Obrana Lidu, červenec-prosinec 1975 (XXXIV/27-52)

1975-07-05 / No. 27

Nedělní ÚSTŘEDNÍ ORGÁN MINISTERSTVA NÁRODNÍ OBRANY ^ y Ročník XXXIV • 5. července 1975 • Cena 1 Kčs • Číslo * ■vyvrcholení Československé spartakiády 1975 na Strahově HOLD MLÁDI NAŠÍ ZEMI Byty to velké, nezapomenutelné chvíle. Chvíle zastavující srdce nad nádherou toho snu, který se po měsíce střádal, rostl, mohut­něl, aby se v sobotu a v neděli proměnil na Strahovském stadió­nu v úžasnou skutečnost. Tři dělové salvy otevřely Bránu borců. Bránu mládí naší země. Mládí, které přišlo vzdát hold po­kojnému životu v míru, naší třice­tileté cestě, našim socialistickým perspektivám. Na čestné tribuně zasedli gene­rální tajemník OV KSČ a prezi­dent republiky G. Husák, předse­da federální vlády L. Štrougal spolu s dalšími členy a kandidáty předsednictva O V KSČ, členy se­­sekretariátu a dalšími hosty Mohutný blok svazáků, pionýrů a cvičenců — reprezentantů všech 14 skladeb — doprovodil ke vzty­čení československou a rudou vlajku, nad Strahovem zněl zpěv naší hymny a pak předseda ÚV ČSTV A. Himl přivítal hosty. Po krátkém projevu — přesně ve 14,15 hodin — prohlásil hlavní dny Čs. spartakiády 1975 za zahá­lené. A pak už se na ploše vystřída­lo v osmi skladbách 79 680 cvi­čenců a v neděli dalších 73 144! jejich výkony, kázeň a nadšení, které nedokázal odvát silný chlad ani smazat sobotní liják, aplaudo­valo 378 000 diváků! POKRAČOVANÍ NA 2. STRANE Vzájemné návštěvy ve výšce 23G km „Své! dosud nezaži! takovou událost jakou mu přináší letošní červenec v kosmickém prostoru ve vzdálenosti 230 kilometrů od naši planety konsta­tuje Jean Jaques Vaiignat, komentátor ústředního tiskového orgánu francouz­ských komunistů 1’Humanité. „Tiskové agentury celého světa se touto záleži­tostí již dlouho zabývají a ještě dlouho se k ní budou vracet, protože jde o událost dalekosáhlého významu pro celé lidstvo. A celý svět si to stále jas­něji uvědomuje!“ 1 ČTETE NA 9. STRANĚ Brand, Kubasov, Slayton, Leonov a Stafford před modelem kosmických lodí Apollo a Sojuz LÉTÁNÍ NA DELFÍNECH Reportáž z Vysoké vojenské letecké školy o jedinečnosti létání, vzrušivosti poznání a organizace, především však o těch, kteří si zvolili vojenské povolání Den byl jasný a letovod o něm řekl svým svěřencům: „Drobečkové, tohle je počasí, kdy to létá samo.“ Posluchači piloti se podívali na jiskřivou oblohu a dověděli se ještě: „Takový den, počítám, bude v příš­tích deseti letech nanejvýš jed­nou. .Potom letovod pokračoval věcně: „Dnes létají první sólo — pod­poručík jedlička, četař Bubeníček.. Posluchači si prohlíželi své spolu­žáky se zájmem, jako by na nich zkoumali, čím se odlišuje od ostat­ních člověk, který poletí poprvé sám bez učitele. POKRAČOVÁNÍ NA 5. STRANĚ Na snímku je četař Vojtěch Hájek h<ssttf€ ^44 1 bhjMmj Viděl jsem vojáky cvičit „Gymnas­tiku vojáků“ mnohokrát. Poprvé v chladném únorovém dopoledni na kasárenském dvoře, který svou be­tonovou plochou ani trochu nepřipo míňal gymnastický planžet. Viděl jsem odřené ruce, koleqa, záda, bou­le a škrábance na čele chlapců, kte­ří ještě před několika měsíci netu­šili, jak velký, ale i hrdý úkol je če­ká. Od toho okamžiku jsem jím za­čal fandit, držel jim palce, obdivoval je. Stali se pro mne stejnými repre­zentanty armády, jako třeba Viktor, Hoffmann, Satrapa, či Netušil. Ted sedím na tribuně Spartakiád­ního stadiónu, pode mnou je plocha největšího cvičiště na světě. Vlastně již to není cvičiště, ale jeden veliký rybník bláta, ve kterém se ztratily poslední viditelné značky. Zahřmí tři dělové salvy a z Brány borců se vy­hrnula nezadržitelná masa armádních cvičenců. Na zádech se mí usadil mráz a nepříjemně mně jezdil