Literární Noviny, červenec-prosinec 1963 (XII/27-52)

1963-07-06 / No. 27

v /f / TfDENÍK PRO KULTURNĚ POLITICKS A UMELECKÉ OTÁZKA ROČNÍK XII. e. Července isb3 60 hal. — CISLO 27 Matematika a ekonomie Osmdesát let od narození Franze Kafky Diirrenmattovi Fyzikové Mňaékovy reportáže z prašných cest O práci Svazu cs. spisovatelů Básně Imre Forbátha, Ivana Diviše, Jevgenije Jevtušenka Na straně soudružství ^ Kniha Artura G. Londona Španělsko, Španěl- I «ko". ~ ktara v lechto dnecn vysia v Naklada- I telství politické literatury, vyvolá v mysli čte- I rrars iiž na první a jen zběžné Ctění tolik myš­­! lenek\že se mu zprvu takřka vtírá pochybnost o jejtctt sounáležitosti: Procházka dějinami, do jejichž rozbřesku již trčt muěednický kůl ve tvaru kříže, oblitý ohnivými červánky po všech středověkých zemědílech. Dojímavé, žhavou in­teligencí podnes promlouvající hlasy Karla Marxe, Engelse, Lafargua, svědků/a démy still-, kátorů španělských zrazených revolucí. Obrovi­tý stín Bakuninův. A pak, blíž k dnešku, Musso­lini a Hitler a s jejich připomenutou, jen nedáv­nou minulostí znovu stoupající hořkost nad klamem a katastrofální bláhovostí: jemné a roz­třesené prsty Leona Bluma, tak jak jsem je po­cítil jednou po druhé světové válce při jakési oficiální příležitosti. Nastavil ruku, ale nestiskl ' ji. A pak také vzpomínky na naše první, před­časně dospělá léta, mladistvost generace, k níž patřím a na jejíž vnitřní portrét se nedávno na III. sjezdu spisovatelů vyptával jeden velice mladý básník, kladoucí svou otázku nicméně ve věku, pokud Jde o roky značně starším, než byl ten náš, když hřměly výbuchy v Barceloně, Madridu a my jsme v jejich vzdáleném zemětře­sení prožívali první politický křest. Dalo by se pokračovat v osobních dramatech i kolektiv­ních tragédiích. Až po tu chvílí, kdy čtenář kni­hu odloží a vidí, že díky jí, díky Londonovu do­kumentárnímu zpěvu o španělské zemi byl pro­buzen ke zcela mimořádnému a nepochybnému probuzení: Že v osudech Španělska, v osudech jeho tragického dneška, trvajícího déle než celé čtvrt století, se obráží dvacátý, náš věk ve své celistvé úplnosti. Je'tomu tak. Navečer 17. července 1936, tedy před dvaceti sedmi lety došly do Madridu, sídla republikánské vlády, první zprávy o povstání posádek, Jimž veleli .afrlkánštť dôstojníci, je­jichž jména jsou z valné části zavalena časem. Až na jméno generalisima. Až na jméno Fran­ka,-který „19. července odletěl na palubě brit­ského letadla O. H. Rapid, řízeného anglickým kapitánem Beebem, z Kanárských ostrovů, kde byl vojenským guvernérem, do Tetuánu ve špa­nělském Maroku, které už bylo v moci zrád­­/ ných důstojníků. Letadlo zajišťoval a celou ope­raci vedl A. L. Bolin, londýnský zpravodaj mad­ridského deníku ABC, úzce spolupracující s ma­jorem Scotland Yardu B. C. Pollardem“. Tak vy­stoupilo z příšeří povstání, o němž dnes již dávno víme, že dalo příležitost k prvnímu vo­jenskému střetnutí „dvou ideologií“ na evrop­ské půdě a že bylo ohnivým řečištěm války, ožehnuvší kontinent celý na důkaz, že boj po­dobného rázu nemůže žádný iniciátor přežít za zavřenými dveřmi poklidného měšťanského in­teriéru. Tragicky paradoxně zaznělo tehdy po celé španělské zemi smluvené rozhlasové heslo: Nad celým Španělskem je.nebe bez mračen. Fa­šistické metafory byly vždy ohlupující. Jestliže bylo pák povstání soldatesky, vyživo­vané výhradně za jedním jedinýrii účelem: poro­bovat lid — zpočátku rozbito protiútokem téhož lidu, který se tentokrát poprvé ozbrojil přede­vším sám, a jerrs nepatrným a váhavým přispě­ním viklavé vlády, rozjela se vzápětí naplno in­tervence mussoliniovské Itálie, hitlerovského Německa a salazarovského Portugalska v pro­středí nejpříznivěji upraveném blahovolnou ne­­intervenci velmocí, jejichž národy později oku­sily oheň junkersů a fiatů, procvičených na