Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1963 (XLVIII/1-44)
1963-01-03 / No. 1
ZhuStěně, přímo telegraficky |e těmito slovy vyjádřen postoj křesťana, který dobývá čas. vítězi nad pomíjítelností a zmocňuje se nové budoucnosti svých dnů. Naši otcové vskutku nahlédli do hlubin evangelia, když z něho vyzdvihli právě víru, naději a lásku jako věci podstatné Vkořenění do této trojiny znamená zakotveni v Božím díle v Kristu, zakotveni na tom základě, který položen jest pro všecky věky a mimo nějž žádný jiný položen být! nemůže, jak vyznává apoštol. Víře, lásce a naději patří vítězství nad pomíjitelností času. Ne moci a slávě králů, nýbrž lásce zjevené v narozeném děťátku betlémském, vzdávají čest pokolení lidstva od století ku století. Víra, láska a naděje nevítězf nad časem tak, jak si to někdy falešně křesťané představují a jak jim to bývá vytýkáno. Víra, láska, naděje nejsou nesmrtelné, neměnné hodnoty, které by stejně jako nesmrtelná duše lidská patřily k samé podstatě lidství, takže se svou vlastní, tak říkajíc metafyzickou hodnotou ve světě vždycky prosazují a vítězí nad všedností hmotného života. Nikoli, tak tomu rozhodně není. je velikým kladem proměn, kterými procházíme jako církev, že KOSTNICKÉ JISKRY EVANGELICKY TÝDENÍK 3. LEDNA 3963 - ROČNÍK XLVIII - CENA 60 HAL 1 Skutek víry, práce lásky, trpělivost naděje 1 TES. 1, 1—4 jsme vytrženi ze své nadsvětné, metafyzické zadumanosti nad věcnými hodnotami a že jsme jako křesťané a jako sbory vrženi do proudu života s jeho všedními starostmi, abychom teprve v něm opravdu poznávali a zakoušeli, co to je víra, láska a naděje zakotvená v Kristu. Cesta к poznání víry, naděje a lásky nevede odtržením od života, útěkem do zátiší chrámu, cesta к tomuto poznání povede všedními dny nového roku. I uprostřed všedního života máme žít jako křesťané. Tady máme poznat nosnost svého postoje, o kterém jsme řekli, že dobývá čas a zmocňuje se nové cesty do budoucnosti. Takový postoj víry, lásky a naděje není ničím nadzemským, idealisticky neskutečným. Apoštol mluví o skutku víry, práci lásky, o trpělivosti naděje. Věřit znamená práci, milovat znamená námahu, mít naději znamená trpělivě nést kříž. Tvá víra vítězí nad pomíjitelnnstí času, dobývá důvěry do té míry, jak konáme svou práci v prostředí, v kterém žijeme jako Pánu a ne na oko. Jestli nemáme poctivý fortel ve své práci, jestli nevidíme její hluboký smysl jako služby člověku a společnosti, jestli naše víra je jen pro kostel a pro všední dny, je nám jedinou otázkou co nejvíc si vydělat při nejmenší námaze třeba i na úkor druhých — pak nevíme nic o tom, co to znamená být zakotven ve víře. Náš křesťanský postoj se prosazuje nejen prací, rostoucí z odpovědnosti víry, nýbrž také láskou pohotovou к námaze, jak by to vlastně mělo znít v správném překladu. Život a budoucnost — a tu myslíme docela konkrétně na fyzický život a fyzickou budoucnost národa — je tam, kde jsou rodiče, mající odvahu к dětem а к obětem lásky, které jsou spojeny s jejich růstem a výchovou. Milovat v tomto světě hříchem porušeném znamená vždy mít odvahu к oběti, nedat se odradit břemenem odříkání. Láska žije jen na tomto pozadí. Kde se jím dá odradit, tam umírá. Křesťanský postoj, který vítězí nad časem, je postoj naděje, která v lásce