Lidové Noviny, únor 1990 (III/10-16)
1990-02-07 / No. 10
Adresa redakce: Václavská náměstí «7, 11121 Praha 1, PS 145. Telefon; 235 II45. T)yl zabit drak a království zajása*-* lo. Pohádkové srovnání napadlo člověku při zprávě ministerstva vnitra. Mizí StB, chobotnice s tisíci chapadly, jež obepínala vše živé, v případě Palachově i mrtvé. Měla zmapovanou republiku lip než geodézie, nikdo neunikl leli pozornosti. Sama by ovšem všechno nezvádla bez obrovské sítě fízlů i fízlíků obojího pohlaví. Mluví se až o dvou stech tisících. Znám rodinu, v jejímž příbuzenstvu byla, podle jejich vlastních slov, Černá ovce, estébák. Na svatbě dcery sl přihnul a proti předpisům svého klanu žvanil, jeho opilé chvástání „To byste koukali, jakou máme sít, víme Chobotnice o každém..." vykreslilo takovýto obraz: sít konfidentů začínala v bloku s jeho ulicemi, domy a byty. Fízli dostávali pravidelné kapesné. Za to museli jednou měsíčně vyhotovit hlášení poté, co bretschneídrovsky obejdovali v krámech, popíjeli v hospodách, špicovali uši u hloučků lidí a tak. Jednou měsíčně sbíral zprávy jakýsi blokový sběrač. Neznali ho. Bylo jim řečeno, že je to soudruh Skřivan. Oni v StB rádi užívali mačích jmen. Ten náš a další blokoví Skřivani zase v určenou dobu předávali výplody svých fízlů vyššímu, okrskovému sběrači, řekněme Stehlíkovi. A Stehlíci zase vyššímu sběrači. Tak se vytvářela pyramida, se špičkou v letenské kachlíkárně. Tam se hlášení zpracovávala. StB měla ovšem t jiné zdroje. Když jsem čekal před výslechem v Bartolomejské na doprovod k „svému“ majorovi, byl jsem ohromen proudem lidí, kteří po mávnutí průkazkou šli volně nahoru ke svým bosům. Nejrůznější tváře, oblečení, ztepilí chlapci, hezké dívky. Sedět vedle nich v metru či v hospodě, nikdy by mne nenapadlo podezírat je. Existovaly i jiné, „nomocné" zdroje. Leckdy i personální unie, třebas ve zvláštních odděleních. 1 v mnoha základních organizacích strany světového formátu se kádrovali nestraníci a výsledky jistě nezůstaly utajeny StB. Ten chodí do kostela, onen vede divné řeči, jiný nezdobí okna, tamten píše do ciziny... A samozřejmě nelze přehlédnout f pomoc bratrské složky, mluvící jiným slovanským jazykem. Chobotnice je tedy zneškodněna, t když fízlové mezi námi zůstávají. Jejich jména asi nepoznáme, „Štěchovické archívy“ se těžko otevírají. Zejména v dnešní elektronické době, kdy malá disketa z komputeru obsáhne tlusté fascikly, ba i rozsáhlé sklady materiálů. Hlavní však je. že zmizela centrála, živné podhoubí konfidentů. Záleží na nás, aby se už nikdy nevzkřísila. □ (ES) „NEMAM RÁD SATIRU," řekl Miroslav Horníček, „ale ta kreslená Litfákova mi chybí," a po něm pak Jiří Černý a Ilja Racek se vyznali ze svého obdivu i smutku nad tim, že už nežije ten, kdo nemilosrdně a přece laskavě karikoval náš život 0 jeho různé představitele v dobrém 1 zlém pod známou značkou HAĎÁK. „Moc nám chybí nejen jeho kresby, ale především on sám,“ říkáme si také my v Lidovkách, když znovu prohlížíme charakteristické Lidakovy obrázky v inzertní kavárně Mladé fronty „U jednorožce" na Staroměstském náměstí č. 17. I vy je tam najdete až do konce února. □ (jir) '■r'"'" ' . Ul" Československé nezávislé noviny 7 ČÍSLO 10 ROČNÍK III. 7. ÚNORA 1990 CENA 2 Kčs S důvěrou v budoucnost Interview, které poskytl prezident Spolkové republiky Německo Richard von Weizsäcker šéfredaktorovi Lidových novin. Pane spolkový prezidente, jak německá veřejnost přijala skutečnost, že