Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1984 (LXIX/1-44)

1984-01-04 / No. 1

KOSTNICKÉ JISIOKY EVANGELICKÝ TYDENÍK C­UJ A 4. LEDNA 1984 - ROČNÍK 69 - CENA 70 HAL. Bůh mluví 2idům 1,1-4 Celý život Ježíše z Nazareta byl slovem Božím.. V něm se Bůh vyslovil jednou provždy. Nepromluví už jinak. Nepostaví se na jinou stranu. Nezazní jiné slo­vo než slovo, blahoslavící chudé duchem, pokorné a tiché, pronásledované a trpící, slovo blahoslavící ty, kdo touží po spravedlnosti. Bůh nepromluví jinak než v obraze vánoc. Chudé jesle a jasná hvězda ozna­čují cestu toho, který se zrodil jako Mariin syn a vyrostl v tesařově rodině. On je blesk slávy a obraz osoby Boha našeho. Blesk slávy při narození v chlévě? Sláva a obraz osoby Boha izraelského v životě prostého tesaře a potulného kazatele? Před místodržícím a v rukou žoldnéřů, v potupě a v bolesti — kde tam byla sláva obraze našeho Boha? Tam na golgotském kříži, kde všechno skončilo temnotou a smrtí, tam nikdo nevi­děl slávu Boží. Cesta pokorného tesaře z Nazareta vedla až na jeruzalémské popraviště. Cesta života naplněného láskou a službou potřebným vedli výš než cesty an­dělů. Cesta života postaveného do služeb pravdy, spravedlnosti a milosrdenství vede к trůnů na pravici Boží. Jedině tato cesta vede k životu, к životu v Boží blízkosti. Je to cesta, která stojí všechno. Nelze po ní jít z vypočítavosti. Na trpící a potupené tváři Ježíše z Nazareta se zjevuje blesk slávy a obraz Boží. Zjevuje se těm, kdo se vydají jeho cestou. Zjevil se Štěpánovi na poli za městem uprostřed deště kamenů., „Štěpán pak pln jsa Ducha svátého, pohleděl na nebe a uzřel slávu Boží a Ježíše stojícího na pravici Boží. A oni ho kame­novali.“ Blesk slávy a obraz Boží se na tváři Ježíše z Nazareta zjeví těm, kdo jdou je­ho cestou. Neuvidíme ho dřív, než na tuto cestu vykrojíme. Spatřit slávu Ježíše může jen ten, kdo tu cestu sám na svém životě vyzkouší. Ježíšova cesta začala v Betlémě na slámě mezi dobytkem a skončila v Jeruzalémě na popravišti mezi lotry. Štěpánova cesia vedla službou lidem ve sboru až na Tilaninu za měsjem, kde ji ukončil déšť kamenů. Dovedeme si představit, jak Štěpánova smrt působila na lidi ve sboru? Všech­ny obavy se splnily, všechny hrozby velerady se staly skutečností. Už to nešlo říkat si: ono se nakonec nic nestane, ono to nedojde tak daleko. Za městem pod hromadou kamení ležela mrtvola Božího služebníka Štěpána. A to nebyl konec. Přišel čas velikého protivenství na církev, která byla v Jeruzalémě. Všichni se rozprchli po krajinách Judských a Samařských a chodili, kážíce slovo. ' Častokrát a rozličnými způsoby mluvíval Bůh otcům našim skrze proroky. V posledních pak dnech mluvil nám skrze svého Syna, který je blesk slávy a obraz osoby jeho. Jiné slovo nebude řečeno. Jiná cesta vedoucí к životu nebude ukázána. Ce­kali bychom marně. Olga Tydlitátová PETER OPITZ Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích (Mt 5,16). Kritický pohled na XX. století při­vedl nejednoho pozorovatele к závě­ru, že se v něm věřící lidé přesunuli z velkých jevišť světa do svatyní ni­terné zbožností. Tento úsudek však při nejmenším