Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1970 (LV/1-44)

1970-04-08 / No. 14

\ KOSTNICKÉ JISKRY EVANGELICKÝ TÝDENÍK I tohoto kratinkého úryvku líče ni života apoštolské církve čtu trojí poučení к něčemu, oč vedeme v cír­kvi posledních let spory. I. Jest křesťanská bohoslužba. „Služby Páně konali,“ čteme tam o předních antiochenských. Ačkoli se zdá, že Nový zákon skoncoval s bo­hoslužbou, jak jí rozuměl Starý zá­kon, a nemíní se к ní už vrátit; uží­vá kultických pojmú náboženských v proměněné podobě, pro civilní úko­ly denního života. A ačkoliv se dnes s oblibou tvrdí: nejde o službu Bo­hu — o kult, ale o službu bližnímu — o prostý denní život ve věrnosti pravdě a ochotě к pomoci. Chceme s tím souhlasit; a přece naše věřící srdce touží po chvílích setkání se svým Pánem, po chvílích' ujištění Boží láskou a blízkostí, po plném odevzdání. Protože přece ne- К připomenutí Sk 13,1 4 jde v naší víře jenom o učení; ne­jde jen o jakýsi program, který lu vyslechneme a pak jdeme do díla. abychom ho uskutečňovali. Jde o živého Pána Boha, našeho Otce v nebesích; a jde o živého Pána Ježíše Krista, našeho bratra, ve všem nám podobného kromě hříchu. Víra v té nejhlubší podstatě znamená vztah, vztah důvěry a lásky к Bohu. A jako každý vztah lásky, také víra touží po tom, aby se mohla projevit, aby mohla prožít sebe sama. Chvála Pánu Bohu: přece jest křes­ťanská bohoslužba. Myslím, že právě dnes je veliká věc mít tyto chvíle ztišení, pokory před Božím slovem, chvíle radostných i smutných vyzná­ní, díků a proseb. Neboť nám v mo­derním technickém věku hrozí ne­bezpečí, že se život stane jakousi rozumně uspořádanou záležitostí, čis­tě účelovou; jako by příkladem pro nás byl dobře fungující stroj. Tu je nebezpečí, že se z živých lidí, osob­ností, staneme jen součástkami, všechno osobní v našem životě bude popřeno a přestaneme mít cenu jako neopakovatelní jedinci. — V čase, kdy se staří a nepotřební lidé od­sunují do účelových zařízení domo­vů důchodců, abychom se s nimi nemuseli obtěžovat: kdy se umíra­jící posílají do nemocnic, abychom se nemuseli dívat na jejich smrt — má velikou cenu v bohoslužbě si uvědomit znova, že není na světě jenom to, co je účelné; v obecen­ství s Pánem Ježíšem Kristem, v pří­tomnosti jeho slova a Ducha prožít něco, co se nedá vyjádřit početně: totiž skutečnost, že nás miluje bez ohledu na to, jaké místo zastáváme. II. Jest vlastní, přímé dílo В o­­ž í v tomto světě. Je mnoho úvah v posledních letech o — jak se říká — anonymním Kristu: Kristu, který je skrytý a skrytě pracuje. Uvažuje se takto: Kdekoliv se děje ve světě něco dobrého, pravého, ryzího — tam působí Pán Ježíš Kristus; je to jeho dílo. I když ti, kteří toto dílo konají, nevědí, že konají dílo Kris­tovo, nevěří v něho, neumějí ho po­jmenovat — přece jsoH v jeho služ­bě. Nepochybně je také nepřímé pů­sobení Pána Ježíše Krista. Slovo jed­nou vyřčené se rozléhá světem; „do končin země dojde hlas jeho.