dovede nést břímě života, nepochopení, neporozumění i křivdu, aniž jí selhávají nervy. Stojí před námi velká řada vážných otázek ve světě, které s námi přecházejí ze starého roku do roku nového. V atomovém věku na jejich řešení závisí, zda svět bude ještě mít čas, zda bude mít budoucnost, je třeba ohromné trpělivosti naděje. Kdo by měl mít větší naději, větší trpělivost nežli křesťané. Velikou službu prokážeme světu, když jako vyznavači Kristovi poneseme mezi svůj lid, mezi národy naději míru a trpělivost jednání a když se budeme modlit za představitele států, aby jim neselhaly nervy, ale aby spolu jednali v trpělivé naději. josef Smolík Pane Bože náš, prokaž svou moc nad námi a dej nám své světlo! Necht tvůj Duch je s námi, aby v našich srdcích potvrzoval to, co se už stalo, aby se naše srdce zaradovala a potěšila i uprostřed nesnází, které s sebou časem život přináší. Osvět všude svět a lidi v něm; necht blíže a blíže přichází to, co nám ukáže, к čemu my lidé vlastně jsme. Učiň nás silnými i ve víře v budoucnost, ve víře ve všecko dobré, i když je to ještě skrytě. Vždyt vše posléze musí přece přijít na světlo. Dopřej nám přinášet ti dík a chválu a čest od nás i od celého světa. Amen. CHRISTOPH BLUMHARDT — Večerní rňodlitba na 1. Tes 1,2—3 SNÍMEK: VILÉM P. BREVNOVSKt Vděčnost za Bratra a bratry Vánoční dny opět připomněly dar všech darů, který byl dán člověčenstvu v betlémském Dítěti. Symbolika vánoc s tolikerým apelem na naši štědrost a pozornost jednoho vůči druhému vyzývala к vděčnosti za dar největší, která ovšem nesmí zůstat omezena jen na sváteční chvíle adventní. Chceme vkročit do nového roku pod praporcem rozhojněné vděčnosti za Boží Dar i dary. V adventním daru — Synu Božím a synu lidském — byl nám dán Spasitel a Pán, ale i nejlepší Přítel a Bratr. My nemáme sice právo příliš snadno a lacino s přídechem familiémosti volat „Kristus — bratr náš“, ale on sám se к našemu úžasu i zahanbení к nám bratrsky hlásí. Nám sluší Tomášovo „Pán můj a Bůh můj“ i Petrovo „Odejdi ode mne, Pane, neboť jsem člověk hříšný“. Cítíme, že nemáme práva na společenství s Pánem církve, který je svátý, třikrát svátý, a přece bez něho být nemůžeme. A právě tehdy, když jsme si vědomi této základní polohy našich vztahů — on Svatý a my všelijak v nesvatost zapletení, on svrchovaný Pán a my často nemohoucí služebníci —, tu nás převelice míle překvapí a dojme, že tento náš Pán se nestydí nás nazývat bratřími (Žid 2, XI). Vždyť ve všem, kromě hříchu, byl připodobněn bratřím, aby stál jako milosrdný a věrný velekněz к očištění hříchů lidu (Žid 2. 17). V známém evangelijním listě, hovořícím o touze Ježíšovy matky a bratří po setkání se synem a bratrem, nalézáme výměr těch, které se Mistr nestydí nazývat bratřími. Jsou to tj, kdo aktivně přijímají slovo Boží. Kteří slovo Boží slyší a plní je (Lk 8, 21). Nám přísluší vědomí: Jeden Mistr náš, Kristus, my pak všichni bratři Jsme (Mt 23, 8). Jen v tomto základním postoji správným způsobem dovedeme rozumět slavné skutečnosti, že oslavený Pán a nedostižný Mistr se za nás nestydí a dokonce se к nám bratrsky hlásí. Pak to • není zlehčení Jeho svatosti, nýbrž vyvýšení jeho slitování. Pán Ježíš nechce být jen naším nadsvětným Pánem, ale 1 přítelem, rádcem nejvěmějším, bratrem v