náš nový prezident při své prvni cestě do zahraničí navštívil právě Berlín a Mnichov, a jak Vy sám hodnotíte výsledky jednání s panem Havlem? Je to jedinečná a symbolická událost, že nově zvolený prezident Vaší země jen několik dní po svém zvolení navštívil nejbližší sousední státy na německé půdě. Německá veřejnost to přijala s pohnutím a návštěvu sledovala s živou účastí. Účinný projev odhodlanosti Vašeho prezidenta, otevřít v německo-československém vztahu v duchu smíření, respektu a důvěry novou kapitolu dialogu a spolupráce, můžeme ocenit jen se srdečnou vděčností. Odpovídá to pocitům mých krajanů. Návštěvy byly signálem, že se demokratické Československo vrátilo na své zděděné a pro všechny Evropany tolik potřebné místo ve středu našeho kontinenlu. Těšíme se z toho z celého srdce. Německo-československému vztah« a lidem v obou zemích tím byla otevřena nová nadějná perspektiva. Tisíciletá historie soužití dvou sousedních národů, Němců a Čechů, měla své světlé i stinné stránky a podle toho se také utvářely naše vzájemné vztahy, ovlivňující do značné míry vývoj života v celé Evropě. Naposledy, před více než padesáti Tety, násilné rozdělení Československa a následná okupace Čech a Moravy nacistickou armádou se staly předzvěstí druhé světové války, při níž zahynuly milióny lidí. I německému národu způsobila válka nesmírné utrpení. Jak jste se vyrovnali s tímto neblahým dědictvím? Jsme si vědomi utrpení, které bylo německým jménem způsobeno národům v Evropě, mezi nimi ve značném rozsahu i Vašemu lidu, ale i Němcům samotným. Bolestným kapitolám vlastních dějin hledíme do očí zcela otevřeně. Domníváme se, že vzpomínání a smíření patří k sobě. Neexistuje vina čl nevina celého jednoho národa. Vina stejně jako nevina není kolektivní, nýbrž osobní. Tíha dějin je však více než osobní a nést jl musí všichni. Minulost se nedá odčinit. Spíše jde o to, pamatovat si, abychom věděli, kde dnes stojíme a proč. Ze vzpomínky na minulost vyvstává pru nás napemenuí! a příkaz, abychom zvlášť významně přispěli k míru á smíření v Evropě a tím ve společných dějinách znovu navázali na dobré plodné časy plné důvěry, které v bohaté míře existovaly a opět budou existovat. Ani poválečný vývoj nebyl pro německý národ příznivý, došlo k novému rozdělení Evropy, které mělo za následek vyhnání dalších miliónů obyvatel z různých zemí, především vysídleni Němců ze suusedících států, a nakonec bylo rozděleno i Německo. Co by podle Vás nejvíce prospělo k překonání i těchto bolestných údělů a k definitivnímu odstranění jejich následků? Změny v dnešní Evropě mají pro nás Němce, kteří žijeme ve dvou státech, velký význam. Cíle, které jsou zakotveny v naší ústavě: Mír, Evropa, Jednota, náleží k sobě. Rozdělení Evropy a rozdělení Německa lze překonat jen společně. Překonání našeho rozdělení jsme spojili. s osudem Evropyj Co pojí Evropu, pojí 1 nás Němce. «Naší odpovědností je, starat se s rozvahou a obezřetností o to, aby se úsilí o německou jednotu rozvíjelo rovněž a zároveň jako hnací síla při budování Evropy. Chceme zodpovědné zacházení se svobodou. Pokračování na str. 2. Premiér ve Vídni Za pět, sedm nebo snad i za více let má Československo reálnou šanci dostat se na dnešní úroveů Rakouska. Tento odhad se mi neodbytně vracel na mysl po většinu pobytu vládní delegace u našich jižních sousedů v posledních dvou lednových dnech. K takovému ekonomicko-sociálnímu skoku se naše země nedostane bez náležité