Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1978 (LXIII/1-44)

1978-03-15 / No. 10

10 KOSTNICKÉ JISKRY EVANGELICKY TÝDENÍK Chce-li kdo za mnou přijít... Matouš 16, 21-26 Někteří posluchači v našich modlitebnách a kostelích mají svérázné představy o víře. Domnívají se, že evangelium Kristovo chce dát člověku především po smrti nebe a že časný život si už mohou uspořádat sami. Nebo si myslí, že věřit znamená získat blahý pocit vysněného pokoje. Zajisté, že křesťan v určitém smyslu obdrží i podobné věci spolu s ostatními duchovními hodnotami. Skutečných darů Boží milosti dosáhne však tehdy, bude-li následovat Ježíše. V následování je smysl evangelia. Spasitel к němu vybízel. Nikoho nenutil a ani dnes tak nečiní. Žádal jen na těch, kdo chtěli jít za ním, aby splnili určité podmínky. Stojí za to je přijmout, poněvadž jde o samo naše bytí. Kdo tedy chce poznat něco úžasného, najít sám sebe, najít smysl života, poslechni, co praví Bůh a Spasitel světa: Chce-li kdo za mnou přijít... Když se Ježíš chystal nastoupit cestu kříže, obrací se na všechny učedníky. Připravuje je na utrpení, protože půjdou podobnou cestou. Pán šel naším životem bez všech iluzí, svoboden od každého sebelitování. Střízlivě a věcně viděl přibližovat se kříž. Kříž byl nutný, neboť vytvořil podmínky к novému životu, poněvadž smyl minulost hříšného člověka. Učedníci nepochopili hned smysl kříže, jak je patrné ze slov apoštola Petra. Pán Ježíš jim odpověděl: Nechci mít toliko posluchače, ctitele nebo opatrné vyznavače. Chci mít následovníky. Co musíme dělat, chceme-li jej skutečně následovat? Zapři sebe sám! To neznamená něco odpykávat nebo se různým způsobem trýznit, či nastoupit cestu polepšování. Vyžaduje to stálé patřeni na Krista. O křesťanech v Tessalonice je řečeno, že se odvrátili od model к Bohu živému. Všechno opustili, co jim bránilo v obecenství s Bohem. Vyšli ze svého sobeckého způsobu života к životu lásky Boží. Duch svátý a slovo Kristovo nechť nám к tomu pomůže! Vezmi křiž svůj! Sebezapření se může uskutečnit jen přes kříž Kristův. Co je kříž? Pro mnohé zbožné lidi je křížem nemoc, trápení, starosti, nesplněné tužby, smrt jejich milých, nepodařené manželství, nepochopení aj. Kříž ve smyslu Písma je však nejen utrpení pro Pána, které musíme snášet, ale i kříž jako nástroj naší smrti. Jasně o tom píše Pavel v Řím. 6. Ano, vezmi na ramena kříž, na který i tebe přibili! Ježíš za nás umřel na kříži, za naše hříchy — ale i za našeho starého člověka. Za toho našeho člověka, který chce žit po svém, podle'svých choutek, který chce být důležitý a vždy v právu. D. Bonhoeffer napsal: „Křesťanstvo, které přestalo brát následování vážně, které učinilo z evangelia pouhou lacinou útěchu víry a nerozlišovalo vůbec mezi přirozeným a křesťanským životem, muselo kříži rozumět jako každodennímu svízeli, jako bídě a úzkosti našeho přirozeného života." Ne naše kříže, ale kříž Kristův, skrze nějž máme denně podíl na Ježíšově smrti. Každý den je třeba umírat starému člověku. Je to velký přelom v životě zbožného člověka, když ho Duch svátý osvítí a dá mu toto poznáni a pak sílu к následování již zde na světě. „Protože jeden za všecky umřel, tedy všichni zemřeli, a že za všechny umřel, aby ti, kteříž živi jsou, již ne sami sobě živi byli, ale tomu, kterýž za ně umřel i z mrtvých vstal" (2Kor. 5, 15). Na to vždy ve víře pamatujme. Je třeba stálé bdělosti a modliteb. Avšak se sebezapřením a křížem Ježíše jsme osvobozováni z moci hříchu, protože: „Ziv jsem již.ne já, ale živ jest ve mně Kristus!" Václav Hájek Boží sláva Je mezi námi i v