Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1974 (LIX/1-44)
1974-01-03 / No. 1
1 KOSTNICKÉ JISKRY EVANGELICKÝ TÝD EN í К 3. LEDNA 1974 - ROČNÍK LIX - CENA 70 HAL. Přijd království tvé Mt 6, 10 V modlitbě Páně říkáme pravidelně: „Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi“ (Mt 6, 10). Dělíme-li modlitbu Páně na jednotlivé prosby, často nám unikne souvislost mezi nimi. Pod Božím královstvím si zpravidla představujeme „objektivní“ skutečnost, která к nám přichází zvenčí, zatímco při plnění Boží vůle tušíme „subjektivní“ dosah, který nás zavazuje. A přece je obojí neoddělitelně spojeno. Bůh к nám nepřijde proti naší vůli, proti naší ochotě jej přijmout v poslušnosti; a Boží vůli můžeme naplnit jenom proto, že v Ježíši Kristu к nám přišel a mezi námi buduje své království. Prosíme-li o příchod Božího království, musíme si uvědomit, že přijde i bez naší modlitby. Oč se touto cestou vlastně modlíme, je — řečeno slovy M. Luthera — „aby přišlo také k nám“. Na otázku jak přichází, Luther odpověděl: „Když nám nebeský Otec dá svého svátého Ducha, abychom z jeho milosti uvěřili jeho svátému slovu a žili zbožně, zde v časnosti a tam na věčnosti.“ Bůh přichází a budí v nás touhu řídit se jeho vůlí. Právě proto toto plnění Boží vůle je prosba o příchod Božího království každodenní modlitbou. Bohu jistě nemusíme denně připomínat, aby nezapomněl přijít, sobě však musíme připomínat, abychom nezapomněli chodit podle jeho vůle. V této prosbě modlitby Páně se střetává minulost s přítomností a budoucností: království Boží přišlo, přichází a přijde. V Ježíši Kristu jednou provždy vstoupilo do našeho světa. Zvěstováním slova, ve společenství jeho následovníků, v církvi, se mezi námi stále znovu stává skutečností. A bible připomíná, že na konci věků pak toto království bude zjevné a viditelné. A jestli mezi nás skutečně přichází, poznáme na tom, jak velice se ptáme po Boží vůli a jsme ochotni ji plnit. To je podstatný znak přítomného Božího království. Proto se John Wesley — abychom citovali ještě jednoho Božího svědka — modlí: „Nechť tvé království milosti přijde rychle... Nechť všechno lidstvo přijme tebe, Pane Kriste, za svého Krále a vpravdě uvěří ve tvé jméno, nechť je naplněno spravedlností a pokojem a radostí, svatostí a štěstím, dokud nepřjde odtud do tvého království slávy, aby s tebou kralovalo na věky.“ V. D. Schneeberger KRISTUS Živý Kristus V islandské básnické sbírce „Edda“z dávných M i v dob germánské-ZIVOTNA5 ho pohanství se praví: „Mřou lidé, vymírají rody — i ty zemřeš jako všichni; jen jedno zůstane na věky: sláva činů mrtvého.“ Podobné řeči o mrtvém můžeme slyšet na leckterém pohřbu i dnes: že se bude věčně žít ve svém díle, v tom, co v životě vykonal — a také v našich srdcích i vzpomínkách. U velikánů dějin se často vyzdvihuje jejich nehynoucí sláva a památka, věčně živý odkaz jejich geniálních idejí a činů. Přiřadíme i Ježíše Nazaretského к těmto velikánům? Žije dál v myslích křesťanů proto, že po sobě zůstavil živý příklad a odkaz? Kdo by jen takto chtěl chtít a chápat „živého Krista“, nepochopil převratnou velikonoční otázku a zvěst: Co hledáte živého s mrtvými? Neníť ho tuto, ale vstalť jest (Lk 24, 5n). Ježíš KDstus je z Boží vůle a moci svrchovaným Pánem i Dárcem života bez historické obdoby; ač zemřel potupnou smrtí na kříži, je