Literární Noviny, červenec-prosinec 1961 (X/26-52)

1961-07-01 / No. 26

Písně, tance, džez Léto není nejpříhodnějšl doba pro konference. Spíš než zakouřené sály plní se v horkých dnech bazény a lesní paseky. Organizátoři konference 0 malých hudebních formách, kterou do Banské Bystrice svolal Svaz čs. skladatelů, naštěstí s touto psychologií počítali a udělali vše pro zpestření jednání, aby tak pozornost stovky skladatelů, teoretiků a textařů ani pa chvilku neupadla. Výsledek byl nad očekávání dobrý. V hlavním referátě, v kolektivní práci J. F. Fischera, A. Frieda a D. Havlíčka, se neprobíraly jen teoretické předpoklady, ale i praktické výsledky zvýšené činnosti v oboru malých forem, navíc — což bylo nejpřitažlivější — dokládané záznamy z magnetofonového pásku. Zajímavost se tak spojila s prňkazností v celek objektivně hodnotící a také inspirující. Však i diskuse byla živá a neochabla ani s přibývajícím vedrem. Společně se tak došlo k některým závěrům týkajícím se vážných problémů hudby, kterou denně posloucháme a která silně ovlivňuje úroveň a zaměření vkusu nejširších vrstev. Ukázalo se, že v oboru taneční hudby a písně udělali skladatelé i textaři kus dobré práce. (Srovnáním např. s texty zahraničních písní vynikne obsažnost í námětové bohatství našich písniček.) Ukázalo se, že dosti sterilní vývoj prodělává tzv. lidovka (polky, valčíky, tanga aj.) a že se tu těžko dá počítat s nějakou progresivní perspektivou. Velkým problémem zůstává interpretace skladeb a písni, neboť zatím v naprosté většině zůstává za mnoha dobrými melodiemi i texty. Zvláštní nebezpečí nevkusu hrozí u amatérských džezových orchestrů; v dobré vůli hrát improvizovanofl hudbu kazí představy mladých lidí o kráse džezového rytmu a melodie. Skoda, že na konferenci nebylo dost zástupců právě interpretů všeho druhu — hudebníků, zpěváků 1 provozovatelů těchto forem. Rozhlasoví pracovníci, na nichž ve všech směrech leží velký kus odpovědnosti, tu např. vyslovili mnoho dobrých podnětů a závazek, že budou dále prohlubovat správnou zásadu tzv. aktivní dramaturgie, že totiž nebudou čekat, co jim přijde na stůl, ale budou autory písní inspirovat a podněcovat ke kvalitní tvorbě. Byla na konferenci samozřejmě i diskuse. Snad nejzávažnějši kolem pojmů, jejichž obsah a souvislost stručně načrtl Antonín Sychra: co je zábavnost, co je tanečnost, jaký je vztah ideovosti k těmto pojmům, co jsou to malé formy, co je to estráda atp. Zkušené hlasy vcelku potvrdily, že těžko třeba od taneční písně chtít, aby měla ostře politický text, že však je důležité, zda autoři podchytí životné touhy lidí, především mladých, zda vystihnou způsob jejich cítěni, zda dokáží umělecky vyjádřit zásady socialistické etiky a tím formovat podchycený zájem. Srazily se názory i kolem některých konkrétních příkladů (píseň O nás 'dvou), kolem budoucí cesty malých forem, kolem reprodukce našich písní v zahranič! a v dalších drobných střetnutích. Zdá se tedy, že mnohost nového materiálu a dobrá příprava, na které se podílela řada autorů diskutovaných oborů, vyústily terttokrát do podnětného jednání, kterým začíná další práce. Sch ■ ■ I Říká se o mládeži, že nemá zvláštnf zájmy, že ji nebaví literatura. Není to pravda. Není možné odsuzovat mladé lidi proto, že nečtou na povel to, čo chceme my. Pokoušel jsem se dělat s žáky besedy o dobrodružné literatuře. Nestanovil jsem, že se to či ono (rodokapsy, kovbojky) číst nesmí. Přinesl jsem Londona, verndVky, knihy Běhounkovy, Ryby zpívají v Ukájali, Tahiti nejkrásnější, sovětské