Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1964 (XLIX/1-44)
1964-01-03 / No. 1
1 Otče nebeský, svěřujeme tvé lásce všecku touhu stvoření i všechny naděje světa. Postav pevné hráze nedůvěře a zlobě, ušetři svět nových marných krveprolití. Posilni všecky lidi, kteří odvážně a třeba osamoceně vykročili vytvářet ovzduší důvěry mezi národy. Pomoz i mně na mém světodějně klíčovém místě šířit pokoj. Stojíme znovu na rozhraní dvou roku. Silněji než na dřívějších předělech si však uvědomujeme nutnost i oprávněnost myšlení v množném čísle. Nejen jako jednotlivci, každý zvlášť na svém místě, nejen jako rodiny a křesťanské sbory, nejen jako skupiny a národy —stojíme na prahu nového roku. Za námi je jeden napínavý a pohnutý rok, který nás učil myslet v celosvětovém měřítku. Byli jsme vzdálenými, a přece i na dálku přítomnými svědky událostí, jimiž nás svrchovaný Bůh vzal do své .školy, abychom pochopili jeho záměry s jeho světem. Bezprostředně za námi jsou vánoce, svátky radostného a zavazujícího úžasu, že Bůh v Kristu navázal přerušené spojení se svým světem, že staví ze své strany most na náš břeh. A staví jej ve prospěch všech lidí. Když myslíme na celý svět z tohoto hlediska, jsme při uzávěrce právě minulého roku o něco chudší, i o n ě c o bohatší. Mohli bychom říci s Albertem Lutulim (slavil nedávno v natalské věznici 65. narozeniny), který se stal symbolem zápasu Afriky o lidskou důstojnost černochů a učitelem radikálně nenásilného boje o rovnoprávnost: máme mnoho důvodů к smutku, ale též к nové naději а к nové odvaze. Měřítkem rozvoje myšlení v celosvětových rozměrech se staly živelní pohromy a veliké katastrofy, na něž byl minulý rok tak nezvykle bohatý. Ale tato neštěstí se stávají prozřetelným Božím vedením, které nás odnaučuje myslit ve vyměřených rozměrech úzkých osobních nebo skupinových zájmů. Právě to, co potká naše bratry na druhém konci světa, probouzí hluboký pocit solidarity. Po otřesech půdy u Teheránu a ve Skopji, po důlní a železniční katastrofě v Japonsku, po záplavách pruhu pobřeží Atlantiku a události na řece Piavě — cítíme se silněji než dříve občany jednoho světa. Roste vědomé či nevědomé poznání, že si nemůžeme natrvalo stačit sami, že nemůžeme být natrvalo šťastni bez štěstí druhých lidí a bez vzájemných obětí. Toho si byli vědomi státníci více než stovky zemí celého světa, když připo- Oč jsme bohatší? jovali své podpisy pod dohodu o částečném zastavení atGmových pokusů. Ty podpisy se rázem staly nejcennějšími podpisy, které kdy něco potvrzovaly. Zdá se, že budoucnost může ospravedlnit naději proroků (tolikrát obviňovanou z blouznění), že válka se stane přežitkem. Pro zahanbení naší nedověry technika (tolikrát křesťany obávaná) se stala účinným prostředkem v prozřetelných rukou Božích. V době neuvěřitelně rozvinutých možností masového ničení válka se stala neschopnou prosadit spravedlivé i nespravedlivé požadavky. Zdá se, že to bude čím dál těžší, aby političtí pyrotechnici se odvážili založit požár. Všude ve světě po moskevských podpisech došlo к znatelné úlevě. Rýsuje se docela nové rozdělení světa: na ty, kdo nevědí s čím si hrají, když počítají se zbraněmi ABC jako s politickými prostředky — a na ty, kdo si jsou vědomi jejich nepoužitelnosti. Ale cesta к politice, která nebude počítat se strategií mezikontinentálních střel, bude ještě dlouhá a namáhavá. Tři výstřely v Texasu ji ještě ztížily. Vražda