Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1977 (LXII/1-44)

1977-01-05 / No. 1

1 KOSTNICKÉ JISKRY EVANGELICKÝ TÝDENÍK 5 LEDNA 1977 - ROČNÍK 62 - CENA 70 HALÉŘŮ Ve jménu Páně Lukáš 2, 21 Umělec-malíŕ se pokusil obrazem vyložit svým přátelům, jaká je si­­(uace všech nás na počátku nového roku. Na moři jede parník v husté mlze. U kormidla stojí muž, který se za pomoci silných reflektorů snaží mlhu proniknout. Podaří se dostat loď к čili v pořádku a včas? To neví ani on ani pasažéři. Pro některé začíná nový rok množstvím možností, plánů, jistoty úspe chů, a pro jiné rqk, který by po jeho skončení postižení rádi ze svého života docela vymazali. Pro všecky však je rokem, který nikdo nemá ve svých rukou, který lze přijmout jako dar ode dne ke dni. Bude buď s po žehnáním skončen, anebo se někteří jeho skončení vůbec nedočkají. Jde 0 cestu vpřed, ale jen v závoji mlhy, která žádá zvýšenou pozornost a určité napětí. Jako věřící začínáme s Ježíšem, v jeho jménu, v důvěře v jeho slovo, v jistotě jeho milostivé přítomnosti. Je však pouhé jméno JEŽÍŠ pojistkou, že se během roku nic nestane, co by zkrušilo, potrápi­lo a pokořilo kohokoli z nás? Den i noc, štěstí i neštěstí, zdraví i nemoc, sebevědomí i skleslost, život i smrt bude i letos na programu. Bude to plavba, při které se do dálky nevidí. Jak rádi bychom poodhrnuli závoj, kterým je zastřena cesta rokem 1977. Boží milosrdenství nám závoj nad budoucími dny ponechalo a učí nás stále více spoléhat na slovo a služ­bu Ježíše Krista a na jeho slib: „Já s vámi jsem po> všecky dny až do skonání světa.“ Soustřeďujeme pozornost se vší důvěrou к Ježíši Kristu, který je zá­rukou požehnání budoucích dnů. Už jeho jméno samo zvěstuje božskou pomoc. Včerejšek za námi, zítřek ještě nenastal a dnes nám pomáhá Pán. V něm vstoupil všemohoucí Bůh mezi nás. V Ježíši Kristu přišel bydlit s námi. Vstupuje až к nám a staví se na naši stranu. Nezůstává kdesi v pozadí, ale jde před námi. aby nám upravil cestu. Jméno Ježíš není kouzelné slovo, při jehož vyslovení se ihned všecky cesty vyrov­nají. S jeho pomocí se učíme věřit a následovat v poslušnosti. Ve víře, v poslušnosti a v následování jsme pořád začátečníky. V poslušnosti nebeského Otce jde Ježíš před námi jako svátý vzor. Od Betléma přes Nazaret až do Getsemane a na kříž. Tam položí své jméno na váhu proti našemu jménu. Tak nás chrání od soudu Božího. Přinesl za nás Otci svoji poslušnost, protože jsme my chtěli být pány, kteří si pomohou sami. Nový rok přináší nové úkoly. Od mnohého z nás bude mnoho požádá­no. Naši bližní budou chtít vidět, zda žijeme tak, jak se od křesťanů očekává. Jen v obecenství víry s Ježíšem Kristem získáme pohled dopře­du a dál, než bychom viděli bez jeho pomoci. Jdeme vstříc příštím dnům v duchu živé naděje, že nepoznáme opuštěnost, nepoznáme nesmyslnost svých zápasů, protože smysl našemu životu dává ten, který za nás po­ložil život a jde s námi do všech dnů i nocí, do všech radostí i zkoušek, jde s námi'do svatební síně, právě tak jako ke hrobu, jde s námi na pusté místo jako kdysi se svými učedníky, abychom poodpočinuli ma­ličko, jde s námi do krizí, ale také do radostných kapitol, kde budeme vidět něco ze slávy Boží. Jen když jde s námi! A když je Bůh s námi, 1 kdo proti nám? Proto ve jménu Páně radostně vpřed! Bohuslav Beneš Stojíme na prahu nového roku a jako věřící lidé se ptáme, co je při pohledu kupředu naším prvo­řadým úkolem a jaká je naše přední tužba. Uvědomujeme si, že vlastně náš úkol je možno označit jako staronový, jako úkol, který jsme měli a v různé míře zdaru uskutečňovali, ale který nezestárl, nebyl založen ad acta, nestal se přežitkem minulostí, ale