fantastické romány. Muže z Everestu, Svět ticha. Žáci donesli další četbu. Pak jsein přečetl připravené úryvky z několika rodokapsů. Chlapci a děvčata se sami vysmívali jejich mělkosti a začali se radit, co čfst. Neříkám, že jsem získal všechny, to ne. Velcí čtenáři se však při výběru radí, aby prý neztráceli čas zbytečnostmi. Menši si berou to, co se líbilo kamarádům. Není to ovšem práce jednoho školního roku ani jednoho nebo dvou učitelů češtiny. U nás není zvláštností, když se při dějepisu dostane dětem do rukou beletristické zpracování probíraného tématu. Další způsob, jak nenásilně seznamovat s literaturou, je hrát divadlo. To je na naší škole už tradice. Děti se učí hrát, vybírat hry, posuzovat co viděly a co zahrály. Mládi také vyhledávají milostné verše. Pouštěli jsme si gramofonovou desku s Petrem a Lucií. Zvláštní nábor jsme nedělali. Ti, kdo přišli, přišli ze zájmu. A poslouchali jako pěny. Při výběru knih pro žáky středních škol není zapotřebí být přfliš puritánský. Budeme-li bránit v četbě dobrých knih pro přílišnou obezřetnost, bude mlá dež číst brakové knihy, a to je větší skoda- JOSEF KOLAŘÍK, SVVŠ Zdounky u Kroměříže AMNISTIA Bude Hlávkův most torzem? Fejetonem „Křižovatka nedaleko mostu“ (LN čís. 22) přetlumočil František Kafka svůj obdiv pro dobrý pracovní fortel a technickou důmyslnost zároveň s výtkou Pražanům, že si málo všfmají věcí, které se odehrávají v jejich nejbližším okolí. Podnětem k zamyšleni mu byla přestavba Hlávkova mostu. Se vším, co František Kafka řekl, souhlasím, ale pootočím teď jeho obrázek čelem k některým jiným skutečnostem. Hlávkův most patři! k nejvýznamnějším dílům českého výtvarného •fintění v letech před první světovou válkou. Ve výjimečně dokonalé harmonii spojoval díla velkých umělců, architekta P. Janáka a sochařů J. Štursy, J. Mařatky a O. Gutfreunda. Naléhavé dopravní požadavky si vynutily rozšíření mostu. Janákova architektura naštěstí a navzdory domněnce Františka Katky pod šalováním nezmizela, nýbrž je ha nové části mostu věrně převzata. Mizí však to, co architekturu tak šťastně provázelo. Štursova sousoší z předmostí na levém břehu byla odstraněna. S boční plastickou výzdobou mostu, na které spolupracovali Otto Gutfreund a Josef Mařatka, bylo naloženo neméně macešsky. Reliéfy zmizely ve spáře mezi starou a novou částí mostu, medailóny byly sejmuty s bezradnými rozpaky, co s nimi. A tehdy jsme rozhodně nezůstali nevšímaví. Nejenom my na Akademii výtvarných uměnf. Sami dělníci na stavbě nás na to ustaraně upozorňovali. Nikoli pouze odbornici, ale i široká veřejnost se zneklidňovala zvláště-o, osud Štursových plastik, které se svým významem řadí mezi přední díia moderního evropského sochařství. Jan Štursa vytesal do kamene symboly dvou pojmů, které stojí v popředí mysli a snah socialistického člověka — Práce a Humanita. Svým tvůrčím záměrem sledoval jak dovršení představy architekta, tak výzvu, ktérou měly být tyjo symboly uprostřed Oživeného lidského prostředí. Úmysl odstranit je z místa, pro které byly určeny, nabízí až příliš snadné srovnání s neblahým osudem soch Mvslbekových, odstraněných z Palackého mostu a zívajících při ókraji trávníku ve vyšehradském vyhnanství. Jakmile stavební práce na rozšíření mostu pokročily natolik, že dávaly tušit prostorové podmínky nového předmostí, vypracovali jsme na Akademii výtvarných umění studie, kterými jsme prokázali, že rozšíření mostu nevylučuje umístění Štursových plastik na předmostí. Na zvýšených podstavcích by plastiky byly v příznivém