Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1973 (LVIII/1-44)
1973-03-28 / No. 12
Člověk mnoho dokáže. Umí vyřešit různé problémy. Žasneme, jakých výšin dosahuje po stránce technické. Ale na druhé straně nedovede v pokoji a v lásce rozřešit otázky mezilidských vztahů. Neví si rady s problémy vlastního života. Nemůže odstranit svou vinu. Každý z nás neseme břemena, na která nestačíme. Pomoci nemůže žádný člověk. Stojíme před hradbou, přes niž nemůžeme dál. Jen Boží zásah otevře cestu vpřed. Krása Služebníka Hospodinova IZAIÁŠ 53, 1—3 Bůh již zasáhl! Přišel nám na pomoc v Ježíši Kristu. Dal nám v něm Vysvoboditele, Mesiáše. Poslal svého Služebníka, který se ponížil, a byl poslušný až do smrti, a to smrti na kříži (Fil. 2, В—8). Avšak právě tato cesta ponížení a utrpení se člověku nelíbí. Mesiáš byl očekáván v slávě mocného davidovského krále, který obnoví říši Davidovu a vysvobodí Izraele z područí Římanů. Znovu se ukáže rod Davidův jako mohutný, košatý strom, který převýší všechny ostatní. Avšak prorok proti všemu očékávávní říká, že mesiášský Král bude jen jako proutek, který vyraší z pařezu Izai (Iz. 11, 1). Kdo by si všiml slabého výhonku z pařezu, když bledá mohutný strom? Co může vyrůst z kořene, který je bez vlá-Slova spasení a jemu příbuzných tvarů se mezi námi užívá často a v různých spojitostech. Za spasení se modlíme. Představujeme si spasení jako vysvobození ze zatracení. O spasení slyšíme co chvíli v kázání jako o stavu, do něhož je uveden ten, kdo věří. O Kristu mluvíme jako o Spasiteli, Vysvoboditeli. Vykupiteli. Budiž ovšem znovu žalováno, že obsah tohoto slova nám vyprchal a že pro nás sotva vystihuje nějakou skutečnost a není výrazem pro zcela určité dění. Dnešní člověk tomuto slovu již sotva rozumí. Snad jen řekne svému příteli: „Ty jsi má spása!“, když jde o pomoc z nějaké beznadějné situace. Nebo zase řekneme někomu, že ho to nespasí, chceme-li mu říci, že mu to nepomůže. Nacházíme i obrat: spasiti se útěkem. Ale jinak tomuto slovu zůstal význam převážně náboženský. Proto pokud jde o křesťana, který skutečně přemýšlí o tom, za co se modlí, prosí-li o spasení, a slyší-li, že je spasen, táže se, od čeho, z čeho má být vlastně spasen. Právě tak je tomu s opakem spasení, totiž se zatracením. Co pak znamená pro mne zatracení? Bible ovšem mluví o vyvržení do temností těch zevnitřních, kde bude pláč a skřípění zubů (Mat. 22,13 a j.j, ale jak bych sl něco takového zasloužil, a nadto: jak pak si mám takové zatracení představit? Podobně je to se zavržením. Co to znamená, že Hospodin zavrhl své dědictví a zavrhl svůj lid od své tváře? (např. Jer. 12,7 a 7,15). Kde je ono místo zavržení a jak vlastně vypadá a co se tam se mnou má dít? Všechny tyto otázky po tom, co znamená spasení a zatracení, možno zodpovědět jen a jedině z jednoho hy ve vyprahlé zemi? Nic velikého a přitažlivého! Král z nebe bude bez jasu lidských králů, nebude oděn slávou a krásou, jak jí rozumějí lidé. Služebník Hospodinův bude trpícím a zavrženým Mesiášem. Nenaleznou v něm zalíbení ti, kdo jej spatří. Kdo by se mohl kochat v tom, kdo je samá bolest a samé utrpení? Jak je možno vyvolit si nejpohrdanějšího a nejposlednějšího ze všech? Proč hledět na toho, kdo si zastírá svou tvář, aby nebyla vidět nemoc, která ho zohyžďuje? Jak by bylo možno nadchnout se pro tak ubohý zjev? Člověk si raději zahalí tvář, aby na něho nemusel vůbec popatřit! Izaiášovy záběry líčí Mesiáše zavrženého a ubitého. Jako by byly vzaty přímo z Golgoty! O celém Ježíšově jevu od jeslí až po kříž lze říci: muž bolestí! Naplnilo se prorocké slovo žalmistovo: „Já pak červ jsem, a ne člověk, útržka lidská a pvrhel vůbec“ (22, 7). Tak vypadá Služebník Hospodinův! To je náš Mesiáš! Jeho utrpení a smrt je naší záchranou. Toto slovo kříže je základem křesťanského kázání. Jaká to zvláštní zvěst! Jak to divně zní, že naším Zachráncem ie ten, kdo lo u lidí prohrál a skončil na kříži mezi lotry? „Kdo uvěřil kázání našemu? A rámě Hosnodinovo, komu jest zjeveno?