Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1965 (L/1-44)
1965-01-01 / No. 1
Iméno makedonského města Filip-, pis vstoupilo do dějin vn spojení s příběhem dvou mužů, kteří před dvěma tisíci lety určovali běh světové historie. Jejich vzájemný vztah byl tak těsný a srdečný, že jeden nazýval druhého synem a ten prvého naopak zas otcem. Ale časem je rozdílné názory rozvedly natolik, že syn otce zabil. Ne sice sám, byl jednim z řady spiklenců, ale jeho rána zasáhla nejcitelněji. Však znáte výrok, který ji bolestně přivítal: I ty, můj synu!? Ale tim krvavý příběh Caesarův a Brutův (to byli ti dva mužové) nekonči. Zavražděný Caesar našel mstitele, kteří zase Bruta zbavili života. Stalo se to v bitvě u Filippis a pověst vypráví, že se předtím Brutovi zjevil Caesarův duch s temnou hrozbou: U Filippis se sejdeme! Ani smrt tedy nepřerušila řetěz nenávisti a nepřátelství, v které se změnila někdejší láska. A takové to s lidmi bývá napořád: vydařený, slibný začátek, ale časem se všechno pokřiví a zvrhne, plakat se chce nad tim žalostným koncem. Apoštol Pavel Jistě znal případ Caesarův a Brutův. Mohl z něho vyrozumět, čeho se může dočkat i od sboru, který mu byl tak blízký a drahý, jako sbor filipenský. Vždyť i jej tvořili jen lidé a jejich láska Pevné pouto /Filipenským 1, 1—b) byla jen lidská láska; jaký jiný úděl by ji tedy mohl stihnout? Ke všemu nestrašila jen vzdálená předtucha, vyvstávaly už přítomné těžké stíny. I do Filippis zasáhla zlovolná činnost Pavlových odpůrců a jejich úsilí ještě zesílilo vědomím, že má volné pole, když byl Pavel na čas vězením vyřazen z apoštolské práce. ho Ale Pavla tyto stíny nelekají. Jesrdečný poměr к filipenským křesťanům se nemění a je přesvědčen, že také oni setrvají na dobré cestě, na kterou je on uvedl kázáním evangelia. Neboť je navzájem nepoutají žádné lidské předpoklady a pohnutky, nesblížila je žádná osob-ní přitažlivost, či dokonce konzlo, proto je také nemohou trvale rozloučit dočasné rozpory a výhrady. Dobré dílo, к němuž patří i příkladný vztah sboru a jeho zakladatele, začal ve Filippis sám Kristus. Ten, který nezačíná nic naprázdno, zkusmo a nepromyšleně, ten neproměnný ve své osobě i v svém působení, jestliže začal, jistě také dokonči, navzdor všem překážkám a zdánlivým zvratům. Apoštol píše, že si jc tím jist. Může si být jist, vzpomene-li sám na sebe. Byl by kdo někdy uvěřil, že se z urputného farizejského protivníka evangelia milosti stane tohoto evangelia nejhorlivějši zvěstovatel? A hle, milost Kristova to přece dokázala! jestliže člověk sám zakusí její nepřekonatelnou moc, bude s důvěrou a trpělivě očekávat, že se tato moc stejně projeví i jinde. Proto apoštol nevystaví ani slůvko obav a pochmurných předpovědí, prostě jen děkuje. Za dosavadní duchovní růst a prospěch filipenských bratří, který přijímá jako závdavek KOSTNICKÉ JISKRY EVANGELICKY TÝDENÍK a záruku mnohem rozsáhlejšího a hlubšího procesu, jejž očekává v budoucnu. Budoucností mu přitom nejsou bezprostředně nadcházejíc! dny a láta, ale onen nový Cas a nový věk, kdy se Boži spasitelné dílo při člověku dokoná a dovŕši — tento nový věk nazývá dnem Kristovým. A v jeho světle vidi a posuzuje svůj filipenský sbor, v tom světle blednou všechny lidské stiny, a naopak se zhodnocuje a vzestupuje všechno kladné a nadějné. Také