Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1973 (LVIII/1-44)

1973-03-28 / No. 12

Člověk mnoho dokáže. Umí vy­řešit různé problémy. Žasneme, jakých výšin dosahuje po stránce technické. Ale na druhé straně nedovede v pokoji a v lásce roz­řešit otázky mezilidských vztahů. Neví si rady s problémy vlastního života. Nemůže odstranit svou vi­nu. Každý z nás neseme břemena, na která nestačíme. Pomoci nemů­že žádný člověk. Stojíme před hradbou, přes niž nemůžeme dál. Jen Boží zásah otevře cestu vpřed. Krása Služebníka Hospodinova IZAIÁŠ 53, 1—3 Bůh již zasáhl! Přišel nám na pomoc v Ježíši Kristu. Dal nám v něm Vysvoboditele, Mesiáše. Po­slal svého Služebníka, který se ponížil, a byl poslušný až do smr­ti, a to smrti na kříži (Fil. 2, В—8). Avšak právě tato cesta po­nížení a utrpení se člověku nelíbí. Mesiáš byl očekáván v slávě moc­ného davidovského krále, který obnoví říši Davidovu a vysvobodí Izraele z područí Římanů. Znovu se ukáže rod Davidův jako mohut­ný, košatý strom, který převýší všechny ostatní. Avšak prorok proti všemu očékávávní říká, že mesiášský Král bude jen jako proutek, který vyraší z pařezu Izai (Iz. 11, 1). Kdo by si všiml slabého výhonku z pařezu, když bledá mohutný strom? Co může vyrůst z kořene, který je bez vlá-Slova spasení a jemu příbuzných tvarů se mezi námi užívá často a v různých spojitostech. Za spasení se modlíme. Představujeme si spasení jako vysvobození ze zatracení. O spa­sení slyšíme co chvíli v kázání jako o stavu, do něhož je uveden ten, kdo věří. O Kristu mluvíme jako o Spasi­teli, Vysvoboditeli. Vykupiteli. Budiž ovšem znovu žalováno, že obsah to­hoto slova nám vyprchal a že pro nás sotva vystihuje nějakou skuteč­nost a není výrazem pro zcela určité dění. Dnešní člověk tomuto slovu již sot­va rozumí. Snad jen řekne svému příteli: „Ty jsi má spása!“, když jde o pomoc z nějaké beznadějné si­tuace. Nebo zase řekneme někomu, že ho to nespasí, chceme-li mu říci, že mu to nepomůže. Nacházíme i ob­rat: spasiti se útěkem. Ale jinak to­muto slovu zůstal význam převážně ná­boženský. Proto pokud jde o křesťana, který skutečně přemýšlí o tom, za co se modlí, prosí-li o spasení, a slyší-li, že je spasen, táže se, od čeho, z čeho má být vlastně spasen. Právě tak je tomu s opakem spasení, totiž se zatracením. Co pak znamená pro mne zatracení? Bible ovšem mluví o vyvržení do temností těch zevnitř­ních, kde bude pláč a skřípění zubů (Mat. 22,13 a j.j, ale jak bych sl něco takového zasloužil, a nadto: jak pak si mám takové zatracení před­stavit? Podobně je to se zavržením. Co to znamená, že Hospodin zavrhl své dědictví a zavrhl svůj lid od své tváře? (např. Jer. 12,7 a 7,15). Kde je ono místo zavržení a jak vlastně vypadá a co se tam se mnou má dít? Všechny tyto otázky po tom, co znamená spasení a zatracení, možno zodpovědět jen a jedině z jednoho hy ve vyprahlé zemi? Nic veliké­ho a přitažlivého! Král z nebe bu­de bez jasu lidských králů, nebu­de oděn slávou a krásou, jak jí rozumějí lidé. Služebník Hospodi­nův bude trpícím a zavrženým Mesiášem. Nenaleznou v něm za­líbení ti, kdo jej spatří. Kdo by se mohl kochat v tom, kdo je samá bolest a samé utrpení? Jak je možno vyvolit si nejpohrdanější­­ho a nejposlednějšího ze všech? Proč hledět na toho, kdo si zastí­rá svou tvář, aby nebyla vidět ne­moc, která ho zohyžďuje? Jak by bylo možno nadchnout se pro tak ubohý zjev? Člověk si raději za­halí tvář, aby na něho nemusel vůbec popatřit! Izaiášovy záběry líčí Mesiáše zavrženého a ubitého. Jako by by­ly vzaty přímo z Golgoty! O celém Ježíšově jevu od jeslí až po kříž lze říci: muž bolestí! Naplnilo se prorocké slovo žalmistovo: „Já pak červ jsem, a ne člověk, útrž­ka lidská a pvrhel vůbec“ (22, 7). Tak vypadá Služebník Hospodi­nův! To je náš Mesiáš! Jeho utrpe­ní a smrt je naší záchranou. Toto slovo kříže je základem křesťanského kázání. Jaká to zvláštní zvěst! Jak to divně zní, že naším Zachráncem ie ten, kdo lo u lidí prohrál a skončil na kříži mezi lotry? „Kdo uvěřil kázání našemu? A rámě Hosnodinovo, ko­mu jest zjeveno?