jedinečném díle Božího stvoření. Kdo poznal Boží slávu v Kristu, ten dovede ve víře vidět Boží slávu i v díle stvoření: „Nebesa vypravují slávu Boha silného a dílo rukou jeho obloha zvěstuje“ (Ž 19,1). Sláva Hospodinova tak naplňuje všecku zemi. Víra v Boha Stvořitele zjeveného v Kristu vidí v přírodě Boží dílo a dovede v něm rozpoznávat stopy Boží slávy. Veliký astronom a matematik, hluboce věřící luterán Jan Kepler, viděl v harmonické a matematicky jedinečné struktuře vesmíru projev Boží slávy a slyšel z této harmonie melodie к oslavě Boží. Ovšem víra musí být zakotvena v Kristu, aby se jí vesmír a svět staly zjevením Boží slávy. Na to nestačí víra filozofů. Jiný veliký matematik a filozof Blaise Pascal vyznává, že němý a studený prostor vesmíru jej děsí. Teprve víra v Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova, víra v Ježíše Krista dodává jeho životu smysl a předpoklady, aby objevoval tajemství přírody a světa. Křesťané v této oblasti mnoho zanedbali. Právě v křesťanských zemích se rozmohla věda a technika bez zřetele к přírodě natolik, že se dnes lidstvo ocitá ve vážných starostech, aby mělo dost čerstvého vzduchu a čisté vody, aby mohlo přežít. Musíme objevit nový vztah víry к přírodě, musíme objevit přírodu, která vypravuje Boží slávu, máme-li přežít, ježíš nás učí zadívat se na krásu polních lilií a vidět za nimi větší slávu, než jakou měl Šalomoun. Věřící člověk se dovede radovat ze své skalky, ale i z prostého .stromu, pramene. Plná jest země slávy jeho... Víra má blízko к básníkovi, prožívá svět jinak, než jen jako místo, které je zdrojem energie a moci. Posláním Kristova lidu být místem Boží slávy a dosvědčovat tuto slávu světu a hájit ji ve všem stvoření — je veliké. Ani když se křesťané v ekumenickém společenství v celém světě spojí, nestačí na to. Avšak není to všechno jen na nás. Pánu Bohu na jeho slávě záleží, vždyť je psáno: „Slávy své jinému nedám.“ On sám si svým Duchem obnovuje svědectví o své lásce, povolává své věrné, tvoří sbory a dává zazářit své slávě. Naší modlitbou má být, abychom — zcela nezaslouženě — směli patřit mezi ty, které si Bůh povolává a kteří svědčí slovem 1 dělnou láskou o jeho slávě v upřímné pokoře: „Ne nám, Hos-. podine, ne nám, ale jménu svému dej čest pro milosrdenství své a pro pravdu svou (Ž 115,1). Žít z Boží lásky a nést ji světu znamená být na cestě к zjevení slávy. Na tuto cestu lesk Boží slávy, z- •' zachvěje tu a lí temnoty ži:1 ľ oá...n. Cesta к zjevení Boží slávy modeluje život Kristova vyznavače do určité podoby životního1 stylu.. Pro tento životní styl je integrujícím středem Boží milosrdenství v Kristu, jak na něm máme účast ve své všelijak nedokonalé církvi, ve svých sborech. Do tohoto středu — ke Kristu, v němž nacházíme oporu, nás všechno táhne. Jen tam okoušíme zjevení Boží lásky a slávy. Josef Smolík Boží sláva ve stvoření r Rada Církve bratrské к 30. výročí Února Uvědomujeme si jako představitelé Církve bratrské, že převratné změny, к nimž byly v únoru před 30 lety položeny základy, znamenaly nejen rozhodný nástup národu naší země к budování nového společenského řádu směrem к socialismu, ale byly též i historickým mezníkem v životě cirk ví a náboženských společností v naší vlasti. Také i věřící naší Církve bratrské si začali postupně uvědomovat, že hluboké proměny ve všech oblastech života jsou trvalého rázu. S vděčností! jsme přijali, že naše církev byla v důsledku těchto změn zrovnoprávněna s církvemi ostatními. Na druhé straně však na sebe vzala i povinnosti z nové situace vyplývající a postavila se kladně к budování