Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1970 (LV/1-44)
1970-04-08 / No. 14
\ KOSTNICKÉ JISKRY EVANGELICKÝ TÝDENÍK I tohoto kratinkého úryvku líče ni života apoštolské církve čtu trojí poučení к něčemu, oč vedeme v církvi posledních let spory. I. Jest křesťanská bohoslužba. „Služby Páně konali,“ čteme tam o předních antiochenských. Ačkoli se zdá, že Nový zákon skoncoval s bohoslužbou, jak jí rozuměl Starý zákon, a nemíní se к ní už vrátit; užívá kultických pojmú náboženských v proměněné podobě, pro civilní úkoly denního života. A ačkoliv se dnes s oblibou tvrdí: nejde o službu Bohu — o kult, ale o službu bližnímu — o prostý denní život ve věrnosti pravdě a ochotě к pomoci. Chceme s tím souhlasit; a přece naše věřící srdce touží po chvílích setkání se svým Pánem, po chvílích' ujištění Boží láskou a blízkostí, po plném odevzdání. Protože přece ne- К připomenutí Sk 13,1 4 jde v naší víře jenom o učení; nejde jen o jakýsi program, který lu vyslechneme a pak jdeme do díla. abychom ho uskutečňovali. Jde o živého Pána Boha, našeho Otce v nebesích; a jde o živého Pána Ježíše Krista, našeho bratra, ve všem nám podobného kromě hříchu. Víra v té nejhlubší podstatě znamená vztah, vztah důvěry a lásky к Bohu. A jako každý vztah lásky, také víra touží po tom, aby se mohla projevit, aby mohla prožít sebe sama. Chvála Pánu Bohu: přece jest křesťanská bohoslužba. Myslím, že právě dnes je veliká věc mít tyto chvíle ztišení, pokory před Božím slovem, chvíle radostných i smutných vyznání, díků a proseb. Neboť nám v moderním technickém věku hrozí nebezpečí, že se život stane jakousi rozumně uspořádanou záležitostí, čistě účelovou; jako by příkladem pro nás byl dobře fungující stroj. Tu je nebezpečí, že se z živých lidí, osobností, staneme jen součástkami, všechno osobní v našem životě bude popřeno a přestaneme mít cenu jako neopakovatelní jedinci. — V čase, kdy se staří a nepotřební lidé odsunují do účelových zařízení domovů důchodců, abychom se s nimi nemuseli obtěžovat: kdy se umírající posílají do nemocnic, abychom se nemuseli dívat na jejich smrt — má velikou cenu v bohoslužbě si uvědomit znova, že není na světě jenom to, co je účelné; v obecenství s Pánem Ježíšem Kristem, v přítomnosti jeho slova a Ducha prožít něco, co se nedá vyjádřit početně: totiž skutečnost, že nás miluje bez ohledu na to, jaké místo zastáváme. II. Jest vlastní, přímé dílo В ož í v tomto světě. Je mnoho úvah v posledních letech o — jak se říká — anonymním Kristu: Kristu, který je skrytý a skrytě pracuje. Uvažuje se takto: Kdekoliv se děje ve světě něco dobrého, pravého, ryzího — tam působí Pán Ježíš Kristus; je to jeho dílo. I když ti, kteří toto dílo konají, nevědí, že konají dílo Kristovo, nevěří v něho, neumějí ho pojmenovat — přece jsoH v jeho službě. Nepochybně je také nepřímé působení Pána Ježíše Krista. Slovo jednou vyřčené se rozléhá světem; „do končin země dojde hlas jeho.“ Pravdivost evangelia se prosazuje i v pouhých útržcích a ozvěnách jeho zvěstování. Mnohé rozhodnutí osobním životě, leckterý politický či v sociální plán, nejeden postoj a přesvědčení jsou vyvolávány Kristovým slovem mezi lidmi známým, ačkoliv lidé nevědí, že je to jeho slovo. Tak působí Ježíš Kristus ve světě i nepřímo; dotýká se lidských srdcí nepoznán. Ale toto nepřímé jeho dílo není slavnější ani přednější než jeho dílo bezprostřední, přímé. O něm je zde řeč. Duch svátý jmenovitě povolává ke své službě: „Oddělte mi Barnabáše a Saule к dílu, ke kterému jsem je povolal.