“ Prav­divost evangelia se prosazuje i v pouhých útržcích a ozvěnách jeho zvěstování. Mnohé rozhodnutí osobním životě, leckterý politický či v sociální plán, nejeden postoj a pře­svědčení jsou vyvolávány Kristovým slovem mezi lidmi známým, ačkoliv lidé nevědí, že je to jeho slovo. Tak působí Ježíš Kristus ve světě i ne­přímo; dotýká se lidských srdcí ne­poznán. Ale toto nepřímé jeho dílo není slavnější ani přednější než jeho dí­lo bezprostřední, přímé. O něm je zde řeč. Duch svátý jmenovitě po­volává ke své službě: „Oddělte mi Barnabáše a Saule к dílu, ke které­mu jsem je povolal.“ Oni vědí, v čích jsou službách; vědí, kdo je po­sílá a jaký je jejich úkol. Slovo spasení je tímto vlastním Božím dílem mezi lidmi. Pán Bůh chce, aby se lidé o něm dověděli. Miluje-li svět, nespokojuje se tím, milovat ho jakousi anonymní láskou, která ovšem nás zahrnuje dobrým, i když o tom nevíme a když to ne­uznáváme: Každý den a každý dech máme z lásky Boží. Ale Pán Bůh, protože nás miluje, se nespokojuje touto anonymní láskou: Chce, aby­chom jeho lásku poznali, abychom na ni odpověděli, opětovali ji. Jistě je veliké, když každý den přijímáme dobré z lásky Boží, ač o tom neví­me; ale oč větší musí být vědět o tom, radovat se z této lásky, proží­vat ji! Toto Pán Bůh chce, toto má na mysli: abychom přijali milost Bo­ží. Proto posílá slovo svého spasení. A toto dílo jeho spasení nesplývá ani se neztotožňuje s nějakou hu­mánní dobročinností, neho s praco­vitou pílí věrného denního života, nebo snad s občanskou aktivitou ve společnosti. Budiž: to všechno může být z Kristova Ducha; a věrný křes­ťan patrně bude na místě v humán­ní dobročinnosti, i pracovat bude věr­ně a pilně, a společensky angažovat se bude — a přece Pán Ježíš tu mluví o svém vlastním díle a říká: „Oddělte mi Barnabáše a Saule.“ Jde o oddělené dílo, které nesplývá s ničím ostatním. To je úkol církve: zvěstovat evangelium, lásku Boží, vo­lat ke spasení. Kdo jiný má plnit tento úkol? A kdyby měla církev přestat zvěstovat evangelium, pak by byl za čas konec i s tím nepřímým působením, o kterém jsme hovořili. Není-li hlasu, zanedlouho utichne i ozvěna. III. Jest nezadatelné poslá­ní církve na této zemi. Ti apošto­lově — misionáři nejsou posláni ně­jakým tajným vnuknutím ani nejdou z osobního nadšení; nýbrž modlitbou, postem a vzkládáním rukou je cír­kev pověřuje к té službě. „Tedy pos­tíce se a modlíce a vzkládajíce na ně ruce, propustili je.“ Možná, že by­chom byli na lom lépe, kdybychom dokonce i bohoslovce ke studiu vy­bírali ve sborech a posílali je stu­dovat z pověření sborů a nenechá­vali to na nich, kdo chce a komu se zalíbí. V každém případě sbor povolává svého kazatele — a věřte, že nelze na kazatelně v síle stát, aniž bychom byli podpíráni bratr­stvem, které nás obklopuje. Ze spo­lečné viry všech, z jejich úvah i zá­pasů roste také kazatelovo zvěstová­ní. Dokonce ani misionář mezi po­hany nejde sám za sebe, ale je vy­sílán společenstvím jedné víry a jeď-' noho Ducha. A tak si Pán Bůh zřídil na světě svou církev za ručitele zvěstování evangelia. (Když řeknu církev, pak míním ovšem obecenství bratří, ne nějakou instituci, úřad církevní.) A my se tomuto úkolu žádným způsobem nesmíme zpronevěřit. Jest­liže se hovoří o sebezapření církve, rozumím tomu tak: Nemáme sebe ja­ko církev prosazovat, nemáme pěs­tovat svou slávu