důkazy lásky filipenských přátel к němu samému; už to nejsou jen jednorázové projevy chvilkové a prchavé příchylnosti, ale první články nerozpojného řetězu neošemetného milováni, jimž Bůh navždy spjal kruh svých věrných milých. O to právě jde, nenechat se strhnout к ukvapenému, hněvivému úsudku o lidech na základě okamžitého stavu věcí. Neučinit přechodnou situaci rozporů a protikladů klíčovým východiskem pro všechny přiští časy. Nevidět z druhého člověka jen onu úzkou výseč, kterou se nás právě dotýká a s námi třeba sráži, ale obsáhnout jej pohledem dostatečné šiře a dostatečného dosahu. Aby zachytil i náznaky Boží milosti, která již začala působit, a aby povážil i výsledky a důsledky jejího zásahu. Čili, řečeno trochu zjednodušeně, vidět již člověka, jak bude vypadat v nebi, a tak ho také přijímat. Nebpť v tomto vidění přestává být bližní bližnímu peklem, ale stává se důvodem к ustavičným díkům, kdykoli naů jen vzpomeneme. Město Filippis vstoupilo do dějin jako kulisa krvavého dramatu Brutova a Caesarova, je na čase spustit za tímto dramatem definitivně oponu a začít nový kus. Odehrává se tamtéž, jen osoby jsou jiné: Pavel, služebník Ježiše Krista, a svati, kteři jsou v městě Filippis, s biskupy a jáhny. A na začátku i na konci zaznívá slovo o milosti a o pokoji. Bedřich B. Bašus 1. LEDNA 1 9 6 5 — ROČNÍK L STALO SE Apoštol Pavel a jeho pomocníci pod tlakem Ducha svátého museli změnit své plány a přepravit se do Evropy, odkud slyšeli v Božím zjeveni volání o pomoc. Když na evropském břehu přišli do Fiíipis, hlavního města Makedonie, mělo za sebou toto město už čtyři století bohaté historie. Duch svátý nutí revidovat záměry a učí citlivě reagovat na potřeby lidí, kteří mohou hladovět a trpět 1 na místech věhlasných. Město Filipis založil makedonský král Filip, otec Alexandra Velikého. Po svém zakladateli byla královská residence také pojmenována. Výhodná poloha, úrodné zázemí a nedaleké doly na stříbro a zlato podpořilyr rychlý růst v kvetoucí město. Ale město se nedočkalo toho, po čem snilo. Alexander Veliký se ze své veliké výpravy za dobytím celého světa nevrátil. Smělý sen světové metropole zhasl, Filipy zastínil Řím, který si rychle podmaňoval jednu oblast kolem Středozemního moře za druhou, a dobyl i Makedonii. Římané brzy ocenili hospodářsky a vojensky výhodnou polohu města, jímž procházely pobřežní obchodní cesty a kde byl soustředěn obchod mezi Evropou a Asií, které se v nedalekých Dardanelách přibližují na dohled. S rychlostí, která nás dnes naplní obdivem, vybudovali sem cestu, Via Egnatia jí říkali. Ráz města se rychle měnil. Vedle původního obyvatelstva řecko-makedonského se sem stěhovali Orientálci, i Židé tu měli malé ghetto, bez synagogy. Ale ráz dávaly městu rodiny římských legionářů, kteří se tu usazovali po splněných letech služby. Bývalé město královské se stalo římskou vojenskou kolonií. Císař Augustus městu propůjčil zvláštní privilegia, například „italské právo“. Městští úředníci tu měli titul prétor a liktor jako v Římě. A občané tu měli vznešené výsady římských občanů, jichž se tu i Pavel jednou dovolal. Na Východě, na samém prahu Asie, vyrostl tu „malý Rím“. V městě se prosadil „římský způsob života“, snad ještě římštější než v Římě samém. I v módě držely Filipy krok se svým velikým vzorem: nosily se látky, barvené do různých odstínů importovaným purpurem. Ale filipský „dům módy“ měl se stát středem pozornosti ještě z jiného důvodu. V polovině 1. století, nejpozději v roce 52 po Kristu, sem přijel apoš VE FILIPIS tol Pavel, doprovázen Sílou, Tímotheem a Lukášem. 