“ Tak se s proro­kem ptá i dnešní kazatel a svědek. Odpověď zní z Ježíšových slov: „Nebo těsná jest brána a úzká cesta, kteráž vede к životu, a má­lo jest nalézajících ji“ (Mat. 14). Mesiášovu ponížení a utrpení ne­rozuměli zprvu ani učedníci. Pro­to si Petr vzal Mistra stranou a začal mu domlouvat: „Odstup to od tebe, Pane, nikoli, nestane se tobě toho“ (Mat. 16. 221. Tenrve setkání se vzkříšeným Pánem pře- Spasení místa, z místa, na němž stojí Ježíš Kristus. Člověk se totiž od pradávna ptal a svále znovu táže po smyslu svého života. Nebyl zde a zase nebude. Co­pak znamená úsek mezi vznikem a zánikem lidského života? Ovšem, že to může být pilná práce, poctivé sna­žení, nejušlechtilejší úsilí mravní, oběti přinášené pro druhé a ustavič­né hledání blaha svých bližních. Ale i to zavěje čas. Uplyne málo generací a sotva co zbude. Nebo je smysl ži­vota výsadou výjimečně nadaných a obdarovaných lidí? Copak našel smysl života pro sebe i jiné jen takový Plato a Aristoteles, Augustin a Tomáš Aquinský. Hus, Luther, Calvin, Miku­láš Kopernik, Galileo Galilei nebo Giordano Bruno? Je smysl života jako spasení Jen pro takovouto a podobnou objevitelskou a myslitelskou aristo­kracii? Není ono pro bezejmenného ělověka nachýleného nad hroudou a nad soustruhem? Vyčerpává se smysl života důmyslem a objevy? Není smysl života něco mnohem širšího a hlubšího než vědní proniknutí do ně­jaké hám dosud neznámé oblasti? Spasení je více než jen takové hledání smyslu života. Vždyť každý člověk si jej nějak hledá. Je otázka, jak a zda jej vůbec nalézá. Co tedy znamená spasení? 2e jsem vytržen z nesmyslnosti života. Že je likvidována pro mne otázka smyslu mého vzniku a zániku, a to likvido­vána radikálně a beze zbytku. Jak je to možné? Tak, že tu tedy stojí ten Předivný (Iz. 9,6), Ježíš Kristus, který volá к víře, skrze níž zakouším vě­mohlo každou temnotu nepocho­pení. Teprve moc Ducha svátého vypudila apoštoly z uzavřeni, kam je zahnal strach, takže mohli smě­le kázat, že „není v žádném jiném spasení“ (Sk. 4, 12). Ukřižovaný Mesiáš byl však Židům pohorše­ním a Řekům bláznovstvím (1. Kor. 1, 23). Avšak povolaným Bo­žím je slovo kříže Boží mocí a moudrostí. Kdo uvěřil? Kdo poznal mocnou Boží ruku v díle trpícího Služeb­níka? Ten, kdo vyznává Ukřižova­ného jako svého Spasitele! Hospo­din odhalil své svaté rámě před očima všech národů, aby uzřely končiny země spasení Boží, říká prorok (Iz. 52, 10). Uvěřit zname­ná uchopit se Boží ruky, která je к nám vztažena v Ježíši Kristu. Žít z Kristovy lásky. Radovat se ze spasení v Kříži. Mít jistotu spase­ní, protože žádná moc nás nemůže vytrhnout z Kristovy ruky a od­loučit od lásky Boží (Řím. 8,38n). Věřit znamená počítat též s tím, že ta probodená ruka je tou nej­­mocnější. Právě v bezbrannnosti, ponížení, bezmoci a tichosti trpí­cího Beránka Božího je zjeveno Boží rámě moci a síly. Moc podle Boha nespočívá v převaze nad druhým, nýbrž v prokázání lásky. Máme ji hledat všude tam, kde láska bere na sebe břemena dru­hých. Kde je odvaha zastat