Literární Noviny, leden-červen 1965 (XIV/1-26)

1965-01-01 / No. 1

Úvaha novoroční LITERÁRNÍ NOVINY TÝDENÍK SVAZU ČESKOSLOVENSKÝCH SPISOVATELŮ Koncem roku jsem byl o Jugoslávii. Cizina dává člověku poněkud větší odstup od domácích hodnot. Vidíte je pojednou v trochu jiných dimenzích. Je proto přirozené, že i já jsem v rozhovorech s jugoslávskými přáteli uviděl naše výsledky v literatuře a umění střízlivěji neí doma a že jsem brzy rozpoznal, co asi zůstane z našich úspěchů bez odezvy v cizím prostředí. Dělal jsem st tak vlastně první bilanci uplynulého roku. Ale ani tady, v cizím prostředí, nedopadla nejhůř. Z injormovanostt jugoslávských kulturních pracovníků o posledních dílech našeho jilmu, byt b Jugoslávii většinou ještě nepromítaných, o našich nových divadelních hrách, o našich malých divadlech aid. bylo zřejmé, že si doma nenalháoáme úspěchy, že se nehonosíme moderností, která za humny vypadá nanejvýš ještě tak vkusná. Po letech se opravdu v našem socialistickém umění objevily hodnoty, s nimiž se nemusíme stydět přijít kamkoli a o které je ve světě nepředstíraný zájem. Můžeme být tedy spokojení. Jenže... Jenže pak jsem si vzpomněl na rozhovor, který spolu vedly dvě starší ženy po zhlédnutí jilmu Starci na chmelu. Odsuzovaly jeho „volné mravy“, které prý propaguje mezi mládeží. A pak jsem dostal do redakce dopis, jehož pisatel mimo' jiné ostře odsuzoval Hrubínovu novelu Zlatá reneta pro její prý odpuzující scény. A pak jsem marně vysvětloval starému kamarádovi, že slang v části naší prózy není zneuctíváním mateřštiny a že už Hašek ... Je zřejmé, že nové umělecké úsilí, jehož výsledky velká část kulturní veřejnosti tak vítá a s nimiž máme úspěchy v zahraničí, vychází v jistém smyslu z kritiky dosavadní úrovně značného počtu diváků a čtenářů, že ji jaksi „ignoruje" a žádá si vnímatele poučenějšího. Skupina jilmových pracovníků nedávno v Literárních novinách upozornila, do jakých komplikací se dostal náš „mladý“ film tím, i* československý divák byl po léta zbaven možnosti vyvíjet svůj vkus a svá měřítka současně s rozvojem světové kinematografie a s hledáním jeho soudobých velkých tvůrců. Taková „roztržka“ mezi tvůrci a částí publika, kterou i dnes lze nesporně pozorovat, není žádným neštěstím. Historici umění ji dobře znají. Nelze z ní vinit ant umělce, ani diváky a čtenáře. Nelze tu prostě vůbec hovořit o vině. je to vcelku přirozený stav, který se překoná jen dalším vývojem. Vzpomeňme příkladů nedávných let: kolik pobouření vyvolal román J. Skvoreckého Zbabělcil A přece stačilo jen šest let a byl přijat klidně a bez hysterie, čtenáři totiž mezitím „zažili“ autorův satirický přístup k látce a jeho jednostrannost už se jim nezdá znesvěcením tématu, už pochopili jeho záměr. Anebo případ jilmu Třetí přání: loni prošel v kinech bez zvláštní odezvy, třebaže před lety se zdál pro svou společenskou kritičnost rovněž pobuřující, jsem přesvědčen, že neuplyne ani tolik vody, jako uplynulo od těchto patálií se Zbabělci a s Třetím přáním, a náš divák a čtenář pochopí mnohé z toho, co mu na dnešním úsilí mladých socialistických umělců, zejména satirických, připadá nepochopitelné a snad opět pobuřující. Ve vánočním Rudém právu se národní umělec Jan Werich s uznáním vyslovil o práci umělců Semaforu a dodal: „... já jim přeju úspěch, mladým, celé naší mladé kultuře, v které je tolik čerstvého, nového, spontánního a v jejíchž obrazech je ohromně moc moudrosti.“ Jan Werich to říká — jak sám v článku poznamenává — „na stará kolena“. „Stará“ umělecká avantgarda tu ústy jednoho ze svých představitelů vítá úsilí avantgardy „mladé“. Kultura mladá duchem, nikoli věkem, se spojuje, rozumí st. Tato „mladá kultura“ má sympatie převážné části publika. Bylo by však nepřirozené, aby měla sympatie všech. Tak tomu nikdy nebylo a asi nikdy nebude. Tomuto novému úsilí našeho umění, vnitřně mnohotvárnému i rozpornému, je však zapotřebí vážné, kritické analýzy, nikoli kulturně politických kampaní, k nimž se — i ke své škodě — kritika v minulosti propůjčovala. Zatím se většinou spokojujeme s podporou tohoto uměleckého úsilí, vysvětlováním jeho snah a společenského významu. Nastává však čas, aby došlo k přesnějšímu odděleni skutečných hodnot od módnosti a pahodnot, je třeba ukázat i na to, co se „veze“ s sebou a co vážnou společenskou