zpochybňuje společen­ská skladba světového mírového úsi­lí: v něm věřící své pevné místo mají a v některých prostředích tvoří do­konce jeho předvoj. Radost a uspokojení, které z toho máme, nám ovšem nemohou bránit, abychom si v situaci, kdy se nebezpe­čí války znovu vyhrocuje v hrozbu nukleární katastrofy, nepoložili otáz­ku: Také my děláme skutečně co je v našich silách? Z pozic vlastní víry a s odpovědností, jakou vyžaduje? ^ Věta z Malachiáše [2,5) obsahuje tři podstatná jména — tři základní pojmy či témata bible. Náboženství starozákonního Izraele je založeno na smlouvě, kterou s ním uzavřel Hospo­din. Smlouva nabízí lidu život a po­koj — způsobem nevídaným a neslý­chaným: božská smluvní strana totiž smlouvě dostojí, i když se jí lidská zpronevěřuje! Proto kladou proroci izraelskému společenství jeho nevěr­nost před oči právě tak vytrvale, jako je ujišťují o jistotě božích zaslíbení, leště se smíte vrátitl Dlouhoshovívavý a milosrdný vás přijme, příchod Me­siáše bude začátkem věčné radosti i pro vás, rozhodnete-li se znovu pro cestu spravedlnosti, z níž jste sešli. Proroci nevěští. Nepěstují futurolb­­gii. Od Mojžíše po Jana Křtitele je středem jejich zájmu přítomnost, a to hlavně její zjevné i skryté nebo pře­hlížené složky, které budoucnost ohrožují. O budoucnosti jako takové říkají jen to, co si každý může spočí­tat na prstech: bude dobrá nebo zlá, podle toho jaké předpoklady pro ni přítomnost vytvoří. Zvláštním směrem se však citát z Malachiáše vyostrí (a celé pro­roctví se pak adresně obrátí také к nám, čteme-li jej v doslovném zně­ní: „Má smlouva s ním je život a po­koj.“ Kdo je ten někdo, s nímž Hospo­din uzavřel smlouvu? Je to rod Lévi [v. 4), rod kněží, izraelských „ná­boženských činitelů“. Ti měli žít v bázní boží a učit prav­du, protože o rodu Lévi Hospodin roz­hodl, že bude jeho poslem. Smlouvu však porušili, a jestliže teď jimi lid opovrhuje, trestá je Hospodin za to, že jeho cestu nestřeží, že při výkladu Zákona straní osobám (2,7—9), že slouží modlám, čarují, křivě přísahají, zadržují mzdu dělníka, utiskují vdo­vu. sirotka, bezdomovce (3,5). Dopadla-li prorokova kritika tvrdě na lid staré smlouvy a jeho představi­tele (2,llnn), kteří selhali pod Záko­nem, oč víc bychom se měli děsit bo­žích soudů, selháváme U pod Milostí. Dvě světové války našeho století, sou­časný ozbrojený mír s trvalým prolé­váním krve na mimoevropských bo­jištích a hrozba jaderné katastrofy jsou otřesné důsledky také křesťan­ské pasivity, pokud na nich církve a věřící nemají přímý podíl. Evange­lium zapíráme a Kristův kříž vyprazd­ňujeme právě tím, jak a kdykoliv se zdráháme uplatňovat důsledky smlou­vy lásky v tzv. tvrdých realitách živo­ta. A tak chceme-li společně vykročit к pokojným zítřkům, musíme se vrá­tit na cestu, к níž nás boží smlouva zavazuje. — V následujících větách chci zkusmo naznačit, jak asi bychom se o to mohli pokoušet. 1. Považujeme-li se za křesťany, měli bychom především pamatovat, co znamená následovat Ježíše Krista. Ne všechno lépe vědět, soudit a ká­zat morálku, tím méně se nad zlým světem natřásat, ale životem vydávat svědectví evangeliu — radostné infor­maci o tom, že Bůh uzavřel s lidmi smlouvu života a pokoje v Ježíši z Na­­zaréta, aby se všichni mohli stát bratry a sestrami v jeho duchu. 