součinnosti i korekce dosavadních styků s hlavními partnery, k nimž Rakousko bezesporu patří. Jako náš druhý hlavní partner — po NSR — ze světa volné měny v obchodě i turistice bude i velmi prospěšným konzultantem a eventuálním spolupodílníkem na celé řadě akcí, v oblasti průmyslu, obchodu, cestovního ruchu, ale i využívání pohraničních zón k rekreaci včetně jejich ekologické ochrany, o nichž i o dalších otázkách jednaly obě vládní delegaoe. Balík námětů a problémů byl tak velký a intenzita rozhovorů tak značná, že oproti původním předpokladům se z oficiální večeře u spolkového kanceláře stala částečně i další pracovní porada. Přestože snahou naší delegace bylo prosadit především širší hospodářské styky včetně účasti rakouských míst při výchově našich manažérů, v čemž rakouská strana vyjde vstříc, závažné a nakonec obě strany znepokojující ekologické problémy obavy Rakušanů z důsledků provozu a jaderné elektrárny Temelín nebylo možno přehlédnout. S upřímnými obavami rakouské vlády i veřejnosti se nakonec naše delegace setkala i přímo při návštěvě v Salcburku, kde ji vedle místních pamětihodností a mozartovských tradic uvítala i pokojná, ale výmluvná manifestace namířená proti temelínské elektrárně. Se stejným klidem a vtipem, s nímž předtím odpovídal na někdy všetečné otázky hlavně západních novinářů, se premiér Čalfa zhostil i úlohy být hlavním terčem salcburských demonstrantů. Nelze zajisté podceňovat kritické stanovisko našeho jižního souseda k ohroženi flóry a fauny v dunajské oblasti v důsledku gabčíkovského superdíla a temelínského atomu. Nicméně sami Rakušané nezpochybňují vlastní velmi závažné problémy ve svém životním prostoru, kde jim například každoročně na 20 000 hektarů půdy mizí pod asfaltem a betonem. Dopravní síť Rakouska je označována za nejnebezpečnější v Evropě, a že Vídni hrozí v této dekádě doslova dopravní infarkt — se všemi neblahými důsledky pro znečištění životního prostředí. K velmi přátelskému ovzduší, v němž veškerá jednání probíhala, přispěli oba čelní představitelé, kteří, jak bylo zdůrazněno, si velmi dobře rozuměli. „Muž bez konkurence“ — jak je ve své zemi dle průzkumů veřejného mínění kancléř Vranitzky pro svou oblibu nazýván — dostal v osobě našeho premiéra soupeře. Rakousko nyní očekává návštěvu našeho prezidenta Václava Havla, jejíž termín bude předmětem dalšího jednání. Celý průběh a výsledky rozhovorů dávají tedy velké naděje do příštích dnů. A také naděje, že se naše země nebude na dnešní úroveň Rakouska dostávat déle, než oněch zmíněných sedm let. □ JAN HÁLA, (Vídeň) Tak jsem čekal, že se konečně něco dozvíme o majetku KSČ, když byla na to téma ohlášena tiskovka s tajemníkem Mohoritou, ale zase nic — prý až koncem února. Ovšem už 29. ledna Rudé právo otisklo stanovisko k zákonům o volbách, v němž jako bod pátý požaduje, aby „každá strana sama financovala svou předvolební kampaň“. Nezdá se to být poněkud nepoctivé, když je známo, jak se tato strana za čtyři desítky let obohatila na úkor společnosti? Možná teď někteří vyskočí a budou se ptát po důkazech. Uvedu pouze jediný a vezmu si na pomoc článek RP z 79. ledna, kde bula přehledná tabulka pod titulkem Komu patří budovy KSČ. Opravdu přehledná, ale přinejmenším nepřesná, ačkoli by se dalo napsat i horší slovo. Uvádějí se tam například celkové náklady staveb okresních sekretariátů KSČ, na něž jsem osobně doprovázel věžové jeřáby Průmstavu a znám tudíž velice důvěrně, jak honosné to byly stavby. Částky uváděné pro Benešov (28 mil.J, Kladno, Beroun, Kolín, Mělník, Příbram atd. jsou věru směšné a představují snad pouze investice hrubé stavby. 