špa­nělském zkušebním terénu. Jen dva státy přispěchaly na pomoc v míře odpovídající jejich zeměpisné vzdálenosti: Car­­dénasovo Mexiko a Sovětský svaz. Cest národů, jejichž demokratické vrstvy nerozhodovaly a rozhodování vládních orgánů, zachraňovalo široké veřejné mínění a především muži, kteří vstoupili do dějin pod slavným a obávaným jmé­nem interbrigadisté. Množí se nám v posledních měsících publi­cistická literatura o pravdě natolik, že bychom si málem mohli začít pořizovat knihovničky z podlepovaných časopiseckých výstřižků. Ne­vím, kolik textů zamýšlených a nakonec vyda­ných jako doopravdové knihy by se sem dalo přiřadit. Knihy zajisté vyžadují delší tvůrčí, a u nás především výrobní lhůtu. Vím ale, že bych sem bez váhání zařadil knihu Španělsko, Španělsko... To proto, že rekonstruovat a neustále, rejiahi­­lltovat historicitou pravdu je dědičným úkolem každého~íHo kdy sáhne po peru. Zpravidla se také prokazuje, že pravda, byť historická, je-li úzkostlivě pečlivá a zájTMcerra^vlášínírif'životo­pisem, ig_.a.ktuálnt kdykoliv. Je také jediným materiálem, na" jehož podkladě lze budovat plnocenné myšlenkové systémy, duchovní mo­dely, z kterých pak vystupují novější, moder­nější, příbuznější lidé. Nejpoutavější kniha o španělské občanské válce, kterou jsem dodneška znal, byla Malrau^. xova Naděje. Nesejde na tom, kým je její autor dnesľTehdy (kniha vyšla v Paříží, ještě když se bojovalo) byl jedním z těch, kteří popírali mí­nění francouzské většiny, že „Mnichovem byl zachráněn mír“. Naděje se mi zdála pronikat nejbezohledněji k samému srdci španělských Událostí, gordickému uzlu budoucností všech. Zbyl mi z této četby v obrazotvornosti podnes takřka shakespearovský přelud, jakoby gigan­tická stínohra odehrávající se na torzech kata­­lánských zdí, osvětlených jen jasem požárů. Debata o „apokalypse“, z níž čtenář vycházel jen s dlaněmi plnými jakési heroismem posvě­cené vody naděje, která s lety, mezi vší silou svíranými prsty... Ovšem že jsem miloval Magnina 1 všechny ostatní, včetně podsaditého výbušného anarchistického hrdiny Puiga. Ale jak čelit obklopujícímu světu a jaký nový svět vymýšlet v tragickém prostředí, v němž zazní­vá jen jako vzdálený ohlas výzva k solidaritě lidí, spjatých především a pouze „nekonečnou možností jejich osudů“. Tedy určitou ryzí transcendentálpu mířící vertikálně do budouc­ností jen z trosek měst, krve zákopů, dezorga­nizovaného, poraženého společenství lidí. Ale úsilí těch lidí, kteří trosky, krev i poráž­ku okusili v nedílné a nejvlastnější jednotě, dech za dechem, kapku krve za kapkou Malrauxovu dokumentární, filosofující poezii zřejmě pře- j kračují a zařazuj! do časové posloupnosti. Ne­mění ťo nic na Její subjektivní hodnotě. Patří ke cti literatury a člověka jednoho věku. Svěd­čí nicméně v první řadě o tom, že se člověk na své vytčené cestě nevytratil ani nezatoulal. Naděje je realizovatelná, poznáme-li, pocho­­píme-li, dáme-íi se poučit tříští, která rozhod­la o minulosti. Londonovo úsilí, které nám vy­dalo vzácnou knihu, je toho zřejmým dokladem. Ale proč je tato kniha tak přesvědčující? Za­jisté v míře reálií, které autor soustředil. Pře­devším však v metodě, s kterou s nimi zachází. Proč právě >ve Španělsku vítězí reakce ve chvílí, kdy za hranicemi síly Lidové fronty za­čínají mít úspěchy? Odpověď nalézá London ne výhradně v osobnostní psychologii lidí za Py­­renejeml, nýbrž v jejích dějinách, v dějinách jejích ekonomických vztahů, v dějinách jejich potracovaných demokratických revolucí. Čás­tečnou odpověď najdeš také v letopisech špa­nělského anarchismu, od jeho rozporů s I. in­ternacionálou po povstání POUM v zádech krvá­cející. republiky. Odpověď najdeš i v kolísání sociálně demokratických předáků, v jejich stá­le latentním antikomunismu, v jejich nesmysl­ném pojetí antifašismu. Osudy