zaangažovanost pouze předstírá, nebo co je s ní dokonce v rozporu. Vědomi si, že zdravý pohyb našeho socialistického umění si vyžaduje podpory i kritického vážení, chceme v Literárních novinách i nadále věnovat pozornost této naší mladé kultuře, tj. kultuře spjaté mladostí ducha. A mám-li jí jménem redakce něco do noóého roku přát, pak to nemohu učinit lip než tím, že se připojím k slovům Milana Kundery z naší vánoční ankety: Aby měla klid a čas na dlouhodobý a nepřerušovaný vývoj, aby se rozvíjela v normálních okolnostech, bez rušivých otřesů, a aby o nich mohla plně rozvíjet své specifické tradice. MILAN JUNGMANN Dědictví humanismu ^7»;...... a naše doba Ohniskem všech sllokřívek, kolem nichž osciluje práce ve společenských vědách, je soubor hodnot, jež činí lidský život důstojným a cenným. Proto se mluví — také v této statt — o vědách humanitních. Bez vědomí tohoto souboru hodnot a bez úsilí o jeho pocliopení a vymezení je práce ve společenských vědách marná a může se stát dokonce zrůdnou — může neočekávaně jit proti člověku, proti životu. To ostatně platí i o vědách přírodních a technice — vlastně o každé činnosti lidské. Je nám však tento systém hodnot dosti jasný, je obecně uznávaný, víme, jakým způsobem ho můžeme zřetelně postihnout? To je pravděpodobně hlavni problém věd humanitních, a proto k tomu chceme zaměřit svou úvahu. Myslím, že není náhodné, že právě dnes se tato diskuse začíná rozvíjet a právě v této části světa. Také naše vlastní zkušenost nám ukázala, že úsilí o realizaci i nejvyšších ideálů, o nichž po věky lidstvo snilo a o něž po generace usilovalo, může se zvrhnout v děsivou fantazmagorii, když se ztratí ze zřetele vědomí oněch obecně lidských hodnot, bez nichž by ani oběti revoluce neměly smysl. Jedinou alternativou k obecnému zničeni je nutnost najít principy, na nichž se můžeme sejít, o nichž je možná diskuse a v případě jejichž respektování je možná koexistence. Domnívám se, že pro tuto nutnou diskusi nám poskytuje historie humanitních ideji určitou analogii. I když nejde o více než o analogii, může nám dobře přispět k pochopení dnešní situace. Je to analogie dokonce velmi přiléhavá, protože nám na jedné straně ukazuje principy, na nichž se lidé nejrůznějšího původu a zaměření mohou sejít, a na druhé straně i ono mentální ustrojení, emoce a pochody, jež vedou k destrukci. Tato analogie je tím poučnější, že ji můžeme dokumentovat ve dvou naprosto různých kulturních okruzích. Pohlédneme-11 na Evropu, na její ideový vývoj v konfliktu obou vyhraněných krajnosti (jenom o tyto krajnosti nám musí jít a některé další, oblasti konkrétního ideového vývoje musíme ponechat stranou), to jest principu konciiiantnosti, soužití, a proti tomu destruktivní nesnášenlivosti, tu shledáváme, že nejrozličnější duchové Evropy se dovedli sejít, dohodnout v oblasti toho, co nazýváme humanismus, a že soubor hodnot, které obecně uznávali, je v podstatě to, co dodnes tvoří základ věd, které nazýváme humanitními, a vlastně celé naši kultury. Na tuto tradici, jak prostřednictvím klasické německé filosofie, zejména Hegela a Feuerbacha, tak i bezprostředně, na základě nových sociálních cílů a nově aktualizovaných životních hodnot, tvůrčím způsobem navázal í marxismus. V absolutním protikladu proti duchu humanismu a hodnotám, jež humanismus pěstoval a vytvářel, bouřil duch sektářstvl, duch jediné viry, suverénně přesvědčený, že vedle něho není hodliot, není pravdy, že všechno, co není s ním totožné a jemu bezprostředně neslouží, nemá existovat vůbec. Myslím, že ve sváru těchto dvou principů se opět a opět vyhrocovaly ideové konflikty v Evropě — v problém dohodnout se nebo se zničit. Kladu důraz na termín sektářstvl na rozdíl od náboženství. Jsem dalek toho házet celou tu obrovitou část duševní historie lidstva, která se vyvíjela v kategoriích náboženských, do jednoho pytle s principem sektářstvl, jakkoli byla založena na klamných principech. Náboženství Často učilo smířlivosti, sektářství nikdy. Také nechci nijak v této souvislosti hodnotit nebo dokonce popírat konkrétní ■ přínos jednotlivých sekt k zápasu speciálně evropského lidstva o duchovní emancipaci. Jde ml toliko o určení extrémních postojů ideových. Pokusme se blíže charakterizovat tyto dva póly, jež se nám Jeví jako trvalé historické