1 ty se však zdají' být velmi „skromné“, a to už vůbec nepočítám náklady na podzemní bunkry, které tam byly vybudovány v naprosté tajnosti. V této souvislosti mám dvě otázky: Najde se někdo informovaný, ochotný a odvážný, aby tyto údaje rozšifroval? Přitom všechny tři atributy jsou nanejvýš nutné pohromadě. Druhá otázka je určena vedení KSČ — chce se vyrovnat s minulostí opravdu upřímně a beze zbytku? Vím, že některé z budov už byly (ne zrovna ochotně) předány do užívání veřejnosti, ale pořád nemohu zapomenout, jak třeba v, Berouně byla na mnoho měsíců pozastavena stavba zdravotnického zařízení jen proto, aby komunističtí funkcionáři okresního formátu měli co nejdřív přepychově zařízené pracoviště. Poučen tímto navrhuji: urychleně uskutečnit druhou vlnu znárodnění, tentokrát komunistického majetku. Můj tatínek vždycky říkával: „Když už se někdo cpe, at přitom alespoň nemlaská moc nahlas." Můj tatínek byl polír. □ JIŘÍ RUML Extremisté a ochránci pořádku Dvakrát v životě jsem byl v Zakavkazsku zatčen. Poprvé v roce 1970 v Nachičevanu. Hledali jsme tam tenkrát stopy po praotci Noemovi. Z Araratu, kde archa přistála, je to sem coby kamenem dohodil; někde tu má být dokonce Noe pohřben. Byli jsme posedlí myšlenkou hrob objevit. Nic nemohlo být podezřelejší než cizinec přicházející do ázerbájdžánského Nachičevanu z Arménie. Šlo to raz dva: dva pracovníci KGB, magnetofon, psací .stroj, důstojník, otázky, protokoly... Vyslýchali nás až do noci. Po telefonické poradě s Moskvou nás za tmy dovezli na perskou hranicí v Džulfě a vypustili do Iránu. Podruhé mne zadrželi ve StěpafTakertu, hlavním městě Náhorního Karabachu začátkem února 1990. Situa, ce byla neuvěřitelně podobná té před dvaceti lety: dva důstojníci v civilu, dva podplukovníci, seržant ťukající protokol. „Kdo jste? Odkud jste? Váš pásl Kdo vás sem poslal?“ „Prostě chci • na vlastní. oči vidět, co se tu děje,* říkám. „Na to nemáte právo,“ řekl podplukovník, „nevíte, že je tu výjimečný stav? Je naší povinností tu udržovat pořádek a vás ochránit před extremisty.“ Odvezli mne na letiště a supem poslali do Jerevanu. Arménští extremisté. Znova a znova jsou tak nazýváni v sovětském tisku, toto označení je používáno v televizním programu Vremja, nevyhýbá se mu ani Michail Sergejevič. Několikrát jsem jerevanské štáby „narušitelů pořádku“ navštívil. Například v Domě architektů, kde sídlí vedení lidové arménské armády Společnosti národního samourčení, založené v roce 1987. Zarostlí, unavení garibaldiové posedávali kolem přeplněných popelníků, někteří spali na zemi. Bylo to pár dní po arménsko-ázerbajdžánském boji u Jeraschu 19. ledna. Několiv jejich kamarádů padlo. Celé hodiny jsme diskutovali: o ozbrojeném boji jako jediném prostředku záchrany národa, o pogromech na Armény v Sumgaitu a v Baku, o Československu v roce 1968 a v roce 1989. Na lecos jsme měli rozdílné názory. Ale nikdy nezazněl falešný tón podezíravosti, směšné a nebezpečné vojácké říznosti, přemýšlení v úzkém nabiflovaném koridoru nedůvěry. □ JAROMÍR ŠTĚTINA (Těsně před uzávěrkou tohoto čísla se zpravodaj LN J. Štětina vrátit ze Zakavkazska do Prahy. Byl jedním z mála zahraničních novinářů, kterým se v těchto dnech podařilo proniknout do Náhorního Karabachu. Jeho reportáže přineseme v najbližších číslech.) rum