Katolické Noviny, 1965 (XVII/1-52)

1965-01-03 / No. 1

J CHVÁLA NEJSVĚTČJŠÍHO JMÉNA PRELÁT PROF. THDR FRANTIŠEK CINEK e to jméno jmen. Obrátilo néjpamátnější list v dějinách nebe i země. Otevřelo prameny všech milosti. Vděčíme mu za vykoupení a za všecky prostředky spásy. Písmo sv. učí nás mnoha jménům Božím, jež vyjadřují tu neb onu stránku neskonale bohaté a všeobsáhlé Boží podstaty a mluví o vztahu Božím k nám. Ale toto jméno je nám zvlášť drahé. Hlásá nejtklivější Boží lásku k padlému lidstvu. Připomíná největší dílo Boží dobroty, vrcholný div Boží moudrosti a Božího milosrdenství. Je to jméno vtěleného Boha. V něm vkročilo věčné Slovo, oděné lidskou přirozeností, do našeho středu a zpřístupnilo se naši slabosti, bědám naší hříšnosti a bezmoci našeho utrpení. V něm zazářilo světlo nebes v temnotách našeho vyhnanství. V něm sklonila se Boží láska nejhlouběji k hříšnému člověčenstvu. V něm vykoupen svět. V něm zjednány nám všecky prostředky k odpuštění vin, k posvěcení života a dosažení věčné spásy. Je to Jméno Ježíš — Bůh je spása, Bůh Spasitel. Vyjadřuje se vznešenou prostotou, stručností a hutností slov Božích podstatu i účel Božího vykoupení, vykupitelského úkolu vtěleného Boha — Slova. Ze všech biblických jmen mesiášských nejvýstižněji hlásá, co vtělený Bůh vykonal a dosud koná pro naši spásu. Vše obepíná: vykupitelský život, vykupitelské utrpení, vykupitelskou vítězoslávu. Tlumočí všechno požehnání, jež se rozlévá z díla Spasitelova v lidstvo. Je to jméno nade všechna jména, „neboť není jiného jména pod nebem daného lidem, v němž bychom spaseni měli býti“ (Sk ap 4. 12). Dle úradku Božího výslovně vyvoleno a oznámeno (Luk 1, 30; Mat 1, 21), uvádělo příchod Vykupitele na svět a napsáno bylo na vykupitelském kříži. Výslovně nám hlásá, že jsme vykoupeni Božským Vykupitelem, že Bůh je naším Spasitelem. V památném zvěstování, kdy po prvé zaznělo z úst mluvčího nebe na zemi, slavně bylo zdůrazněno, že nositel jeho bude „Synem Nejvyššího“, „Synem Božím“, který působením Ducha svátého vezme lidskou přirozenost z panenské, milostiplné Matky, vykoupí lidstvo z hříchů a bude mesiášským vládcem, jehož království nebude konce (Luk 1, 28—35). Dáno bylo vtělenému Slovu osmého dne po narození při starozákonním obřadu, jenž obrazně pečetil přísliby mesiášské a spojoval Přicházejícího s mesiášskou úmluvou, uváděje vtěleného Syna Božího ve vykupitelský úkol. Bylo to v památné chvíli, kdy tělo Božského Dítěte zruměnilo prvními krůpějemi krve vylévanými za odpuštění našich hříchů. Započínalo náměstné, smírné dostiučiněnf... Byla to ranní oběť, kterou korunovala večerní oběť na kříži. Takto významné jméno ohlašovalo, uvádělo a provázelo vykupitelské dílo od počátku. • Tlumočilo, stále připomínalo a hlásalo jeho svátý program od jeslí až po kříž. A zpečetilo naše vykoupení. Otevřelo nám nebe. Bez něho zůstalo by nám zavřeno. Všechny prostředky spásy máme jen v něm a skrze ně. Veškerá naděje spásy naší je s ním spjata. Milosti povolání k spáse dostalo se nám v něm (Rím 1, 6; 8, 29—30). Rovněž odpuštění hříchů (Sk ap 2, 38; 10, 43). Svátosti, nástrojné zdroje milosti, jsou nám v tom jménu udíleny (Mt 28, 19; Jak 5, 14). tevírá pokladnici všech vykupitelských zásluh. Třeba ovšem naší součinnosti. Především modlitbou, jež je obecným prostředkem k dosažení ovoce vykoupení. Ale naše modlitby nabývají hlavní účinnosti tímto jménem. Není bohatších příslibů Kristových nad přísliby modlitbě v jeho jménu (Jan 16, 23—24). A všechny naše skutky nabývají nadpřirozené zásluhy, jsou konány v tomto jménu. I kdyby byly sebenepatrnější (Mar 9, 40; Luk 9, 48; Kol 