2. Duch Ježíše Krista je duch prav­dy. Pro svou budoucnost nemůžeme očekávat Kristův pokoj, nejsme-li pravdiví dnes. Budeme muset vidět a vyznat, že mezi námi, věřícími lidmi, tak mnoho není v pořádku. A zároveň se učit velmi nesnadnému umění mlu­vit pravdu; existuje totiž jednak polo­vičaté, jednak nepřiměřené až zlé ří­kání pravdy, které působí větší spous­ty než čirá lež. 3. Tak např. prohlašovat, že biblic­ký mír-pokoj je cosi zcela jiného, než 0 čem mulví naše profánní součas­nost, je taková nebezpečná půlka pravdy. Nelze-li nevidět, že starozá­konní salom znamená ,mír‘ až v pře­neseném smyslu, pak ale původní vý­znam tohoto slova je štěstí, blaho 1 hmotný blahobyt, prostě všechno, co patří к plnému a harmonickému živo­tu — a kořen tohoto výrazu označuje celistvost a nenarušenost jako proti­klady rozkladu a diverze. Smysl a cíl mírové touhy i dnešního lidstva se zde vyjadřuje právě tak jistě, jako žádný dnešní odpovědný politik ne­popře Izaiášovo ujištění, že „spra­vedlnost vytvoří mír, zajistí klid a bezpečí na věky“ (Iz. 32,17). 4. Že skutečný mír není jen proti­klad války a zastavení boje, to víme nebo aspoň tušíme vždy a všude. Stej­ně bychom však měli pamatovat, že ani není něčím statickým, co bychom zde na zemi mohli jednou provždy za­jistit — např. mírovými smlouvami. Těmi se státy zavazují к příměří, ke klidu zbraní, zatímco skutečný mír je cosi, co se děje — co všichni zúčast­nění společně vytvářejí. Šťastní a bla­hoslavení jsou podle Kázání na hoře eirěnopoioi —- tvůrci, budovatelé, děl­níci míru.^Apoštol Pavel znovu a zno­vu přeje pokoj-eirene křesťanským sborům a vyzývá je, aby nepřestávaly v realizaci pravého míru, který se celé lidské* rodině nabízí v programu Ježíše Krista. 5. Velmi významně bychom přispě­li i obecnému mírovému úsilí, kdyby­chom se naučili lépe vyjadřovat biblickou pravdu o člověku. Pomohlo by druhým i nám (poněvadž také my jsme v této věci „moderní“!), kdyby­chom například věcněji rozeznávali, co je skryto za slovy jako „hřích“, „pád“, „porušení smlouvy“, „sejití z cesty“ apod To nejsou výrazy pesi. mismu či skepse. To jsou biblické šif­ry (symboly a obrazná vyjádření), které se vztahují к takovým momen­tům a událostem, nad nimiž se v Pra­ze (a jak slyším i jinde v Evropě) stalo zvykem obracet oči v sloup se slovy: „To se mi snad jen zdá!“, „To je neskutečný!“ Tahle úsloví nepro­­nášíme nad změnou počasí, nýbrž tehdy, kdy objektivní předpoklady pro dílo, akci, pokojné soužití byly, avšak kdy se výsledek nedostavil. (S eufe­­mismem jinak vzácným říkáváme, že selhal „lidský faktor“.) Nebudu zde rozvíjet nějakou teologii hříchu, ale chci jen zdůraznit: Právě při všech otázkách míru a spravedlnosti by nás měla velmi zaměstnávat biblická pravda o člověku, který vyšel dobrý z rukou Stvořitele a dělá zlé věci, avšak zůstává předmětem boží lásky, přestože často „neskutečně“ selhává. 