se druhého a nebát se oro něho i tr­pět. Nikdo nemá větší lásku, než ten, kdo za své přátele položí svůj život, učí nás Ježíš (Jan 15, 135. Kdo uvěřil? Ten, kdo se odvažuje klopýtat za Kristem v jistotě, že cesta kříže má zaslíbení vítězství. Komu je zjeveno rámě Hospodino­vo? Tomu, kdo v pohledu na zsi­­nalého Mesiáše může vyznat: „Krásnější isi nad všechny syny lidské“ (žalm 45, 3). Josef Hlaváč domí, že nejsem vydán všanc nedo­zírným a nespočítatelným věkům, že netonu v propastnosti kosmické ne­konečnosti, že nejsem třtinou větrem se klátící a jen prachem, který se zase v prach obrátí. Spasení zname­ná odpuštění, je vykoupením z vlast­ní vzpoury proti Pánu Bohu, je to vědomi, že Pán Bůh na mne vztáhl svou ruku a sevřel mne svým milo­váním. Spasení je smysl a náplň ži­vota možná pro každého člověka. Znamená jistotu, kterou vylil job ze své duše voláním: „Vím, že vykupitel můj živ jest... a ač kůži mou i tělo červi zvrtali, však vždy v těle svém uzřím Boha“ (19,25—26). Spa­sení znamená tvrdošíjný vzdor apoš­tolův, který až výsměšně se táže po ostnu, jímž smrt na svém oštěpu žene před sebou člověka jako dobytče, a děkuje za vítězství v Ježíši Kristu (1. Kor. 15,55—57). Protikladem spasení Je zatracení. Zacházejme s tímto slovem i s touto skutečnosti velmi citlivě! Znamená propadnout nesmyslnosti, zbytečnosti života. Nehrajme si na soudce a vše­vědy, kteří jsou jisti tím, kdo je spa­sen a kdo zatracen. Vězme, že к za­tracení už došlo. Právě v tom Pře­divném, Jeho smrt vypadala velmi obyčejně. Jako poprava. Ale už první církev o něm věděla, že na sebe vzal hřích a naše zatracení. Záhy o něm vyznávala — byť mytologickou formou — že sestoupil do pekel, do nicoty, aby přemohl smrt a život vy­vedl na světlo. К spasení patří Spa­sitel, Ukřižovaný a Zmrtvýchvstalý. Ježíš Kristus je jím proto, že v něm přebývá plnost Božství tělesně (Kol. 2,9). Bez něho se spasení neobejde. A církev se neobejde bez zvěstování o něm. J.B. Jeschke Víra v ; Otázka vztahu mezi vírou a životem je jedním z ústředníh témat biblické­ho svědectví. Je také ustavičně ži­vou otázkou, se kterou zápasí křes­ťanství od svého vstupu do světa až dodnes. Ježíšova přirovnání o stromu a jeho plodech, o vinném kmeni a je­ho ratolestech nepřestávají křesťany znepokojovat, právě tak jako apoštol ské obrazy základů a stavby domu ne­bo závodů ve sportovní aréně. Chce­me-li tedy uvažovat o tom, co zname­ná víra v životě a jaký je život ve víře, neobíráme se rozhodně ničím no vým. Jen se pokoušíme znovu si po­stavit před oči aspoň některé základ­ní důrazy, bez kterých se ani naše křesťanství nemůže obejít. К víře dochází v lidském životě na základě setkání s Ježíšem Kristem. Jestliže к němu opravdu dojde, je to rozhodující, do kořene jdoucí pro­měna, skutečný zářez do života, kterým všecko dosavadní končí a za­číná něco z gruntu jiného. Setkání s Kristem zasahuje nejen lidské myšle­ní, ale i celé pojetí života, jeho zá­měření i jeho styl. Bible tu právem mluví o „pokání“ jako naprostém obratu životní cesty a o „znovuzroze­ní“, to znamená o počátku nového ži­vota, jehož původcem a zdrojem je v Ježíši Kristu sám Bůh. Před tímto set­káním můžeme běh lidského života připodobnit putování kousku dřeva, vhozeného do plynoucího proudu. Plu­je bez pevného směru a cíle, proud s ním pohazuje na všecky strany, mů­že kdykoliv uváznout v mrtvé tišině, rozbít se o nějakou překážku nebo být pohlcen záludným vírem. Divem setkání s Kristem se však tato bez mocná tříska proměňuje v lod, cíle­vědomě řízenou směrem, který jí určil její kormidelník. On ji vede svou cestou, a když se loď poddává jeho pokynům a zásahům, pluje bezpečně. To přirovnání je ovšem jen částečné. Člověk není mrtvá hmota, ale živý, myslící tvor. Když je uchopen Kristem a ve víře se mu poddá, je jeho víra současně i vlastním, uvědomělým roz­hodnutím к poslušnému následování. Tak se rodí z víry život jako konkrét ní odpověď na výzvu: „Pojd za mnou a následuj mne.