nejvlasitnějším slova smyslu. Tu pozná-váme, co znamená slovo „bratr“, jaký je jeho význam a dosah. Radujeme se vděčně z daru tohoto Bratra. Advent nám zvěstoval: byl nám dán Bratr, bratr nejvlastnější, ač zcela Jiné příbuznosti, než pouhého těla a krve. Bratr, který nás svým přihlášením se к nám a činem bezpříkladné solidarity s námi povýšil mezi královské děti Boží. Pro tohoto Bratra,’ že on nás přijal za bratry, přijímá nás nebeský Otec za syny a dcery. Vděčnost za tohoto Bratra je ale nerozlučně spojena s vděčností za bratry. V Kristu Ježíši se stáváme nejen dětmi nebeského Otce, ale i navzájem bratry. Pravé vztahy nalézáme teprve tam, kde v druhých poznáváme podanou ruku samého vlastního bratra Ježíše Krista a kde sami podáváme ruku v Jeho Jménu. V bratru a sestře se blíží ke mně sám Pán, aby ml Jeho prostřednictvím posloužil a pomohl. Já pak službou bratrstvu mohu sloužit samému Pánu. Ukázat, že mé slovo o milováni Boha není slovem pouhým. Dar bratří je převzácným darem. Co vše to znamená, že nejsme sami, že jdeme к nebeskému Jeruzalému v zástupu poutníků! Poutnické obecenství Je výsadou i závazkem. Vím, že druhý má v péčí moji cestu, zda také já dojdu a že mě nenechá ležet podle cesty. Zároveň jsem zavázán, abych měl v péči i cestu bratrovu. Jsme vděčni za sbor, za bratry, za obecenství věřících? Apoštol Pavel to vyjadřuje hned v úvodě prvé epištoly Thessalonicenským, kterou chceme postupně probírat: „Díky činímé Bohu vždycky ze všech vás“ Umíme podobíte děkovat? Buďme vděčni za Bratry i za bratry. Oba dary jsou spojeny. Není možné chtít vlastnit jenom jeden. Není možné chtít mít bratra Ježíše Krista a nestát o bratry, neznát církev, pohrdat obecenstvím. Ježíš Kristus nás hledá v kruhu bratří. Nemá vyznamenávané jedince, ale rodinu bratří. A opačně není možné chtít nalézat pravé bratrské vztahy a nechtít se sklonit před tímto Bratrem jako před osobním Pánem a Spasitelem. Alexandr Havránek j PŘÍMLUVNÉ MODLITBY KAREL TRUSINA K velmi trapným chvílím v mém životě patřilo svědectví jednoho upřímně věřícího bratra o tom, jak jemu pomáhala v životě modlitba. Ověřil si to prý tím, že když nosil na trh své výrobky, vždycky se před začátkem prodeje pomodlil — a ani jednou se mu snad nestalo, že by byl své zboží neprodal. To, co mne tehdy nejvíce zarazilo, byla samozřejmost jeho projevu. Naprosto jej nenapadle pochybnost o správnosti takové modlitby. Cítil jsem tehdy, jak modlitba může skutečně být výrazem a nástrojem naší uvědomělé či nevědomé soběstřednosti. A uvědomil, jsem si, jak biblické svědectví ukazuje, že podstatnou složkou modlitby je přímluva. Místo, které mne stále znovu v určitém smyslu znepokojuje, je ono novozákonní vyprávění, v němž evangelisté připomínají, jak ježíš uzdravil ochrnutého, když viděl touživcu víru a dověrnou naději těch, kdo jej přinesli. Slyšíme, že poznávacím znamením, zda jsou naše modlitby pravé, je prozkoumání toho, kolik místa v nich mají druzí lidé. Jenže někdy, když Jmenujeme v přímluvách blízké 1 vzdálenější lidi kolem, napadne nás otázka, co se tímto výčtem či zmínkou stane: copak iim a tím pomůžeme? Nebylo by vhodnější účinnější, kdybychom jím svou blízkost prokázali jinak? Jistě na bližní v modlitbách myslet máme — a taková modlitba určitě sleduje spíše směrovky