Katolické Noviny, 1957 (IX/1-52)
1957-01-06 / No. 1
Do nového roku P. Jan Dočekal, děkan kapituly karlštejnské Nebylo jistě nikdy Nového roku, k němuž by lidé nevzhlíželi s nejlepšími nadějemi, pře. Jice sobě i svým, přátelům, národu i rodné zemi, aby je všecky nový letopočet zahrnul radostmi i úspěchy v míře ještě větší než rok starý. Lidská povaha je v podstatě optimistická, rozených a zatvrzelých pesimistů a škarohlídů je celkem málo a i když se tako. vý pesimista často zachmuřeně tváří, přece ▼ nejtajnějšim koutečku jeho srdce žije vždycky plamének naděje v lepší zítřek. Zejména křesťanským národům je životní optimismus takřka vrozen: křesťan pokládá Naději za božskou ctnost. Doufaje v šťastný výsledek avé životní pouti po křesťanské smrti, vidí rád i svůj denní, běžný a občanský život ve evětle této křesťanské naděje. Ba lze právem říci, že tento optimismus křesťanských národů byl a je velkou společenskou mravní silou, která měla a má dosud velký vliv na dějiny lidstva. Křesťan ovšem ví, že Naděje jako ctnost božská týká se nadpřirozené stránky lidského života. Je to náš spolehlivý průvodce, po. eilující nás po cestě k Bohu a k věčné blaženosti po smrti. Je to ovoce pevné důvěry v Lásku a Milosrdenství Boží, které nám po. skytují dosti milostí k dobrému životu, odpouštějíce nám pro zásluhy Syna Božího naše viny, kterých bývá nemálo. Každý nový rok leží před námi jako zapečetěná obálka s velkým otazníkem; rádi bychom ji otevřeli, abychom poznali, co nám nový rok přinese. Ale tato zvědavost by byla nemístná, byla by svévolným zasahováním do úradků Bo_ žích. Křesťan má do nového roku vždycky vkročiti s naprostou odevzdaností do vůle Boží, protože ví, že Bůh, vládce osudů lid■aycn, cnce pro něho ]en dooré a neuiozť mu víc, než unese. Kolikrát se stane, že si člověk, procházející utrpením jako zkouškou, Bohem seslanou, myslí, že jeho míra je dovršena a že by už více neunesl. A když zkouška přejde, pozná, že vlastně to nebylo tak zlé, že utrpe. ní nebylo nad jeho síly, že vítězně obstál a mravně zesílil, že právě když utrpení bylo nejtěžší, měl k Bohu nejblíže a že Pán Bůh byl s ním. V takových chvílích jako by skulinami vyjasňující se oblohy viděl svým pro. čištěným zrakem obraz ráje, který je konečnou a poslední odměnou za všecky vítězně překonané a trpělivě snášené životní zkouš. ky. Proto světci milovali utrpení: byli si jisti, že je Bůh obzvláště vyznamenává svou přízní a že jim tak usnadňuje a zkracuje cestu k ráji. Každý křesťan měl by si na prahu nového roku vytvořit svůj duchovní plán, program duchovního života pro příští rok. Zásadou Jeho by měla být pravda, že narodil.li se Bůh z člověka, má se člověk duchovně naroditi z Boha a neztratiti s očí nikdy pravý smysl svého života: plniti vůli Boží, jako dítě plní vůli otcovu. Bohu nesmíme dávati otázky a klásti podmínky: Boha nutno poslouchati. Bůh nám sám jasně řekl, jak a v čem Ho máme poslouchati. Dal nám Desatero svých přikázání a zřídil Církev, která nám uložila přikázání svá. A náš Spasitel nám na sobě ukázal, jak se nejsnáze můžeme zalíbit Bohu: dobrými skutky, modlitbou, odříkáním a láskou k bližnímu. Sílu ke křesťanské pouti čerpáme ze svátostí, jež nám Syn Boží ústa. novil, když dlel mezi námi. Tyto svátosti nás sbližují s Bohem: Bůh je s námi, jsme-li my s Ním. Proto každý nový rok má býti pro křesťana dalším stupněm a novým krokem k Bohu, abychom na konci roku mohli na otázku, sžili.li jsme se s Bohem důvěrněji, odpověděti kladně. Je pravda, že se často můžeme dostati do situací obtížných a nepři, jemných; v takových chvílích vzpomeňme