Kennedy ho otřásla světem. Nejen proto, že podle slov W. Lippmanna odhalila latentní chorobu Ameriky. Nad touto událostí se vnucuje Barthovo hodnocení právního státu : je jím ten stát, „v němž řád, svoboda, společenství, moc a odpovědnost jsou v rovnováze, kde žádná z těchto složek není zabsolutněna, že by ovládala ostatní. Stát, v němž by platila jen svoboda individua, nebyl bv státem právním, ale sklouzl by do anarchia“. — Smrt presidenta USA má však dosah širší. Jistota světa, zvláště po kubánské krizi, začala se stavět na vzájemné důvěře a úctě dvou vedoucích státníků obou velikých bloků. Jeden z nich byl nenadále odstraněn ve své vlastní zemi. Naštěstí se ukázalo, že Kennedy znal hranici této osobnostní politiky a hleděl pro soužití získat své spolupracovníky doma a upevnit dohody smlouvami. Z odstupu vidíme lépe, jak musel hájit svou koncepci proti zostřovatelům a dobrodruhům. Když v červnu 1963 v projevu к absolventům university prohlásil, že mír je rozumný cíl rozumných lidí, a že úsilí o mír je méně dramatické než úsilí válečná, ale o to důležitější — nikdo jistě netušil, jak tragické může být i úsilí o dohodu. Jeho častá kritická slova o nedokonalé svobodě ve vlastní zemi (myslel na diskriminaci černochů) a ostré hodnocení černošské otázky jako mravní krize celého národa vyvolaly místní studenou občanskou válku, jejíž se stal obětí. Byl nepohodlný těm, jimž byl nepohodlný jeho program: „I když dnes ještě nemůžeme odstranit ze světa rozdíly, můžeme při nejmenším aspoň přispět к tomu, aby svět přes rozdíly názorů zůstal v bezpečí. Neboť konec konců skutečnost, že jsme všichni obyvateli této planety, tvoří přece jen pouto nám všem v hloubi společné. My všichni dýcháme týž vzduch, nám všem leží na srdci budoucnost našich dětí a všichni jsme smrtelní.“ Ztráta J. F. Kennedyho v přítomné fázi hledání mírového soužití se však může stát ziskem. Ohlas, který ve světě vyvolala zpráva o jeho tragickém skonu, prozradil, že si lidé zvykli čekat od nejvlivnějších lidí světa největší státnickou moudrost. To může znamenat — a zřejmě znamená — závazek pro jeho nástupce. Nový president Johnson má prý schopnost usilovat o jednomyslnost v neprůhledných situacích doma. Snad ji osvědčí i v mezinárodní politice. Ale velikosti Kennedyho sotva doroste. Může tedy odchod veliké postavy probudit jednotlivoe i národy z nedospělého spoléhání к odpovědnému spoluvytváření osudů světa. Svět by neměl být přece závislý na jedincích. Lidé přece nejsou tvorové, s nimiž „se“ disponuje. Proto očekáváme s napětím vývoj situace v NSR. Odstoupil Adenauer, který se vzepřel světové tendenci po dorozumění a postavil zahraniční politiku na zostřovaném napětí mezi Západem a Východem. Přenášel odpovědnost na Spojené státy, ale podle potřeby jich nedbal. Poslední sondovací rozhovory v NDR a v Praze o možnostech spolupráce, otevření obchodních zastupitelstev v některých socialistických státech, dohoda o vánočních propustkách v Berlíně — to vše ukazuje, že snahy NDR začínají nacházet odezvu v hledání nových cest i u nové západoněmecké vlády. Je to historická chvíle pro demokratické síly v německém národě. Svět míru, v němž by slabí lidé byli bezpeční a silní byli spravedliví, bude možno připravit jen společným úsilím všech. Světové dorozumění se skládá z tisíců drobných pochopení a smíření, v nichž může každý člověk sehrát rozhodující roli. Tento světodějný úkol drobných