“ Tak se s prorokem ptá i dnešní kazatel a svědek. Odpověď zní z Ježíšových slov: „Nebo těsná jest brána a úzká cesta, kteráž vede к životu, a málo jest nalézajících ji“ (Mat. 14). Mesiášovu ponížení a utrpení nerozuměli zprvu ani učedníci. Proto si Petr vzal Mistra stranou a začal mu domlouvat: „Odstup to od tebe, Pane, nikoli, nestane se tobě toho“ (Mat. 16. 221. Tenrve setkání se vzkříšeným Pánem pře- Spasení místa, z místa, na němž stojí Ježíš Kristus. Člověk se totiž od pradávna ptal a svále znovu táže po smyslu svého života. Nebyl zde a zase nebude. Copak znamená úsek mezi vznikem a zánikem lidského života? Ovšem, že to může být pilná práce, poctivé snažení, nejušlechtilejší úsilí mravní, oběti přinášené pro druhé a ustavičné hledání blaha svých bližních. Ale i to zavěje čas. Uplyne málo generací a sotva co zbude. Nebo je smysl života výsadou výjimečně nadaných a obdarovaných lidí? Copak našel smysl života pro sebe i jiné jen takový Plato a Aristoteles, Augustin a Tomáš Aquinský. Hus, Luther, Calvin, Mikuláš Kopernik, Galileo Galilei nebo Giordano Bruno? Je smysl života jako spasení Jen pro takovouto a podobnou objevitelskou a myslitelskou aristokracii? Není ono pro bezejmenného ělověka nachýleného nad hroudou a nad soustruhem? Vyčerpává se smysl života důmyslem a objevy? Není smysl života něco mnohem širšího a hlubšího než vědní proniknutí do nějaké hám dosud neznámé oblasti? Spasení je více než jen takové hledání smyslu života. Vždyť každý člověk si jej nějak hledá. Je otázka, jak a zda jej vůbec nalézá. Co tedy znamená spasení? 2e jsem vytržen z nesmyslnosti života. Že je likvidována pro mne otázka smyslu mého vzniku a zániku, a to likvidována radikálně a beze zbytku. Jak je to možné? Tak, že tu tedy stojí ten Předivný (Iz. 9,6), Ježíš Kristus, který volá к víře, skrze níž zakouším věmohlo každou temnotu nepochopení. Teprve moc Ducha svátého vypudila apoštoly z uzavřeni, kam je zahnal strach, takže mohli směle kázat, že „není v žádném jiném spasení“ (Sk. 4, 12). Ukřižovaný Mesiáš byl však Židům pohoršením a Řekům bláznovstvím (1. Kor. 1, 23). Avšak povolaným Božím je slovo kříže Boží mocí a moudrostí. Kdo uvěřil? Kdo poznal mocnou Boží ruku v díle trpícího Služebníka? Ten, kdo vyznává Ukřižovaného jako svého Spasitele! Hospodin odhalil své svaté rámě před očima všech národů, aby uzřely končiny země spasení Boží, říká prorok (Iz. 52, 10). Uvěřit znamená uchopit se Boží ruky, která je к nám vztažena v Ježíši Kristu. Žít z Kristovy lásky. Radovat se ze spasení v Kříži. Mít jistotu spasení, protože žádná moc nás nemůže vytrhnout z Kristovy ruky a odloučit od lásky Boží (Řím. 8,38n). Věřit znamená počítat též s tím, že ta probodená ruka je tou nejmocnější. Právě v bezbrannnosti, ponížení, bezmoci a tichosti trpícího Beránka Božího je zjeveno Boží rámě moci a síly. Moc podle Boha nespočívá v převaze nad druhým, nýbrž v prokázání lásky. Máme ji hledat všude tam, kde láska bere na sebe břemena druhých. Kde je odvaha zastat