Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1978 (LXIII/1-44)

1978-01-04 / No. 1

1 KOSTNICKÉ JISKRY EVANGELICKÝ TÝDENÍK 4. LEDNA 1978 - ROČNÍK 63 - CENA 70 HALÉŘŮ Další mesiášský titul Je velmi •zvláštní, uvážíme-li, že Jde o pojmenování „s y n a, který je nám dán“. Titulu „o t e c“ však tu Je použito v přeneseném smyslu к vyjádření svrchované autority. Celé generace uznávaly v rodině převážně autoritu otcovu. Vůdčí postavení otce jako živitele i dárce života, jako ochránce a kněze bylo celkem nesporné. Občasné pokusy o protest nebo dokonce vzpouru byly málo účinné. Ať už byl otec jakkoli omylný a někdy i nespravedlivý, byl to otec, a to rozhodovalo. Už Starý zákon považoval patriarchální uspořádání společnosti za prvopočáteční: „On (mužj nad tebou [ženou) bude vládnout“ [Gn 3,16). Právě v důsledku lidského pádu, jímž člověk ztratil nejtěsnější obecenství s Bohem, a tím i jedině správné kritérium a normu pro život ve společnosti, byl otec rodu určen za strážce společenského řádu a byla mu proto v zájmu pořádku svěřena vůdčí autorita. Toto výsadní postavení mělo samozřejmě i svůj rub v povinnosti ochraňovat a pečovat o ty, kdo byli této autoritě podřízeni. Odtud chápeme, proč i vysocí úředníci státu dostávali titul otce: „Povolám služebníka svého Eliakima... panování tvé dám v ruku jeho. I bude za otce obyvatelům Jeruzalémským a domu Judovu“ [Iz 22,20—21). Je jasné, že úřad neměl být prostředkem к získání a využívání osobní moci, ale že byl pověřením к službě lidu. Autorita totiž měla být, stejně jako v rodině, vyvozována z povinnosti sloužit pořádku a blahu lidu. Otcem proto býval nazýván i král [1S 24,12) a farao (jak faraóna titulují jeho vasalové v el-amarnských dopisech). Z podobných důvodů byl otcem pro svá žáky prorok (2 К 2,12) a dobrodinec pro nuzáky (Jb 29,16). V postavení otce se soustřeďovala jednak autorita pána, vládce, udržujícího řád mezi lidmi, dezorientovanými hříchem, jednak odpovědnost za jejich .ochranu a péči. Jelikož s autoritou Boží se to má podobně, bývá i Bůh nazýván otcem. Bůh však je strážcem řádu pro celý svět a pečuje o všechno stvoření. Proto má jeho funkce nesrovnatelně vyšší význam. „Měli jsme své tělesné otce za vychovatele a ctili jsme je, nemáme se mnohem spíše podřídit Otci duchů, abychom došli života? Oni nás vychovávali jen pro krátkou dobu podle svého zdání, Bůh nás vychovává к našemu dobru, abychom se stali účastnými jeho svatosti“ (Žd 12,9—10 v překladu Žilkově). Jestliže lidští otcové neměli vždycky na mysl! dobro svých děti, ale osobovali si někdy právo rozhodovat podle svého zdání o jejich životě, třeba i v jejich neprospěch, pak Bohu šlo vždycky jen o dobro lidí. A přitom mu nikdy nešlo jen o krátký úsek života, ale chce lidem zajistit trvalé dobro v trvalé existenci, která nekončí smrtí. Jeho ochrana a péče je věčná. Nemůže ani být jiná tam, kde Bůh dává člověku „účast na své svatosti“, čili kde ho činí členem své rodiny, kde ho navrací do prvotního obecenství se sebou samým а vede ho к tomu, aby se dobrovolně podřídil autoritě jeho lásky. Toto věčné dobro může člověk převzít jen přímo z Božích rukou. Proto se musel dobrý otec přiblížit к člověku tak těsně, jak se jen může přiblížit otec к dítěti. A proto se „narodil jako dítě“, proto byl „dán syn“,,jenž je „Ot cem věčnosti“, čili jenž je „navěky“, tj. pevně a neměnně svrchovanou autoritou, zachovatelem řádu lásky. A jenž je přitom i dárcem „věčnosti“, tj. dárcem věčného obecenství s Bohem, věčného synovství, trvale platné příslušnosti к Božímu společenství, v němž je ochrana a péče dokonalá. V. A. Žák Otec věčnosti l Jakv novem roce? Lukáš 17,7—10 Vyznavač Ježíše Krista se neptá: „Co nám přinese tento nový rok?" Jeho otázkou je: „Co já přinesu lidem v tomto novém roce? Co mohou moji domácí a spolupracovníci