“ Oni vědí, v čích jsou službách; vědí, kdo je posílá a jaký je jejich úkol. Slovo spasení je tímto vlastním Božím dílem mezi lidmi. Pán Bůh chce, aby se lidé o něm dověděli. Miluje-li svět, nespokojuje se tím, milovat ho jakousi anonymní láskou, která ovšem nás zahrnuje dobrým, i když o tom nevíme a když to neuznáváme: Každý den a každý dech máme z lásky Boží. Ale Pán Bůh, protože nás miluje, se nespokojuje touto anonymní láskou: Chce, abychom jeho lásku poznali, abychom na ni odpověděli, opětovali ji. Jistě je veliké, když každý den přijímáme dobré z lásky Boží, ač o tom nevíme; ale oč větší musí být vědět o tom, radovat se z této lásky, prožívat ji! Toto Pán Bůh chce, toto má na mysli: abychom přijali milost Boží. Proto posílá slovo svého spasení. A toto dílo jeho spasení nesplývá ani se neztotožňuje s nějakou humánní dobročinností, neho s pracovitou pílí věrného denního života, nebo snad s občanskou aktivitou ve společnosti. Budiž: to všechno může být z Kristova Ducha; a věrný křesťan patrně bude na místě v humánní dobročinnosti, i pracovat bude věrně a pilně, a společensky angažovat se bude — a přece Pán Ježíš tu mluví o svém vlastním díle a říká: „Oddělte mi Barnabáše a Saule.“ Jde o oddělené dílo, které nesplývá s ničím ostatním. To je úkol církve: zvěstovat evangelium, lásku Boží, volat ke spasení. Kdo jiný má plnit tento úkol? A kdyby měla církev přestat zvěstovat evangelium, pak by byl za čas konec i s tím nepřímým působením, o kterém jsme hovořili. Není-li hlasu, zanedlouho utichne i ozvěna. III. Jest nezadatelné poslání církve na této zemi. Ti apoštolově — misionáři nejsou posláni nějakým tajným vnuknutím ani nejdou z osobního nadšení; nýbrž modlitbou, postem a vzkládáním rukou je církev pověřuje к té službě. „Tedy postíce se a modlíce a vzkládajíce na ně ruce, propustili je.“ Možná, že bychom byli na lom lépe, kdybychom dokonce i bohoslovce ke studiu vybírali ve sborech a posílali je studovat z pověření sborů a nenechávali to na nich, kdo chce a komu se zalíbí. V každém případě sbor povolává svého kazatele — a věřte, že nelze na kazatelně v síle stát, aniž bychom byli podpíráni bratrstvem, které nás obklopuje. Ze společné viry všech, z jejich úvah i zápasů roste také kazatelovo zvěstování. Dokonce ani misionář mezi pohany nejde sám za sebe, ale je vysílán společenstvím jedné víry a jeď-' noho Ducha. A tak si Pán Bůh zřídil na světě svou církev za ručitele zvěstování evangelia. (Když řeknu církev, pak míním ovšem obecenství bratří, ne nějakou instituci, úřad církevní.) A my se tomuto úkolu žádným způsobem nesmíme zpronevěřit. Jestliže se hovoří o sebezapření církve, rozumím tomu tak: Nemáme sebe jako církev prosazovat, nemáme pěstovat svou slávu a dohlížet na svou autoritu, nemáme hledat pro sebe výhody. Ale nerozumím tomu tak, že by měla církev zapřít své poslání, to jest jinakost, zvláštnost, svou oddělenost uprostřed tohoto světa. Nerozumím tomu tak, že by měla splynout s obecuýni humánním hnutím za lepšího člověka. Neboť církev je dlužna zvěst nejen o lidskosti člověka, ale víc: o království Božím. Milan Hájek Nevím, kolikrát se vám to stalo a zde jste to vnímali také tak bolestně — mě vždycky rozzlobí, když se někomu povede obecnou pravdou 'zamluvit konkrétní potíž tak, že od ní odvede pozornost. Mám na myslí tuto situaci: rozhovor se soustředí na nedostatek v církevním životě, se kterým sl zrovna nevíme rady. Máme např. trapný pocit, že neznáme ani celkovou koncepci, jak jej napravovat, a bojím se, že к tomu nemáme ani vnitřních sil ani vnější způsobnost a obratnost. A tu se' někdo plamennými slovy rozhovoří např. o potřebě pokání, Ducha svátého apod. Vše, co řekne, je naprosto správné, a dokonce to patří к základům naší viry, ale výsledek jeho projevu, ať zamýšlený či nezamýšlený, je ten, že pozornost se od onoho nedostatku odv,ede tak dokonale, že se pro jeho nápravu ani nepokusíme něco udělat a všechno zůstane ve starých kolejích. A možná, se někomu ve světle těch základních skutečností, o nichž tak obšírně a hluboce byla naposled řeč, onen nedostatek nyní jeví jenom jako zanedbatelná drobnost, která by nám neměla kalit radost ze spasení. Mně se však vždy při takové příležitosti vtírá obrázek faráře, který nedode povědět nic kloudného člověku, který к němu přišel o radu ve svém rodinném trápení, a proto jej odbude pobožnými řečmi o našem lidském Ihříchu a Boží milosti. Řečmi, které jsou naprosto podle katechismu, ale tomu tazateli zní teď prázdně a hluše. Takto ovšem nemyslel Jan Heller závěr svého výstižného, zcela konkrétního článku „Ještě krize farnosti“ v Kj č. ll?