v modlitbě na svého Pána na kříži a Jeho Matku pod křížem a utíkejme se k nim o radu a pomoc. Nebuďme syny lži, ale dětmi pravdy a pravdivost a upřímnost nechť září ze všeho našeho počínání. Nedělejme si zbytečné starosti s věcmi, které za to nestojí. Právě křesťanský pohled na svět nás poučí, co je důležité a naléhavé a co je oděno hávem marnosti. Mějme mír s lidmi, vyhýbejme se svárům a buďme smířliví! Modleme se za zachování pokoje, protože bez míru nemůže býti spokojenosti. Život občanský bude si na nás v tomto roce činiti rovněž své nároky. Křesťan si netají, jaké jsou jeho povinnosti jako člena společenství národního, jako občana státu. Každý z nás má své povolání a je i mnoho katolíků, kteří zaujímají významná místa Církevní rok zna jediný ideál svatosti: Krista a jeho Církev. V dobé vánoční jeví se zvláštním způsobem. Svátky vánoční, radostiplné svátky narozeni Spasitele světa z Marie Panny v Betlemě, slavila první křesťanská církev již před rokem 200. Tehdy slavila je současně se svátkem křtu Páně 6. ledna. Když Konstantin Veliký postavil v Betlemě nad místem Narozeni Páně basiliku P. Marie o 5 lodích, nastaly křesťanství lepší časy. Konstantinova basilika v Betlemě stojí dodnes a je nejstarším zachovaným křesťanským chrámem na světě. Pod zvýšeným chórem basiliky je jeskyně Narození Páně, 12 m dlouhá, 4 m široká a 3 m vysoká. Stříbrná hvězda pod řeckým (pravoslavným) oltářem na východní straně jeskyně ukazuje místo Narození Páně a trochu níže na jižní straně jeskyně ve výklenku na místě, kde stály jesle, stojí katolický oltář. Betlem leží 9 km na jih od Jerusalema, má převážnou většinu křesťanů. Katolíci tvoří 45 procent obyvatel i nyní. Kolem r. 350 slavili křesťané v Betlemě vánoce takto: V noci vánoční shromáždili se Betlémští a okolní v jeskyni Narození Páně a v basilice Konstantinově, pěli písně a žalmy a končili bohoslužby jitřni (andělskou) mší sv. Po jitřní mši sv. ubírali se do Jerusalema do basiliky Zmrtvýchvstání Páně, kde byla druhá mše sv. na úsvitě (pastýřská). Po ní si poutníci trochu oddychli. Celá křesťanská obec jerusalemská sešla se pak před polednem v jerusalemském velechrámě v basilice Konstantinově a byla přítomna třetí slavné mši sv. Římská obec křesťanská převzala východní zvyky. O vánocích shromažďovali se římští křesťané k první mši sv. jitřní v kostele P. Marie Větší, odtud šli do kostela sv. Anastázie, panny a mučednice, kde byli přítomni mši sv. na úsvitě (pastýřské). Před polednem se shromáždili v basilice sv. Petra, aby slavnostní mší sv. — ve dne ukončili slavnost Narozeni Páně. Tak vznikly 3 vánoční mše sv. Před rokem 400 byl svátek Narození Páně přeložen ze 6. ledna na 25. prosinec asi pod vlivem proroka Malachiáše. Tento poslední prorok, který přísně káral ničemnost, hříchy kněži a lidu, uvádí ke konci svého pro-Yot-ťvi sióvá őahVöVar'»Vám, kteří se bujíte 'mého jména, vyjde slunce spravedlnosti, na jeho křídlech jest uzdravení.« Vykupitel připodobněn zde ke slunci a poněvadž po zimním slunovratu rodí se takřka slunce znova, stanoveny vánoce na 25. prosinec po zimním slunovratu. Na 6. leden byl pak zaveden nový svátek, který je v nejužším vztahu k svátku Narození Páně, svátek Zjevení Páně neboli svátek Sv. Tří králů, současně se svátkem křtu Páně a prvního zázraku v Káně galilejské. Svátek Zjevení Páně slavil se slavněji než vá. noce samy. Myšlenka svátku: Co by prospělo světu, že Spasitel se narodil, kdyby jeho příchod na svět zůstal' utajen? Prorok Isaiáš napsal (viz sváteční epištolu): »Vstaň a sviť, Jerusaleme, vzešlo tvé světlo — a velebnost Boží jest nad Tebou (Is. 60, 1) — Přijde zámožnost pohanů (Evropa) k tobě, — záplava velbloudů tě zatopí — dromedáři z Madjanu, z Efy (Asie) — všichni také ze Saby (Afrika) přijdou — zlato jakož i kadidlo přinesou — a slávu Páně budou zvěstovali.