živ — v plném, jedinečném, nepředstavitelném smyslu — v slávě Boha Otce (Filip, 2, 11). To je obsahem apoštolského svědectví a vyznání: vstal z mrtvých. Ale jak převratný, nesmírný, s ničím nesrovnatelný význam pro víru má toto prosté velikonoční poselství! V Ježíšově době věřili v budoucí vzkříšení mrtvých téměř všichni židé. Matkou této víry byla pozdně židovská apokalyptika, která svou eschatologií v mnohém ohledu připravila půdu i „řeč“ (t. j. vyjadřovací možnosti) novozákonní zvěsti. (Ve starém Izraeli se např. se zřetelnou vírou v budoucí vzkříšení a život věčný nesetkáme; ve Starém zákoně vlastně jen u Daniele 12, 2.) Velikonoční zvěst o zmrtvýchvstání Pána Ježíše navazuje tedy formálně na apokalyptické očekávání a představy, ale zároveň je pronikavě mění: zatímco apokalyptika počítá s možností vzkříšení až po skonáni světa, zvěstuje evangelium, že Pán Ježíš vstal z mrtvých hned po Velkém pátku a tím začal nový věk vzkříšení. Protože však je zejména v závěrečných příbězích evangelií užito sytých apokalyptických barev, rysů a výrazů, musíme si dát velký pozor, abychom jejich nesprávným pochopením nebo výkladem nezastreli převratnou jedinečnou velikonoční události; abychom tím neživili falešné představy a neuzavírali tak druhým cestu к víře v živého Krista (o úskalí i odpovědnosti výkladu zvěsti vzkříšení v. J. B. Souček, Utrpení Páně 222n a 249nn). Neboť toto vzkříšení naprosto neznamená (dočasný) návrat duše či životní síly do pozemského těla (jako např. dnes dosti častá resuscitace po klinické smrti), nýbrž: že Ježíš Kristus, který položil svůj život za hříšné, je skutečně a věčně živ i přítomen — ve zcela nové, nepomíjivé, nepředstavitelné eschatologické existenci. Jaké tajemství evangelia je obsaženo v prosté výpovědi víry, „že Ježíš Kristus vstal z mrtvých“ (2 Tim 2, 8)? Tak úžasné, že je naše slova nestačí plně vyjádřit. O vzkří- • šení Pána Ježíše mluví Nový zákon vždy v nerozlučné spojitosti a jednotě s jeho ukřižováním, a to znamená především: Jeho bolestný zápas na Golgatě neskončil zmarem a prohrou, jak se zdálo přihlížejícím divákům, nýbrž skrytým vítězstvím. Neboť v události kříže a vzkříšení bylo nám skrze Krista vydobyto vykoupení a smíření, byla přemožena moc hříchu a smrti (Řím 4, 25). Jako se na kříži zjevila záchranná všemoc Boží kristovské lásky, tak v zázraku zmrtvýchvstání svrchovaná Boží moc života proti smrti, (1 Kor 6, 12). Ukřižovaný a vzkříšený Ježíš Kristus je jedinečné, věčné Slovo Boží, Slovo života (Jan 1,14; 1 Jana 1, 1—4). Neboť skrze něho promluvil a zasáhl všemohoucí Bůh převratně do dějin světa a zjevil nám eschatologický obzor svého věčného království. Radostné poselství o živém Kristu hlásá, že jeho spasitelný vztah к .lidem neskončil smrtí na kříži, nýbrž byl vzkříšením naopak prohlouben i rozšířen do nekonečných eschatologických obzorů. Podle Lutherova svědectví mohl být Ježíš před velikonocemi v blízkém styku a vztahu jen s lidmi jedné země a doby, kdežto nyní je vždy a všude přítomen nám všem. Stále nás soudí svou kritickou pravdou a miluje zachraňující láskou, stále jsme obklopeni jeho skrytou blízkostí a spasitelnou přítomností. To je citlivě vyjádřeno u Jana 21, 15nn: učedlníkovi, který jej ve stínu kříže třikrát zapřel, nabízí a daruje zmrtvýchvstalý Spasitel nové, věčné obecenství života v lásce a