3, 17). Nevyčerpatelný zdroj síly je v tom jménu v zápolení s překážkami spásy. Apoštolé v božské síle tohoto jména prvními divy osvědčují božství zakladatele Církve (Sk ap 3, 6; 4, 10; 4, 30). Projevují hrdinnou neochvějnost, když se jim zakazuje o tomto jménu mluviti (Sk ap 4, 18; 5, 28, 40). Radují se, že mohou pro toto jméno potupu trpěti (Sk ap 5, 41). První krvavý svědek Kristův umírá s tím jménem na rtech (Sk ap 7, 58). Je příkladem všem následovníkům. A veškeré dějiny království Božího na zemi hlásají, že všechno, čím je nám Ježíš („moudrostí, spravedlností, posvěcením a vykoupením“ I Kor 1, 30), je nám skrze své jméno. Tímto jménem je Vykupitel lidstva nejvíce oslavován, neboť v něm se modlíme a vzdáváme všecek hold liturgické bohopocty majestátu Božímu. V tomto jménu sbíhá se všechna oslava Boží v lidstvu vykoupeném. To jméno je bleskem, světlem, majákem, klíčem a heslem záchranným (Kol 3, 17). Je to jméno nad všeliké jméno vyvýšené, aby v něm klekalo každé koleno (Filip 2, 9—11). Je hrůzou pekla, jehož moc láme (Luk 11, 21; Mat 8, 28; Mar 9, 37; 16, 17). Je to jméno původce života nadpřirozeného, života milosti. Jméno slavné v nebi jako jméno Beránka, který byl zabit za hříchy světa a před jehož trůnem koří se všecek nebeský Jeruzalém. S církví vítěznou holduje tomuto jménu církev bojující a trpící. I peklo nedobrovolně a v hrůze bezmoci sklání se před svrchovaným majestátem Spravedlnosti v Ježíši — Spasiteli. Ano i peklo je adorací Spravedlnosti, která se zjevila v Ježíši. Není slavnějšího jména v dějinách lidstva. Žádné jméno na zemi neosvědčilo se tak mocným a požehnaným, nevzbudilo tolik lásky a hrdinství, nemá velebnější a slavnější ozvučnosti, vznešenosti a věhlasu. Všechny národy je znají. Je soujmem křesťanského Kréda. Církev mu dává zářit ve svých svatyních ve všech dílech světa. Vysekává je do kamene, vyšívá je zlatém a hedvábím na svá liturgická roucha, vytepává je v ušlechtilém kovu na posvátném chrámovém nářadí a náčiní. A jak je ctí svati! Čteme je téměř v každé kapitole listů svátého Pavla. Vězeň lásky Kristovy má je ustavičně v srdci i na rtech. Stále plyne z jeho úst a stéká do jeho pera: vyslovuje je 219krát (401 jméno Kristus). A vždy zvučí z něho ve větách Pavlových rozechvívající láska. Sv. Augustin píše: „Cokoli bylo bez toho jména, ať to bylo sebeučenější, vypilovanější a pravdivější, nikdy mne plně neuchvátilo.“ Sv. Bernard zůstavuje ve svém předsmrtném výkladu Velepísně úžasnou rozjímavou chvalořeč na jméno Ježíš, jež přešla do církevní hodinkové liturgie na téma : „Olej vylitý jméno tvé“ — olej svítí, živí a hojí. A z jeho duchovní školy vychází řeholní autorka proslaveného hymnu „Ježíši, sladká památko,“ klenotu rozjímavé lyriky v breviáři. Je to pokorná velepíseň lásky, podmaňující vroucností. Přední Az nejkrásnějších výtvorů duchovního básnictví všech dob. jaké chvalozpěvy na nejsvětější, nejsladší a nejmocnější Jméno, v němž tají se všechna náplň spasné lásky Boží k lidstvu, zvučí, šlehají z kázání duchovních synů sv. Františka z Assisi, kteří jdou v šlépějích svého řádového učitele, hlavně sv. Bernarda Sienského. Jejich zásluhou proniká zvláště úcta nejsvětějšího Jména i do liturgie františkánského řádu a později do liturgie celé Církve, KRESBA BEDRIŠKY ZNOJEMSKÉ PŘEJEME YÁM H0MST t PŘEBYTEK PRO KAŽDÝ SKUTEK D0SBÝ VÁCLAV ZIMA A/f ám na zahradě líbeznou pěnkavku; dobře si rozumíme. Ted i 11 *■ -*• v zimě často přiletí na římsu okna mě pracovny, zobáčkem , lehounce tukne do okenního skla a zvědavě náhlili dovnitř. , Myslím, že mne tím neupomíná o něco na zob, protote tím pa- i matují bez