“ Je pozoruhodné, že vážnost opravdovost takové odpovědi na se­a tkání s Kristem se promítá především do otázky „co mám dělat“? Jenže, v tom je právě potíž. Ježíšova zvěst ne­ní souborem obecných pravd a bible není ani receptář, ani sbírka zákonů a nařízení pro kterýkoliv případ. Bib­lické příběhy a události, Boží přiká­zání, vyznavačská svědectví proroků, Ježíšova slova i činy jistě podávají základní orientační body a směrnice pro život ve víře. Jejich uplatnění však nikdy není stejné, vždycky má svou zvláštní podobu v rozmanitých okolnostech, ve kterých к němu do­chází. Konkrétní podoba života, kte­rý roste z víry, není nikdy a u niko­ho stejná. Každý se vždycky znovu musí ptát: co já mám činit, co mám činit právě ted? O odpověď je třeba vždy nově v rozhodování víry ušilo vat a zápasit. ' Jestliže myslím v této souvislosti {Dokončení na str. 2) 12 KOSTNICKÉ JISKRY EVANGELICKÝ TÝDENÍK 2 8. BŘEZNA 1973 - ROČNÍK LVI II - CENA 70 HALÉŘŮ POZDRAVY JARA SNÍMEK F. S. IANOVSKÉHO Blahopřejné listy presidentu republiky Ve čtvrtek 22. března byl Federálním shromážděním jednomyslně znovu­­zvolen presidentem Československé socialistické republiky armádní generál Ludvík Svoboda. Slavnostního aktu volby presidenta republiky ve Vládi slavském sále Pražského hradu se zúčastnili jako pozvaní hosté i představi­telé církví, mezi nimi též synodní senior českobratrské církve evangelické dr. Václav Kejř. Ústřední výbor Kostnické jednoty — svazu čs. evangelíků — zaslal nově zvolenému presidentu republiky blahopřejný dopis tohoto znění: Vážený pane presidente, jménem Kostnické jednoty — svazu čs. evangelíků, dovolujeme si Vás pozdravit a blahopřát Vám и příležitosti znovuzvolení presidentem naší socialistické republiky. Vždy jsme se zájmem sledovali Vaši činnost, zejména Vaše úsilí 0 osvobození naší vlasti za druhé světové války a zvláště si vážíme Vaší práce od doby, kdy jste byl poprvé zvolen na nejprednější místo našeho státu. Uvědomujeme si jaká odpovědnost byla a je znovu na Vás vkládána, kolik mravní síly, moudrosti i zdraví je к Vaší práci třeba. Vaše další působení provázíme nejen svými přáními a sympatiemi, ale i prosbami, aby Vám Bůh dával hojnost síly к dílu pro duchovní 1 hmotné blaho našich národů, jichž jsme nedílnou částí. Rovněž Synodní rada českobr. církve evangelické zaslala pozdravný list, po­­depsaný syn. seniorem dr. V. Kejřem: Vážený pane presidente! Jménem Českobratrské církve evangelické Vám srdečně blahopře­jeme к opětnému zvolení presidentem našeho státu, jednomyslná vol­ba je výmluvným důkazem vděčnosti našeho lidu za všecku Vaši lás­ku к pravdě, svobodě a právu, kterou jste osvědčil v mnoha bojích i v moudrém vedení státu. Naše církev věří s Komenským, že v Kristově evangeliu lásky, smí­ření, spravedlnosti, pokoje a bratrství je základ nápravy věcí lidských. Tyto duchovní hodnoty chceme učinit hybnou silou našeho života a tak prokazovat, že Kristovo učení je zdrojem duchovní obnovy, mrav­ní zdatnosti a sociální odpovědnosti. Vyprošuje Vám od Boha jeho ochranu, pomoc i sílu ke všem oo­­vinnostem Vašeho vysokého úřadu.

Next