službě. A totéž činí i dnes s námi; neboť Ježíš Kristus včera i dnes tentýž jest, i na věky (Židům 13, 8). Živé křesťanství se stále rodí a obnovuje ze setkání a obecenství s živým Kristem, který je jediným základem spasení, Pánem života z milosti i dárcem radostné naděje. J. A. Dvořáček Láska a zákon Jednou napsal apoštol Pavel: „Ze všeho největší je láska“ (1 К 13, 13) Než ho Ježíš Kristus obrátil к sobě, byl by to tak neřekl! Tehdy znal jako věrný židovský bohoslovec jinou nejvyšší hodnotu: Boží zákon. Teď musí o tom přemýšlet: Jak se má к sobě to dvojí — zákon a láska? Vylučuje zákon lásku — popírá láska zákon? Z milosti Boží se Pavlovi pro nás všechny otevírá: právě ve světle lásky teprve chápeme, jak Božímu zákonu správně rozumět. „Plnost zákona jest láska“ (Ř 13, 10). Někdo vidí totiž zákon především jako projev Boží vlády nad námi Bůh projevuje svou svrchovanost tím, že stanoví přikázání, která my máme bez odmluvy poslouchat. Není naše věc je zkoumat a podrobovat úvahám: jsou výrazem Boží moci a slávy. Jestliže v ráji, jak se vypráví, Pán Bůh jeden strom zakázal, patrně ho v ráji měl jenom proto, aby na něm vyzkoušel Adamovu poslušnost. Tak i Desatero přikázání je především ostatním výrazem jeho svrchované vůle a je věcí Boží naprosté svobody, co ustanovil a co zakazuje Není pochyby, že v tomto pohledu na Boží zákon je něco mohutného; něco slavného je v tomto fanatismu poslušnosti. Má také svou pevnou tradici kalvínskou: vzpomeňme jen na Karafiátovo: „Nemudruj a buď poslušný.“ A přece praví Pán Ježíš v evangeliu podle Jana (15, 15): „Nebudu vás již nazývat služebníky, neboť služebník neví, co činí jeho Pán; ale vás jsem nazval přáteli, neboť všechno, co jsem slyšel od svého Otce, oznámil jsem vám.“ Boží přikázání nejsou výrazem Boží svévole, ale Boží lásky: к našemu prospěchu jsou ustanovena, ne pro samoúčelnou Boží slávu. Někdo zase — a to je ještě horší — chápe Boží přikázání jako cvičné nářadí, na kterém má prokazovat svou zdatnost. Svou bezúhonnost vystavuje všem na odiv a domnívá se, že mu dává dokonce právo vynášet soud nad druhými, chybujícími. To bylo typické pochopení farizejských zákoníků — a víte všichni, do jak ostrých střetnutí se s nimi Pán Ježíš dostal. Apoštol však píše (Ř 15, 1.3): „Nemáme se líbit sami sobě — tak jako Kristus ne sám sobě se líbil.“ On přišel, aby až po oběť svého života byl tu pro druhé. A také my budeme živi podle Boží vůle, budeme-li myslet na druhé víc než na sebe. Pán Bůh nám nedal svá přikázání, abychom sebe oslavili; nýbrž naopak proto, abychom byli dobří ke druhým. A tak nás učí Pán Ježíš i jeho apoštol pravému smyslu Božích přikázání: „Nezcizoložíš, nezabiješ, nepokradeš, nepožádáš a kterákoli jiná přikázání jsou shrhnuta v tomto slovu: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého. Láska neudělá bližnímu nic zlého; proto naplněním zákona je láska.