lidí v celém světě postřehli spisovatelé a dramatici, kteří se stali živým svědomím lidu svých zemí. Západoněmecký Heinrich Bolí, švýcarský Diirrenmatt, berlínský Hochhuth, francouzský J. P. Sartre, americký Salinger Jsou jen někteří za mnohé. Cenný vklad do celosvětového zápasu za šťastný a lidský svět přinesli mnozí socialističtí autoři: Jevtušenko a Solženicyn, náš Blažek a Mňačko jsou příkladem jen namátkou vybraným. Na tomto pozadí vystupuje i úmrtí papeže Jana XXIII. jako ztráta nejen pro katolictví. Stařičký papež vstoupí do dějin jako upřímný hledač cest к jednotě křesťanů. Ale jeho encyklika Pacem in terris (Na zemi pokoj) se obrací na všechny lidi, katolíky i nekatolíky, věřící i nevěřící. Za Janova nástupce Pavla VI. začíná dokonce možnost rozhovoru s ostatními křesťany. Drobné reformy a hlavně ochota к pokání jako by slibovaly nové období předreformační. Potěšitelné je, že nejryzejší hlasy katolických myslitelů nevystupují před svět s nároky, ale uvědomují si závazek služby: „Jen církev, která vidí ve všech lidech syny jednoho Boha, bude se moci obhájit v novém bratrství a tím se stát hodnověrnou. Křesťané vydali všanc svátou věc lidí, neboť byli příliš líní, příliš nevzdělaní, příliš nezralí — a schovávali se za obrazy svého Boha, aby zastřeli svou dezerci“ z fronty proti smrti, krutosti, nouzi a hladu. „Důkaz Boží mohou křesťané podat jen životem, který v síle myšlenkové a v síle lásky, v oběti a v konkrétním činu spoluponese život nevěřícího bratra. Ze světových dějin nelze dezertovat. Katolicismus budoucnosti znamená proexistenci (život pro druhé), znamená spolu myslit, společně jít, plánovat a jednat dopředu a za všecky." (FriedStále vlče se stáváme svědky toho, jak se na stránkách našich kulturních týdeníků objevuje nové zamyšlení nad otázkou: Kdo je člověk? Je to otázka prastará a odpovědi na ni přinášela a přináší biologie, psychologie, sociologie, řada jiných věd i sama filosofie. I věřící člověk se ptal a ptá: Co jest člověk? A tak se musí ptát každá křesťanská dogmatika a etika. Avšak na rozdíl od všech ostatních věd hledá křesťan odpověď na tuto otázku ve zjevení Božím v Kristu Ježíši, o němž se dovídáme ve víře, a které vírou přijímáme. Ze zjevení Božího se pak učíme poznávat, co je Boží vůlí nad světem, se světem i ve světě a tedy také, co je Boží vůlí, když jde o člověka. Tato Boží vůle netkví v našem rozumu, ani ji nenajdeme jako nějaký přírodní nebo dějinný jev kolem sebe. Boží vůli nám musí Bůh sám zjevit a zvěstovat a on to činí svým svátým Duchem. Zprávu i svědectví o tomto Božím zjevení máme v Ježíši Kristu, o němž nám mluví Písmo svaté. Proto i při našem zkoumání, kdo je člověk, musíme vycházet z Písma a musíme se na něm orientovat. Světlo zjevení a jeho pravda, která oslovuje naši víru, nám přináší odpověď, kdo je člověk před tváří Boží a jaké je jeho určení v lidské rodině. V biblickém pojetí není člověk samostatným nezávislým jedincem, nýbrž Božím stvořením, jehož plné lidství je určeno dvěma spojnicemi: jednak v rovině svislé s Bohem, jednak v rovině vodorovné se spolučlověkem, nahoru s Bohem a napravo i nalevo se spolučlověkem, tj. s bližním. Individuální člověk, to jest člověk bez jakékoli spoutanosti se spolučlověkem a bez jakékoli odpovědnosti za něho je ve světle biblické víry pouhá pojmová hra, konstrukce a abstrakce. Takový člověk neexistuje — leda v hříšné vzpouře proti božskému určení, z