se druhého a nebát se oro něho i trpět. Nikdo nemá větší lásku, než ten, kdo za své přátele položí svůj život, učí nás Ježíš (Jan 15, 135. Kdo uvěřil? Ten, kdo se odvažuje klopýtat za Kristem v jistotě, že cesta kříže má zaslíbení vítězství. Komu je zjeveno rámě Hospodinovo? Tomu, kdo v pohledu na zsinalého Mesiáše může vyznat: „Krásnější isi nad všechny syny lidské“ (žalm 45, 3). Josef Hlaváč domí, že nejsem vydán všanc nedozírným a nespočítatelným věkům, že netonu v propastnosti kosmické nekonečnosti, že nejsem třtinou větrem se klátící a jen prachem, který se zase v prach obrátí. Spasení znamená odpuštění, je vykoupením z vlastní vzpoury proti Pánu Bohu, je to vědomi, že Pán Bůh na mne vztáhl svou ruku a sevřel mne svým milováním. Spasení je smysl a náplň života možná pro každého člověka. Znamená jistotu, kterou vylil job ze své duše voláním: „Vím, že vykupitel můj živ jest... a ač kůži mou i tělo červi zvrtali, však vždy v těle svém uzřím Boha“ (19,25—26). Spasení znamená tvrdošíjný vzdor apoštolův, který až výsměšně se táže po ostnu, jímž smrt na svém oštěpu žene před sebou člověka jako dobytče, a děkuje za vítězství v Ježíši Kristu (1. Kor. 15,55—57). Protikladem spasení Je zatracení. Zacházejme s tímto slovem i s touto skutečnosti velmi citlivě! Znamená propadnout nesmyslnosti, zbytečnosti života. Nehrajme si na soudce a vševědy, kteří jsou jisti tím, kdo je spasen a kdo zatracen. Vězme, že к zatracení už došlo. Právě v tom Předivném, Jeho smrt vypadala velmi obyčejně. Jako poprava. Ale už první církev o něm věděla, že na sebe vzal hřích a naše zatracení. Záhy o něm vyznávala — byť mytologickou formou — že sestoupil do pekel, do nicoty, aby přemohl smrt a život vyvedl na světlo. К spasení patří Spasitel, Ukřižovaný a Zmrtvýchvstalý. Ježíš Kristus je jím proto, že v něm přebývá plnost Božství tělesně (Kol. 2,9). Bez něho se spasení neobejde. A církev se neobejde bez zvěstování o něm. J.B. Jeschke Víra v ; Otázka vztahu mezi vírou a životem je jedním z ústředníh témat biblického svědectví. Je také ustavičně živou otázkou, se kterou zápasí křesťanství od svého vstupu do světa až dodnes. Ježíšova přirovnání o stromu a jeho plodech, o vinném kmeni a jeho ratolestech nepřestávají křesťany znepokojovat, právě tak jako apoštol ské obrazy základů a stavby domu nebo závodů ve sportovní aréně. Chceme-li tedy uvažovat o tom, co znamená víra v životě a jaký je život ve víře, neobíráme se rozhodně ničím no vým. Jen se pokoušíme znovu si postavit před oči aspoň některé základní důrazy, bez kterých se ani naše křesťanství nemůže obejít. К víře dochází v lidském životě na základě setkání s Ježíšem Kristem. Jestliže к němu opravdu dojde, je to rozhodující, do kořene jdoucí proměna, skutečný zářez do života, kterým všecko dosavadní končí a začíná něco z gruntu jiného. Setkání s Kristem zasahuje nejen lidské myšlení, ale i celé pojetí života, jeho záměření i jeho styl. Bible tu právem mluví o „pokání“ jako naprostém obratu životní cesty a o „znovuzrození“, to znamená o počátku nového života, jehož původcem a zdrojem je v Ježíši Kristu sám Bůh. Před tímto setkáním můžeme běh lidského života připodobnit putování kousku dřeva, vhozeného do plynoucího proudu. Pluje bez pevného směru a cíle, proud s ním pohazuje na všecky strany, může kdykoliv uváznout v mrtvé tišině, rozbít se o nějakou překážku nebo být pohlcen záludným vírem. Divem setkání s Kristem se však tato bez mocná tříska proměňuje v lod, cílevědomě řízenou směrem, který jí určil její kormidelník. On ji vede svou cestou, a když se loď poddává jeho pokynům a zásahům, pluje bezpečně. To přirovnání je ovšem jen částečné. Člověk není mrtvá hmota, ale živý, myslící tvor. Když je uchopen Kristem a ve víře se mu poddá, je jeho víra současně i vlastním, uvědomělým rozhodnutím к poslušnému následování. Tak se rodí z víry život jako konkrét ní odpověď na výzvu: „Pojd za mnou a následuj mne.