zůstává úkolem stále novým a živým. Nejprve se každý z nás pocho­pitelně zamýšlí velice osobně nad naším úkolem v životě osobním a rodinném. V době adventní jsme si připomínali a poctivě sebekri­ticky na vlastní adresu říkali, že V kolotoči vánočních „starosti“ by naši nejpřednější starostí mělo být, zda vším tím, čím vyplníme vánoční dny, se nám neztratí vá­noční zvěst, která hovoří o přícho­du Immanuele. Což znamená: S námi Bůh. Zda neznemožníme uskutečnění tohoto slavného slibu. Toto má být hlavní starostí mého srdce i mé rodiny, aby opravdu Bůh byl s námi a mohl být s námi. Abychom mu nevhodnou adaptací vánočního programu v tom nebrá­nili. Řeknu, že toto zůstává naším stanorovým úkolem pro celý rok 1977. Aby byl s námi Immanuel. Ten, v němž právě Bůh je a chce být s námi. Aby Pán Ježíš byl pá­nem našich srdcí a hlavou našich rodin. Poté se zamýšlíme nad starono­vým úkolem v oblasti naši církve a našeho sboru. Četl jsem nedáv­no výmluvnou větu: „Sítí Božího slova bývá mnohá duše ulovena, ale děrou v obcování věřících uni-ká opět pryč.“ Připomíná to slav­nou Chelčického Síť víry. Jistě bude staronovým úkolem, aby­chom si střežili nejen hodnotu ká­zaného slova v našich sborech, ale abychom neméně bedlivě dbali na kvalitu živého slova křesťanskéhq obecenství. Aby slovo nebylo v ne­překonatelném rozporu se skuteč­ností života sboru. Jistě vždy bu­de slovo výš než jeho realizace ve sborovém a osobním životě. Vždy bude svým způsobem naším zrcadlem hříchu, jak pověděl kdy­si Luther o kázání na hoře. Vždy budeme poznamenáni napětím mezi ideálem a i touhou, a mezi hliněností nádoby, která nese vzácný poklad slova a která má toto slovo ztělesňovat v konkrét­ním životě. Ale tato disproporce nesmí být kalkulována předem, nesmíme si z toho udělat pro­gram. Nemůžeme zůstávat lhostej­nými к výzvě, abychom se к do­konalosti nesli. Budeme vědět o křehkosti nástrojů, abychom ne­­zmalomyslněli, ale také budeme vědět o úkolu posvěceného života, abychom nezlenivěli. Budeme bed­liví na zvěstované slovo, zdravě nároční na pravdivost a poctivpst kázání a svědectví, ale budeme ne­méně bdělí, aby naše ochota к po­slušnosti byla skutečnou ochotou a nikoli pouhou frází. Aby mezery v obecenství, kazy v bratrské lás­ce a rušivé momenty ve vzájem­ných vztazích nečinily marným všechno slovní úsilí o tlumoč?rií evangelia. Současně však také se nesmíme' zapomenout zamýšlet nad starono­vými úkoly věřícího člověka v ob­lasti občanské a obecně lidské. Křesťan se musí legitimovat světu okolo sebe předně svým vztahem к druhým lidem. Toužíme o prav­divosti a poctivosti své víry vydá­vat nepatetické svědectví hluboce lidskými vztahy к našim bližním bez rozdílu, poctivou a nekorist­­nickou prací i ochotou pomoci všude tam, kde je potřeba ochot­né ruky a hřejivé lásky. Tak jako dříve toužíme i nyní ctít kapitoly křesťanské etiky, která hovoří o našem podílnictví na společném díle národního společenství a hos­podaření, kdy neodměřujeme opa­trně každý pohyb navíc, ale kde naopak nás těší, když můžeme pro společné dobro udělat vše, co je v našich silách. A rovněž si chce­me připomínat, že jsme vděčni za postup sociálních řádů ,a mírového úsilí, za to, že můžeme žít v socia­listickém společenství a v zemi míru. A přispívat к prohloubení a upevnění těchto skutečností. Vždyť skutečné křesťanství stálo vždy v protivě ke všemu hromadě­ní majetku a řádům, umožňujícím vykořisťování chudých a nemají­cích bohatými a majícími. Tento trojí — starý, a přece stá­le nový — úkol vyžaduje poctivou vírů, ochotné srdce a nesobecké myšlení. A mnohou milost a moud­rost, která není jen z člověka. Alexandr Havránek . Staronový úkol Přátelská