po tě­le. Stejně tak, jako když jsem sám měl před velkým závodem, tisíce mravenců mi pochodovalo pažemi až do konečků prstů. Předstartovní ho­rečka jaké má být. Sedím v hledišti a přece jsem se všemi vojáky na plo­še, strachuji se v obtížných místech skladby, dýchám zhluboka při rych­lých, na orientaci obtížných přebě­zích, cítím chlad velkých žlutých ka­luží, do kterých bez jediného zavá­hání padají těla armádních gymnas­tů. Ano, dnes již to nejsou cvičenci, obyčejní vojáci, ale postavami, umě­ním i myšlením opravdoví gymnasté. Na svých uniformách nos! označeni motostřelců, tankistů, chemiků, let­ců, dělostřelců. Dnes by jim právem náležel odznak mistrů Čs. spartakiá­dy 1975. Prokázali nejen sílu, odva­hu, sportovní jistotu, ale především uvědomění, vysokou morálku poprat se se vším a s každým, kdo by se jim chtěl postavit do cesty. Říká se. že opravdovost vztahu se prokazuje v těžkých situacích. Vojáci právě na Strahově prokázali, že jsou skuteč nou hrází míru a bezpečnosti celé naši socialistické společnosti. Až poslední takt hudby, poslední po­hyb z náročné skladby odehnal mra­vence z konečků prstů i mrazivý dech ze zátylku. Vystřídalo je hřeji­Snímky: E. KARKAN M. SUSTA vé teplo, radost z velkého vítězství, pocit slastného uvolnění a vnitřního uspokojení. Ani za slzy v koutcích očí jsem se nestyděl. Vojáci zvítězili nejen na Strahově, ale 1 sami nad se­­boulil Vilém MANDLlK VLAJKA NA VRCHOLU Hlubokého Dunaje, klidné Dyje či dra­vého Hronu. Těžko říci, kdo z nich se nám líbil více, komu dát svůj první 'ilas. Snad ženám za krásu spojenou s vtipným skunduvanim / „Lepší točit kuželem nežli doma s manželem“, „Nebojte se Krakonoše, navštěvujte Krkonoše“) nebo dorostenkám za lad­nost a upřímnost mládí, kterými nás zdravily i „Bylo nám tu blaze, děku­jeme Praze“, ,flazdar Pražáci, zdravia vás Slováci"). Samozřejmě, nelze za­pomenout ani na muže pro jejich se­bevědomou vyrovnanost (i když, při­znejme, leckterá z manželek, rozpoz­naná mezi diváky, dostala nefalšova­ný „spartakiádní“ polibek), ani na žáky či žákyně, pro které po před­chozím chladnén a deštivém dnu byl samotný pochod úctyhodným výko­nem. Požitkem bylo i sledovat defilé tu­ristů, žijících celý týden pod stany na Džbánu, mezi nimiž nechyběla ani šestimístná koloběžka z - Brna či po­chod sportovců, od zasloužilých mist­rů sportu až po benjamínky v dre­sech, pro které je spartakiáda možná jedním ze stupínků, po nichž směřu­jí až na olympijský vrchol. A přece nakonec přišli ti, na něž se Pražané snad nejvíce těšili. Krátce před jedenáctou hodinou Václavské náměstí zašumělo. Vojáci! To už se od Muzea dolů rozběhly stovky opále­ných těl, nad jejichž hlavami vlály červené, modré a bílé prapory. V tom strhujícím a přece jednotném tempu si každú ještě více mohl uvědomit pravdivost slov známé písně, kterou zpívali: „ ... nás s Rudou armádou ni­kdo nerozdrtí." Horolezci zanechávají ■ na vrcholu ještě nedobytém či nesmírně obtíž­ném vlajku na znamení svého výko­nu. Spartakiádní průvod Prahou jq takovou vlajkou. Ti, kdo v něm šli, překonali sami sebe, hodiny únavy, potu a tvrdého nácviku. Na půdě hlavního města svou vlajku zanecha­lo navždy nejlepší mládí naší vlastí. her Chcete vědět, . co dokáže mládí, úsměv, dobrá nálada, optimismus? Všechno! Dokáží náhle rozjasnit za chmuřenou oblohu, rozzářit zamrače nou tvář, strhnout k potlesku sebe většího skeptika. Všechny ty tisíce které nedělní dopoledne procházely ulicemi Prahy, tohle uměly. Každý z těch, kdo směřoval z Pankráce na Václavské náměstí, měl jedinou tou hu — rozdávat radost. Šli, r do jejich nezadržitelného proudu jako by se vlévaly vody všech našich řek. Pověstmi opředené Vltavy,

Next