a dohlížet na svou autoritu, nemáme hledat pro sebe výhody. Ale nerozumím tomu tak, že by měla církev zapřít své poslá­ní, to jest jinakost, zvláštnost, svou oddělenost uprostřed tohoto světa. Nerozumím tomu tak, že by měla splynout s obecuýni humánním hnu­tím za lepšího člověka. Neboť cír­kev je dlužna zvěst nejen o lid­skosti člověka, ale víc: o království Božím. Milan Hájek Nevím, kolikrát se vám to stalo a zde jste to vnímali také tak bolest­ně — mě vždycky rozzlobí, když se někomu povede obecnou pravdou 'za­mluvit konkrétní potíž tak, že od ní odvede pozornost. Mám na myslí tuto situaci: rozhovor se soustředí na nedostatek v církevním životě, se kterým sl zrovna nevíme rady. Máme např. trapný pocit, že nezná­me ani celkovou koncepci, jak jej napravovat, a bojím se, že к tomu nemáme ani vnitřních sil ani vnější způsobnost a obratnost. A tu se' ně­kdo plamennými slovy rozhovoří např. o potřebě pokání, Ducha sváté­ho apod. Vše, co řekne, je naprosto správné, a dokonce to patří к zá­kladům naší viry, ale výsledek jeho projevu, ať zamýšlený či nezamýšle­ný, je ten, že pozornost se od onoho nedostatku odv,ede tak dokonale, že se pro jeho nápravu ani nepokusíme něco udělat a všechno zůstane ve starých kolejích. A možná, se něko­mu ve světle těch základních sku­tečností, o nichž tak obšírně a hlu­boce byla naposled řeč, onen nedo­statek nyní jeví jenom jako zaned­batelná drobnost, která by nám ne­měla kalit radost ze spasení. Mně se však vždy při takové příležitosti vtírá obrázek faráře, který nedo­­de povědět nic kloudného člověku, který к němu přišel o radu ve svém rodinném trápení, a proto jej odbu­de pobožnými řečmi o našem lid­ském Ihříchu a Boží milosti. Řečmi, které jsou naprosto podle katechis­mu, ale tomu tazateli zní teď prázd­ně a hluše. Takto ovšem nemyslel Jan Heller závěr svého výstižného, zcela kon­krétního článku „Ještě krize far­nosti“ v Kj č. ll?/70. Jeho návrh, „iprémyslit znovu to, co v církvi ko­náme, pod hlediskem, jak v tom všem přichází к slovu samo Slovo, Kristus“, nechce celou bolestnou kri­zi farnosti zamluvit a odsunout, nýbrž chce její nápravu orientovat к pravému měřítku, a tak ji pro­hloubit. Přece se však obávám, že by v našich poměrech”' mohl být i tento závěr chápán s účinkem od­kladným: nejprve budeme jenom „znovu promýšlet“, a teprve pak, až s tím budeme úspěšně a úplně ho­tovi, teprve pak budeme zralí, aby­chom mohli přistupovat к nápravě. To by ovšem zase znamenalo odklad (pro někoho možná velmi vítaný) do nedohledna, protože nikdy Si pře­ce nebudeme moci myslet, že ten prvý úkol jsme už zvládli úplně a úspěšně. Rozumím proto Hellerovu závěru tak, že toto promyšlení jako základna nápravných opatření se má dít současně se snahami o nápravu. Přitom může jít o promýšlení vý­slovné, formulované v celé šíři jako samostatná úvaha nebo jen jako odů­vodnění nápravných pokusů. Promýš­lení funkčnosti všeho našeho konání se ovšem může dít také jen impli- Ještě ke krizi farnosti Miroslav "Bula citně, tj. mlčky tak, že ne papír se formulují jen konkrétní výsledky a závěry, takže jejích hlubší podklad zůstává zatím nevysloven а к jeho formulací by došlo teprve tehdy, je-li to к vyjasnění sporného stanoviska а к odstranění nedorozumění potřeb­né. Ale to už jsou podrobnosti, které se týkají především techniky a hy­gieny rozhovoru — hlavní věc je, aby tento rozhovor začal. A zde je veliká příležitost i odpovědnost pro náš tisk: poskytnout reformním ná­vrhům možnost zveřejnění. Vím už o dvou: referát M. Rozbořila na fa­­rářském kursu, o němž je zmínka v Kj č. 10 (nesprávně 11) z 4. 