lepšího a šťastnějšího života .všech nás. Kladný postoj к socialistickému společenskému zřízení vyjádřili během minulých let několikrát představitelé naší církve svými stanovisky к různým aktuálním událostem. Vyjádřili jej však konkrétně i naši věřící, a to předně svou poctivou prací v továrnách, na polích i kdekoliv jinde, ale též i svou aktivní účastí na práci národních výborů, jejich složek a růz ných celospolečenských organizací, a v neposlední řadě svým kladným příspěvkem v oblasti úsilí o mír na světě a tím i o zachování života na naší zemi vůbec. Přijali jsme a přijímáme minulé období třiceti let plné převratných změn ve vývoji naší společnosti z Boží ruky. Uvědomujeme si, že nás Pán Bůh postavil do okolností , o nichž platí dáv né slovo „nešli jste tou cestou prvé“ (Joz. 3, 4). Proto chceme pro dny přítomné i pro budoucnost, která je před námi, slyšet i Boží výzvu: „Posvěťtež se, zítra zajisté učiní Hospodin divné věci mezi vámi“ (Joz. 3, 5). К budování nového života se i my věřící hláa síme s nadějí. I nám jde o lepší spravedlivější společenský řád a vzájemné vztahy mezi lidmi pro dobu přítomnou i pro naše děti. Ze zkušeností minulých let jsme poznali, že Boží požehnání církvi není závislé na vnějších okolnostech, ve kterých žijeme, ale na její věrnosti a poslušnosti vůči Bohu a na její ochotě vydat se nesobecky v službu druhým. Toužíme jako věřící po tom, aby chom mohli i v současné době zůstat „tichými v zemi“, a tak abychom koleni sebe šířili požehnaný vliv násle dovníků ježíše Krista, Knížete pokoje. Chceme v té společnosti, ke které z Božího rozhodnutí náležíme a kterou spolu budujeme, tj. ve společnosti socialistické, v svobodě víry šťastně žít, ve službě druhým rozdávat svůj život a tak se učit rozumět, co znamená, že „staré věci pominuly, a aj, no vé všecko učiněno jest“ (2Kor. 5,17). Proto nechceme zůstat stát ani nechceme zůstat stranou velikého procesu přerodu naší společnosti, který kolem nás probíhá, ale v odvaze a v svobodě víry chceme spolu se všemi našimi bližními v míru a v pokoji budovat lepší a krásnější budoucnost všech nás i těch, kteří přijdou po nás. Pokoj Boží nechť zůstává se všechněmi námi! Překážky na cestě к jednotě V minulém století byla ekumenická myšlenka oživena činností mj. mládežnických organizací YMCA či YWCA a dále Světovou studentskou křesťanskou federací. Tato práce připravovala půdu pro velké konference na počátku tohoto století, které se zabývaly otázkou misie a v dvacátých letech potom otázkou praktického křesťanství a víry i řádu. Průkopníkům ekumenického hnutí tanula od počátku na mysli jednota církve, к níž nás zavazuje a volá sám Pán církve: Aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě... (J 17, 21). Církve i jednotliví křesťané by se měli lépe poznávat, sbližovat, překonávat skutečné 1 zdánlivé rozdíly a viditelně sjednocovat tam, kde jsou к tomu dány předpoklady. U nás si letos budeme s vděčností připomínat spojení luterské a reformové církve před šedesáti lety. Od druhé světové války i na jiných místech došlo к vytvoření nových církevních útvarů spojením několika církví. Vznikla Spojená církev Jižní Indie, Spojená církev Severní Indie, nedávno se spojilo několik církví v Austrálii, vedou se jednání mezi církvemi ve Srí Laňce. Na mnoha místech se usiluje o konclliární společenství mezi sbory různých denominací v místním měřítku. To všecko jsou velmi kladné jevy, z nichž je možno se upřímně radovat. Ekumenické hnutí se však také setkává s překážkami a kritickými hlasy. I ty je třeba slyšet, promýšlet jejich závažnost a vyrovnávat