vzájemném vztahu a dokonalé by ovládaly prostředí při respektováni všech dopravních požadavků; Navrhli jsme sejmout odlitky ze zmizelých reliéfů a doporučili, aby medailóny a reliéfy byly umístěny na nové části mostu. Tak by byla vrácena výtvarná jednota, se kterou byl velkoryse koncipován. Rada ONV v Praze 7 náš návrh s porozuměním projednala a schválila. Kulturní komise NV hlavního města Prahy rovněž vyslovila zásadní souhlas. Doufáme, že i další cesta naší snahy bude úspěšná. Akad, arch. lni. MARIAN BĚLOHRADSKt ř AÖRESNÄ KRITIKA' Adresnou kritiku velni rád přednesu. ZKoumám však pečlivé na jakou adresu. B. J* at kupodivu, jak a« poměrně ěaato ««tkávame a chybami typu: „Vzhledem k obsahu článku vyšlému ve včerejší Práči . . .“. Divíte se, co proti tomu úryvku mám? Tak uvedu ještě několik podobných, abyste to snáze poznali: ,,K obsahu Vašeho dopisu týkajícímu se . . ,; K Vašemu dopisu týkajícího se naší objednávky. . . Došlo k relativnímu překročeni norem zaviněného . . .; Aby bylo vyhověno přání týkajícího se .; K těmto námitkám, týkajících se lepicích pásů, bude . " Tomu. kdo sněd ještě nepostřehl, o jeká chyby jde, jistě otevře oči tento přiklad: „Pochybnosti některých soudrukfl. přednesených na našich pětiminutdvkách . Jde tu vesměs o to. ie si při stylizování věty někdy dost jasně neuvědomíme, v jakém tvaru má být přídavná jméno (zpravidla dějové: vyšlý, týkající se...), které se vztahuje k nějakému složitějšímu výrazu (jenž předchází). Tak hned v úvodním příkladě: adjektivum vyšlý se vztahuje (podle smyslu )nepochybně k podstatnému jménu článku, což je tvar 2. pádu (obsah čeho?), a má se i ním shodovat; proto má úryvek znít: ,, »V. k obsahu ělánku vyšlého . . K užití tvaru vyšlému (3. p.) svedla pisatele předložka k (obsahu) a zároveň i to, že tvar článku by mohl být (v jiné souvislosti ovšem) rovněž 3. p. Podobně je tomu i v dalším přikladu. Jiné z uvedených příkladů svědčí zase o lom, ip pro mnohé autory, kteřf se nad stavbou svých vět příliš nezamýšlejí, má velkou přitažlivost tvar 2. pádu — jako by to byl jakýsi univerzálni pád, hodící se pro všechny situace; snBd tu působí ta okolnost, že 2. pád je zdaleka nejěastějším přívlastkovým pádem vůbec. (V úryvku o „přednesených soudruzích“ jde ovšem spiše o prostě mechanické tvářové připodobněni slovu těsně předcházejícímu.) Zajímavý je i tento případ porušeni náležité mluvnické shody: „Oba státníci hovořili o otázkách zajímající obě sírany“. Nepochybně by tu mělo být přfd. jméno v tvaru 8. p. (o otázkách zajímajících .. ale stane se, že i dobrému štyiistovi tu uklouzne 1. pád a přitom méně pozorný nebo citlivý čtenář to možná ani nepostřehne. I když si dovedeme přfčiny porušování mluvnické shody vysvětlil, neznamená to, že bychom se s nim měli snad smiřovat. Mluvnická shoda jě důležitým konstrukčnim prostředkem větným, spíná, colt sobě patři; jejf nedodržováni nelze pozitivně zdůvodnit, nepřinášf žádné výhody, na opak může vážně porušovat větnou stavbu a vést k nejasnostem nebo i k nedorozuměni. Nemělo by se proto stát (jako se to stalo před časem), abychom v překladu závažné politické řeči jednoho cizího státníka četli takoveuto větu: „Vy nazýváte komunisty všechny kromě Cankajška, Adenauers a jim podobným" (spr. „jim podobných“ — přid. |méno iu závisí na předložce kromě: nenáležitý tvar 7. p. se objevil asi připodohněním k podst. jménu komunisty, popřípadě k zájmennému tvaru jim). Dš jazykový koutek . ■ ■ Byl to starší člověk, nikterak zaostalý, jak se ukázalo při hovoru o umění. To