1 zde hledal pro své poselství opěrný bod v synagoze, ale ve městě žádná nebyla. Jsou tu vůbec Židé? V sobotu je našli za městem u řeky, kde po vzoru předků v Babylóně vzpomínali na Sión. Pavlovo svědectví o splnění Božích slibů v Ježíši Kristu našlo otevřený sluch 1 otevřená srdce. A nejen u skupinky Židů a jejich přátel u říčky Gangites. Evangelium tu zasáhlo do života lidí: vracelo důstojnost lidem, kteří se stali hříčkou a prostředkem zisku v ruce vykořisťovatelů (jako byla dívka, posedlá „duchem pythijským“), a vytvářelo pouta vzorového společenství víry a lásky (jaké bylo v domě Lydle a žalářníka). Po šesti letech Pavel napsal svému milovanému sboru „zamilovanou epištol u“. Nebyla asi jediná. Rámcovým podnětem této jedině zachované byl bohatý dar, poslaný filipským sborem Pavlovi, který byl právě ve vězení (asi v Efezu nebo v Ceasareji). Ten mu doručil věrný pracovník fllipského sboru Epafrodites. Jeho úkolem nebylo jen odevzdat dar, ale i nějaký čas u Pavla zůstat, pomoci mu v jeho potřebách a zvláště prohovořit aktuální otázky sborového života. Epafrodites však vážně onemocněl. Uzdravil se sice. ale dopis nese ještě čerstvé stopy úzkosti o život spolupracovníka, jehož si Pavel zřejmě velice vážil. Posílá ho zpět do sboru, aby rozptýlil úzkost, kterou o jeho zdraví ve sboru mají. Ale je ještě jeden důvod urychleného Epaťroditova návratu. To prozrazuje dopis, který chceme společně jako čtenářský sbor našeho listu v prvním pololetí společně číst a promýšlet. Vyjadřuje citlivou a hlubokou solidaritu Kristových svědků. Ani těžkosti, ba ani hrozící martýrium je nezbaví radosti a vnímavosti pro potřeby druhých a pro potřeby Kristovy věci. A to, co je křesťanům pro Krista někdy snášet, neodradí je od cesty služby a oběti, ale ani je nenaplňuje pýchou, která by se povyšovala nad druhé — ty méně důsledné a méně riskující — a která by trhala tělo Kristovo. I to se stalo ve Filipách. Proto odtud Evangelium nastoupilo tišší, ale vítěznější cestu, než byla cesta dobyvatele Alexandra Makedonského. A kde ta cesta tak světlá nebyla, tam byla vina na jeho nehodných nos'telích. M. Heryán Ale zbav nás od zlého, amen. Zbav od zlého, to věz všelikého, jež by nás potkati mohlo, a zvláště od konečné nekajícnosti a tak od věčného zatracení. Amen, to jest: Tak se staň! A matka má učila mě fíkati: Amen, tak Bůh dej! HUSOVA VZPOMÍNKA NA MATKU Z VÝKLADU MODLITBY PÁNĚ 1412. Alianční týden modliteb (4.-9. ledna 1965) Jeden z významných činitelů křesťanského ekumenického hnutí nedávno pověděl: „Nemluvte o jednotě církve, jestliže nechcete spolu žít v obecenství.“ A toto obecenství je ovšem v základu tvořeno aktivní účastí u Slova Božího, v modlitbách a v účinné službě. Na počátku roku se na mnoha místech ve světě scházejí jednotlivé křesťanské sbory ke společným modlitebným večerům a společně prosí Pána církve o dary, potřebné к životu víry, lásky a naděje. I když tyto potřebné dary mají stále tentýž charakter, přece rok od roku bývá určeno téma, které klade důraz na tu čl onu závažnou stránku křesťanského života. Alianční týden modliteb na počátku roku 1965 bude mit za hlavni láma „Obživeni církve“. Žalm 85, 7: „Zdaliž ty, obrátě se, neobživíš nás, tak aby se lid tvůj veselil v tobě?