6. Má-li být mírová práce radikální, musí začínat и kořenů. Nejprve ovšem u kořenů neklidu, napětí a sporu ve vlastním a nejbližším prostředí. To musí znamenat, že se nespokojíme s ostentativními povzdechy nad vý­sledky, které se nedostavily, a akcemi, které se nekonaly, nad „neskutečným“ selháním partnera, nad snově- nesmy­slným rozhodnutím nadřízených. Mu­síme prozkoumat jejich logiku či ne­dostatek logiky, máme-li je odstranit nebo je aspoň nepodporovat. Můžeme mnohem víc, než jsme ochotni uznat. Avšak, kdo se zde přiměje к aktivitě, zjistí najednou, že skutečně profilo­vaných kazisvětů a kazimírů je mno­hem méně, než předpokládal. Dále mu dřív nebo později dojde, že jejich existence souvisí vesměs s tou obec­nou vlastností všeho lidského, kterou bible charakt zřizuje svým archaickým způsobem — ne však nepravdivě. A konečně se u něho rozžehne jakási první jiskřička sebepoznání: „Co bych byl asi udělal já v podobné situaci?“ Pokud není klinickým případem aso­ciála, začne se velmi pravděpodobně stydět: „Jak často mohli asi pronášet druzí nade mnou slova o .neskutečném zdání1, když jsem selhal při úkolech, při nichž by bývalo stačilo snad jen trochu píle a méně sobectví?“ A je-li důsledný, pak se přestane oddělovat od ostatních (kteří jsou živi pouhou milostí právě tak jako on), a všechny ty projevy lidské hříšnosti bude příště překonávat v solidaritě s nimi, z vnitřku společenství, do něhož patří. Takové úsilí o šalom — o pokoj, plnost života, spravedlivé a čisté vzta­hy — vlastního prostředí, je jedineč­ný úkol všech eirěnopoioi v duchu evangejia. Kdybychom se pro ně ne­chtěli rozhodnout, nemohli bychom slavit advent. 7. Je to však také náš věcný příspě­vek к světovému mírovému hnutí. Na­še přímá účast na něm se většinou vyčerpává lepšími nebo horšími pro­jevy, vzájemnými informacemi, roz­hovory a společnými prohlášeními. To všechno má svůj velký význam, ale právě dnes se od nás vyžaduje mno­hem víc. Dvě různá pojetí jak orga­nizovat společnost předznamenávají světové dění svou nesmiřitelnou pro­­tikladností. Rakety v Evropě jsou jen jeden z hrozivých důsledků, do jakých tento protiklad vyostřují průmyslové a finanční oligarchie Západu, odmíta­jící mírovou koexistenci. Právě v této situaci je nanejvýš třeba, abychom ukázali lidem na druhé straně, že spo­lečenský systém, odvozený z princi­pu soukromého vlastnictví a zisku, se strukturami, které ponižují člověka к funkci konzumenta a produkují mi. liony nezaměstnaných doma a milió­ny hladových . v rozvojových zemích, nejsou jediná možnost, jak uspořádat svět. A nevynechá-li dnes propaganda tohoto kapitalistického systému jedi­nou příležitost, aby každou naši chy­bu a omyl, ale také i zcela evidentní problém růstu nezneužila к narušová­ní našeho prostředí а к popírání per. spektivy socialismu, jsou naopak na Západě a v zemích třetího světa nes­číslné zástupy vyděděných a diskri­minovaných, které právě u nás, v na­šich zemích hledají inspiraci pro svůj zápas o sociální spravedlnost — zá­kladní předpoklad míru. Plný a svo­bodný život, tvořivý soulad naší spo­lečnosti, čisté, vzájemnými předsudky nezkalené vztahy mezi věřícími a ne­věřícími znamenají naději i pro ně. Jsou totiž nejen argumentem, věcným potvrzením teorie socialismu, ale pří­mo nástrojem — nenásilným nástro­jem planetárního zápasu o spravedli­vý a pokojný svět. Pamatujme na to, kdykoliv myslíme 'iia uneseš. a zuiek. , pm budoucnost celého světa můžeme doma vykonat mnoho. (Z projevu prof. dr. L. Brože na mí­rovém shromáždění církevních činite. lů v Praze dne 7. 