bible než modlitba soustředěná na vlastní zájmy; ale ze zkušeností patrně víme, že i přímluvné modlitby mohou být prázdné a plané. Na čem tedy záleží? Je to docela prostá věc : že přímluvné modlitby nemají být prostředkem к tomu, jak se ctí předat břemeno našich bližních na jinou adresu. Předpokladem pravé modlitby za druhé je ochota к společnému nesení životních radostí i nesnází. Říkáme, že modlitba o odpuštění má smysl jen tehdy, je-li spojena s ochotou změnit se. s rozhodnutím napříště již nepropadat tomu zlému, kvůli němuž toužíme po odpuštění. A podobně to platí i o přímluvě. Má smysl jen tehdy, stojí-li za ní odvaha a rozhodnutí zasadit se o člověka, jejž právě zmiňuji. Naše přímluvy trpí rozevlátostí a nezávazností. Myslíme na všechny lidi na světě,ale ne na jednoho jediného přítele, jenž stojí v nesnadném rozhodování* (Pokračování na sír. 2.) Rozhodnutí Kdovi, možná, že by bylo velmi prospěšné, kdybychom odmítli psát a číst úvahy o novém roce. Nebude a není totiž nový, jestliže jsme se pro jeho novost nerozhodli! Zní to (zdánlivě) hanebně existencionalisticky - ale je to tak: Všechna řeč o novém roku ztrácí smysl, jestliže se my (bez ohledu na rodný list) velmi stáři lidé nerozhodneme nově začít. To je potom případnější slavit Silvestra všech třistapětašedesát dni v roce; i tu se nabizeji možnosti podle vkusu či přesvědčeni - můžete pít na kuráž, můžete pít na smutek a můžete třebas nepít, ale vzpomínat Silvestra papeže, jehož pontifikát zahájil tu pověstnou epochu konstantinovskou, po niž dnes ve světě množství křesťanů dosud vzdychá; všechno to konec konců vyjde nastejno. Silvestr ať už „veselý", anebo jako ohlíženi zpět na dobu. kdy cirkev vládla mečem duchovním i světským, je ovšem marnost a únik. Žijeme 1963. A chceme začít nově. Jak a kde? - to je právě otázka. A tak s vědomým risikem všech možných nedorozumění se pokusme rozhodovat к novému nad veršíkem z prvni к novému epištoly Korintským (14, 1): „Stujtež o lásku, horlivě žádejte duchovních věcí, nejvíce však, abyste prorokovali." (Stůjtež o lásku.) Pozorný pohled na naše lidské vztahy vede к zjištění, že my vlastně o lásku nestojíme. Naše rodiny jsou jednak základním článkem společenské organisace (ne na posledním místě organisace ekonomické), jednak mistem к ukájeni našich potřeb citových. V n e j I e p š i m případě milými koutky lidského tepla; v nejhorším pěstovanými ústrannimi sobeckého pohodlí. Naše sbory jsou příjemnými místy společných „duchovních zájmů", důvěrného bratrství, které se někdy nebezpečně blíží sousedskosti trochu baráčnické. Ale pokud jde o naše vztahy к bližním mimo rodinu a církev, tu se naše bída objevuje v celé nahotě: Zde jsme většinou ve střehu, raději „věcně kritičtí" než odevzdaně vroucí, vždy trochu podezíraví, v nejlepším případě „objektivně" neosobní - ale že bychom právě zde měli uplatňovat evangelijní požadavek lásky? To nás vskutku sotva ' napadne. A přece: „Bych jazyky lidský- i mluvil i andělskými a lásky kdybych neměl, učiněn jsem měď zvučící aneb zvonec znějící", platí pro celou oblast lidských vztahů. К bližním blízkým i velmi vzdáleným. - A z toho výčtu přívlastků, který Pavel uvádí pro lásku (jež má mit svou předlohu v Božím milováni všeho živého), pamatujme alespoň první: Láska trpělivá