kategorie, pokud je jednou nepre-i koná komunistická výchova. Zdá se mi, že tento dualismus humanismu a sektářstvl není výlučným jevem jenom evropským. Naprosto stejný komplex hodnot, které nazýváme humanismem, byl vytvořen a uznáván v Číně, v tom, co se v pozdějších dobách nazývalo konfucianismem. Na druhé straně se ml zdá, že aspoň část neúspěchů lidových vzpour prostupujících čínské dějiny se dá vyložit určitými tendencemi sektářskými, které nakonec pravidelně ohrozily racionální jádro povstání. Humanismus a komplex hodnot zahrnovaný pod tento termín naznačuje už svým jménem, že jde o hodnoty, jež vycházej! z člověka a v člověku vidi svůj cil. Život člověka, a to tento, nynější život, je jediným kontextem, v němž se rozvíjejí humanitní úvahy a humanitní úsilí. Humanismus odmítl Ideály trans« cendentní, ideály, které cíl lidského života hledalp-mimo tento svět — například v žii-oíá záhrobním. Už tu můžeme říci, že transcendentno nemusí vždy znamenat nebesa, existenci mimo tento svět. Naprosto stejného charakteru je utopická vidina světa, který se má uskutečnit v nějaké nezřetelné budoucnosti. Království boží na zemi, Říše Velikého Sjednoceiií apod. Humanismus ve svých rozličných historických podobách je tedy zpravidla realistický, stojí na této zemi; a tím ovšem je si humanismus vědom i své relatlvnosti, uznává pokorně, že je nálezek lidský, že se nemůže ve své argumentaci opírat o žádný absolutní princip transcendentálni. Už tím se humanismus odděloval od víry, odmítal jakékoli prvky fideismu a hlavně jakékoli absolutní nároky na podřízenost člověka. To je příznačné jak pro evropský humanismus, tak pro humanismus čínský ; ani jeden nezakotvoval systém svých hodnot ve víře v příkazy člověku odněkud dané, jež si nemůže vyvodit a zdůvodnit sám od sebe, neopíral se o vůli a přikázání boží, nýbrž toliko o to, co člověk chce a co potřebuje. Tím už je dán bytostný racionalismus humanismu, jenž se nemůže smířit ani s elementy mystickými, ani fantazijnimi, chtějí-li být více než hrou, povýtce uměleckou. Uznání života člověka za míru všech věcí a odmítnuti fideismu znamenalo, že i svou etiku musel humanismus založit jen na lidském racionálním zdůvodnění. Nesporně tu zvláštního úspěchu dosáhlo myšlení čínské, které dovedlo po dvě tisíciletí uplatnit laický morální kodex v nejpočetnější lidské společnosti a prosadit jeho obecné uznáni. Je jen přirozené, že osvícenci XVIII. století v boji proti církevní hegemonii, tehdy už zdůvodňované především morálně, argumentovali hlavně příkladem čínským. Argumentace etická byla nejrůznější od kategorických imperativů až k utilitaristickému počtářství, ale je snad zajímavé, že v kontextu humanismu nikdy nebyla připuštěna myšlenka solipsismu, práva jedince na znásilňováni'druhých. To vylučovala základní úcta k člověku, která musila tedy brát do počtu každého člověka, a hlavně eminentně kulturní založení humanismu, které se obvykle jeví jeho znakem nejpříznačnějším. Myslím, že je třeba, abychom se hluboce zamyslili nad tímto faktem, jemuž v dalších našich úvahách musíme věnovat zvláštní pozornost, že totiž dva systémy duchovních hodnot, nezakotvené ve víře, pokládaly za nutnou a neoddělitelnou součást svého komplexu hodnot hodnotu kulturní, ba přímo učenost, lásku k umění a kulturní habitus. Nebudeme tu hovořit o historických podmínkách zvláštního historizujícího zabarvení humanismu v Evropě — podobné rysy shledáváme i v humanismu čínském. Rozhodující je že oba komplexy, jež vytvořily bez pomoci jakéhokoli transcendentálního principu životný ideál člověka mravného a ušlechtilého, považovaly kulturnost za nezbytnou součást tohoto ideálu a v láskyplném přisvojováni kulturních hodnot viděly jedinou cestu k realizaci tohoto ideálu — kultura Jim byla hlavním momentem výchovným a hlavni hodnotou života. Abychom plně pochopili význam tohoto komplexu v historii lidstva, musíme ještě poukázat na zvláštni rys jeho normativnosti. I když jeho argumentace byla zcela lidská, racionalistická a tim založena, jak jsme již řekli, na argumentaci v podstatě subjektivní, relativní, dovedl si tento komplex vynutit aspoň v určitém okruhu společenském obecné uznání, takže nikdo nepochyboval o platnosti souboru hodnot a neprotivil se jeho postulátům. Dokončeni na str. 3 ROČNÍK XIV. 1. LEDNA 1965 60 hal.