« (Is. 60, 4, 5.) Mudrci vedeni hvězdou klanějí se Spasiteli a nesou zprávu o betlémském světle do celého světa. Kolik bylo mudrců, kteří se klaněli betlémskému dítku, nevime. Stará podání mluvi až o 14 králích. Později se ustálil 4vyk uvádět 3 krále jako zástupce 3 světadílů, tudíž celého tehdy známého světa. Zástupce Evropy měl jako typické zvíře koně, zástupce Asie velblouda a černý zástupce Afriky slona. Zvěčňují-li obrazy v katakombách představu první cirkve o Narození Páně a klaněni se mudrců božskému Dítěti, je celá vánočni myšlenka a nálada znázorněna ještě lépe v jesličkách. Zajděme si v myšlenkách do svého dětství. O Štědrém dnu v jesličkách božské Dítě. u něho Maria s Josefem, vzadu vůl a osel. betlémská hvězda s andělem, pastýři s ovečkami a spousta postav, které přicházejí, aby se poklonily Ježíškovi. Na Tři krále přibývají postavy tří králů s komonstvem, koněm, velbloudem a slonem. Nedokazuje to jasně, že katolík nesmí znát diskriminace ras ani stavů? (Pokračování na sír. 2.) ó, svátý čase vánoční Probošt Msgre Dr František Kutal KLANÉM $V. TŘI KRALG. — Vysoký relief, dřevořez t Českých Budějovic, z doby kolem r. 1560, polychromie z 19. století. Ve sbírkách Alšovy Jihočeské galerie na Hluboké nad Vltavou. v životě veřejném, hospodářském a sociálním, v lidosprávě atd. Je přirozené, že tito muži a tyto ženy budou zde své sociální úkoly a veřejné poslání plniti tak, jak se sluší na nejvzomějšího občana a jak to odpovídá zásadám křesťanského náboženství. Každý náš čin má býti výrazem ryzího křesťanského charakteru, prolnutého základními křes. ťanskými společenskými ctnostmi, mírnosti, spravedlností, statečností a prozíravostí, aby společnost z našeho jednání neměla škody, ale jen užitek. Ve styku s bližním, ať už je v jakémkoli postavení, řiďme se jen hlasem svého svědomí, protože v něm slyšíme hlas Boží. A zájem celku klaďme vždycky výš než zájem osobní. Budeme-li takto chápatl «vé povinnosti křesťana, vykonávajíce je trpělivě a s láskou, budeme míti úspěšný rok. Bůh žehná člověku, který je tichý, mírný, skromný, který miluje lidi a spravedlnost. Věrnost k Bohu a Církvi splácí Pán velkými dary i časnými, je-li to k prospěchu našemu nadpřirozenému cíli. VmvšLejme se pokorně do vůle Boží a plňme ji pohotově, protože pak teprve zakoušíme pravých radostí ze života i pozemského, pak poznáváme sladkost a čís. totu ryzího křesťanského veselí a dovedeme se těšiti i ze svých drobných úspěchů jako z projevů přízně Boží. Takový křesťan se nemusí nikterak bát mového roku, nýbrž vnoří se do něho s pevnou důvěrou, že oko Boží bude bdít nad jeho kroky a ruka Páně nezůstane před ním zavřena. Bez bázně P. Arnošt Slavíček Kdyi člověk přijde do krajiny, v níž ještě nikdy nebyl, která je mu docela nová a na jejíž krásu i všednost si musí teprve zvykat, v jeho duši se hned na počátku chvatně střídají neodbytne otázky: Jaká bude tato krajina? Cím mne překvapí, oslní, rozradostní — anebo rozesmutní? Tak je tomu podobně, vstupujeme-li do neznámé a dosud nepoznané krajiny nového roku. Začínáme jej s nadějí v Boha a v jeho neskonale slitovnou lásku, ale začínáme jej také s úzkostmi a obavami. Ptáme se: Jakým křížem nás tento nový rok našeho života navštíví? Před jaké zkoušky nás postaví? Jaké bolesti, jaká utrpení, jaké hořké poznání dé nám ochutnati? Na tyto úzkostlivé otázky je pro věřícího