setkání PŘEDSTAVITELŮ ClRKVÍ S VEDE­NÍM SEKRETARIÁTU PRO VĚCI CÍRKEVNÍ MINISTERSTVA KUL­TURY ČSR Na závěr roku 1978 uspořádal Se­kretariát pro věci církevní minister­stva kultury CSR několik přátelských setkání. Dne 14. prosince dopoledne přijal ředitel sekretariátu Fr. Jelínek se svý­a mi spolupracovníky katolické bisknpy ordinäre českých diecézí spolu s představiteli Sdružení katolických duchovních v ČSR Pacem in terris a odpoledne zástupce České katolické Charity. Dne 15. prosince byli přijati před­stavitelé dalších církví a nábožen­ských společností v ČSR: patriarcha ČCH dr. M. Novák, metropolita pravo­slavné církve Dorotej, synodní senior ČCE dr. V. Kejř, biskup Jednoty bra­trské A. Ulrich, biskup Slezské evang. církve a. v. VI. Kiedroň, předseda Ra­dy církve bratrské dr. J. Urban, super­intendent evang. církve metodistické dr. V. Schneeberger, předseda Ustř. rady Bratrské jednoty baptistů M. Keš­­jar, předseda ústředí církve adven­­tistů s. d. 0. Sládek, gen. vikář církve starokatolické dr. J. Heger, předseda Křesťanských sborů dr. M. Kořínek, hlavní kazatel novoapnštolské církve G Müller, ústřední správce nábožen­ské společnosti unitářů dr. D. Kafka я předseda židovských náboženských obcí dr. B. Ba«s. Téhož dne odpoled­ne byli připM reprezentanti mírových odborů a komisi clrkvf a nábožen­ských společností. Při všech těchto setkáních ředitel Fr. Jelínek kladně hodnotil činnost představitelů církví a jejich mírových komisí v uplynulém roce na úseku společenské angažovanosti a mírové­ho úsilí. Zástupcům státní správy se dostalo ze strany pozvaných předsta­vitelů ujištění, že i v novém roce bu­dou intenzívně rozvíjet angažovanou činnost, která by nadále napomáhala к mírové výstavbě naší socialistické společnosti, к dorozumění i spoluprá­ci mezi národy a přispívala tak к uvolňování mezinárodního napětí. PANE, NÁŠ BOŽE! Tg víš, kdo my jsmef lidé s dobrým i lidé se špat­ným svědomím, spokojení i nespokojení, jistí i nejistí, křesťané z pře­svědčení i křesťané ze zvyku, věřící a jen napůl věřící i nevěřící. A víš, odkud přicházíme: z kruhu příbuzných, známých a přátel, nebo z veliké osamělosti, z poklidného blahobytu nebo z všelijakých tělkostí a nesnází, z uspořádaných nebo napjatých a narušených rodinných po­měrů, z užšího kruhu sboru nebo z jeho okraje. Ale teď všichni stojíme před tebou; při vší nestejnosti v jednom stej­ní: že jsme všichni před tebou i vůči sobě navzájem vinni, že všichni jednou musíme zemřít, že bychom bez tvé milosti všichni byli ztraceni, ale i v tom, že tvoje milost je v tvém milém Synu, našem Pánu Ježíši Kristu, nám všem zaslíbena а к nám všem se sklání. Dej, at tě na počátku nového roku velebíme a děkujeme ti za to, že jsme vyšli od tebe a smíme jít tobě vstříc. Necht nad námi svítí betlém­ská hvězda a ozáří naši cestu. Pomáhej nám, abychom po všechny své dny měli před očima tvoji budoucnost a uchovávali ji ve svých srdcích. Amen. NOVOROČNÍ MODLITBA К. В ART HA Boži spravedlnost (Abakuk) Ústředním tématem Abakukova pro­roctví je otázka Boží spravedlností. Prorok nepochybuje o tom, že Hospo­din je spravedlivý, že vládne nad všemi národy, že soudí a trestá, že re i smilovává. Kdo Bohu věří a zůsta.