“ Obživení církve není reorganizace církevního aparátu, ani pouhé vymýšlení nových metod práce. Zdrojem obživení je Bůh ve své slitovné lásce к lidem, jeho živé obnovující Slovo (první večer, texty: žalm 85; Jan 15, 1—8). Ohniskem obživení, odkud vyzařuje pravda i moc Božího království, je druhá osoba Boží, Pán Ježíš Kristus, jeho dflo smíření a vykoupení (druhý večer, čtení: Skut. 4, 1—4; 13—21). Božím činitelem v obživení je pak zejména Duch svátý, jeho působení skrze Slovo, obvinění hříšníků z jejich vin a potěšení v plné milosti Ježíše Krista (třetí večer, texty: Skut. 1, 13—14; 2, 1—4; 38 až 41). Tato působnost trojjediného Boha má pak jako nejbližší předmět obživení církve, kde má být zjeveno panství Kristovo, kde má být horlivost pro Boha a jeho věc na žerná, kde převládá duch pokání a očekávání na Boží slitování (žalm 1, 3—8; Málech. 3, 1—10). Jako výsledek obživení Je pak i nová poslušnost a nové poslání církve pro všechen svět, oživené vědomí, že evangelium je kvas lidského společenství, aby byly napravovány všecky cesty člověka a obnoveny a upevněny základy spravedlivého soužití lidského i mravní zásady. (Pátý večer, texty: Skut. 2, 37—47; 4, 31—37.) A ovšem poslední dosah obživení nemůže být jiný, než přijetí úkolu: ... až do posledních kohčtnmemó. Zde bude místo pro díky za''službp- Sřangelia, jak se dosud корвкц :i nÍMHL 1$р.ич Ml.. pro prosby, aby z í vzešla nová úroda, ty: Izaiáš 35; Skut. 1, natím- pro" ekumenickou aktivitu při íjklimenické radě církví v CSSR doperučtVíe •tírkevním sborům, aby poližily prvního lednového týdne к modlitebhýnľ' shromážděním se zřetelem к uvedenému tématu. Prosící církev je církev naděje. J. Michal • -í : ' SNÍMEK o. karaska Do Husova jubilejního roku Když před půl stoletím jsme v Čechách vstupovali do roku pětistého výročí kostnické hranice Mistra Jana z Husince, bylo to v dusném ovzduši první světové války. Rakouské úřady se tehdy zvlášf zostřenými příkazy snažily za každou cenu ztlumit každý veřejný projev. Vnitřně narušené a rozpadávající se monarchii zdála se postava Mistra Jana zvlášf nebezpečnou. A proto к důstojným oslavám jubilea byť sebe méně manifestačního rázu nesmělo vůbec dojít. I odhalení pomníku v Praze na Staroměstském náměstí od sochaře Ladislava Šaiouna muselo se „odbýt" bez sebemenší okázalosti v naprostém tichu. Stráž s chocholatými přilbami obcházela kolem pomníku, aby nedovolila položit sem ani kytici kvétů. Přes toto opatřeni byl pomník, zvlášf přes noc přímo zatopen ve spoustě kytic a věnců. - To byl neutajitelný hold národa největšímu ze synů české země. - Radu let se v protestantských církvích a ve svobodomyslných institucích konaly přípravy к důstojným vzpomínkovým slavnostem roku 1915. Psalo se v časopisech, chystala se vydání pamětních a obrazových publikací, jubileu byla připisována hudební a zvláště pěvecká díla a i výtvarníci nezůstávali v pozadí. Mnoho z toho bylo uskutečněno i když s velkými obtížemi, vyšlo více článků i k nih s „vybílenými" odstavci, slavnosti však mohly být jen vice méně soukromého rázu, a to hlavně v uzavřených místnostech. Připravované