12. 1983) Jít cestou smlouvy Skrytost a zjevnost Zaslíbená a slavná Boží budoucnost je v ostrém protikladu к naši zakou­šené chatrné přítomnosti. Tento fakt zdůrazňuje podobenství o zrnu hoř­čičném. Podobenství, které jistě patří к nejznámějším. Podobenství, které ovšem nejedna teologická generace v minulosti chápala a vykládala ne­přiměřeně. Podobenství, které nás chce posílit i povzbudit, a zejména ukázat na Boží neomezené možnosti. Na tu skutečnost, že Boží jednání ne­ní závislé na našich lidských kvali­tách. na naší statečnosti či selhávání. Naše křesťanská přítomnost se ne­jednou podobá malému, nepatrnému hořčičnému seménku. Avšak smíme doufat, že je v něm skryta netušená budoucnost. Boží království je jako seménko, které se zasévá takřka ne­viditelné a bezmocné. A přece je v něm budoucnost, kdy se Kristova moc, sláva a vláda zjeví všemu stvo­ření. Ježíšovo podobenství vychází ze zná­mého přírodního dění. Hořčičné se­ménko je příslovečně malé. Z nepatr­ného semínka velikosti špendlíkové hlavičky však vzejde až tři metry vy­soký keř. V podobenství jde o kon­trast, o protiklad mezi malostí a velikostí, mezi neviditelnost! a vi­ditelností, mezi skrytostí a zjevností. Co je u lidí bezvýznamné a posmíva­né, to je vzácné, to má hodnotu v Bo­žích očíc:. Podobenství rozhodně nechce pově­dět, že se bude svět ustavičně vyvíjet к lepšímu. Neříká, že křesťané ovlád­nou beze zbytku celý svět. I tak se po­dobenství nejednou rozumělo. Lidská společnost by se podle těchto před­stav měla změnit vývojem v Boží krá­lovství. Tato optimistická vidina se zhroutila ve válečném běsnění tohoto století. V podobenství nejde o vývoj, ale o protiklad, o zlom. Před Kristovým příchodem se nebude svět podobat rá­ji, ale bude spíše tonout ve válkách a nepokojích. V předvečer Kristova ad­ventu bude vnější situace neradostná. Nicméně — nespekulujme a nedejme se strhnout žádným počtářským umě­ním. Bůh není závislý na dějinném vý­voji. Kdy přijde v moci a slávě, to zá­visí na jeho rozhodnutí, na tom, kdy přijde jeho čas. Ne tedy na zrání svě­ta — ať již mu budeme rozumět v kladném či záporném smyslu. Ve svých sborech nestojíme za pro­hranou věcí. Nedejme se zmást naší přítomnou slabostí a malostí. Ježíš nás povzbuzuje: „Neboj se, malé stád­­ce, neboť vašemu Otci se zalíbilo dát vám království“ (Lk 12,32). Je-li nás někde málo a doléhá-li snad na nás naše nepatrnost až tísnivě, neznamená to, že Kristovo evangelium ztrácí na hodnotě. Ostatně, sami víme, že počet­nost vypovídá jen málo o kvalitě. Podpbenství nás zve к nadějné t r­­pělivosti. Cas růstu a zrání pře­­nechme klidně Bohu. Naším úkolem je, abychom byli a zůst4vali tím věr­ným semínkem. Přítomnost spěje ke slavnému konci. Ten překoná všech­ny naše lidské představy. Jaroslav Nečas B0|U DOBRÝ *bo víry* 1 TM VI *12 EVANGELIZAČNÍ HESLO CCE 1984 LINORYT ZB. HONZALA

Next