á mu věrný za každých okolností, tomu se otevírají oči pro skutečnosti, kte­ré zůstávají ostatním lidem skryty. Abakuk se zabývá problémem spra­vedlnosti Boží v dějinách. V běhu svě­tových dějin rozpoznává Boží jedná­ní. Události, které se druhým jeví ja­ko nevyhnutelné dějinné katastrofy, prorok smí objevovat jako skutečnos­ti, které má ve svých rukou svrcho­vaný Vládce a Pán. Z tohoto zjištění vychází a vyvozuje právo přistupovat к Bohu v přímluvné modlitbě za svůj národ. Přitom ovšem ví, že Boží spra­vedlnost dosahuje na všechny národy. Proroctví mluví do konkrétní dějin­né situace. Platnost jeho výpovědí a závěrů se však dá aplikovat na kaž­dou dobu. Abakuk patřil pravděpo­dobně mezi chrámové proroky v Jeru­zalémě, v Judstvu. Jeho vystoupení se datuje ke sklonku sedmého století před Kr., v době po smrti krále Jo­­ziáše (609), ale ještě před zajetím babylónským (598). V té době. kdy se judská říše, nastal v zemi opět vše­­egyptské říše, nastal v zemí opět vše­obecný úpadek náboženského života, se všemi svými neblahými důsledky. A zvláště tato skutečnost proroka znepokojuje. V úzkosti volá к Hospo­dinu a dostává neočekávanou odpo­věď: je zle, bude však ještě hůře. Při­jde spravedlivý trest na všechny čini­tele nepravosti v podobě krutého po­hanského národa Kaldejců. Hospodin sám je pošle a užije jich jako výkon­ného nástroje své spravedlnosti. Je­jich tvrdost a pýchu pocítí i „spra­vedliví“. Pro ně se však tato pohro­ma stane zkouškou, ve které se mo­hou učit rozpoznávat, jaké má Bůh záměry i s nimi. Vděčně vyjadřují své poznání: „My nezemřeme, Hospodine, к soudu postavil si jej, ty, ó skálo, к trestu nastrojil jsi ho“ (1,12b). Ale i trestající je pod svrchovanou kontrolou spravedlivého Soudce. Jak­mile ve své pýše a domýšlivosti pře­sáhne hranice, je sám také trestán. Pětinásobné „běda“ ve druhé kapi­tole se obrací předně proti Kaldej­­ským a proti projevům jejich zlovůle. Jistě však i proti všem, kdo jednají podobným způsobem. Prorok důrazně připomíná, že к zabezpečení života nepostačí člověku pouze bezohledná honba za bohatstvím a majetkem: „Běda tomu, kdo chamtivě shání mrz­ký zisk pro svůj dům, aby si na vý­šině založil hnízdo, aby se zachránil z moci zlého“ (2, 9). Prorok poukazu je dále na marnost a bláhovost všeho toho, co člověk podniká ve své vlast­ní síle, pýše a domýšlivosti: „Hle, což to není od Hospodina zástupů, že se lidé namáhají a oheň to zhltá, že se národy lopotí pro nic za nic?“ (2, 13). Abakuk vyhlašuje soud nad zlými mocnostmi. V tom je potěšení a po­vzbuzení pro utlačované. Zlovůle a bezpráví budou potrestány, i když do­časně vítězí. Ukáže se, že lidská opo­vážlivost vede nakonec к sebezničení. Kdežto věřící člověk, ten, který zůr stává svému Bohu věrný za všech okolností, získá život: „spravedlivý ze své víry bude žít“ (2, 4b). Spra­vedlnost ve Starém zákoně je chápána předně jako poslušnost a věrnost Bo­žímu zákonu. Svůj plný význam do­stává tato výpověď až začleněním do evangelia Nového zákona (R 1, 17 á Gal 3, 11). Závěrečná třetí kapitola je modlit-! bou, která nám svou formou i obsa­hem připomíná některé žalmy. Prorok' se modlí. Bojí se, protože vidí, že Hos­podinovo dílo je ohroženo. Proto pro­sí o jeho zachování. Je si vědom, že Boží lid žije pouze z milosti svého Boha. Očima víry objevuje, že Hos­podin má všechno ve svých rukách, jako ve vytržení mluví o tom, co vidí a co může vyjadřovat jen obraz­nou mluvou, plnou zvláštních přirov­nání a příměrů. Svatý a mocný Bůh přichází, aby ve svém spravedlivém hněvu soudil ty, kdo ohrožují jeho lid. Abakukovi, i když mnohým věcem nerozumí, je dáno poznat tu nejzá­kladnější a nejdůležitější skutečnost: že Bůh vládne ve své moci a spravedl­nosti a že i když se ta Boží spravedl­nost projevuje jinak, než jak bychom čekali, přece dosáhne na každého člo­věka ve svůj čas. Proto může své pro­roctví končit radostným vyznáním: af přijde cokoliv, „já chci jásat v Hospo­dinu, chci plesat v Bohu, který je má spása“ (3, 18). Důvěra v Boží moc a spravedlnost je jediným základem sí­ly a radosti pro každého jednotliv­ce i pro celý národ. Jiří Lukl SNÍMEK K. H. ККАШВМ \ I

Next