“ Všemi svými přikázáními chtěl Pán Bůh, abychom druhému člověku neubližovali, ale jeho život činili krásnějším — aby každé setkání s námi patřilo к obohacujícím chvílím života, na něž se vděčně vzpomíná, protože dávají sílu a radost, pomáhají unést život a vidět ho světlejší. Jak veliké je to slovo Pána Ježíše, jehož se Pavel dovolává! Nejednou, když chceme žít podle Božích přikázání, připadnou nám příliš neosobní, jako by se skutečný život do nich těžko srovnával — každý případ, každý člověk, každé konkrétní okolnosti jsou jiné; takže zaváháme, zdali chladné, všeobecné přikázání může jej spravedlivě postihnout? A často cítíme, jak jsou přikázání Desatera jenom obecná, jenom základní pravidla, která je třeba v okolnostech života prakticky domýšlet — domýšlíme je správným směrem, nezabloudíme ve svém rozhodování tam, kde už čáru Božího příkazu nevidíme zcela jasně? A dochází ve složitém životě i ke konfliktům mezi různými přikázáními, nebo se nám aspoň tak zdá: co teď poslechnout a přes co se přenést, kde bude nevyhnutelné zlo menší? Jeden jediný klíč к Božímu zákonu, jak říká Pán Ježíš i apoštol, je láska. Ptej se, co vyžaduje láska, a nejlépe najdeš cestu. Nechtěj ublížit nikomu, chtěj dát radost každému, kdo tě potřebuje — a budeš vědět, co kdy je třeba. Jeden z křesťanských učitelů to vyjádřil slovy: „Zákon není naplněn plněním zákona, nýbrž ži- g votem v Kristu, v jeho lásce“ (Nygren). o OS Pán Ježíš řekl: „Buďte dokonalí, ,, jako je dokonalý váš nebeský z Otec.“ A myslel na dokonalost je- g ho lásky ke všem bez rozdílu (Mat ° 5, 44-45). S MILAN HÄJEK £ Láska - jediný dluh „Nebýt nikomu nic dlužen“ — v tom je kus samozřejmé poctivosti: Jestliže jsem si něco vypůjčil, povinnost navrátit to je každému čestnému člověku zákonem! A je i kus hrdosti v tom, jestli nikomu nic dlužen být nemusím, protože všechno mám a nemám zapotřebí si nic vypůjčovat. A přece — kdykoliv se setkám s člověkem, který neumí nic přijmout zadarmo, za všechno se chce revanšovat, nesnese pocit, že mu něco bylo darováno, že zůstává dlužníkem — vždycky cítím: tady něco není v pořádku, křesťansky tu něco chybí. Křesťan umí darovat, a také umí zadarmo přijmout. Křesťan umí zůstat druhému zavázán. Neboť: „Nikomu nebuďte nic dlužni — než abyste se navzájem milovali.“ (Ř 13, 8a). V lásce totiž zůstáváme vždycky dlužníky. Lásku nelze nikdy oplatit. Není možné lásku spočítat, vyčíslit, předložit za ni účet. Často ustrneme nad skutečností, že nás druhý miluje, a nedovedeme si vysvětlit, jak je to možné. Láska je zázrak, dar. Za lásku jsme stále dlužni. Nikdy nemůžeme říci, že jsme milovali dost a víc už nebylo třeba. Kdo nemá pocit dluhu v lásce? Ještě jsme i to a to mohli učinit — ale už nám to bylo příliš. Ještě takoví jsme tehdy a tehdy měli být — ale už jsme nestačili. Ještě v tom a v tom jsme měli při druhém stát'— ale už se nám nedostávalo sil. A stále zůstáváme lásku dlužni mnohým, kteří by ji také potřebovali. Apoštol Pavel mluví o „vojsku, které každý den proti němu povstává“ — totiž starosti o své sbory (2 К 11, 28). Každý kazatel zná toto „vojsko“: ustavičně deptající vědomí, za kým ještě měl zajít, koho navštívit, komu se ještě věnovat — ale čas ani síly nestačily. Myslím, že každý z nás, komu Pán Bůh probudil svědomí, zná tyto pocity dlužné lásky. Nemyslí na to, kolik jemu zůstali druzí dlužni z úcty, vděčnosti, lásky — ale on si hořce vyčítá, kolik zůstal dlužen jim. A právě o lásku jde, o vzájemný vztah, o vzácné setkání a duchovní porozumění. Lásku nejde nahradit sladkými nebo nadšenými řečmi. Ale vlastně ani činem — penězi, podporou, námahou nebo časem druhému věnovaným — nelze nahradit to neviditelné, bytostné, nade všechnu míru vzácné: že se nalezneme jako bratři a sestry. Největší dar života v tomto čase je láska. nH