3. 1970, a pokus o koncepci církve Jar. Staňka z Huslenek. Je ml ovšem jas­né, že přinášet aspoň ve stručném výtahu takové těžké příspěvky je pro časopis méně výhodné a pro čtená­ře méně pohodlné, než např. povíd­ky a články historické, nad nimiž netřeba tolik přemýšlet, natož se ně­jak rozhodovat. Snad je také jasné, zda křesťanské víře je bližší úporná myšlenková práce, čl klidné spotře­bitelské podřimování. Pro tuto práci zatím jen dvě po­známky. Obecně se považuje za sa­mozřejmé, že farář každou neděli káže své vlastní kázání, po příp. i více než jedno. Ať je zdráv nebo jej bolí zuby, ať má v rodině soulad nebo se právě nepohodl se ženou, či má trápení s dětmi, ať ho přiskříplo cokoliv jiného — každou neděli s neúprosnou pravidelností, ber, kde ber. Podle mých zkušeností laického kazatele je tento požadavek nad sí­ly průměrného faráře, kterého pří-Co potřebuje člověk na službách Božích? Po pravdě vlastně Bůh chce mluvit sám svými službami. Užívá к tomu služby lidské. To mno­hé pohoršuje. Má člověk právo mluvit rqzhodné, neoddiskutovatelné slovo? Ano, člověk sám nemá к to­mu právo a může i zneužít a velmi často zneužil svého postavení slu­žebníka Slova Božího. Ale Bůh přes­to chce užívat lidské služby a člo­­věkem vyřizovat svou vůli. Pak Bůh opravdu mluví v službách Bo­žích. mo nutí к abstraktnímu opakování základních pravd způsobem nekon­krétním, odtrženým od skutečného života a myšlení naší doby. Nápra­vu vidím ve střídání kazatelen (mi­mo jiné) s následnými rozhovory o odezvě kázání. Hledající mladý, člověk sl v Praze může vybírat, jak to J. Heller plastic­ky líčí; pro jeho hledání, sborově dosud nezakotvené, jsou tam pod­mínky. Avšak na venkově — a v ma­lém městě je tomu jinak — tam ie 1 hledající mladý člověk, pokud zů­stává v rámci jedné církve, vydán na milost a nemilost jen jednomu sboru a jednostrannosti jeho faráře a celého sborového ovzduší. Pokou­šel jsem se jinde (např. KR 1969 č. 7, s. 147) naznačit, jak nejen pra­vé pohoršení evangelia, nýbrž také jak falešné pohoršení ze zastaralos­ti našich myšlenek nebo formulací našeho výkladu evangelia vzdaluje lidi z našich bohoslužeb — u mla­dých lidí tak tomu je a bude stále větší měrou. Proto mám za to, že se sbory nesmějí uzavírat do svých důrazů a jednostranností s bojovně nebo posměšně nedůtklivým zahro­­cenim proti sborům jinak orientova­ným, nýbrž, že zásada rodiny, v níž „všichni si pomáhají a hlavně všich­ni spolu mluví“, i když — a právě tam, kde spolu nesouhlasí, by mě­la platit také v nadsborové pospoli­tosti, ve vztazích mezi sbory. Je-li stanovisko poslední synody ev. cír­kví v Porýní, jak o něm referuje J. Otter v Kj č. 11/70, že totiž je tře­ba různým názorům pozorně