jejího upomínání na ní i na míle rozverné vrabčáky, ] na něl se pořád hubuje, ale kteří jsou nám přece nelvěrnějši ■ i v nejtužším mrazu a nejčernějši osamocenosti. Ta pěnkava svou návštěvu koná asi proto, aby mne občas pozdravila a popřála dobrého dne. její počínání mě tolikrát naučilo rozumět veliké ’ lásce básníka )akuba Demla k nebeskému ptactvu, jel „nepracu• ; je, anil přede“, a přece zpívá neustále a vroucně. Když jsem býval u něho návštěvou v Tasově, mohl jsem pozorovat, jak sl s tím Bolím ptactvem rozuměl, jak sl s ním uměl pohovořit a jak jejich zpěvem občerstvoval své básnické slovo. Přál bych si, když začínáme nový rok l i v o t a a práce, abych jako ta pěnkava mohl, milí naSí spolupracovnici i čtenáři, zatukat na okno příbytku každého z vás, pozdravit vás co nejsrdečnějl a nejvroucněji a popřát vám všech no dobré do nového Času, její s odevzdaností do Boží vůle pokorně přijímáme. Ale protože i vy dobře víte, že toto mé vroucí přání zůstane vždycky jen vroucím přáním, jsem rád, že aspoň těmito řádky mohu na to vaše okénko zatukat a povědět vám, že i my v tomto listě na vás všechny myslíme a do nového roku vás srdečně pozdravujeme. Nový rok se rozevírá před námi jako neznámá krajina, kterou jsme dosud neviděli, v níž jsme jeStě nebyli a jejíž tajemství jsme dosud neprozkoumali. Hned prvního kroku do této nové a neznámé krajiny by se mohla zmocnit úzkost a bázeň. Leč my víme, že máme jeden mocný dar, jehož cenu nás naučily znát už kolikeré zkušenosti života, a tím drahocenným darem je naše víra. At přistupujeme k čemukoliv a ke komukoliv, naše víra, jež nám říká, že Bůh je s námi v každém okamžiku tohoto času, učí nás dívat se na čas Božíma očima a hodnotit jej Božími měřidly. Vždyt ten čas, který tu prožíváme a v němž pozvolna stárneme, je předzvěstí věčnosti a proto ho musíme správně užívat. Musíme tedy prohlubovat poznání své víry a musíme ji oživovat a občerstvovat z vědomí neustálé Boží přítomností. Vy i já ji budeme i v tomto roce jistě blaženě pocitovat. A právě u vědomí neustálé Bolí přítomnosti musíme být také v tomto novém roce, jejž nám Bůh svou láskou daruje, dobrými Božími dětmi a musíme vždycky jednat tak, abychom Boží přítomnost v sobě neurazili a abychom jí byli hodni. Výsledkem živé, opravdové a vidoucí víry je pře<.e takřka zkušenostní prožívání Boží přítomnosti a ona veliká a svátá radost z Boha, kterou věřící duše ve své prozářené hloubce pocituje a jež je krásným ovocem lásky, je vůbec nemožná bez víry. která vidí Boha na každém kroku, setkává se s Ním a těší se z jeho blízkosti. Vidíme a poznáváme jeho pro nás tak štědrou přítomnost všude; v člověku, který nese svůj život se stejnou odhodlaností jako každý z nás, v celé přírodě, lež nás upomínů na neztratítelné Boží stopy, t v takovém milém navštívení věrně pěnkavky, jež nás učí vděčností a oddaností. přejeme vám, všichni naší milí přátelé, aby vás nový rok potěšil a neumenšil vaší lásku a věrnost k Tomu, jenž je Láska a Věrnost sama. Se sv. Pavlem vám rád říkám: „Bůh má moc zahrnouti vás všelikou hojností, abyste měli ve všem vždycky hojnost i přebytek pro každý skutek dobrý“ j2 Kor 8, 8j. Jste všichni přítomni i v mých modlitbách a já se dnes, kdy na vás myslím a přijímám z Božích rukou rozechvěle a se srdcem pokojným dar nového roku, vyznávám s vámi všemi svou vděčnost slovy apoštolovými: ,Díky Bohu za jeho nevýslovný darí“ (2 Kor 10, 15 J, ' NQVQROČNÍ VYZVÁNÍ DR. LADISLAV POKORNÝ DNES NA ZAČÄTKU NOVÉHO ROKU chtěl bych položit v čelo svého uvažování úryvek z listu svátého Pavla k Titovi, který se čte v den Oktávy Narození Páně. O celém by bylo možno