/70. Jeho návrh, „iprémyslit znovu to, co v církvi konáme, pod hlediskem, jak v tom všem přichází к slovu samo Slovo, Kristus“, nechce celou bolestnou krizi farnosti zamluvit a odsunout, nýbrž chce její nápravu orientovat к pravému měřítku, a tak ji prohloubit. Přece se však obávám, že by v našich poměrech”' mohl být i tento závěr chápán s účinkem odkladným: nejprve budeme jenom „znovu promýšlet“, a teprve pak, až s tím budeme úspěšně a úplně hotovi, teprve pak budeme zralí, abychom mohli přistupovat к nápravě. To by ovšem zase znamenalo odklad (pro někoho možná velmi vítaný) do nedohledna, protože nikdy Si přece nebudeme moci myslet, že ten prvý úkol jsme už zvládli úplně a úspěšně. Rozumím proto Hellerovu závěru tak, že toto promyšlení jako základna nápravných opatření se má dít současně se snahami o nápravu. Přitom může jít o promýšlení výslovné, formulované v celé šíři jako samostatná úvaha nebo jen jako odůvodnění nápravných pokusů. Promýšlení funkčnosti všeho našeho konání se ovšem může dít také jen impli- Ještě ke krizi farnosti Miroslav "Bula citně, tj. mlčky tak, že ne papír se formulují jen konkrétní výsledky a závěry, takže jejích hlubší podklad zůstává zatím nevysloven а к jeho formulací by došlo teprve tehdy, je-li to к vyjasnění sporného stanoviska а к odstranění nedorozumění potřebné. Ale to už jsou podrobnosti, které se týkají především techniky a hygieny rozhovoru — hlavní věc je, aby tento rozhovor začal. A zde je veliká příležitost i odpovědnost pro náš tisk: poskytnout reformním návrhům možnost zveřejnění. Vím už o dvou: referát M. Rozbořila na farářském kursu, o němž je zmínka v Kj č. 10 (nesprávně 11) z 4. 3. 1970, a pokus o koncepci církve Jar. Staňka z Huslenek. Je ml ovšem jasné, že přinášet aspoň ve stručném výtahu takové těžké příspěvky je pro časopis méně výhodné a pro čtenáře méně pohodlné, než např. povídky a články historické, nad nimiž netřeba tolik přemýšlet, natož se nějak rozhodovat. Snad je také jasné, zda křesťanské víře je bližší úporná myšlenková práce, čl klidné spotřebitelské podřimování. Pro tuto práci zatím jen dvě poznámky. Obecně se považuje za samozřejmé, že farář každou neděli káže své vlastní kázání, po příp. i více než jedno. Ať je zdráv nebo jej bolí zuby, ať má v rodině soulad nebo se právě nepohodl se ženou, či má trápení s dětmi, ať ho přiskříplo cokoliv jiného — každou neděli s neúprosnou pravidelností, ber, kde ber. Podle mých zkušeností laického kazatele je tento požadavek nad síly průměrného faráře, kterého pří-Co potřebuje člověk na službách Božích? Po pravdě vlastně Bůh chce mluvit sám svými službami. Užívá к tomu služby lidské. To mnohé pohoršuje. Má člověk právo mluvit rqzhodné, neoddiskutovatelné slovo? Ano, člověk sám nemá к tomu právo a může i zneužít a velmi často zneužil svého postavení služebníka Slova Božího. Ale Bůh přesto chce užívat lidské služby a člověkem vyřizovat svou vůli. Pak Bůh opravdu mluví v službách Božích. mo nutí к abstraktnímu opakování základních pravd způsobem nekonkrétním, odtrženým od skutečného života a myšlení naší doby. Nápravu vidím ve střídání kazatelen (mimo jiné) s následnými rozhovory o odezvě kázání. Hledající mladý, člověk sl v Praze může vybírat, jak to J. Heller plasticky líčí; pro jeho hledání, sborově dosud nezakotvené, jsou tam podmínky. Avšak na venkově — a v malém městě je tomu jinak — tam ie 1 hledající mladý člověk, pokud zůstává v rámci jedné církve, vydán na milost a nemilost jen jednomu sboru a jednostrannosti jeho faráře a celého sborového ovzduší. Pokoušel