člověka jediná odpověď: jsme v rukou Božích. Neseme-li si tuto myšlenku ve svém nitru na všech cestách života, můžeme býti klidni a můžeme okoušeti radost i na takových místech, kde by se nám zdálo, že tam nemůže růsti nic jiného než bodláčí. To, co si jeden myslitel devatenáctého století napsal do svého deníku, je každému křesťanu živou a nutnou pravdou: , Jednoho toliko jest potřebí: míti Boha.” Neboť mánu-li Boha, mám* všechno a nemusíme už po ničem marně a bot lestně toužit, nemusíme se sužomt hladem po pravdě a trápit se žízní po kráse. Proto také hned při vstupu do nového roku učiníme si dobré předsevzetí, že i v tomto novém roce budeme Pánu Bohu sloužiti s radostí a bez omrzení. Neboť On je našim dobrotivým Pánem, který nás stvořil a od něhož máme všecko. Služme mu tedy ochotným, radostným srdcem, oddanou duší, skutky i myšlenkami, vším, co jsme a co máme, podle slov modlitby sv. Ignáce: „Přijmi, Pane, můj rozum, mou vůli, mou svobodu a vše, co jsem a co mám.” Jak je potěšující, víme-li, že ruce Boží nás ochraňují a provázejí! Jsme jako děti, které se drží za ruku otce. Mohou jít cestou velmi neschůdnou a kamenitou, mohou jít lesem, jehož stíny děd, mohou ju hustou tmou, a níz není 'ani na 'krok vidět a všechny věci ztrácejí svou známou tvář, ruka otcova vede bezpečně a v dětské dušičce je klidno a pokojno, poněvadž síla otcovy ruky je blahodárná, živá a teplá. Pamatuji se, jak jsem chodíval s tatínkem pěšky k matčiným rodičům z mého rodného města do vesnice asi tři hodiny vzdálené. Tenkráte tam ještě nejezdil autobus, jen pošta jednou denně. Sli jsme obyčejně večer, až když měl tatínek po práci, a dobrou hodinu jsme procházeli lesem. V zimě bývala už brzy tma a pod jejím kouzlem les nabýval fantastických rozměrů, podivné hloubky, stromy byly jako nehybné postavy, vztahující dlouhé ruce po našich krocích. A já jsem se přece nebál. Sel jsem vedle tatínka, držel jsem ho pevně za ruku a přejímal její silné a bezpečné teplo do své dětské ručky s velikou blažeností. Tak se děje i naší upřímné a pevně víře, s níž se utíkáme v celém svém životě k Pánu Bohu a s niž se důvěřivě dovoláváme jeho nadpřirozené pomoci. Svatý Augustin ve svých „Vyznáních” na jednom místě píše: „Pravda mně volá: Tvým Bohem není nebe a země, ani zádně tělo. Bůh tvůj však jest samým Životem tvého života.” Kéž i my v tomto novém roce cítíme každým vláknem své duše, že Bůh jest nejvyšším, nejsladším, nejradostnějším Životem našeho života, že náš život čerpá z jeho plnosti a síly, že naše duše utišuje svou vnitřní žízeň z této líbezné Studnice oblažení a milosti. Nový rok otevřel své brány. Stanuli jsme ne. jeho počátku s palčivou otázkou: co nám přinese? Co nám dá? Dá nám štěstí, po němž toužíme a které si navzájem přejeme a které si třeba také navzájem — závidíme? Máme-li si jako věřící lidé na tuto otázku odpověděti správně, musíme si především ujasniti, že pravé, skutečné, věčné štěstí pochází od Boha, jenž je dárcem a původcem pravého vnitřního pokoje. Tajemství jesliček je též v oné duši pokoje, která procitla svým jasným životem na celé zemi a rozezpívala svcu nebeskou píseň právě v té hodině, kdy Syn Boži a náš Spasitel vzal na sebe lidskou přirozenost. Buďme proto pokojní sami v sobě a pomáhejme svým životem i svou prací, aby celý svět st mohl radovat z pokuje, rostoucího z dobré vůle jako nejlíbeznější květ pozemského ráje. A pro svou cestu každý si přesvědčivě a s jistotou vyznávejme: „Požehnán buď Pán, má. skála... On je milost má a tvrz má, hrad můj a vysvoboditel můj, štít můj, v který naději skládám.” (Z. 143, v. 1—2.)