v dílně,' na zemědělských farmách, v kanceláři ode mne očekávat?" To jsou otázky na tělo. Tážeme-li se opravdově, poznáváme, že sami na odpověď nestačíme. Otevíráme proto bibli. Odtud к nám mluví ten, jehož odpověď nám může pomoci. Ale hned si připomeňme, že není snadná. Jen si přečtěme jeho výzvu, která nás, kteří žijeme v druhé polovině dvacátého století, uvádí do rozpaků: Pán, který nic nedělá, přikáže otroku, který celý den oral, aby mu připravil jídlo, obsloužil ho, a pak teprve se může napít a najíst. Když otrok poslušně splní jeho rozkaz, neuslyší ani slovo poděkování. Z toho Ježíš odvozuje normativní výzvu: „Tak i vy, když učiníte všechno, co vám bylo přikázáno, řeknete: Jsme jenom služebníci, učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit.“ Tato sociální skutečnost je dávno za námi. Náš nadřízený je dnes spíše „šafář", „spoluslužebník", chceme-li jeho postavení vyjádřit biblicky. Všechny služebné funkce, tedy i naše, se sbíhají do centra nadřazené společenské moci. V současné společnosti není služba anulována, naopak: postavení služebníka, jak ho popisuje Ježíš, se právě dnes vystupňovalo, protože všichni stojíme v poměru služebnosti, i když nemáme před sebou konkrétního pána. Nárok společnosti na službu přijímáme svobodně, spontánně, neboť je to naše jediná existenční možnost a naše normální lidská situace. Služba není jenom obecný sociální faktor, nýbrž lidský úděl. Ježíš, který ve stálé službě člověku neuhnul před obětí pro každého z nás jmenovitě, vymanil služebnost z otroctví a uvedl ve svobodu: „Svoboden jsa ode všech, všechněm sebe samého vydal v službu" a vyhlásil: „Kdo chce být mezi vámi přední, staň se služebníkem všech." Tak zjevil slávu služby jako výsadu, bez nadsázky královskou. Tento revoluční obrat si smíme přivlastnit a uplatňovat službou bližnímu. Jedinou podmínkou je láska. Vždyť všichni rňáme tu zkušenost, že bez lásky je naše činnost jen nevyhnutelnou povinností, kterou provází nechuť, odpor. Naopak: služba konaná s láskou se stává i při obtížnosti snadnou, radostnou, tvůrčí, činorodou. Velikost života je v službě. Proto můžeme být hrdi jedině na to, co jsme vykonali. Služba lidem a společnosti je naším vyznamenáním. Avšak čím odpovědněji sloužíme, tím pokorněji vyznáváme, co všecko jsme ještě nevykonali. Ježíšova slova, která při běžném přečtení působí rozpaky, jsou při hlubším zamyšlení tak aktuální, že dávají odpověď na otázky, které jsme na počátku uvedli. Vyznavač Ježíše Krista vchází do nového roku s jistotou a vyrovnaně: „Útočiště moje, má tvrz pevná je můj Bůh ..."as výzvou Ježíšovou: „I vy, když učiníte všecko, co vám bylo přikázáno, řeknete: Jsme jenom služebníci.” Tak se stanou dny v novém roce šťastnými, protože náš život nebude marný, ale prospěšný. Pavel Nagy ■í' Nevíte dne ani hodiny Před několika lety se mi dostala do ruky brožurka, která se vší naléhavostí varovala před koncem světa. Tímto varujícím prorokem (který se sám prohlásil za proroka Eliáše) byl William Branham. Shromáždil dokonce skupinu lidí, kteří mu uvěřili a kteří jeho nauky šířili. Také u nás. Učil — kromě jiného — se vší rozhodností, že konec světa přijde do roku 1977. „Roku 1977 budou ukončeny všechny světové systémy a započne tisícileté království.