uvažovat. Vezměme sl však jen střední část perikopy, která velmi pěkným způsobem vyjadřuje, co naplňuje myšlenkový svět křesťanův na počátku období, jímž budeme procházet příštích tři sta šedesát pět dní a které nazýváme rokem 1965. Myslím tato slova: Abychom na tomto světě byli živi střízlivě, spravedlivě a pobožně, očekávajíce blahou naději a příchod slávy velikého Boha a Spasitele našeho Ježíše Krista. Jsem přesvědčen, že se vám ta slova vryjí do paměti Jako program, směrnice, výzva k plnému křesťanskému životu. Jestliže se vám však bude zdát, že novoročních předsevzetí učinili jsme už celou řadu s pranepatrnými výsledky a že tedy je zbytečné a neužitečné činit další předsevzetí, pak vás hned na počátku chci požádat, abyste nepodléhali tomuto klamu a nevzdávali se úsilí naplnit životem slova, která jsem citoval. I když třeba naše dřívější předsevzetí nebyla plně a bezezbytku uskutečněna, pak určitě nezapadla zcela bez užitku a měla v našem životě svůj význam. Po této krátké obhajobě předsevzetí poctivých a vyrůstajících z poctivého a nefalšovaného smýšlení, hledejme tedy nyní zlatá zrnka povzbuzení v citovaném úryvku ze svátého Pavla. UŽ MNOHOKRÁT JSEM SE ZABÝVAL HLEDÁNÍM CESTY KŘESŤANA v životě pozemském, zejména ovšem v jeho vztahu k životu věčnému. Citovaný úryvek nás nabádá, abychom se k této úvaze vrátili a v jejím světle hledali a nalezli i měřítko, kterým budeme nejen v tomto roce, ale celý život měřit své skutky. Myslím, že není neužitečné, abychom dříve než vezmeme do rukou pero, jež má dobrými skutky zaplnit prázdný list nového roku — který je před námi a který máme jednou odevzdat věčnému Hospodáři se záznamem toho dobrého, co jsme vykonali — pohlédli letmo zpět. Minulý rok totiž představoval období, v němž myšlenky papeže Jana XXIII. byly dále rozvíjeny nejen na zasedáních II. vatikánského koncilu, nýbrž 1-na četných jiných zasedáních a při jiných jednáních. S velkým potěšením a také s určitou/ dávkou zadostiučinění jsme sledovali, jak myšlenky velikého papeže vydávají se na cestu do lidských srdcí, aby je ovlivnila svou dobrotou a laskavostí. Mnozí věřící začali konečně více chápat, že církev jako celek ani věřící jako jednotlivci nesídlí na opuštěném ostrově a nejsou, ani nemohou být odděleni vysokou zdí od ostatního světY A toto poznání je pozvolna vedlo a vede k tomu, aby chápali život na této zemi v celé jeho složitosti a šíři. Vede k tomu, abychom více a účinněji brali za své starosti a těžkosti svých bližních a také úzkosti a bídu Udí celých velkých krajin, jež dosud nepožívají prospěchu, plynoucího z pokročilé techniky a ekonomiky. Tak to, co se před několika lety mohlo zdát marným voláním ctihodného starce na apoštolském stolci, stávalo se zvolna vlastním a plně prožitým majetkem srdcí věřících lidí všeho světa a pokročilo pozvolna i do povědomí lidí dobré vůle vůbec. Starcovo slovo tak přestalo být slovem a stalo se světlem, které vstoupilo do rodin, aby jim vrátilo jas domácí pohody, bojovníkům za mír se stalo praporem, jejž nesou vítězně tímto pozemským údolím a všem lidem se stalo drahou zástavou toho, že ti, kdo žijí poctivě a usilují o dobrý život na této zemi, jsou í na správné cestě k věčnosti. To bylo v uplynulých dnech a bud! za to Bohu chvála a dík. ALE MUSÍME JlT DÁLE. Musíme rozvíjet, co minulá léta zašila do našich srdcí, neboť nesmíme zůstat stát. Musíme radostně a případně i odhodlaně pohlédnout na dění, jež bouřlivě plyne našimi dny, současně však musíme vést lodku svého života tak, aby neúchylně mířila k věčným cílům, které nám určil náš Spasitel. Při tom všem však přes četné argumenty, které