naslou­chat v dobré naději, že jim jde sku­tečně o Krista a nikoli o „jiné evan­gelium“, nejen podle pěkných slov, nýbrž vpravdě také naším stanovis­kem, měli bychom je také institucio­­nalizovat. Měli bychom je zajistit institucí, tj. promítnout do připra vovaného církevního zřízení. Tak se nám střídání kazatelen a rozhovory o kázání i z tohoto docela jiného přístupu zase dostávají do popředí. A jde i o druhou stránku věci: o člověka. Bůh chce pomoci a pomá­hat člověku. Jak je vnitřně seřízen a sestrojen člověk, aby mu mohlo být poskytnuto to, co vskutku po­třebuje? Tu snad lze říci, že dnešní - člověk je ve stavu naprostého roz­čarování ze všech velikých a krás­ných a zvláště autoritativních slov a řečí; slyšel už tolik velmi „krás­ných“ slov, která se ukázala klam­nými a lživými, že na všechno už jen „kašle“ a bouří se proti všemu, je nihilistou a negativistou anebo se stahuje do ulity soukromého ži­­vobytíčka v chatě u řeky, v sháňce po žvanci a chce mít pokoj od vše­ho vůbec. Jistě tak člověk dnes — i mladý — vypadá. A pokud komu ještě vůbec o něco jde, tedy rozhod­ně ne o Boha, ale o člověka, ne o církev, ale o slušnou společnost li­dem snesitelnou, v níž by se lidé к sobě nechovali jako dravci, lháři, podvodníci, násilníci, manipulátoři jiných lidí. Proto služby Boží, v nichž chce mluvit к lidem Bůh, jsou mimo jejich zájem. Tak totiž cítí vět­šina lidí, i mnohých křesťanů. Nuže — především si buďme vě­domi toho, že Slovo Boží věru není přitažlivé prostě pro každého. Vždyť Ježíš říká výslovně v podobenství o rozsévači, že z řady případů je jen jediný případ, v němž lidé přijmou Slovo Boží — zatímco ostatní je tak či onak odmítnou. S tím je nutno především počítat. Zvláště když je také výslovně řečeno, že při přícho­du Syna člověka to bude s vírou v něho mezi lidmi velmi chabé. Co tedy velikého čekat — ? To ovšem naprosto není důvod к nicnedělání. Ani к zamítání služeb Božích ani к odmítání zkoumání, jak lépe sloužit jimi a v nich lidem. Na něco však nesmíme zapomenout, ať služby Boží mají a budou mít podo­bu a ráz jakýkoliv. S jakým člově­kem totiž musí služby Boží počítat? Jistě s všelijakým: intelektuálně i citově založeným, zdravým i nemoc­ným, vzdělaným i neučeným, nada­ným i prostým atd. Nelze však vyho­vovat člověku, který by chtěl užívat služeb Božích jako působiště pro uplatňování svých ambicí, arogan­cí, náročivostí a ukazování své „ve­likosti“ a údajné dospělosti. (Není totiž vidět právě na moderním člo­věku velmi 'mnoho puerilismu a in­­fantilismu? Viz dětinská vytržení a obskakování např. technických vy­moženosti od auťáčků po kosmické skafandry aj.) Je totiž zcela nutno vzít člověka vážně. Opravdu vážně. Člověk není vzat s celou vážností tím, že mu je pouze dána možnost, aby sám sebe projevil a nesl, bude-li ukazovat a vyjadřovat své názory, schopnosti, umění, svůj přínos, to, čím dovede posloužit, přispět atp. To jsou věci teprve druhotné, častn vůbec jen povrchní. Ale k samé pod­statě lidství se dojde ien tehdy, po­­(Duknn~pní na sir. Ц Smysl služeb Božích 8. DUBNA 1970 - ROČNÍK LV - CENA 70 HALÉRO KfttZ OPUŠTĚNÍM SNÍMEK F. S. JANOVSKÉHO /

Next