něhož se chtěl emancipovat, uniknout, že zjevení v Pánu Ježíši Kristu vidíme, že naše existence je zásadně zakotvena ve společenství s druhým člověkem, s druhými lidmi. Přirozená nebo dějinná závislost lidského života na životě jiných lidí, např. rodičů, národa nebo rodu ještě neříká, že přímo k samé podstatě lidské patří spolulidství. Toto určení dává člověku Bůh, taková je vůle Boží s člověkem i o člověku. Hned stvořitelská zpráva o původu člověka, když chce charakterizovat podstatu lidství, nevidí jej jako izolovanou bytost. Člověk je obklopen celým stvořením, tvory i věcmi, ale co. jej činí člověkem v plném slova smyslu, je teprve spolučlověk. Vděčíme pronikavému bohosloveckému myšlení Karla Bartha, zcela biblicky orientovanému, že můžeme vyslovit větu: lidství znamená spolulidstvi, člověk je člověkem jen jako spolučlověk. Člověk dostal svůj božský, ale i lidský protějšek. Tak jako božské JÄ oslovuje lidské TY a očekává odpověď, tak lidské Já oslovuje a je oslovováno jiným lidským Ty a je za ně odpovědno. Člověk byl stvořen v podvojnosti jako muž a žena a v této souřadnosti a spoutanosti jednoho s druhým a v této odkázanosti jednoho na druhého je člověk spolučlověkem. Dokonalé uskutečnění tohoto plného a pravého lidství vidíme na Pánu Ježíši Kristu. On je normální člověk s oběma dokonalými vztahy: vzhůru к Otci a nalevo i napravo к lidským bratřím. Krásně to vyzpívali Bratři ze staré Jednoty: „Chtěls nám bratrem býti a nás к sobě vžiti, vítej Králi náš!“ Jako červéná niť se táhne celým Písmem v obou zákonech toto spoíučlověčství člověkovo. O stvořitelské zprávě (Gen 1, 27) jsme se již zmínili. Hned za ní (Gen 3, 12) čteme: „Řekl Adam : Žena, kterou jsi mi dal, aby byla se mnou ...“ A Kaina se ptá Bůh (Gen 4, 9) : „Kde je Abel bratr tvůj?“ V příbězích Josefových se vypravuje (Gen 44, 34) : „Služebník tvůj stal se rukojmím za chlapce u svého otce ... Proto prosím, nechť zůstane nyní tvůj služebník místo tohoto chlapce za služebníka svému pánu ... neboť jak bych iá vstoupil к otci svému, kdvby tento chlapec nebyl se mnou?“ К nejznáměiším jistě slovům patří starozákonní výrok (Lev 19, 18), který dvakrát opakuje Matoušovo evangelium (5, 43 a 22, 39) : „Milovati budeš bližního svého.“ Avšak abychom pro stromy nepřestali vidět les ! Nezapomeňme na starozákonní obrat Izrael. To není jen osobní jméno jednotlivcovo, to je i jméno kolektiva. Izrael je také Boží iid, církev staré smlouvy. Dotáhneme-li pak tuto linii do Nového zákona, setkáme se s pojmem rodiny Boží, v níž je Bůh otcem a lidé dětmi Božími a mezi sebou bratři. A týmž zájmem je určen pavlovský obraz i obrat sboru či církve jakožto těla Kristova. Tato zvěstná linie Písem by se zajisté bez nesnází dala rozhojnit o košatou řadu jiných biblických míst. Všade jsme sledovali i v našem malém výčtu přímo bytostný zájem biblického svědectví ukázat, že člověk je člověkem jen ve společenství s lidmi a v odpovědnosti za ně. Poslední obraz lidského těla s mnohými údy svědčí o tom zvláště výmluvně. Od má svou osobitost, samostatnost a smysl jen v souvislosti s živým těleni. Od, který by chtěl být nezávislý a samostatný, úd, který by se chtěl oddělit od ostatního těla a žít sl soukromě svou nezávislou existenci, byl by jen mrtvým údem. Bez těla, bez živého těla ztrácí smysl. A tak ie člověk člověkem jen jako spolučlověk. Dodejme ještě, že tento vztah souvislosti člověka s člověkem, tato