“ Je pozoruhodné, že vážnost opravdovost takové odpovědi na sea tkání s Kristem se promítá především do otázky „co mám dělat“? Jenže, v tom je právě potíž. Ježíšova zvěst není souborem obecných pravd a bible není ani receptář, ani sbírka zákonů a nařízení pro kterýkoliv případ. Biblické příběhy a události, Boží přikázání, vyznavačská svědectví proroků, Ježíšova slova i činy jistě podávají základní orientační body a směrnice pro život ve víře. Jejich uplatnění však nikdy není stejné, vždycky má svou zvláštní podobu v rozmanitých okolnostech, ve kterých к němu dochází. Konkrétní podoba života, který roste z víry, není nikdy a u nikoho stejná. Každý se vždycky znovu musí ptát: co já mám činit, co mám činit právě ted? O odpověď je třeba vždy nově v rozhodování víry ušilo vat a zápasit. ' Jestliže myslím v této souvislosti {Dokončení na str. 2) 12 KOSTNICKÉ JISKRY EVANGELICKÝ TÝDENÍK 2 8. BŘEZNA 1973 - ROČNÍK LVI II - CENA 70 HALÉŘŮ POZDRAVY JARA SNÍMEK F. S. IANOVSKÉHO Blahopřejné listy presidentu republiky Ve čtvrtek 22. března byl Federálním shromážděním jednomyslně znovuzvolen presidentem Československé socialistické republiky armádní generál Ludvík Svoboda. Slavnostního aktu volby presidenta republiky ve Vládi slavském sále Pražského hradu se zúčastnili jako pozvaní hosté i představitelé církví, mezi nimi též synodní senior českobratrské církve evangelické dr. Václav Kejř. Ústřední výbor Kostnické jednoty — svazu čs. evangelíků — zaslal nově zvolenému presidentu republiky blahopřejný dopis tohoto znění: Vážený pane presidente, jménem Kostnické jednoty — svazu čs. evangelíků, dovolujeme si Vás pozdravit a blahopřát Vám и příležitosti znovuzvolení presidentem naší socialistické republiky. Vždy jsme se zájmem sledovali Vaši činnost, zejména Vaše úsilí 0 osvobození naší vlasti za druhé světové války a zvláště si vážíme Vaší práce od doby, kdy jste byl poprvé zvolen na nejprednější místo našeho státu. Uvědomujeme si jaká odpovědnost byla a je znovu na Vás vkládána, kolik mravní síly, moudrosti i zdraví je к Vaší práci třeba. Vaše další působení provázíme nejen svými přáními a sympatiemi, ale i prosbami, aby Vám Bůh dával hojnost síly к dílu pro duchovní 1 hmotné blaho našich národů, jichž jsme nedílnou částí. Rovněž Synodní rada českobr. církve evangelické zaslala pozdravný list, podepsaný syn. seniorem dr. V. Kejřem: Vážený pane presidente! Jménem Českobratrské církve evangelické Vám srdečně blahopřejeme к opětnému zvolení presidentem našeho státu, jednomyslná volba je výmluvným důkazem vděčnosti našeho lidu za všecku Vaši lásku к pravdě, svobodě a právu, kterou jste osvědčil v mnoha bojích i v moudrém vedení státu. Naše církev věří s Komenským, že v Kristově evangeliu lásky, smíření, spravedlnosti, pokoje a bratrství je základ nápravy věcí lidských. Tyto duchovní hodnoty chceme učinit hybnou silou našeho života a tak prokazovat, že Kristovo učení je zdrojem duchovní obnovy, mravní zdatnosti a sociální odpovědnosti. Vyprošuje Vám od Boha jeho ochranu, pomoc i sílu ke všem oovinnostem Vašeho vysokého úřadu.