a naděje kolek­tivů i jednotlivců mají své logické, neúprosné zákony. Revoluce není apokalypsou výhradně tehdy, je-li s to se organizovat. Pro českého čtenáře tryská z této knihy ješ­tě jeden obzvlášť dojímavý pramen pro nadše­ní. Jsou zde shrnuty údaje, které v mocném mě­řítku doplňují a upřesňují jednu ryze českoslo­venskou tradicí. Internácionalistické prociťo­­vání světové skutečností, historické úsilí po­krokové části národa stát v čele aktivního hu­manismu a ne na reakční straně barikády. Ba ani ne se povalovat za frontou dějin, za jejichž tvorbu se sice platí vlastní existencí, ale která nakonec neskrblí ani souhlasem, ani odsudkem. Vládci československého buržoazního státu se sice smutně zapsali do stránek osudové kapi­toly člověka XX. věku, kterým občanská válka ve Španělsku byla, ale v celkovém obrázu ná­rodní reality jednoho okamžiku převládá a pře­­, trvává barva zcela odlišnď^Přes dva- tisíce čes­koslovenských dobrovolníků obhajovalo čest i národa na frontě za Pyrenejemi. Londonova kniha znovu ilustruje sílu charakterů těchto i hrdinů. Jak vypustit z kolektivní paměti, že jeden j ze čtyř bojovníků, kteří kdysi reprezentovali to I nejlepší, čím se lidstvo mohlo honosit, byl Slo- I vák Jozef Májek, který se „v děn, kdy přišla první zpráva o generálském puči“, vydal do Španělska se svým přítelem Laco Ho Ido š em ? Jak 'pQnechat zapomenutí, že'první fašistic*k¥ letadloN^teré bylo sraženo republikánskou pro­tileteckou-«branou, bylo sestřeleno dělostřelcl slavné Gottwaldovy baterie, jíž velel redaktor Rudého práva B.^aštqyička a v níž sloužili dě­­lostřelci B. BiheHeípŤ^Iuinda a druzí, kteří mezi námi dodnes'chodí.stejně neokázale Jako kdykoli? Jak si znovu neuvědomit, zejména v souvislosti se specifickými otázkami právě Jen československé literatury, jaký .byl její po­díl na úsilí světového odporu proti fašismu?. laroslav Kratochvíl. Laco Novomeský. E. ♦-kisfih přinesli Jako první na frontu svědectví o tom, hide stojí naše písemnictví v občanské _zkpušcgjro nich přišli do Španělska Z. Nejed-; ■áV. F- Halas, H. Malířové, I. SekaninaTDomadro-; jovalí denní závazný zápas, za nějž sa nezíská-, valy laciné vavříny ani literární ceny, spisová-; telé jako B. Václavek, J. Hora, P. Jilemnický, F. KráT, K. Biebl, desítky dalších a nejlepšlch. Všichni ti, kteří dokazovali činy, že Jsou za stejného rodu jako Ilja Erenburg, Hemingway, Kolcov, Malraux, Renn, Bredel, Máté Zalka a to­lik jiných, kteří byli ve Španělsku. Londonova kniha nás tak bere za paměť i ruku a učí nás vzpomínat si i jednat, hledat nelehká řešení pro každý další krok do budoucnosti národa 1 lite­ratury, které jsou bez konkrétní minulosti ne­­myslitelné a pouhou prázdnou iluzí. \ A. T-nn/inn, , ví dobře, proč psal o Španělsku, kam kdysi přišel jako dvace­tiletý mladý muž, aby tam setrval jako jeden z posledních. Ve své knize nám o sobě příliš mnoho nfeprozradil. Je však nutno přece jen připomenout, že se vrátil přes Pyreneje po jed­né prohrané tútvě jen proto, aby vybojoval hned zápas další přbti nacistickým okupantům Fran­­jcie. Že hýl v koírcpntráku v Mauthausenu jed­ením z členů ilegálního mezinárodního vedení. ;Nelze se také nezmínit, o tom, že v procesech ''zorganizovaných v PraZO^beriiovskou bandou byl jedním z hlavních obžařavanýcii. z těch, na nichž se vybíjely"migická zuřivost i podlost. Dává-li nám dnes svou knihďs o Španělsku ovládanou kázní a mírou, které zhásobují její intenzívnost, objevujeme se zaujetímMe lze na­jít způsob, jak odpovědět na věčně kladenou otázku po lidské „naději“. London nás líčí, že řešení je na straně soudružství, v oné kategorií hodnot, které negují . lidskou osamocenost a nastolují družnost, které naznačují, že myšlen­­ka lidského štěstí má skutečně svou šanci. JjS IVO FLEISCHMANN ( NA DOSTIZÍCH laímtk Milou» Nevetnéha

Next