tábory lidu pod širým nebem byly přísně zakázány. Za docela jiných okolnosti vstupujeme do roku 550. výročí posledních měsíců života Mistra Jana. Snad jsme v přípravách zůstali trvale pozadu za rokem «915, ale zato bude možno uskutečnit mnohem více než dovoloval válečný rok pětistého výročí Husova skonu v plam«'' nech. Bylo by však málo, kdybychom měli zůstat jen při jubilejních vzpomínkách na poslední měsíce Husova života v kostnickém vězení, na vznik řady traktátů, kázání, Reči o míru pro koncil a zejména srdečných dopisů a konečně na koncilové jednáni v Husově při se závěrem v plamenech hranice na břehu Rýna. Ve středověku hořelo nesčetně mnoho hranic. Byly jich stovky, ne-li tisíce. A přece kostnická hranice Mistra Jana je nejen jednou z nejznámějších, ale stává se takřka typem. Husova postava nám musí zazářit opět víc než kdy jindy všemi rysy jeho portrétu pronikavěji osvětlených z více stran, všech složek jeho pracovního úsilí i všech výsledků jeho mohutného vlivu. Mistr Jan svým životem, svým hlubokým zájmem a láskou o člověka i jeho duši, svou usilovnou prací na poli theologie, vědy, pedagogiky, hymnologie, jazykovědy a umění, svou učitelskou a pastýřskou činností, v neposlední řadě velkou láskou к těm nejbidnějšim, utlačovaným a poníženým, svým neohroženým bojem za nezadatelná práva každého člověka a konečně svým věrnostním po<tajem к Písmu a slyšenému Božímu hlasu je světlem, které přes mezníky staletí stále mluví živou řečí I: nám všem. A bylo by velkým nevděkem tuto řeč ve vší její mnohostrannosti neslyšet a neporozumět jí. Snad ze nám zdá, že o Husovi toho víme již tolik, že již není možno objevit něco nového a neznámého, co by zplastičnilo a do dalších podrobnosti dokreslilo jehc obrer. Úkolem jubilejního roku však ner.i jen vynášet na světlo nové porhatky, ač jsme za každý objev veřiee vděčni, ale jde také o projev věrnosti к jeho odkazu. Rádi se nazýváme národem Husovým, naši krásnou zemi často jmenujeme zemí Husovou, nejednou přiznáváme, že žijeme z jeho odkazu a při tom musíme upřímně doznat, že ještě mnoho, mnoho se nedostává, aby tato tak často opakovaná rčení byla skutečnou pravdou. Leckdy jsme ochotni jen vytrhávat některé stránky, jen některé barvy ze spektra tvořícího tu jasnou zář a zapomínáme, že teprve v souhrnu se nám objevuje Husova velikost v patrném rozsahu. Má-li být vděčně vzpomínáno Husovy pomátky v jubilejním roce 550. výročí kostnické hranice, musí se představovat Hus celý, a to v plné šíři jeho významu v odkazu, který má být rozkazem. Tak tomu rozuměla i Světová rada míru, když pro rok 1965 vybrala právě 550. výroči Husova mučednického škorní v Kostnici, aby se víc než kdy jindy po celém světě připomínal Mistr Jan jako světová osobnost pronikavého významu a neobyčejného dosahu v účinu a příkladu života, dila a konečně i smrti. Jubilejní Husův rok zapadá však i do jubilejního ročníku našeho časopisu, jemuž kostnický n^učedník vlastně propůjčil jméno. Kostnické jiskry vstupuji do padesátého ročníku, v němž snad zase víc než kdy jindy bude věnována pozornost světlé postavě Mistra Jana z Husince. Jestliže se Husův jubilejní rok stává svým způsobem záležitostí světovou, zůstává tim spíš předmětem pozornosti celého našeho národa a v neposlední řadě těch, kteří se zdobí jeho jménem. „ Timoteus Č. Zelinka