je zajímavé: dáte se s neznámým člověkem do řeči o obrazech a za chvíli toho o něm víte víc, než by na sebe pověděl v curriculu vitae. Nebyl tedy zpátečnický, začal hovor tím, že jsme teď měli týden pěkné počasí, a pak řekl. že máme pořád nějaké týdny, dny i měsíce; festivaly, solidarity, Lipnice a FFP-y. Mluvil také o svém nadaném synovia pokoušel se zvědět, ňemám-li třeba vliv na to, aby syn mohl zůstat po vystudováni v Praze. Držel jsem se raději těch festivalových a jiných dní. Tu projevil mínění „početné veřejnosti“, že „kdo by se v tom vyznal“ a „to jsou takové formality“. Zkusil jsem, jestli ví, kdy je Mláďátek. To nevěděl, ale že první světová válka vypukla na svátou Annu, to věděl. Jěho kalendář zatím ukazoval napůl postaru a napůl už jinak. V tom totiž něco vězf. Svatí otcové by chtěli, aby do skonání věků některé dny (a býval jich plný kalendář) připomínaly celému světu teorii i legendu o stvořeni a řízení božího světa. My zäse zavedli dny, které máji spíše hlásat světu směr k jeho budoucí podobě. Smysl třeba nějaké té mezinárodní solidarity není o nic méně hmatatelný než smysl onoho dne, kdy Gagarin vzlétl dó vésmiru. Kalendář prostě ukazuje od minulosti k budoucnosti. Ale on se změnil i kalendář domácí. Od jara do podzimu — a přes léto nejvíc — jsme do něho přidali svátečních dnů a nazvali je Máchovými, Wolkrovými, Sovovými, Bezručovými... Po nejstaršim Jiráskově Hronovu byla letos nejmladši Nezvalova Třebíč, máme před sebou Haškovu Lipnici a za sebou Šrámkův Písek, je tu Wolkrův Prostějov a SOvův Pacov, jsou tu Máchovy Litoměřice, jě tu Bezručova Opava a WOlkrova POliánka Vedle jmen přidružených k městům jsou tu města přidružená k činnosti: třeba loutkářská Chrudim. Mohla by být Fučí- KALENDÁŘ TEĎ kova Plzeň, Jako je Smetanova Litomyšl. Jaký je v tom smysl? Vztah místa k jménům, která se zapsala do srdci a myslí lidí, může vzcházet jen ze skutečnosti, že se někdo někde narodil (Wolker- Prostějov), že tam nějaký čas žil (Hašek-Lipnicě), nebo konečně že to místo a ten kraj zakotvily v jeho díle (Sova, Bezruě — ale také třeba Nováková, Světlá, Stašek, Rais — nebo i Bass- Praha — a jiní). Pro čéškou klasickou literaturu je příznačné, jak je spjata s topografii. A zní dnes, když jsme si odbyli formalistní vý• klad i pojetí takových vztahů, docela přirozeně a jakoby odvěce třeba ten Wolkrův Prostějov. Jak se taková záležitost rodí a kam míří? Vzpomínám například na první Lipnici. Sama Lipnice, nebo kraj, už nevím, požádala o své výroční Haškovy dny. Přijeli tam spisovatelé a delegace, pamětnici, rodáci, zájemci a třeba i potměšile programoví milovníci Švejka. Byly vyvěšeny prapory, kladl se věnec a říkaly se řeči. Bylo to trochu oficiálni a trochu to připomínalo paradoxní domestikaci Haškovy světovosti. Protože šlo o Haška, vydali jsme se také do hospody (kde prý sedával) a pili rum. A podívejme se dnes. Je z toho na jedné straně celostátní soutěžení v satiře a humoru (z toho jed nou něco literárně vzejde, o tom nepochybujme) a na druhé straně je z toho kus kulturního programu pro celý rok a pro celý kraj. (Haškova Lipnice finir — vive Haškova Lipnice!) Vznikla souvislost mezi těmito slavnostmi a třeba mezi havlíčkobrodským nakladatelstvím. Kulturní regionalismus v nejlepším toho slova smyslu. Domácí kultura je pod výročním dohledem celé spisovatelské obce — a naopak, celá spisovatelská obec je poutána k jednomu místu v Čechách (mimo Prahu!). A tak i v jiných případech. Nejmladší Nezvalova Třebíč si vytkla za cíl podporu nejmladší