jest. Horlivě žádejte duchovních věci.) Horlivě! To znamená ne jako doplněk к vezdejšímu zajištěni - pro tu pověstnou „duševní rovnováhu", bez níž nás ani všechny naše milé hmotné statky těšit nemohou, a kterou potřebujeme, aby nás v našem bytečku vkusně zařízeném a pěkně vytopeném nemrazilo. To „horlivě žádejte" znamená daleko víc: Usilovně se snažte o účast na „duchovních věcech", totiž tak, že s nejpozornější citlivosti budete naslouchat slovu Kristova evangelia, aby se vaše nepokorná srdce otevřela Boží milosti, a vaše líné ruce chopily díla milosrdenství. Abyste vyrostli ze své malosti. Abyste dospěli к odpovědnému lidství omilostněných hříšníků, kteří dobře vědí, že nic vlastního zde nemají, ale že jim je všechno svěřeno к věrnému šafářštvi. Horlivé žádejte duchovních věcí, abyste nalezli vlastní místo ve světě, abyste objevili svou míru - a neupadali v zoufalství či tupou melancholii z konečnosti všeho lidského, ani se neopájeii bláhovým siláctvim. Horlivě žádejte duchovních věci, abyste pochopili, jaké je vaše posláni. - A to je ten třetí, v naši novoroční souvislosti nesmírně významný díl Pavlovy výzvy: (Nejvíce žádejte, abyste prorokovali.) Čtenář Písma zajisté ví, že tu Pavel nemá na mysli ani reálné či uvážené předvídání věci budoucích, tim méně věštění mágů (astrologů), ptakopravců a kněžek pohanských chrámů. Sám ostatně dodává ve v. 3: „Kdož pak prorokuje, lidem mluví vzděláni, i napomínání i potěšen i." Prorokovat znamená především v tomto biblickém pojeti mluvit zřetelně. Ne v hádankách, ne jazyky. Protože „když by se sešla všecka církev spolu, a všickni by jazyky mluvili, a vešli by tam i neučeni i nevěřící, zdaliž neřeknou, že bláznite?“ (23). Pokud jde o obsah prorokování, tu nelze jinak než navázat na tradici biblického proroctví a biblických proroků - na jejich soustavný dvojí důraz: Hospodin je svrchovaný Pán. A Hospodin je milostivý Pán - nejtrpělivěji pozorný lidské potřebě a nouzi. Vyžaк duje tedy toto prorokování - za druhé soustředěnou pozornost na plány, které má Svrchovaný s tímto naším světem. To zřetelně a konkrétně znamená (abychom hned uplatnili právě zmíněný první požadavek), že se právě jako lidé, kteří pro svou víru mají prorokovat, musíme pilně starat o všechny aktu» ální úkoly společenské pře» stavby, kterou náš svět prochází. 2e se budeme vzdělávat, ale i napomínat a potěšovat i v takových věcech jako je výroba a spotřeba, jako je spravedlivé rozdělováni hmotných statků. Že se budeme společně starat o vy» tvářeni předpokladů o m i r a s p r a* vedlnost v celém světě. Ale biblické prorokování znamená ješ» tě něco - a to je to „za třetí" a na» konec: Toto prorokováni nezůstává slov. Starozákonní' proroci jednají, zau chraňují bližní i celá města, opatřují potravu a staví zdi, hrdluji se o spravedlnost pro vdovy a sirotky, uzdravují od malomocenství a vydávají se v tak světské živnosti jako Daniel na dvoře Nabuchodortozorově. Realizuji slovo Hospodinovo v prostředí, v němž právě jsou - v poměrech Velikých, malých i nepatrných. Nejsou diváky. Kdovi ?Snad bychom skutečně začali nový rok, kdybychom skutečně stáli o lásku, horlivěji žádali duchovních věcí a kdybychom prorokovali v tomto biblickém smyslu: zřetelně, v starosti o svůj svět a ne jen slovy. Luděk Brož