jsem se jinde (např. KR 1969 č. 7, s. 147) naznačit, jak nejen pravé pohoršení evangelia, nýbrž také jak falešné pohoršení ze zastaralosti našich myšlenek nebo formulací našeho výkladu evangelia vzdaluje lidi z našich bohoslužeb — u mladých lidí tak tomu je a bude stále větší měrou. Proto mám za to, že se sbory nesmějí uzavírat do svých důrazů a jednostranností s bojovně nebo posměšně nedůtklivým zahrocenim proti sborům jinak orientovaným, nýbrž, že zásada rodiny, v níž „všichni si pomáhají a hlavně všichni spolu mluví“, i když — a právě tam, kde spolu nesouhlasí, by měla platit také v nadsborové pospolitosti, ve vztazích mezi sbory. Je-li stanovisko poslední synody ev. církví v Porýní, jak o něm referuje J. Otter v Kj č. 11/70, že totiž je třeba různým názorům pozorně naslouchat v dobré naději, že jim jde skutečně o Krista a nikoli o „jiné evangelium“, nejen podle pěkných slov, nýbrž vpravdě také naším stanoviskem, měli bychom je také institucionalizovat. Měli bychom je zajistit institucí, tj. promítnout do připra vovaného církevního zřízení. Tak se nám střídání kazatelen a rozhovory o kázání i z tohoto docela jiného přístupu zase dostávají do popředí. A jde i o druhou stránku věci: o člověka. Bůh chce pomoci a pomáhat člověku. Jak je vnitřně seřízen a sestrojen člověk, aby mu mohlo být poskytnuto to, co vskutku potřebuje? Tu snad lze říci, že dnešní - člověk je ve stavu naprostého rozčarování ze všech velikých a krásných a zvláště autoritativních slov a řečí; slyšel už tolik velmi „krásných“ slov, která se ukázala klamnými a lživými, že na všechno už jen „kašle“ a bouří se proti všemu, je nihilistou a negativistou anebo se stahuje do ulity soukromého živobytíčka v chatě u řeky, v sháňce po žvanci a chce mít pokoj od všeho vůbec. Jistě tak člověk dnes — i mladý — vypadá. A pokud komu ještě vůbec o něco jde, tedy rozhodně ne o Boha, ale o člověka, ne o církev, ale o slušnou společnost lidem snesitelnou, v níž by se lidé к sobě nechovali jako dravci, lháři, podvodníci, násilníci, manipulátoři jiných lidí. Proto služby Boží, v nichž chce mluvit к lidem Bůh, jsou mimo jejich zájem. Tak totiž cítí většina lidí, i mnohých křesťanů. Nuže — především si buďme vědomi toho, že Slovo Boží věru není přitažlivé prostě pro každého. Vždyť Ježíš říká výslovně v podobenství o rozsévači, že z řady případů je jen jediný případ, v němž lidé přijmou Slovo Boží — zatímco ostatní je tak či onak odmítnou. S tím je nutno především počítat. Zvláště když je také výslovně řečeno, že při příchodu Syna člověka to bude s vírou v něho mezi lidmi velmi chabé. Co tedy velikého čekat — ? To ovšem naprosto není důvod к nicnedělání. Ani к zamítání služeb Božích ani к odmítání zkoumání, jak lépe sloužit jimi a v nich lidem. Na něco však nesmíme zapomenout, ať služby Boží mají a budou mít podobu a ráz jakýkoliv. S jakým člověkem totiž musí služby Boží počítat? Jistě s všelijakým: intelektuálně i citově založeným, zdravým i nemocným, vzdělaným i neučeným, nadaným i prostým atd. Nelze však vyhovovat člověku, který by chtěl užívat služeb Božích jako působiště pro uplatňování svých ambicí, arogancí, náročivostí a ukazování své „velikosti“ a údajné dospělosti. (Není totiž vidět právě na moderním člověku velmi 'mnoho puerilismu a infantilismu? Viz dětinská vytržení a obskakování např. technických vymoženosti od auťáčků po kosmické skafandry aj.) Je totiž zcela nutno vzít člověka vážně. Opravdu vážně. Člověk není vzat s celou vážností tím, že mu je pouze dána možnost, aby sám sebe projevil a nesl, bude-li ukazovat a vyjadřovat své názory, schopnosti, umění, svůj přínos, to, čím dovede posloužit, přispět atp. To jsou věci teprve druhotné, častn vůbec jen povrchní. Ale k samé podstatě lidství se dojde ien tehdy, po(Duknn~pní na sir. Ц Smysl služeb Božích 8. DUBNA 1970 - ROČNÍK LV - CENA 70 HALÉRO KfttZ OPUŠTĚNÍM SNÍMEK F. S. JANOVSKÉHO /