se s nimi. Kritika především přichází z konzervativních kruhů, které v ekumenickém snažení větří moderní myšlenky racionalismu a dokonce komunismu, proti nímž chtějí za všech okolností bojovat. Všecko moderní je od zlého. Tito lidé se dovolávají zásady naprosté neomylnosti Písma a prohlašují se za obhájce spolehlivého tradičního učení. Nebezpečí „modernismu“ se prý zvýšilo zejména po 2. vatikánském koncilu. Je kritizována spolupráce s římskou církví. S nelibostí je také hodnocen vstup pravoslavných církví východní Evropy do SRC, který prý očividně znamená nepřípustný posun „doleva“. Těmito pohledy snad není třeba se příliš vážně zabývat. Jsou však i jiné skupiny, které se zatím ekumenické spolupráce neúčastní z vážných teologických a církevních důvodů. Jsou-to např. jižní baptisté v USA, luterský synod Missouri, různé letniční skupiny, církev adventistická. Také z této strany bývá ekumenickému hnutí vytýkán přílišný racionalismus, který je v rozporu s učením o doslovné inspiraci Písma. Těmto bratřím chybí v ekumenické práci důraz na osobní obrácení a soustředění na otázky sociální se jim zdá být příliš jednostranné. O to víc je možno pozdravit, že světová konference evangelikálních skupin v Lausanne 1974 přijala mj. také toto usnesení: Potvrzujeme, že evangelizace 1 sociálně politické angažmá stejnou měrou patří к naší křesťanské povinnosti. Obojí je nutnou výrazovou formou našeho učení o Bohu a člověku, naší lásky к bližním a naší povinnosti vůči Ježíši Kristu .. Na protilehlém pólu od konzervativců jsou ti, kteří ekumenickou práci sice ze všech sil podporují, ale mají dojem, že proces řnovuspojení církvi postupuje příliš pomalu. Hnutí pro víru a řád pracuje padesát let a přispělo ke sblížení církví. Po staletích rozdělení a nedůvěry se církve shromáždily a slavnostně prohlásily, že chtějí zůstat pospolu. Vzniká však otázka, proč došlo к relativně malému počtu církevních unií. Dosud nebyl vyřešen problém mterkomunie, tj. společenství stolu Páně mezi různými církvemi. Bylo zdůrazněno, že úsilí o jednotu musí jít ruku v ruce s obnovou církve. Dochází však vskutku к této obnově? V mezinárodním životě vede spolupráce na světové úrovni nejednou ke vzniku nežádoucího regionalismu. Podobně v rovině církevní práce' upevňuje důraz na jednotu církevní tradice a konfesijní pozice. Je nebezpečí, že se ekumenické hnutí stane fasádou, jež zakrývá izolacio-. nismus církevních útvarů. Zejména mladí lidé mají dojem, že učení a církevní řády nejsou již tím nejzávažnějším dělítkem mezi církvemi. Ve světovém měřítku se zdá, že jsou to především různá stanoviska v otázkách sociálních, která křesťany oddělují. Vždyť čistota učeni, smíšená manželství, konfesijní školy, oddělená misijní práce — to všecko připadá netrpělivým ekumenikům jen jako vzdálená ozvěna minulých zápasů a kontraverzí. Konfesionalismus však není zcela mrtev. Krok kupředu by bylo možno udělat v oblasti bohoslužeb a liturgie. Jsme vděčni za týden modliteb za křesťanskou jednotu. Avšak je to trochu málo. Po cely rok by mělo být více příležitostí к účasti na bofioslužbách různých tradic. A my protestanté bychom si měli předsevzít, že se více poučíme o bohoslužebných prvcích římské církve a církve pravoslavné. Někteří křesťané již žiji z vědomí jednoty křesťanstva. Vždyť nejde o to, být ve všem stejného názoru. Jednota, o níž usiluje ekumenické hnutí, není uniformitou, nýbrž je to jednota, která respektuje bohatství a rozmanitost darů. Určité rozdíly naopak mohou být obohacením křesťanského společenství. (Pokračování na str. 3f SNÍMEK PAVLA SVĚCLUPA. '