“ Tento zlom bude doprovázen velkými katastroíami: např. část západního pobřeží USA se v důsledku zemětřesení potopí v moře Los Angeles n Hollywood zmizí, velké masy země padající do moře způsobí povodeň, která bude sahat až po Arizonu, milióny lidí zahynou ... Rok 1977 už je za námi a nic z tohoto proroctví se nenaplnilo. Branham nebyl první a asi nebude poslední, kdo takto prorokoval. V každé době se objevují proroci, kteří chtějí znát tajemství konce světa. Byli to dokonce i jinak střízliví kazatelé, jako v našich dějinách např. Milíč z Kroměříže. Početními úvahami nad číselnými údaji v knize Daniel dospěl к tomu, že Antikrist přijde na svět roku 1365 (tedy v jeho době), aby svět zahubil a konec světa pak nastane roku 1376. Kolik takových proroků bylo před ním a po něm! Vzpomínám si, že asi před 12—13 lety jsme dostali do naší redakce obsáhlý dopis s podobným proroctvím o konci světa. Dopis navíc obsahoval výhrůžky redakci, neuveřejní-li tento ■ dopis v našem listě. Pisatel tehdy byl, r žel, anonym. A datum nabízeného konce světa už samozřejmě dávno prošlo. U těchto „proroků“ asi děláme jednu chybu. Pokud termín slibovaného konce světa je dosti daleko před námi, poněkud se zachvějeme a řekneme si, že na tom „něco může být“. Jakmile se však datum blíží, pak se zpravidla nezintenzívňuje očekávání, jak by se slušelo (samozřejmě až na výjimky), nýbrž se na ně začíná zapomínat. A když prošlo, nikdo si už nevzpomene nebo nechce vzpomenout, afry se poučil. Pokud si přece jen někdo vzpomene, ppkud např. s tímto očekáváním byly spojeny radikální požadavky vzdát se všeho majetku, všechno opustit atd., pak se mu prostě prohlásí, že se stala chyba při výpočtu, stanoví se nový termín a celá věc začíná od počátku. To samozřejmě neznamená, že bychom Kristův druhý příchod neměli očekávat. Bible v tomto bodě mluví jasně. Církev od počátku čekala svého Pána a proměnu světa. Zvěstovala, že se náš život nepohybuje v kruhu od jara do zimy, od narození do smrti, nýbrž že jdeme vstříc budoucnosti, kterou Bůh postavil před nás. Přitom však stálé platí: „Nevíte dne ani hodiny v kterou-Syn člověka přijde“ (Mt 25, 13). Toto „nevíte dne ani hodiny“ znamená zradikalizování tohoto očekávání. „Vypočte-li“ někdo datum Kristova druhého příchodu na dobu třeba za pět let, pak tím vlastně říká, že ještě mám pět let čas. Mám čas se připravit, dát si věci do pořádku, nemusím dokonce ani moc spěchat. Bible však říká opak toho: kdo ví, zda budeš mít čas, připrav se teď, neotálej, žij svůj život vzhledem к tomuto očekávání, hodnoť všechno z hlediska tohoto cíle. Proto Pán Ježíš neřekl církvi, že má ještě dva tisíce let čas, ale řekl, že neví dne ani hodiny. S tímto druhým příchodem Kristovým budou spojena určitá znamení (ovšem, možná až příliš všeobecná!) a blaze tomu, kdo porozumí. Všeobecně však platí, že to bude např. jako za dnů Noé: „Jedli, pili, ženili se, vdávaly se...“ (Lk 17, 27). Někteří chtějí v těchto slovech vidět nadmíru hodování, překotné uzavírání sňatků a vysoké procento rozvodů. Ale právě to v těchto slovech není. Pán Ježíš tím říká, že život půjde svým obvyklým během, lidé budou jíst a spát a zakládat rodiny (což vždy vyžaduje, určitou perspektivu!), najednou však nastane konec. Bible ovšem také varuje před falešnými proroky. „Mějte se na pozoru, abyste se nedali svést. Neboť mnozí přijdou ve jménu mém a budou říkat: Já jsem to’ a .Nastal čas’. Nechoďte za nimi“ (Lk 21, 8 v novém překladu). К těmto slovům netřeba něco přidávat. A přece přicházejí noví „proroci“ a svedou mnohé. Pro nás tedy neplatí otázka, zda jsme připraveni к určitému datu — ■ toto datum nikdo z nás neví a všechny výpočty zklamou. Pro nás platí naléhavější otpzka,, zda jsme teď připraveni se setkat se svým Pánem, teď v tuto hodinu. V. D. Schneeberger Již v sedmnáctém století se začalo několik spisků, vzniklých koncem prvního a během druhého křesťanského století, označovat jako „Otcové apoštolští“. Vznikla tak nevelká, ale různorodá sbírka raně křesťanské literatury. Je zajímavá už tím, že prakticky všechny spisy které se do ní zařazují, vznikly ještě před ustálením novozákonního kánonu. Některé spisy této sbírky (Učení apoštolů, 1. Klementova, listy Ignatiovy) byly sepsány dokonce ještě dříve než některé epištoly, jež tvoří součást Nového zákona. Proč „Otcové apoštolští“? Ti, kdo razili tento