spoutanost, solidarita a odpovědnost člověka za člověka se v Písmu nazývá láska. Láska je Boží určení s člověkem, láska , je Boží vůle s člověkem. Z lásky, skrze lásku a pro lásku byl člověk učiněn spolučlověkem. F. M. Dobiáš KOSTNICKÉ JISKRY EVANGELICKÝ TÝDENÍK rich Heer.) V takových hlasech se sbližují stanoviska nejlepších představitelů křesťanských proudů. A nejen křesťanů. Dramatický rok 1963 neiednou událostí naší víře napověděl, že „Bůh, ten kterýž stvořil svět, i všecko což jest na něm... učinil z jedné krve všecko lidské pokolení, aby přebývalo na tváři vší země ... není daleko od jednoho každého z nás ... i rodina je ho jsme“ (Skutky 17, 24 nn). My křes tané máme před ostatními lidmi na víc jen tu výsadu, že o tom smíme vě dět i tehdy, kdy jo to méně zřetelné než v roce právě minulém. Tato výsa da je závazkem, abychom to věděli i za jiné a pro jiné, abychom i na prahu nového roku byli lidmi naděje. Miroslav Heryán ČLOVĚK - SPOLUCLOVEK 3. LEDNA 1 96 4 - ROČNÍK XLIX - CENA 60 HAL. Práh, který dělí starý a nový rok, jsme překročili s nadějemi i se starostmi. Naše naděje se opírají o přesvědčení, že se lidstvo v uplynulém roce dostalo kupředu na cestě к dorozuměni a míru. Vstupujeme do roku, který je po dlouhých letech jednání předznamenán dohodou, že atmosféra země nebude již zamořována výbuchy děsivých vodíkových bomb a že nebude dále zvyšováno nebezpečí pro naše zdraví a zdraví našich dětí. Rozumíme však tomuto kroku zastavení atomových pokusů ještě ve větší šíři a hloubce. Nebyl to jen prach atomových mraků, který v posledních letech tiživě dopadal ha lidi zeměkoule. Byla to celá řada dalších skutečnosti, které tíživě svíraly křesťanské svědomi. Atomová hrozba doléhala na národy, pod jejím tlakem se zvyšovala nedůvěra, houstly sítě výzvědných služeb, vydávaly se ohromné prostředky, zatímco denně umírají tisíce hladem. Kolik svědomi vědců a jiných odpovědných lidi bylo sevřeno v kleštích atomového závodění. Technika hrozila přerůst mravní odpovědnost, strhnout lidstvo do propasti hrůzy.. Zdaleka nejsou všechny otázky dořešeny. Byl však učiněn první krok. Uzavřeni moskevských dohod je vyvrcholením dlouholeté mírové politiky SSSR. Nadějeme se, že v novém roce budou učiněny kroky další. Velikou službu na této cestě uvolňování napětí a dorozuměni prokázali lidstvu dva mužové, pro něž byl minulý rok posledním rokem jejich života. Myslím na papeže Jana XXIII. a na amerického presidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho. Minulý rok zůstane v dějinách rokem vydání encykliky Pacem in terris, kterou vyvrcholil nedlouhý pontifikát Janův. Kanadský kardinál a přítel Jana XXIII. užil biblického verše o Janu Křtitelovi, aby zhodnotil postavu zemřelého papeže: Byl muž poslaný od Boha, jemuž jméno bylo Jan. I když bychom sotva na pozadí svých tradic aplikovali biblické verše tak snadno na dějinné postavy, souhlasíme již s Legerovým tvrzením, že Jan XXIII. by! poslán Pánem Bohem, aby v sobě ztělesnil velice mnoho z pravdy jeho evangelia před světem. Jan XXIII. byl vskutku služebníkem Božím, který udeřil na tu strunu evangelia, která má ozvučnost v lidských srdcích, na strunu zájmu o každého člověka, na strunu pokoje a míru. Zavražděný president John Fitzgerald Kennedy byl mužem, který měl na Západě nepochybně největší autoritu. Jistě, že této autority užíval к upevněni (Pokračování na str. 2.) , Ш^Ш\ Na prahu nového roku