už byly vysloveny, může přece jenom hlodat v mysli pochybnost, kterou můžeme vyjádřit asi takto: Je správné spojovat denní s věčným, je správné hledat usilovně a pilně místo křesťana na obrovském kolbišti světa, či je lepší nechat tento bouřlivý svět stranou, utéci od jeho problémů a uzavřít se do ulity sladkého rozjímání? Chtěl bych nejprve říci, že bychom se neměli dívat s pohrdáním na ta křesťanská srdce, která takováto pochybnost ještě zachvacuje. Mnohá škola křesťanské askese tomu přece učila a mnohé duši je pohodlnější stáhnout se do sebe, než hledat cestu na bouřlivém oceánu života. Že je třeba případné pochybnosti v této věci přemoci,, dokážu je nad jiné jasně právě onen přímo programový citát, kterým Jsem uvedl své dnešní rozjímání. Je celkem jasně rozdělen do dvou částí, které však nejsou od sebe odděleny a naprosto si neodporují. Sláva našeho Pána Ježíše Krista září z těchto slov právě tak, jak spatřujeme v některých klasických basilikách jeho zářivou podobu v mosaice apsidy nad hlavním oltářem. Plane jasem vysoko a zdánlivě daleko. Zdůrazňuji, že jen zdánlivě daleko a zdánlivě vysoko. Vždyt je na stěně, která se pevně rozkročila na zemi, vyrůstá z dlažby, po níž kráčíme přibližujíce se k obrazu, když jdeme od vchodu k oltáři. Jsme tedy vlastně s tím zářivým obrazem na stěně stále spojeni a stále jsme mu blíže. Právě tak mi připadá to, co je vyjádřeno v oněch citovaných slovech. Slyšíme v nich o světě, o životě a současně jsme plni očekávání spásy a věčné slávy. Ovšem očekávání by bylo plané a vyznělo by naprázdno, kdyby život, jímž chceme dosáhnout naplnění svého očekávání a svých nadějí, byl prázdný a nečinný. Náš citát pak uvádí vlastnost, jež činí náš život životem podle Srdce Božího. Praví se v něm, že máme žít střízlivě, spravedlivě a pobožně. Každé z těchto slov je pojmem, který znamená krok k mravní dokonalosti, každé z nich je ovšem tak obsažné, že by si zasloužilo zvláštní a dosti obsažné úvahy, kdybychom jeho obsah chtěli důkladně vyčerpat a doufejme, že jednou najdeme dost místa i času, abychom se těmto pojmům mohli věnovat podrobně. Dnes si však z nich učiňme alespoň účinné a živé heslo, které podpoří náš život i všechno naše úsilí v novém roce. Nejprve tedy střízlivost. Můžeme Ji chápat jako umírněnost v užívání dober tohoto světa, můžeme ji také chápat jako schopnost vidět jasně a nezkresleně věci tohoto světa a umět mezi nimi volit ty, které jsou pro čas i věčnost výhodnější a více odpovídají cíli našeho života. Učí nás ovšem také, abychom příznivé události i to, co nás ohrožuje, uměli oceňovat správně a dobře viděli cestu, která vede k správnému řešení. — Spravedlnost I Kolik úvah jsme už věnovali této ctnosti, která nás nabádá, abychom Bohu i bližnímu dávali plnou měrou, co jim patří. Abychom nikoho nepoškozovali a zachovávali neporušené vztahy k bližnímu i ke společnosti, v níž žijeme a jíž Jsme samozřejmě povinni dávat, nač má právo. — Konečně zbožnost. Je to věru důležitá ctnost, která střízlivost života a spravedlnost mezi lidmi staví do vztahu k Pánu Bohu. Posvěcuje ' ostatní ctnosti, činí je zvláště milými našemu Otci a Tvůrci. Přirozeně že naše zbožnost nemá být něčím nepřirozeným, něčím, co by neupřímně a pokrouceně pochlebovalo Pánu Bohu, aniž by při tom naše srdce bylo opravdu pokorné a Bohu oddané. HLE CTNOSTI, které nás činí dobrými a schopnými kráčet životem ke Kristu až do jeho slávy. Učiňme z nich znamení, které nás povede, do nového roku. Znamení, které nebude pouhým symbolem, nýbrž skutečnou sílou, jež dá uspokojení, radost a nakonec i vítězné setkání s naším Pánem a Spasitelem.