný směr doménou francouzské skleníkové mládeže, dokázal jejich Příběh jedné noci. Milostný trojúhelník, nicotný problém a technika à la Jean-Luc Godard naprosto selhaly a výsledek rozhodně nestál za námahu, spojenou se změnou dlouholeté rutiny. „Mezi intelektuálním a mravním anarchismem mladých režisérů na jedné straně a mezi prohnanosti starých, kteří se snaží využít toho, co vnějškově způsobilo úspěch nové vlny, je francouzská kinematografie nesporně ve velmi špatné situaci,“ konstatoval Jacques Siclier v revui „Telérama“ z 8. ledna 1961. V takové situaci vynikly oba poslední filmy René Clémenta: kriminální příběh se zajímavým pozadím a také zajímavou pracovní technikou (obratněji okopírovanou od nové vlny) Na prudkém slunci a veselohra z Itálie dvacátých let Jaká slast žít!, jejíž vtip je zaměřen na různé fašistické postavičky. Vynikl zde i slabší film Marcela Carného Pusté území o mládeži na velkoměstské periférii. Carné jím chtěl nesporně navázat na své Podvodníky z roku 1958, Pusté území se к nim však ani zdaleka nepřiblížilo. Do dalších pokusů s nesnadnou současností se Carné zatím nehodlá pouštět. A co je dnes ve Francii výhodnější, než nic neriskovat na poli školní historie a uznávaných románů ? Letos Carné natočí Dámu s kaméliemi. Nevím, bude-li to přínos. Dumasův román ožije na plátně — pokud jsem něco nevynechala — po jednadvacáté. Na jedné straně francouzské kinematografie je ticho. Dlouho mlčel Clair, po Snídani v trávě se do ateliérů nevrátil Jean Renoir, příležitost к práci ve vlasti stále nenalézá Louis Daquin a Jean-Paul le Chanois se chystá к natáčení v Sovětském svazu. Pár umělců, kteří se nenechali pohltit stísňujícím ovzduším dnešní Francie, kteří nepropadli buď honbě za penězi nebo malověrnému individualismu. O to větší hluk je na druhé straně. Michel Boisrond, módní režisér Terrenoirovy kinematografie, točí velkolepé dílo o několika kapitolách Slavné lásky. Projdou jím nejrůznější historické postavy — zamilovaní vévodové, traviči, věčné milenky i krásné vražedkyně — a celá plejáda hvězd: Bardotová, Alain Delon, Dany Robinová, Jean-Paul Belmondo . . . Tady, v historických velkofilmech, hvězdách, impozantních dekoracích, obrovských lidských i koňských komparsech, vidí dnes francouzští producenti možnost spásy před krizí. Proto se Jean Marais po Hrbáči a Kapitánovi obléká opět do historického kostýmu Kapitána Fracasse, proto se točí osudy generála Lafayetta (škoda, že Jean Dréville, režisér filmu Normandie—Němen, nenašel jinou práci než tento pochybný velkofilm); po filmu Slavkov vznikají filmové osudy Napoleonova syna Orlíka, objeví se další Tři mušketýři a Raoul Lévy ohlašuje novou verzi Marca Póla. Historické látky se chopil také Jean Delannoy a zpracoval román paní de la Fayette Kněžna de Clèves. Přidržel se věrně vynikající literární předlohy a vytvořil dílo, které se zásadně liší od jiných filmů tohoto žánru. Delannoy zpracoval poetický příběh o věčné lásce se skutečným vkusem: jemná psychologie postav, několik upřímných pohledů do dvorního zákulisí, vhodné herecké výkony a především citlivé dialogy Jeana Cocteaua činí z Kněžny de Clèves jeden z nejlepších francouzských současných filmů. Jaké jsou vyhlídky? Podle oficiálních zpráv dobré, podle kritických hlasů špatné. Podle reklamních oznámení přinese letošní rok samé „nejlepší, nejsenzačnější a nejdramatičtější“ filmy, podle zdravého úsudku můžeme v nejbližší době očekávat od Francie jen filmy à la Kapitán Fracasse, Kněz Léon Morin (mladý krásný kněz obrátí na víru komunistku) a Studně tří pravd (podnikavý mladík se ožení s dcerou, aby mohl být milencem matky). „Francouzský film je ohrožen,“ napsal Georges Sadoul do „Lettres françaises“ z 26. listopadu 1958. „Jeho přátelé sitotnusí uvědomit a ještě jednou ho vítězně obhájit.“ Sadoulova slova, kterým tehdy jen málokdo popřál sluchu, platí dodnes. A dodnes také má francouzská kinematografie přátele a poctivé tvůrce, kteří jí dávají víc než prázdnou rétoriku nebo falšující historii. Byl zde vloni Moranbong, film o válce v Koreji, Vnitřnosti na slunci o rasovém problému, letos Ohrada o koncentračních táborech... Není však snadné stát dnes ve Francii na správné straně barikády. Moranbong a Vnitřnosti na slunci podlehly v boji s cenzurou a Ohrada mohla být natočena až po mnoha obtížích dík vytrvalosti mladého režiséra Armanda Gattiho, který sám zažil koncentrační tábor a nyní neváhal bojovat za své první dílo proti krutému nezájmu okolí. Podobný osud měl i jiný pozoruhodný film Tak dlouhá nepřítomnost debutujícího Henriho Colpiho (po Ohradě je to nesporně nejlepší francouzský film letošního roku); byla to skutečně jen náhoda, že vůbec vznikla tato oslava lidské lásky a věrnosti, které se podařilo rétorickou formu „nového filmu“ podřídit silnému obsahu. A tak díky těmto výjimkám a náhodám můžeme říci, že i v roce 1961, který byl na nejednom poli pro Francii porážkou, zůstaly ve francouzské kinematografii předpoklady pro další rozvoj uměleckých hodnot. 460