poezii. V Lipnici patrOnuje satiře mistrovské jméno Haškovo, v Třebíči mladé poezii veliké jméno Nezvalovo. UKAZUJE JINAK Trochu odbočím. Měli jsme, a ještě namnoze máme, řadu míst z lokálně patriotických a starovlasteneckých snah poznamenaných jmény místních rodáků. Abych nikoho neurazil, vymyslím si jméno: Kvíčalova stezka, Kvíčalova studánka, Kvíčalova skalka a Kvičalňv milník. Bohumilý ten Kvičala zpravidla nikdy svůj milník do celonárodního kulturního děni nepřekročil, jeho slávu si vzala do štítu především turistická obec. Dnes jsme nároční, když milník, tak ten, k němuž není tak snadné dojít. Daleký milník poezie, milník dramatu, milník švětového humoristického románu ... Ale je tu ještě něco daleko významnějšího: lokální smysl těch celostátních Sobotek, Litoměřic, Opav, Prostějovů, Písků. Slavnosti skončí, hosté odjedou, prapory jsou sejmuty a plakáty prelepený jinými. Ale nic z toho, co se dělo a za rok zase bude dít, není sejmuto z myslí tamních lidí. tamních činorodých lidi. Z jejich společenských a kulturních plánů do budoucna, z jejich vztahu ke kultuře celonárodní. Necítí se odstrčeni od kulturních center, jejich Pacovy a Třebíče je svazují s problémy kulturní revoluce. Maji podíl na budování kultury socialistické a nemohou už upadnout do provincíonalismu á la Kvíčalova studánka, je to tak prosté a samozřejmé: v Praze jsou neóny, v Litomyšli také. Mlzf vůčihledě rozdíl mezi centry a regiony. Tam i onde rostou nové obytné čtvrti, tam 1 onde vzrůstá oprávněná okázalost společenského prostředí — vesnice už nechce dlouho zůstávat na okraji — ať jde tedy o vybavení obchodů, o novou techniku, o komunikace, nová koupaliště, moderní dětské jesle či o širokoúhlé kino. My jsme na té dobré cestě, kde to nebude jenom televize, která se překlene přes vzdálenosti společenské a kulturní. Trochu výhoda nevelké země: můžeme z ní udělat jedno jediné dějiště života, jehož progresivní rysy sc nezpoždí ani na tisíc kilometrů. Mladý člověk, v němž se kdekoliv třeba ozve první verš, první nápad na novou centrifugu, nová melodie a představa nővé barevné plochy, se nemusí cítit n.a periférii společenského-významu. A nemusil by se na ni cítit ani učitel, inženýr, lékař, technik, agronom — či spisovatel na volné noze nebo výtvarník. Kdyby... O tohle(„kdyby“ jde. Kdyby se na jedné straně dodnes na celoživotní práci a dílo někde na obvodu vlasti nedostávalo zasloužilcům jen lokálky v místním tisku. A kdyby na druhé straně pominul v myslích starý neudržitelný centralismus — společenský. Kdyby šli kulturní revolucionáři na celiny. A třeba založili další Slavíčkovy Kamenicky, Neumannův Vápenný Podol, Dvořákovu NelahozeveS. Se smvsleťn, jaký tyhle slavnosti mají mít: včlenit kraj po kraji do kulturně revolučního dění, naplnit slovo masovost konkrétními činy. Lidová tvořivost není jen zakládání tanečních souborů, hraní na cimbál a vyprávěčství v nářečích. Třeba ta Třebíč se soutěží programově zaměřenou k podpoře nejmladší poezie, to je kus lidové tvořivosti. Tvoří tu Třebíčtí kulturní program nejen sobě, ale i celé kultuře národní, a jestliže se jim to má podařit — jako Lipnickým vyvolat jednou pozoruhodné dílo satirické či humoristické a Píseckým jejich program a Pacovským jejich — mají a budou s tím mít práce dost a dost. Tohle jsem se také nějak snažil vysvětlit nikoliv zaostalému člověku na té lavičce, ale oň Si mysli, že jeho syn je tolik nadaný, že by měl ohromit rovnou Prahu. Jestlipak mu to vyjde — a kdy mu to asi vyjde? Když kalendář ted ukazuje jinak.