termín,, měli za to, že kánonické novozákonní spisy byly psány, nebo alespoň autorizovány, samotnými apoštoly, tedy někým z dvanácti učedníků Ježíšových,, či Pavlem. Jako „otce apoštolské“ pak označili ty autory, kteří byli podle jejich mínění přímými žáky těchto apoštolů. Podle tohoto názoru měl ťeďy Nový zákon přímou apoštolskou autoritu, zatímco spisy „otců apoštolských“ ; ji měly jen odvozeně. Které spisy tvoří ^sbírku „apoštolských otců“? Jsou- to dvě epištoly připisované Klementovi,-podle 'staré tradice třetímu římskému biskupovi, spis nadepsaný „Učení apoštolů“; tzv. „epištola Barnabášova“, mylně připisovaná Pavlovu spolupracovníku, známému ze Skutků apoštolských; dále sedm listů antiochejského biskupa Ignatia; list smyrnenského biskupa Polykarpa Filipským; zpráva smyrnenského sboru o umučení biskupa Polykarpa; „Pastýř“ — spis sepsaný Hermou, bratrem římského biskupa Pia, jenž stál v čele římského sboru v polovině druhého století; a konečně tzv. „list k Diognetovi“, spis, který stojí na okraji sbírky, neboť je mladší než ostatní vyjmenované spisy, má nejdále к apoštolské autoritě (ať již fiktivní či skutečné) a patří spíše mezi spisy apologetické. V některých vydáních se к uvedeným spisům přidávají ještě tzv, „zlomky z Papia“, týkající se vzniku kánonických evangelií, případně i dochované řecké zlomky lyonského Eirenaia. Sbírka „apoštolských otců“ se v tomto rozsahu ustálila těsně před koncem minulého století. Během předchozích dvou století její rozsah kolísal, neboť např. Ignatiovy spisy se zachovaly v několika odlišných verzích a dlouho se vedly spory, zda jde o spisy napsané skutečně Ignatiem či o pozdější podvrh, a jsou-li některé z Ignatiovi připisovaných spisů pravé, které to jsou. „Učení apoštolů“, pravděpodobně nejstarší spis celé sbírky, byl objeven až roku 1873. Význam „apoštolských otců” dán již tím, že zhruba polovina těchje to spisů byla aspoň někdy a aspoň někde součástí kánonu. Tak v korintském sboru měli oba listy připisované Klementovi ve stejné úctě jako kanonické spisy Nového zákona a četli je při bohoslužbách. Egyptští křesťané zase do své bohoslužebné sbírky řadili epištolu Barnabášovu a Hermova „Pastýře“. Dnes nám tato sbírka poskytuje cenný vhled do života a myšlení křesťanů konce prvního a druhého století. Do jisté míry je — spolu s ranými apologety — mostem od novozákonních spisů к církevním učitelům třetího století. Upřímný křesťan nemůže nepocítit úctu к mužům, jako byli Ignatios či Polykarp, a čtení celé sbírky mu bude jistě к duchovnímu užitku. A přece při hlubším zamyšlení bude děkovat Hospodinu, že seslal svého svátého Ducha těm, kdo rozhodovali o obsahu novozákonního kánonu. Mezi Novým zákonem a apoštolskými otci není nějaký absolutní předěl, ale věřící člověk si všimne, že Nový zákon obsahuje radostnou zvěst, která byla vyslovena tomuto světu a nad tímto světem, zatímco „apoštolští otcové“ jsou spíše jejím dotažením clo konkrétní situace či interpretací, která nám sice pomáhá pochopit naše vlastní kořeny, jež však nemá nadčasovou platnost. Bude děkovat Bohu tím spíš, když při podrobnějším studiu zjistí, že v jistých údobích druhého století se např. listy Klementovy považovaly samozřejměji za součást „svátých písem“ než listy apoštola Pavla. „Otcové apoštolští“ vyšli česky již v minulém století, a to dokonce ve třech vydáních, ve velmi dobrém překladu katolíka Fr. Sušila. Nový, rovněž katolický překlad J. J. Nováka, vydaný před sedmi lety jako skriptum litoměřické bohoslovecké fakulty, nedosahuje úrovně překladu Sušilova, který je však jazykově již hodně zastaralý -- vždyť byl pořízen ještě v první polovině minulého století. Slovenský překlad pořídil Karol Gábriš. Spisy „apoštolských otců1' VYUř MNE HOSPODINE CESTĚ USTANOVENI SVÝCH Ž119-33 Dan Drápal linoryt zb. honzal*